šuf : naše pravidelná dávka emocí

U každýho dobrýho filmu se člověk během dvou hodin stihne pořádně zasmát, nadchnout, zastydět, znechutit a zamilovat. Úžasný, jak to s náma režiséři umí. Člověk jenom sedí, kouká, a během chvíle ze sebe vypustí nahromaděné cosi. Tomu cosi teď budu pro nedostatek lepších termínů říkat emoce, tak jak to dělá ono přiblblý a zároveň geniální heslo, který jsem si zvolil za nadpis. Vyvolává ve mě groteskní představu: šest miliard lidských mravenců, feťáků obývajících tento svět, čekajících na svou další "dávku&quot emocí;. Když ji nedostanou, bude zle. Jak pravil jeden románový náčelník šošonů: Indián, který ztratí svou medicinu se stává nebezpečným zvířetem. Má představa je komická a trochu trpká zároveň, protože tušíme že na ní může bejt kousek pravdy.

Už dřív jsem tady psal, jak naše úžasná (míněno čestně, bez většího sarkasmu) civilizace stojí na koncentrátech. Půvabná myšlenka to tehdy byla, přinejmenším jeden důležitej koncentrát jsem ale tehdá zapomněl zmínit, což dneska napravuju. Proč koncentrát? Vždyť ty filmy jsou jako ten pomerančovej džus. Kdesi daleko se ve velkým vyrobí, pak se zhutní, přivezou se k nám do Čech, připraví se co nejlépe k chuti místního pijana a jemu se následně servírují. Spotřebovat je může každý sám, kdy a kde se mu zachce, nezávisle na třetích osobách, denní době a rozmarech přírody. Ještě píšu o džusu, nebo už o filmech? Kdo ví.

Každá metafóra má mít svý meze, takže teď už jenom o filmech a emocích. Svou dávku si dneska může dát každej – zcela nezávisle a individuálně jak jsem psal, navíc ještě aniž by tím komu ublížil, koho nadchnul, znechutil a nebo koho rozesmál. Vidíte, od nadpisu jsme zatim o moc dál nepokročili, já mam pocit že jsem objevil ameriku a přitom to co píšu všichni už dávno víte. Víte? Když už nic jinýho, tak vám snad nabídnu aspoň osobitej úhel pohledu. Jednou z point tohohle článku sice mělo být, jak jsme si všichni krásně podobní, a jak nás proto dokážou skoro všechny opít tim samým rohlíkem….ale přes všechnu naši podobnost tajně doufám že můj pohled stále ještě osobitý je. A když ne, tak se taky hovno děje. Byl jsem globalizován :).

Ale zpět k průmyslu na emoce. K čemu nám ty jejich koncentráty (čili nejen filmy) jsou? Mam takovou teorii, k tý se dostanu ale začnu velmi krátkou historkou o tom, jak mě ta teorie napadla. Takže: Koukal jsem na film, a kupodivu jsem se během něj zasmál, nadchnul, znechutil zastyděl a zamiloval. Po skončení filmu jsem dospěl k názoru, že za posledních pět dnů skutečnýho života jsem neprožil zdaleka tolik emocí, jako během posledních dvou hodin. To mě vedlo k zamyšlení jež vyústilo v teorii tuto: člověk s minimem emocí je v dnešních časech ideálním prototypem vhodným k přežití. Naučili jsme se velkou většinu emocí přes den potlačovat. Například jedu-li tramvají, jen zřídkakdy si připouštim že osoby kolem mě jsou lidi. Nějakou empatii mam vypnutou prakticky nonstop, schovanou tak leda pro pár blízkých lidí. To neni cynismus nebo bezcitnost, to je praktický opatření abych se nezbláznil – který má do určitý míry zabudovaný každej z nás.

Stejně jako sedavý způsob moderního života nás sem tam nutí si intenzivně zasportovat – v krátkém čase vybít co největší přebytek energie, podobně uzavřený život mezi desetitisíci dalších vede k rychlovybíjení emocí držených většinu času pod pokličkou. Netvrdim že je to špatný, ani dobrý. Naše mozky jsou pořád ještě přivyklý bydlení v jeskyni s kmenem čítajícím pár rodin. Nějak se s tou civilizací co nám tu vyrostla musíme vypořádat. A jestli nám s tim tělocvičny a multikina pomůžou, tak fajn.

Poučení pro vás? Žádný. Poučení pro mě plyne z otázky jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Začali jsme se dřív uzavírat davům okolo a pak až přišla potřeba románů, bulváru a mýdlových oper a nebo naopak koncentráty pomalu vytlačily přirozenej (leč řídkej) zdroj emocí – mezilidský vztahy? Nebudu tu šaškovat s tradičníma hodnotama, lamentování kam ten svět spěje neni muj obor. Ještě bych vás znechutil. Jinak taky počítám že jsem timhle textem nikoho moc nenadchnul, nezahanbil, někdo se možná zasmál, ale nikdo se nejpíš nezamiloval. Fajn, to překousnu. Zítra začínám znovuobjevovat alternativní emoční paliva.

P.S. V článku nehraju na city, takže ho nemá cenu číst.

P.P.S. Pozdě!

3 thoughts on “šuf : naše pravidelná dávka emocí

  1. Jaa

    a neni to ještě jinak?
    Dřív než byly filmy a knihy bylo divadlo a potulní pěvci a před nima(pravděpodobně)vypravěči,lovci malujíci po zdech jeskyní průběh svého dobrodružného lovu, a obřady inscenující rozličné příběhy, mýty tancem a pohybem.. A k čemu to bylo? Ať žijí memy, které nám zprostředkovávají naši kulturu: říkají kdo jsme a jak bychom se měli chovat, utvrzují nás v našem bytí, říkají co dělat abychom se uživili (vyprávění o lovu) a co nedělat abychom neumřeli (hrůzostrašné hisstorky o chození v noci ven).. Empatie je pak způsobem jak do sebe dané memy vpustit. A emoce nám pomáhají si tyto vjemy zapamatovat( co si pamatuješ lépe- nudné neemotivní učivo nebo vyprávění kamaráda o tom jak putoval po horách).. Jsou tedy opravdu původním zdrojem emocí poze lidské vztahy? Možná že časem se staly emoce návykové, to nevím a od svého původního smyslu se odpojily..

    A nejsem si jistá jestli to má nějakou spojitost s uzavřeností vůči davům- žádný pravěký kmen by svoje zážitky nesděloval cizímu kmeni, to možná v případě že jsou spřátelené atp.. To protože oni se snaží o přežití.. A ti druzí- nejsou konkurence?

    A stejně člověk není schopen mít větší okruh než 30 opravdu blízkých a asi tak maximálně 200 známých(v průměru- jsou i vyjímky..)Víc nejsme schopni pobrat..

    závěr: Nemyslím si, že naše emoce vycházeji pouze přímo z lidských vztahů, ale jsou prostředek k poučení a to i nepřímo (při vyprávění). A naše uzavírání vůči davům nevychází z prožívání emocí v rámci románů, filmů atd. ale je přirozeně dáno zvykem z dob pravěkých a kapacitou našeho mozku.. To že emoce již neprožíváme kolektivně, v kontaktu s druhými ale při pozorování obrázků druhých(filmy) je už jiný problém..

    Reply
  2. šuf

    ..no moc fakt nedá 🙂
    tedy reaguju hlavně na závěr:

    -ale jo, i v pravěku tu mohlo být pár lidových vypravěčů. Ale jejich role byla hádam spíš okrajová, a mezilidský vztahy byly ten hlavní motor. Emoce podobný našim se vyskytujou už u opic, který mluvit neumí a vypravěče nemaj. Čili je rozumný domnívat se, že se v podobě víceméně dnešní vyskytovaly i u lidí dávno před vypravěčema. Hypotézu, že jsou odjakživa nějakým prostředkem k poučení z nějakýho předžvejkanýho příběhu tímto zamítam.

    Že je uzavírání vůči davům dáno zvykem z dob pravěkých je podivná myšlenka. V pravěku davy nebyly. Naše mozky teda dneska nemaj v tomhle směru nějakou vrozenou tendenci. Spíš tak nějak řeší zcela novou situaci, která právě přišla.

    Hledáme nový způsoby jak uspokojovat prastarý potřeby. A daří se nám to. Koncentráty nám přinášej spoustu radosti, a to se ví, že koncentrovaný. Rebelovat neni proti čemu, nebo?

    P.S.: Brave New World neni jenom pecka od Iron Maiden. Fakt doporučuju k přečtení.

    Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published.