asi tak 10. duben

Pořádně ani nevim jak to vzniklo. Někdy v únoru někdo dostal hodně blbej nápad – že poběží maraton. A aby z toho neměl osypky sám, zkusil do toho u piva uvrtat i pár kámošů. Dobrá (nebo špatná?) věc se podařila, podroušeni odcházeli plni bujaré odvahy – vole, poběžíme v červnu maratón, takový budeme borcí! Ráno pak matně vzpomínali, co že to … ale nic, červen je daleko, to se zvládne. Maraton je taková nehmotná výzva, jako třeba skolit medvěda nebo pokořit everest. Mozek si ani nepřipouští že by to bylo reálný. Ale datum maratonu se blíží, a dohoda je dohoda.

asi tak 5. květen

Moc bych se tý historce smál, kdybych nebyl jednim z protagonistů. Teď místo smíchu žeru maratonec, a snažim se po odpolednách ve svých nohách probudit dávno vyhaslej dynamit. Místo dynamitu se ale po pár kilometrech probouzí kolenní vazy, a kvůli nim po pořádným tréninku dva dni nechodim. Kunratickej lesík má po obvodu necelejch deset, zatim jsem ho neoběhl ani dvakrát v kuse. Do startu zbývá měsíc.

asi tak 20. květen 2011

Tady, vážení přátelé, končí veškerá prdel. Dojde k průseru – a buď to odnese moje mužné ego, nebo fyzické zdraví. Navzdory faktu, že si tohle velmi reálně uvědomuju, si odmítam připustit že bych se na startovní čáru nepostavil. Je v tom určitá umanutá posedlost – jakmile si z něčeho člověk udělá výzvu, tak už jí prostě chce překonat. A já chci běžet maraton, ještě k tomu po Krušnejch horách. V mé věkové kategorii dokončili loni všichni, nejhorší čas je pět hodin. Otázkou je pouze kterou z těchhle dvou statistik letos zhorším :).

Život bez výzev by byl .. plochej a nudnej. V 21. století už výzvy nepřicházej samy od sebe – nikdo vám nechce vypálit ves ani nehrozí smrt hlady, a tak si je člověk vymejšlí sám. Proč jenom si ale ten Radek Medal (jo, a já to sem klidně napíšu, byl to von, hajzl) musel vybrat výzvu tak blbou, a ještě do ní tahat ostatní?

červen 2011

Jsem sráč, nedal jsem to – ani jsem nenastoupil na start. Můžete tomu věřit nebo ne, ale moje pravý koleno neuneslo intenzivní trénink, a začínalo standardně bolet jako čert už po pěti kilometrech běhu. Což je na maraton dost tristní. Uběhnout desítku se zaťatýma zubama ještě jde, ale na čtyřicítce už bych si ty zuby uskřípal. Zašel jsem za doktorem Vačou, a dostal pilulky co ho snad za čtvrt roku vyléčej, a taky fotky kolene který říkaj že jsem v pohodě. Tak nevim.

Došlo na moment, kdy se člověk cítí starej hned dvakrát. Jednak proto, že ho bolí klouby, a druhak proto že musí udělat srabskej ale zodpovědnej krok – rozhodnout se neriskovat trvalou invaliditu (i když má furt cukání běžet, třeba si to to debilní koleno rozmyslí).

srpen 2011

Našel jsem tyhle rozepsaný poznámky. Myslim, že podobných záchvatů (více či méně úspěšných) si ještě pár zažiju. Pro budoucí inspiraci sebe i ostatních teoretických maratonců dávám na web. Mimochodem – včera jsem si po pauze asi dvou tejdnů oběh desítku bez sebemenší bolesti. Tak třeba příští rok 🙂