šuf : existuje průměrnej bobek?

Ne … nemůžu si nejdřív sednout a pořádně to promyslet, dyk jsem tak roztěkanej že během chvíle ulítnu duchem k něčemu jinýmu. A ne, nemůžu o tom přece začít psát předtim než to mam pořádně rozmyšlený. To je jak začarovanej kruh.

Chápete, přijde myšlenka (samozřejmě geniální :), a vy máte dvě možnosti. Běžet si jí rychle zapsat, a nebo jí nejdřív podrobit kritickýmu zkoumání. Jasně, že nejdřív podrobit, co by tak asi člověk hnedka psal. Jenže ouha – když jí budete podrobovat tomu kritickýmu zkoumání (jako u vás v hlavě), riskujete že původní myšlenka bude zapomenuta – ztratí se někde v procesu. Je to něco jako když šachista hraje po paměti, promýšlí do hloubky nějakou variantu a zapomene přitom jak vlastně právě stojí figury. Nebo ještě konkrétnějc: vzpomenu si, že Mach a Šebestová si kladli otázku kolik má zajíc lesní chlupů, a zamyslim se jak bych to řešil já. No, je blbost počítat to přímo na tom zajícovi, povídam si, tak bych toho zajíce asi oholil, sehnal přesnou váhu, napočítal pětset chlupů, zvážil je, pak zvážil všechny chlupy a trojčlenkou dopočítal celkovej počet chlupů. Jenže pak to začnu řešit víc do hloubky. Má zajíc všechny chlupy zhruba stejně těžký? Dokážu mu je oholit? A kde teď do prdele mam shánět zajíce?! (plus samozřejmě otázka nejdůležitější: nezkoušel to už někdo přede mnou, takže můžu odpověď vygůglit bez zbytečnýho šaškování se zajícem?)

To všechno jsou dobrý otázky, bo se držej tématu. Když si na ně na všechny odpovim, můžu hrdě vykročit vpřed, shánět (do prdele) toho zajíce. Ale nevykročim, protože mezi nima přijdou i ty druhý, zrádnější otázky: Měli na mysli nějakýho konkrétního, nebo průměrnýho zajíce? Existuje něco jako průměrnej zajíc? Jakýpak má asi průměrný bobky. Hoří ty bobky? Třeba ne, třeba hoří jenom když jí ten zajíc nějakou speciální stravu. A jí von speciální stravu? Ne, nejí – dyk je to přece průměrnej zajíc, tak žere naprosto průměrnou stravu.

Tak. A tady spokojeně skončim. S vědomím že jsem jednou provždy vyřešil problém průměrných bobků. A v tom je ten průser … protože původní problém počtu chlupů zůstal nevyřešen, to proto že ten je někde o dva odstavce vejš, a pomalu už si na něj nevzpomenete ani vy, čtenářové. Natož pak abych si na něj vzpomněl já, s hlavou plnou, plnou … bobků. Ať už průměrnejch nebo speciálních.

No vidíte … tenhle článek měl taky bejt o něčem úplně jiným .. a neni. Konkrétně vo tom, že prokastinace je mrcha všudypřítomná, jenže vo zajících se píše líp, tak měla holka smůlu. Abych aspoň naznačil o co mělo jít, doplnim vysvětlení našeho zaječího příkladu: mý podvědomí moc dobře ví, jak línej jsem jít shánět nějakýho debilního zajíce. Tak mě radši nenápadně pošťouchlo k úplně jiný otázce, kterou umim vyřešit i bez zajíce.

Ale o tom už někdy jindy. Tento blog teď hodlam přibližovat publiku, tak nebudu psát dlouhý eposy, ale jenom krátký blbosti. To ste rádi, co? A to i aby napsal takovýhodle kraťáska člověk potřebuje dodělat práci, ustřihnout od internetu, vypnout muziku, smazat hry a odejít pěšky s notebookem v batohu sám na chatu, kde mimo štípání polen neni v prosinci jiná alternativní činnost než psaní blogu. A přitom to je docela sranda … já vám ani nevim proč se to debilní podvědomí snaží psaní odkládat.

P.S. Průměrnej čech vypije za den půllitr piva, něco přes decku vína, malýho panáka tvrdýho, trochu mlíka, čaje, džusu a koly. Do toho sežere půl jahody, lžíci kyselýho zelí, gram prošlýho masa a pár dalších nechutností. Myslíte si že po tom všem má průměrnej bobek?

Leave a Reply

Your email address will not be published.