Dnešní maratón: Nasadili jsme
krosny a šli dokopce. Tam jsme stopli paní a z kopce
sjeli. Pak jsme zas na ten kopec zpátky lezli. Byla tam ale
cedule, ať tam nelezem, tak sme zase zpátky slezli. A pak sme
skončili po opětovném stopování kilometr od
místa, kde sme začli. HOWGH.

Dnešek byl vskutku
dnem cestovním – dle hesla „Z bláta do…ještě
většího bláta.“ První stop nás dostal
do industriální zóny – stavěla se tam
geotermální fabrika. Po výše popsaných
peripetiích jsme přes Hveragerdi a Selfoss dojeli na prdel
světa. Byl tam tři koně a křižovatka, kde nikdo v našem
směru nejel. Další stop nás vyvrhl v Motorestu
na konci světa. Byl tam bufet a koně. Místní chodili
v trenkách a tričku (tady na Islandu mají léto),
my se choulíme v bundách a čepicích. Sou
to strašný Laponci (jediný národ, který
je veselý i při absolutní nule, tj –273°C).
Z motorestu sme to chytli ještě líp – další
stop nás vrhnul do pouště. Všude duny štěrku, auto jsme
viděli na 5km. I tam však Islanďané ukázali ochotu
nás svézt – do dalšího motorestu. Ten se
vyznačoval tímto:

příští
benzínka 273km

Je to uprostřed
Islandu, fakt tam nic není

…až na mouchy

Zakuklili sme se jako
motýli (to byla metafóra) a vydali se pouští –
každý se svým osobním hejnem much. Teď uléháme
uprostřed pouště. Bez much – odfoukl je vítr. Jo a byl
jsem na rybách. Zase nic. Co byste taky chtěli, v poušti.

Dnešní
zjištění:

Islandské
pivo Viking užívá „kozlovej“ naražeč.

Od domorodců
víme, že pitný jsou ty potoky, co nejsou teplý.
Tak je teda pijem. Síra léčí.

Vážně máme radost, že už tu
mouchy nejsou! Byl to děs!!!