Umřel pan profesor Sojka – pokud mě někdo z mých učitelů hodně ovlivnil, tak to byl on. Nejspíš by se to slušelo, ale nebudu užívat vzletných frází typu "byl to velký člověk". I když on asi byl. Asi? Za poslední roky jsem byl na desítkách jeho přednášek a seminářů, pár konzultacích – a po pravdě nevím jestli on si rozuměl se mnou, já s ním jo. Před čtrnácti dny mě odmítl vést jako doktoranda, posílal mě k někomu mladšímu – nejspíš už věděl. Ale ukecal jsem ho aspoň na publikaci společnýho článku. Co se dá dělat, napíšu ho in memoriam.
V mým věku se člověk ještě nesetkává se smrtí tak často. Nebo aspoň já ne. A tak se mě to dotklo – podivnou směsí smutku a nasranosti. Nasranosti né na boha, né na nespravedlivej svět, prostě jenom nasranosti která dává člověku touhu něco udělat, i když ví že ničemu nepomůže. Praštit do zdi, hodit hroudou, běžet dokud nepadnu. Nasranosti, a smutku že svět do kterýho vstanu zejtra bude o malej ale pro mě dost citelnej kousek horší než ten včera.
A tak jsem vyběhl nad Drahovice na vodárnu. Šest ráno, svítalo, nikde nikdo. Zblbnutej filmovýma scénama a pohanskou mystikou, chtěl jsem si aspoň něco hodit dolů – asi to má člověku pomoct se s někym rozloučit, přenést se přes to a jít dál. A tak jsem nakonec nic nehodil.
Přijde mi povrchní předstírat že se teď má líp. Nemá. Rozplynul se do nicoty, tak je to. Stejně jako se jednou rozplynu já, i vy. Věřící člověk je pokrytec, kterej znevažuje smrt – kterej si usnadňuje poslední loučení předstíráním, že jednou bude zase následovat shledání. Pokrytec kterej hází kámen do propasti, a sám sobě nalhává že to má nějakej význam.
Smrt neni jako globální oteplování. Smrt je opravdová. Přesto něco uvnitř, nás nutí předstírat že je to obráceně. Asi abychom se cítili líp, asi protože tíhu světa jaký je – bez globálního oteplování a se smrtí bychom neunesli. Nikdo se nechce naordit do světa kde není zač bojovat, kde je nutno jenom čekat až vás matka příroda smete zpátky do nebytí. A přesto právě tam se rodíme.
..
Jsme malý, a úplně nepodstatný shluky živý hmoty poletující vesmírem, kterej se kolem nás netočí. Vznikáme a zanikáme, a všehomírovi je to srdečně jedno. Je tak těžký se s tim smířit? Přece i tak je život sranda. Né, Sojka nebyl superman jak je moderní předstírat o čerstvě zemřelých. Ale co dělal, dělal hodně dobře, a co víc – bavilo ho to, i když to třeba smysl nemělo. A všehomíra mu mohl bejt ukradenej. A proto čest jeho památce, přestože jsem za něj ani nehodil šutr z vodárny.
…
Počkej, ty říkáš, že nemá cenu předstírat a že jsme vlastně na tomhle světě zbytečný. Kdyby nás nebylo, že se nic hroznýho nestane. A pak v druhý větě píšeš, že jsou věci, které jdou dělat dobře. Jestli jde něco dělat dobře a potažmo i něco špatně (nebo se může stát něco hroznýho) pak se to naše hodnocení dobré /špatné vždy vztahuje k něčemu. Tedy dobré \"pro něco\"/špatné \"pro něco\". Takže v každé věci, o které řekneme, že je dobrá je taky zároveň obsažen její smysl (ono \"pro něco\"). Jestli tedy ten tvůj profesor dělal něco hodně dobře, pak to asi chtěl dělat a dělal to za nějakým účelem, smyslem. Možná že v pohledu všehomíra to pražádnej smysl nemělo, ale z pohledu pana Sojky to asi smysl mělo. Sám sobě trochu protiřečíš.
Mě je taky všehomír ukradenej. Já mám smysl a všehomír mi ho nesebere. Jedinej kdo mi ho sebrat může jsem zase já. Nenalhávám si to. Kdybych si to jen nalhávala tak mám někde v hloubi duše pocit, že to smysl nemá. Já si ho nenalhávám, já mu věřím. A to je ti můj milý bráško něco úplně jinýho. Na objektivitu a pohled všehomíra se vykašli.
Sojka možná teď už vůbec nic nevnímá, neni šťasnej ani se nepotkal s kamarádama dávno zesnulýma. Ale jestli napsal nějakou knížku, má syna nebo cokoliv jinýho, tak na něj všehomír nevyzrál, nevobrátil ho v holej prach, ten jeho smysl tak trochu putuje dál. Že jsi za něj nehodil šutr dolů mu může bejt ukradený. Jestli si ale neseš pár slov z jeho přednášky a vlastně ho za ty slova máš rád to mu možná je taky ukradený, ale tobě to ukradený neni. Von asi nějakej smysl měl. Jestli nic jinýho tak vzhledem k tobě nebo třeba k tomu že jsi napsal tenhle článek na svůj blog..