Autor: suf

Tak tohle jsem dal před dvěma hodinama na web. Co se stalo se dozvíte níž.

Vypadá to, že kytara bude brzo vymetat kluby v Budějovicích a okolí. Radost mají:

• novopečený kytarista, protože doteď měl jen basovku, šetří na vejšku a potřebuje hrát na kytaru v kamarádovo kapele.
• moje žena protože počet kytar v naší domácnosti poklesne na 3 (samořejmě nepočítáme basovku, ukulele, cello a další nástroje)
• já, protože když Diogenés odhodil nepotřebnej hrnek, jeho život se tím taky zjednodušil. A já navíc tim hrnkem udělal radost minimálně dvěma lidem :).

Na minulý podobný inzerát jsem během dne dostal asi 70 odpovědí (už se zbavuju druhý kytary). Tady už jsem napsal jasněji že jen ti pod 20 let .. a stejně do hodiny odpovědělo 6 lidí (až na jednoho těsně 21-letého skutečně všichni splnili podmínky. Je to fajn že lidi čtou!). Zjevně lidi chtěj hrát na kytary, a už jen z toho mám radost.

A proč o tom píšu na blog?

Za prvé je tenhle článek omluva těm, který kytaru nedostali. Milí zlatí, kytara je jen jedna, prostě jsem to nějak rozštípnul. Dneska podporuju vysokoškoláky, minulou dostali dva bráchové co se v kapele museli střídat o jednu kytaru .

Za druhé je za článkem druhak je tu drobná naděje, že existují i jiní kytaristé, co mají doma víc kytar než rukou. A možná i oni udělaj rádi radost sobě, blízkým i cizím.

Proč jsem to neprodal za peníze?

A nemáš ty vole náhodou doktorát z ekonomie? Pamatuješ, z tý vědy jak se tam furt kreslí ty grafy, že když je po něčem moc velká poptávka a malá nabídka .. tak se zvedne cena a ono se to nějak vyrovná? Čili logicky jsi měl tu kytaru nabídnout za sedm tisíc a čekat jestli jí někdo koupí. A když ne tak jít s cenou dolů .. a na to já přesně dlabu. Proč?

Možných vysvětlení je řada. Vyberte si. Jsem línej řešit poštu, reklamace, vyjednávat. Prachy až tak nepotřebuju. Nepotřebuju je tahat z muzikantů. Radši to dám někomu kdo jí potřebuje a bude na ní hrát, než někomu, kdo má sedm tisíc. Chtěl jsem se pochlubit tady na blogu. Chtěl jsem jít příkladem. Chtěl jsem podporovat mezigenerační solidaritu. Jednal jsem impulzivně, nerozvážně a jistě zalituju, až mi na nové kytaře odejde snímač nebo peníze.

Tož tak. Mějte se a až přijde čas … pošlete svý harampádí dál!

Ne že bych poslední roky neměl co psát, ale tak nějak na to nebyl čas. Kdo má děti, ten rozumí, a třeba se i zasměje . Kdo nemá, tomu to stejně slovy vysvětlit nejde, zážitek je nepřenositelnej. Ale třeba si líp upraví plány a ambice.

No zkrátka, mám tři děti – aktuálně staré 4, 6 a 8 let. Kromě nich taky ženu, firmu, želvu, rybičky, morčata a plánuje se králíček nebo africký ježek (díky bohu už ne plameňák). To všechno přináší dost legrace, výzev .. ale hlavně žere čas. Všechen čas. Vlastně víc, než všechen. Většinu dnů jsem v mínusu a prostě žongluju s tím co zanedbat hodně a co jen trochu. Vedle toho jsem si nedávno všiml, že mám ADHD (fakt. ale o tom jindy) a že mé hlavě prospívá se občas srovnat s pomocí delší samoty, kterou ale tak nějak neni kde brát. A tak se aspoň jednou týdně znaveně odplížím do sauny. Můžu předstírat, že kvůli životosprávě, ale hlavní benefit tohoto geniálního vynálezu leží jinde než v podpoře krevního oběhu: nikdo tam po vás celý dvě hodiny nic nechce. Myslím že podobnou funkci v jiných rodinách hraje třeba rybaření, cyklistika nebo speleologie.

A že jsem tedy pod tím vším tlakem hrozně produktivní, dostanu se k hlavní pointě už ve třetím odstavci, tedy zde. Kdo nepoznal tak ano, ve větě je patrný značný kus usměvavé sebeironie – naučil jsem se to ADHD mít rád .. když se tak koukám na starší blogy, tak z mého psaného projevu vlastně dost čiší.

A proto oprava: díky němu se dostanu k pointě již ve čtvrtém odstavci! Zní: Nic jsem dlouho nenapsal, protože jsem měnil plíny, vodil do školky a odsával soply. A díky tomu jsem plný nové inspirace, kterou si jistě v tomto obnoveném blogu rádi užijete.

Teď by podle společenských konvencí měla následovat pasáž o tom, jak se mi sice s dětma obrátil život vzhůru nohama, ale ten frmol vlastně miluju. Což bych měl napsat zejména s ohledem na to, že si to jednou přečtou moje děti, a nechtěj slyšet jaká byly přítěž.

Hele pravda je, že nevím. Litovat nelituju. Nějakou cestu jsem si vybral, a tak na ní jsem. Ptát se zda bych si jí znova vybral, je stejně hypotetický jako „tati a co kdybych byla anděl?“. Ano, v běžném životě se přízemně snažim orientovat pozornost praktičtějším směrem.

Ale od toho tu nejsme, že jo. Na skuhry.com se snad krom doporučení pro pěstování marihuany nebo krájení salámu nic praktického najít nedá, jsou tu tak maximálně nápady který považuju za zábavný nebo hodný šíření. Ve vzácným případě obojí najednou. A teď k myšlence o tom jak mě naplňuje to otcovství:

Hovno naplňuje. Je to jako když se dáte ve třiceti na tenis, ale nikdy jste předtím nedrželi raketu v ruce. Nějakou dobu jste úplně marný, tělo bolí, míček vám furt padá. Z okolí na vás proudí dobře míněné rady s kterýma si nevíte co počít (někdy jim jen není rozumět, jindy jsou vysloveně protichůdný – tak třeba v otázce spánku novorozeňat) .. a tohle prožíváte tak nějak konstantně s prvním dítětem, kterýmu u nás doma říkáme pokusný nebo učící. Sorry Andulko. Má to i svý výhody, mělas nejvíc pozornosti ze všech, ale taky dodnes máš nejvíc zmatený rodiče, protože v řadě otázek stále prorážíš vzduch. A jak se to tak trochu stabilizuje, zjistíte že netřeba paniky, bum ho .. narodí se druhej level a s nim boj o zdroje. Otázka co je doma čí a kdo smí na co šahat je najednou alfa omega debat u snídaně, a to dávno před tim, než všichni členové rodiny umí mluvit. Level 3 už jen přijmete s vědomím že to nějak dopadne, a že vlastně neni nic špatnýho na tom, když žerou roční mimina suchý rohlíky.

O pár let později jsou z vás i vaší ženy zenoví mistři mistr v ignoraci projevů vzteku či nelásky vůči sourozencům, světu i vaší osobě. Před padesáti lety toto spolehlivě řešila metoda „pár facek“, jenže ta je už zhruba tři dekády považována za neetickou a tři dny za nelegální. Což je asi správně, ale nutno přiznat – dělá to práci rodiče významně obtížnější. Obecně blbě fungujou rodičovský vzory co si neseme ze svého dětství, protože společnost se pohnula, a už neni cool nechat samotný děti venku poflakovat, jezdit autobusem nebo odměňovat snědenou zeleninu bonbónem. A navzdory tomu, dokonce i zuby se jim dneska kazí víc!

Jako omluvu moderní společnost sice nabízí řadu zlehčovadel, jako například tablet s Youtube nebo Tiktokem, ale to nechcete. Já byl závislej ještě na „poctivých“ počítačových hrách z devadesátek, ale to jsou čajíčky proti kokainu, co umí dětem namíchat programátoři dětem dneska. Tak aspoň že Ledové království je v pohodě, a vlastně tomu udělali docela pěknou muziku.

A happy end? No ten spočívá v tom že teď, v roce 2026 jsem si našel čas napsat tenhle blog, možná že jednou bude i společenský život. Pocit je to asi jako když se pomalu vynořujete z bažiny, kde jste pár let zápolili. Twist je, že vzdor všemu výše uvedenému to zápolení je místy docela fajn, jen je to prostě jiná disciplína než cokoliv předtim. Ale změna (disciplíny) je život. A podle průzkumů budu po vybřednutí z bažiny díky těm dětem možná i spokojenější, když si nepoděláme vztahy. Tak na to se docela těšim.