Ty vole, ještě že dneska svítí sluníčko, jinak bych z toho upadnu do deprese. Skončilo mi teď trochu hektický období, nebo se spíš přelilo do další fáze. Sehnal jsem pro nás šest byt na Jiřáku, a těsně postoupil v prodloužení do posledního, finálového, kola dvou magisterských vzdělávacích programů. Mimo to jsem stihl vypít spoustu piva a přitom potkat na mé poměry nebývale mnoho nezadaných zajímavých slečen (a né že byly zajímavý jenom proto, že byly nezadaný!).

No, tak a najednou se vám probudim na Ateliéru (tak se ten novej byt jmenuje. dobrý, co?), a nemam co dělat. Což je na poslední období věc neobvyklá. Ale zase co dělat by trochu bylo – mam dva tejdny na to, vymyslet zadání dvou diplomek a ukecat někoho aby mi je vedl.

Tak nějak jsem na kamarádech vypozoroval, že se k týhle věci staví celkem lhostejně. Což nechápu. Teda, předně u mě, jakožto budoucího doktoranda je ta volba o něco důležitější, protože tak trochu předurčuje potenciální akademickou dráhu. A že spektrum věcí, který bych chtěl (a mohl) dělat se rozkládá od dějin ekonomických teorií po statistiku – tak to je docela významnej předěl.

Ale i kdybych nebyl budoucí doktorand, tak se u mě jedná o sakra důležitou záležitost. Téma diplomky rozhoduje o tom, z jakýho oboru si přečtu x knížek, dumáním nad čim stráví moje hlava desítky, možná i stovky člověkohodin. Pokud mýho vrtošivýho ducha zvolený téma omrzí po pár večerech, bude čas vyhlásit červenej poplach. Kdysi jsem tu psal, že nesnášim, mam-li se učit něco co je nudný, nebo s čim nedej bože nesouhlasim. Učení podobných blábolů považuju za nejvyšší formu znásilnění (..kdy silou z moci profesora mu danou, někdo strká do mé hlavy cosi, co tam podle mě být nemá..), chápete proto asi že znásilnit takhle sám sebe blbě zvoleným tématem je chyba kterou bych si dlouho neodpustil.

A máte to tady! Tohle je úplně jasnej příklad. Lidi toho nakecaj o svobodě, jak je pro ně důležitá a základní a blablabla. Ve chvíli kdy maj volit téma diplomky (nebo vysokou školu, nebo zaměstnání, nebo jednu z dvanácti panen, nebo Losnu či Mažňáka…), má svobodu jak řemen. Většina lidí je v tuhle chvíli frustrovaná, tak jako jsem teď já (ještě že svítí to sluníčko…), zahodí svobodu a střelí od boku první věc co je napadne, hlavně ať už jsou karty rozdaný a jistý. Lidi prej byli za komanče šťastnější, když měli na výběr jeden jogurt a né osm.

Ale takhle by to nešlo soudruzi! Chci patřit k lidem co zvládaj i víc jogurtů.Bojuju s vlastní přirozeností a jdu vybírat. Dnes poprvý mi jízda výtahem do pátýho patra připadala děsně krátká. Jdu pěšky kilák na olšanský hřbitovy a dál, kamsi do útrob východní (asijský) části prahy. Hrdě vybíram svuj jogurt, snad se bude líbit i konzultantovi. Ponaučení? Chce to kurva vůli aby se člověk ke skutečnýmu vybírání dokopal, a né ho jenom tak vošmrdlal. Ale myslim že dobrý, až se práce na diplomce ukáže bejt děsnej vopruz, nebudu muset tlouci hlavou o zeď, že jsem to teď podcenil. A vůbec jsem teď takovej spokojenější. Nebo jen proto že karty jsou rozdaný?

čaute, du na pivo