Jak to začalo? 14.9. jsem se kdesi dočetl, že 15.9.je uzávěrka přihlášek na navazující magisterský studium FJFI ČVUT. Ha, toť znamení, bude to těsně. A bylo. Během týdne jsem se už smažil kdesi v neprobádaných částech Prahy (až pod Karlovým náměstím) nad písemkou z matiky, následně i programování. Oboje jsem s chlupem zvládl, matiku zaslouženě, programování naprostým omylem (měl jsem napsat dva algoritmy, o kterých jsem nikdy neslyšel, zkoušející o nich naštěstí slyšel, tak mi je namaloval:). Čo bolo, bolo, terazky som studentem softwarového inženýrství v ekonomii. A co teď?

Jestli jsem to s žízní po vědomostech nepřehnal, to ukáže čas. Mam před sebou magisterský studium na dvou celkem těžkých školách – to by ještě šlo. Když ale přidám fakt, že jsem lempl, že mám i jiný záliby než studium a že nerad chodím byť jen jednou ročně na studijní…vypadá má budoucnost podstatně černěji. Studium na dvou školách může paradoxně předčasně ukončit má studentská léta, jak si je každej představuje – jako nekonečnou párty či flákárnu občas lehce narušenou zkouškama. A neni to vlastně to, co jsem chtěl?

Vlastně asi jo, ale nikomu to neříkejte, nebejt povalečem totiž v čechách vůbec neni in. Tak asi in holt nebudu, ale stejně se na to celkem těšim. IES už pomalu přestává být taková výzva jako v prváku. Motivace “dostat se na další level” slábne, a tak si naložím další břemeno na bedra. Že mě život naučí nedělat podobný kraviny? Možná. Kdo se bojí, nesmí do lesa.

Zbyšek tvrdí, že si kazim studentský léta – tim spíš, jestli mě to na jaderce bude bavit..a ono asi bude. Zkazim studentský, zlepšim studijní. Ale nebojte, já se nestrham – to zabíjí kreativitu.