Byla jsem si v noci čistit
zuby a přátelé: BYLA SKORO TMA! Takový šero jsem ještě nikde
na Islandu neviděla (leda když jsem byla na záchodkách a ňáká
paní omylem zhasla). No, bylo teda hodně pod mrakem, ale stejně:
TMA!

Tak jsme zvooolna vstali
a šli se umejt do potoka (Šuf s mýdlem)! Jenže jak jsme se koupelí
ochladili, tak jsme zas do stanu zalezli. Kolem začali chodit německý
tůristi, tak jsme sbalili a vyrazili.

Typický islandský vysokohorský
turista:

1)je žena

2) má hůlky píchačky

Vyrazili jsme teda na stopa
okolo vodopádu Skógatoss a přes město Skógar. Vodopád byl atrakce,
jezdí sem všechny zájezdy. Město byla atrakce o dost menší –
ač na mapě velkým písmem, čítalo dohromady deset domů:

1) WC a umývárna pro hosty
kempu

2) restaurace

3)Muzeum

4)hotel Edda

5)farma na koně

6)ohyzdný reprezentativní
barák

7-10) – usedlíci

11) budova infocentra (stan
„admirál“ pro čtyři osoby)

Jo a potkal jsem turistku (zcela
odpovídala předchozímu) a měla jenom nikiny. Pěkně se usmívala
a pozdravila mě. A to je celá historka o turistce :o)

Ve Skógatu jsem stopoval s ohromným
nasazením. Až Štěpánce zvlhly kalhotky , dokonce dvoje!…ona je
teda měla venku na batohu a trochu pršelo, ale tím větší jest
má zásluha. Navlhčit kalhotky na místě přirozenějším dokáže
každej svalovec z pobřežní hlídky.

A Šuf stopoval a nic nejezdilo
a nic nám nestavělo. Tak jsem stopovala já a nejdřív nic a pak:
„Hele Štěpánko jede letadlo..Ty vole, tys ho stopla, pojedeme letadlem“

V letadle pro 4 osoby seděly
dvě vysmátý holky a smály se, že se nevejdem, ale že se nacpem.
Letadlo sice mělo kapacitu 4 osoby ale asi nějak tahkle:

A pak už jsme zcela natěsnáni
letěli do Víku a bylo to děsně turbo. Z okýnka jsem
neviděla nic (překážela mi torna) a odumřela mi noha (zase ta torna).
Na letišti, kde jsme vystoupili byl store, tak jsme koupili nic moc
za sedum stovek a šli pro benzín. Pak na pláž s úplně černým
pískem a pak zas na stopa do Skaftafellu. Byla zima a nic nestavělo.

Stopli jsme Francouzskej karaván
a v ňom byli Francouzí. Jejich mamaka uměla anglicky a před 20ti
lety tu taky stopovala. Zbytek rodiny anglicky neuměl, zato byli rybáři
(poznali řeku s rybama od oka „right fisherman knows“ . Řekl jsem
jim, že jsem taky fišrmen, ale ještě jsem nic nechyt. Jeli jsme
130km prázdnou pustinou – většinou lávovým polem. Uprostřed
bylo největší město jihovýchodního Islandu – tak 500 obyvatel,
obchod, pošta.

Už jsme ve Skaftafelu. Je
to tu príma, v umyvadlech teče teplá voda a k večeři jsme měli opravdický
jídlo – těstoviny s vomáčkou.

Kempujeme těsně za hranicí
parku, jako pravý socky. Teď jsme unavený, tak zase zejtra.BajBaj