Den 36 : Letištní povaleči

Ráno se loučíme s Islandskou
modrou oblohou. Naším posledním cílem je Keflavík. Letiště nechvalně
známé svým stabilním počasím.

Fsuvka: Je takřka nepochopitelné
(zdánlivě), že poloostrov Rejkmes (Kde je lávový pole a Keflavík)
není nejdeštivějším místem světa. Prší tu totiž furt – má
to však jeden háček. Déšť totiž díky silnému větru nelétá
shora dolů, jak jsme zvyklí, nýbrž zleva doprava, případně zprava
doleva. Je to takový oblbovák na srážkoměry – déšť totiž
na zem prakticky nedopadá – a tedy se nepočítá. O to víc dopadá
na člověka, kterýmu je v tu chvíli ukradený, že podle srážkoměru
vlastně neprší.

OBRÁZEK:

Ještě před stopováním
z Hafnafjoduru nalézáme zánovní kopačák a jdeme znovu utratit poslední
Krónur (drobný ze směnárny) – kupujeme v Bónusu pomeranče, drahý
je to jak u nás.

Kolem poledne dorážíme na
letiště ozdobené ze všech stran cedulkami „It is forbidden to
spend night on airport or in surrounding“. Ne, že bysme to nevěděli,
ale za 35 dní jsme si bivakování v zákazech oblíbili. Tážem se
místních taxikářů, jak moc je to drsný. Nechaj nás vevnitř,
ale budou nás budit. Jak jsme viděli později, tato záležitost probíhá
takto: Sekuriťák se tichounce přiblíží k nicnetušícímu spáči
(i když jen klimbá na sedačce) a škodolibě mu zatleská 10cm před
ksichtem. To provádí, dokud spáč nejeví známky probuzení. Pak
sekuriťák spokojeně odchází budit dalšího.Teda, na takovejhle
job musí mít člověk fakt žaludek. My raději stanujem na nejluxusnější
travičce u parkoviště.

Hurá, bude odvoz z letiště
– pan Říha coby švarný rytíř na zeleném koni značky ŠKODA
pro nás neohroženě přijede přes sedmero hor, devatero řek a jedno
Německo. A že jsme frackové rozmazlený, naporoučíme si přivézt
karbanátky a štrůdl. Hurá, starý kontinent nás přivítá s otevřenou
náručí, kam se hrabe chléb se solí.

Ale zpět na pevnou zem. Tedy
na vulkanicky nestabilní ostrov jménem Island. Naporoučel jsem rovněž
tašku chladící na ryby – jdu teda 4 km k moři nějaký ulovit.
Co taky dělat 18 hodin na letišti? Jediná zábava je vařit před
hlavní bránou (čumilové taky zjevně nemaj roupama coby, tak se
rádi kouknou i na člověka operujícího s vařičem) a jezdit na erárních
kriplkárách. Obojí jsem probnul, ale fishing je fishing.

Rybařím v přístavu asi 5
minut, když má aktivita přiláká tlupu malých (4-8let) blonďatých
vikingů. Ačkoliv tu na Islandu jí rybu 3x tejdně (a 3x jehněčí,
máme to z místního zdroje. Náš jídelníček – viz vzádu –
tomu zjevně neodpovídá), rybařícího člověka zjevně viděli
leda v televizi. Zato všichni mluví anglicky! Povídaj si se mnou o
rybách a o životě. Přitom mi kradou nůž a návnady, padaj
do studenýho moře a řevem plaší ryby. Nevadí – je s nima sranda,
učim je nahazovat a rázem se cejtim jako zkušenej mazák :o) Vikingové
odcházej a já chytnu velikou rybu. Jsem nadšen, ale zatímco vytahuju
foťák, ryba mi záludně odskáče zpátky do moře. To jsem teda
mazák. Chytam dvě další (druh neznámý), jsou krásný, ale malý.
(30cm), tak je vracim do moře, zalovil jsem si parádně, ale domu
holt nic nepřivezu. Prej byli ňáký teroristický útoky, tak se
stejně nesmí skoro nic vozit. My vlastně vůbec nevíme, co se děje
doma a ve světě – třeba se globálně oteplilo a doma už vládnou
komunisti. Ví bůh – my víme akorát, že ropa zlevnila – benzín
šel pod 130 krónur.

Nový letištní nařízení
zní, že nesmíme vozit žádný tekutiny ani gely. Ani do letadla.
Tak teda v panice odhazujeme všechny flašky co máme. Sou nám teď
k hovnu. Zatímco Šuf rybaří, čekám na airport. Dost nuda. Letadla
sem přilítaj zásadně ve skupinách a pak je hukot. Například mezi
pátou a devátou hodinou večerní nepřilítlo absolutně nic.

Leave a Reply

Your email address will not be published.