Asi před půl hodinou jsem si hrál písničku na kytaru. Hrál jsem jí prvně v životě, moc mi nešla. Krásná písnička. Hrál jsem jí několikrát jen tak potichu jsem si k tomu broukal text – přestože pan Hlávka tuhle kolej postavil z fajnových cihel, mohlo by moje skřehotání rušit sousedy. No a když jsem hrál písničku asi po čtvrtý tak jsem se z ničeho nic rozbrečel. Poprvé po asi deseti letech.

Byl to strašně zvláštní pocit. Bylo mi moc příjemný brečet, tak jsem hrál dál, hrál a broukal si dokud mi stačil hlas. Pak už jsem si slova jenom četl a představoval, bylo to jako bych si broukal. Tu samou písničku už asi po desátý. Nakonec se mi oči zamlžily a ani číst jsem nemohl, brečel jsem jak malá holka. Slova už jsem stejně znal nazpaměť, slyšel jsem jejich zpěvačku jak zpívá s mojí kytarou. Pak jsem se vysmrkal, uklidnil, osušil oči a hrál dál. Fungovalo to ještě silněji než prve. Celkem asi po dvaceti minutách jsem se šel na sebe nevěřícně podívat do zrcadla, který nepřekvapilo. Pak jsem si hotovej sedl na židli.

Tak a teď co si o tom mám myslet (a co teprve vy?). Nevim, ale doufám že o odstavec nebo dva níž bude jasněji. Proto to ostatně píšu. Jestli všechno někdy později hodim na blog nebo ne je otázka, zdali text uznam srozumitelným, ale primární účel psaní to neni. Věříte mi? To je jedno. Jsem rád, čte-li někdo věci který píšu. Ale ještě radši mam to psaní a třeba i někdy zpětně čtení..

Ale o tom jindy, to se jen mé podvědomí snaží uniknout uchopení do kleští a prozkoumání. –(tady uplynulo pět minut)– .. což se mu nakonec asi povede. Během posledních týdnů jsem měl pár (nejmíň v jednom případě velmi) emotivních zážitků o kterých tu psát nebudu, ať už kvůli jiným zúčastněným osobám, nebo kvůli tomu že mi během plakací eskapády ani moc nepřišly na mysl.

Asi šlo o víc věcí najednou, který mě dohromady zasáhly. Jsem třetí den sám v jednom pokoji na poloprázdný koleji s jen knížkama čajem a polívkama z pytlíku. Otevírá se novej školní rok a vim že většinu kamarádů jen tak neuvidim – ať už jsou v cizině, nebo poblíž a odcizený. A pak ta písnička. Ale stejně je to jen proměnlivá nálada, cítil jsem se celkem dobře celej den, teď taky…a vlastně i v momentě kdy jsem brečel jsem měl dobrej pocit. Asi bych měl brečet častěji.

Zvláštní věc, že člověk sám neví co má jeho vastní hlava za lubem. Chci říct – to neví tak úplně nikdy, ale přemýšlet o tom začne až v takovýmhle momentě. A na nic nepřijde (a to málo na co přijde sem napíše a než to dá na web zase smaže). Frustrující skutečnost pro člověka kterej rád všemu rozumí. Ale smířit se s prohrou je vlastně tak trochu taky výhra.

Jo, ona písnička je naživo tady v záznamu ČT. Pro nedočkavý: začíná chvíli po 26. minutě, ostatním doporučuju skouknout celej koncert. Audio s mnohem lepším zvukem pak máte tu