Tak jsem se právě vrátil z knihovny. Jo, je sobota, je hezky, a já trávil odpoledne v knihovně nad knížkama. Třeba mě zastřelte, ale mě se tam líbilo. Mimo to – moje škola je teď prakticky výhradně o samostudiu, a já preferuju takovou věc provádět v chvilkách kdy je venku vedro k chcípnutí. Školní knihovna (obrovská!) má supr atmosféru, a tim nemyslim jenom fakt že je tam funkční klimatizace. I když ta je taky prima.

No, študoval jsem tam nějakou knížku o vývoji světový populace, a jejích ekonomických důsledcích. A během toho studia jsem si milí přátelé udělal názor. Názor naprosto opačný, než jaký asi zastává autor knihy (pan Todaro), což je u mě už celkem běžnej jev. Souhlasit je nuda. Jen málo autorům se podaří vzbudit u mě dostatek respektu na to, abych s nima souhlasil.

Né že bych o problematice rozvojových zemí bůhvíjak moc věděl (nejspíš narozdíl od pana Todara), přesto sem teď hrdě napíšu co si myslim, i kdyby jenom proto abych, až se dozvim víc, mohl tady někde o kousek níž se sebou brutálně nesouhlasit. To se ale nejspíš nestane, protože s panem Todarem budu polemizovat nikoli o tom jak to dneska je, ale o tom jak by to mělo bejt. A na tomhle poli už vám znalosti až tak nepomůžou, tady už je to o morálce a pohledu na svět. Takže si tu můžu klidně udělat z prdu kuličku, a vy (a nebo ten Todaro) s ní můžete tak leda souhlasit nebo nesouhlasit, jen těžko ale řeknete že nemam pravdu.

No prostě, knížka byla o tom, že teď je nás na zemi přes šest miliard a za půl století nás bude miliard deset. Západní svět stagnuje, ale rozvojový země – Afrika, Asie a Jižní Amerika rostou o sto šest. A spousta lidí si myslí že je to velkej problém. Ne že by ty budoucí miliardy úplně chcípaly hlady, ale prostě se budou mít o dost hůř než kdybychom nějakým zázrakem zůstali na současných šesti. Mimo oněch zázraků nám zbývá leda podporovat chudý země aby svuj rychlorůst populací zarazily, což se ale podaří přinejlepším někde na těch deseti miliardách. No, a mezinárodní konsenzus (tj. bod kde spolu Todaro a Mezinárody souhlasí) říká, že zarazit ten děsnej růst je docela dobrej nápad, a to co nejrychlejc.

I řekl bůh: Pro mě za mě se milujte jak chcete, ale už se proboha nemnožte!

(úplně mimo mísu: bůh používající jak frázi "pro mě za mě", tak "proboha" je veselá kopa, ne? jó rodnej jazyk, to je kanón..)

Tak fajn, máme konsensus – ale jak to, my bohatý státy, provedem? Inu, budem cpát do zemí třetího (čtvrtýho, pátýho..) světa peníze, ale moudřeji než kdy předtim. Tak aby se sami rozhodli mít míň dětí. Zavedeme jim penzijní systémy a možnosti spoření, aby se nemuseli rodiče spoléhat na další generace, který o ně v stáru postaraj. Zvedneme životní standard – uděláme školy, nemocnice a pokusíme se jim roztočit ekonomiku, aby zapomněli na dělání kupy dětí, tak jak na ně během minulých století zapomněly hospodyňky ve státech nebo v evropě. Ubyde dětí, přibyde polí a bude dobře na světě.

A vidíte, to přesně se mi nelíbí. Za prvé si nemyslim, že pak bude dobře. Že bude všem, nebo aspoň většině, líp. Víte, v hladu, a pod takzvanou hranicí chudoby žije naprostá většina lidí asi tak posledních 40.000 let. Jen konzumní magor by snad mohl tvrdit že celou tu dobu byli lidi hrozně nešťastný a že on je na tom teď o moc líp. Nebudu tu nějak extra vytahovat statistiky, ale podle pár průzkumů jsou v průměru nejspokojenější se svým životem právě obyvatelé subsaharský afriky, a vůbec obyvatelé chudších zemí. Ale zamyslete se nad tim – pokud to tak je, k čemu jako potřebujou tu naší 'pomoc'?

Už slyšim ty poznámky typu: "Chtěl bych tě vidět, jak nemáš co žrát, kde bydlet a půlka rodiny ti umírá na spalničky. Tak se žije v Africe. To bys byl určitě šťastnej." Vážení přátelé, nebyl. Byl bych asi jedním z nejnešťastnějších Afričanů. Ale v tom to právě je – jejich podmínky se zdaj hrozný našima očima. Náš sentiment nás vede k tomu, jim pomoct něco zlepšit, aby se v našich očích měli líp, a my měli pocit že pomohli.

Až bude černý muž trávit mládí ve škole, v dospělosti deset hodin denně v továrně a mít povoleno jedno dítě na pár (tak jako to všechno má dnes muž žlutý), bude sice mít pitnou vodu, peníze na penicilin a dožije se osmdesáti let, ale bude on spokojenější? Statistiky tvrdí že ne, a já si to taky myslim. Rodina v širším smyslu se mu rozpadne – stejně jako se rozpadla v rozvinutých zemích díky sociálním dávkám (ne děti, stát se má starat o rodiče!), a stěhování za prací. Né pod bičem otrokáře, ale pod bičem vlastní blbosti se černý muž zařadí mezi stresované občany "rozvinutých" zemí.

A hle, už se sebou začínam nesouhlasit. Z předchozího odstavce to může vypadat, že jsem nějakej fanda Rosseaua, kterej hlásá návrat lidí do jeskyní k oštěpům, protože tehdá se měli nejlíp. Tak to ne, milí ptakopysci! Jenom tvrdim, že ne všechno co nám pokrok přináší je fajn. A tudíž nemáme důvod to bezmyšlenkovitě ládovat nebohým Afričanům a Filipíncům. Neni divu že se bráněj.

Sousloví "pod bičem vlastní blbosti" se mi tuze zalíbilo. Přesně pod nim se z člověka stává mravenec. Pracující pachtič a fanda koncentrátů, zastávající názor že nejspokojenějším člověkem světa musí bejt Bill Gates. A hovno, hovno! Sebevraždy, deprese a psychický poruchy, to dneska v super rozvinutejch zemích frčí. Ale klídek neni to beznadějný! Tam se dostanete jen pod tim bičem vlastní blbosti. Jsem toho názoru, že když se biči dokážete vyhnout, a třeba i zjistit že vlastně nechcete aby svět byl takovej jako v televizi, můžete se mít i líp než kdejakej obyvyatel Nigérie! Paráda, ne?

No, abych zachoval pesimistický punc tohohle blogu (stejně to už nevydrží dlouho, jsem teď nabit optimismem), položím si nyní otázku: proč my jako teda těm rozvojovým zemím chceme pomáhat? Jo, už jsem tu psal jak s nima soucítíme, a chceme jim všem děsně pomoct. A teď trocha cynismu: děláme to proto, že se bojíme. Pokud nezastaví svuj strašlivej populační růst, zůstane naše milovaná euroamerická kultura za chvilku jen drobnou skvrnkou na tváři světa a posléze vybledne úplně. Jakkoliv skrýváme naše obavy pod roušku charity, ve skutečnosti neshazujeme kondomy z vrtulníků kvůli prevenci AIDS. Základní tvrzení onoho mezinárodního konsensu je, že populační růst vede k větší bídě. Proto je potřeba ho pomoci těm zemím zarazit, a tak je zachránit. To jako téměř dostudovanej ekonom prohlašuju za hovadinu. Je to falešnej důvod. Zkrátka jen sobě nebo ostatním nechceme přiznat, že tady nebojujeme o to aby se někdo v Africe měl za padesát let líp, ale o místo na slunci pro to co po nás zbyde.

A to já se zase přiznat nebojim. Jsem xenofobní. Nechci aby naše česká (natož pak euroamerická) kultura zůstala jen zábavnou epizodou v rané historii Indočíny. Jenom nevěřim že toho jsme schopný dosáhnout pomocí nějaký rafinovaný zahraniční pomoci. Čísla jsou v tomhle smyslu celkem jasný – můžeme se stavět na hlavu ale naše geny se co nevidět rozpustí ve žlutočernohnědým moři. Tak co? Tak nic, vaše pravnoučata nejspíš nebudou vypadat jako slovani. Netřeba típat slzu v oku. A netřeba se tomu marně snažit zamezit.

Je to asi tři dny, co jsem se bavil s jednou číňankou o tom jak se jí líbí Kundera (jehož knížek se mimochodem v Jižní Koreji prodalo myslim víc než v čechách). Víte, přemejšlel jsem pak o tom, že je vlastně jedno že českej jazyk,kterej mam opravdu tuze rád, nejspíš pomalu vymizí. Ty opravdu dobrý věci zůstanou. Co to bude? Úžasně sebeironickej smysl pro humor? Plzeňský pivo? Švejkovskej přístup k autoritám? Nebo ještě vzkřísíme to krásný komunistický dědictví života ve kterým se nespěchá? Nebo vůbec nic?

Kdo ví. Ale bude to tak dobře.