Category Archives: Hlavou dolů

Z domoviny je sem do Austrálie to osmnáct tisíc km vzdušnou a dvanáct tisíc podzemní čarou. Přesto vám zde díky magickému internetu budu servírovat zprávy z mé půlroční studijně cestovní expedice.

šuf : zamyšlení nad odpadky

Nemyslel jsem že přijde, ale přišla. Melancholie. Včera jsem byl naposled regenerovat buš. To byl první z dlouhý řady 'naposledů', co mě teď čekaji. Tak třeba na obyčejným vynesení odpadků neni nic extra pozoruhodnýho, rozhodně o nic víc než před tejdnem. A přec při něm mam podivně sváteční pocit. Div se neloučim s popelnicema. Dokonce i spolubydlící jsou najednou o kousek sympatičtější.

Říká se tomu myslim Stockholmskej syndrom – když si při delším únosu rukojmí vybudujou citovej vztah k únoscům a odmítaj je pak opustit. Ponaučení? Lidi si časem zvyknou na všechno. A jakkoliv ono 'všechno' může někomu zvenčí připadat blbý, stane se tak nějak částí člověka. Částí kterou pak nechcem opouštět – né snad proto že by byla bůhvíjak dobrá, ale prostě proto, že je naše.

Vyšlapem si myšlenkový cestičky, vytvoříme si svoje soukromý rituály, vymyslíme vtipy kterým nikdo jinej nerozumí. A pak kdesi něco cvakne, přehodí se výhybka v běhu života, a my chceme nebo musíme jít dál, jinam. Opustit vyšlapaný cestičky, se najednou člověku nechce – jakkoliv mu vždycky přišly nudný. I největší tvrďáci, co maj 'změna je život' vytetovaný na čele, uroní aspoň v duchu slzu, než bez mrknutí hodí kus sebe za hlavu.

A tak to prostě máme. Je to hloupý? Možná. Můžem se rozčilovat, můžeme nesouhlasit, a to je asi tak všechno co se s tim dá dělat.

Konec monologu. Básník pomalu zavírá popelnici a odchází. Z dálky zní dívčí sbor, zpívající šlágr Káji Maříka: Loučení, loučení, jaká je to smutná věc, když se musí rozloučiti, s panenkou koní klec. Opona. Chvíle pohnutého ticha. Potlesk.

šuf : O salátech, Austrálii a tak různě

Tak, za chvilinku končí dnešní den v Sydney. Trval přesně devět hodin a padesát dva minut. Čekoval jsem to na webu – za dvanáct dní se totiž se Sandálem vydáváme na dloouhej čundr po austrálii, a já mam bobky z toho že bude furt tma. Což bude. Ale žádný strachy, místní Lucie upíjí noci hlavně v červenci, tak se do toho snad pořádně opře. Pro jistotu jsem zakoupil hafo sirek a baterky do čelovky – člověk moderní si možná v noci rozsvítí, ale člověk bez elektřiny může hrát leda tak tichou poštu. Což je prekérka pokud chcete bejt vzhůru třeba i dýl než deset hodin do dne.

Ale neva, ještě před edisonem jsme totiž měli voheň. A zase mít budem! (a na něm opečem vlastnoručně ulovenýho klokana. sorry skippy). Austrálie je většinou liduprázdná země, požáry buše v tomhle období nehrozí, tak se snad z ohníčku nikdo nezblázní. Myslíte že pralidi a indiáni dělali všechny ty šarády a tančení u ohně, protože byla tma jak v prdeli, a oni neměli roupama coby? Já bych řek že jo. A my do toho jdeme taky. Chochó, ještě by to chtělo nějaký halucinogení listí co budem po nocích pálit!

A nebo pojedem na sever, kdesi tam maji den skoro o dvě hodiny delší. A taky tam tolik neprší. A je tam víc jedovatejch hadů. Rozumný kluci tyhle jedovatý hadi – asi nemaj rádi tichou poštu. Ale nebojte, jsou to poserové, nekousnou nás a utečou.

Tuhle dlouhou čtrnáctihodinovou noc bych měl strávit učením, zejtra mam zkoušku. Žádná metoda pokusu a omylu jako doma, žádný "zkouška je od slova zkusit". Jeden termín a šmitec, neuděláš a čau. … A stejně se neučim. A vymyslel jsem si pro to dvě výborný výmluvy: jednak je ten předmět celkem jednoduchej, navíc se tady – v zemi obdařený placeným školstvím – od zkoušek prakticky nevyhazuje. Druhak doma stejně nikoho nebude zajímat kolik bodů jsem tu získal (ono se to na český měřítka stejně těžko převádí). .. Ale opravdickej důvod proč se neučim, a místo toho čekuju hady a západy slunce je jinej a mnohem jednodušší. Ano přátelé – ten předmět je vopruz.

Včera se mně jedna slečna ptala, jestli bych řekl, že jsem studijní typ. Já jí odpověděl, že jsem vždycky myslel, že ani ne, ale vzhledem k tomu jak pořád ještě studuju a hodlam v tom pokračovat, tak asi trochu jsem. .. Dneska se ukazuje, jak jsem jí kecal (Neúmyslně! Balit slečny na prohlášení že JSEM studijní typ skutečně nepovažuju za dobrej nápad). Neboť den před zkouškou muj "studijní" mozek stávkuje – jen proto že se mu nelíbil učitel a že předmět je nudnej. Kdykoliv se zadívam na přednášky, tak místo aby si něco mozek pamatoval, tak jenom nadává. Jak může doktor ekonomie napsat že Ricardo Mill a Marx měli největší vliv po druhé světové válce a Keynes na počátku 19 století? Jeden takovej slajd a ten muž si podle mě nezaslouží žít. Jako fakt. Né za svou fatální neznalost, ta by byla v pohodě jako u miliard dalších. Ale arogance, s jakou jde takovej vidlák učit na univerzitu šířit s blahosklonným úsměvem dál bludy, no ta mě vytáčí. Mě naštve máloco, ale tohle teda jo.

Osobně pro to používam temín "intelektuální znásilnění". Hrubou silou, danou mu z moci učitele, ten chlap usurpuje čas a myšlení mé i kolegů studentů. Neni to poprvé ani naposled, co se mi něco takovýho děje, ale věřte že se to nestává mockrát a pokaždý mě to vytočí až ke stropu. Ale já na něj vyzraju, a číst to nebudu! Chochó! Takhle se na něj musí, na násilníka. To mu to nandam. A jdu psát dál o hadech a věčné tmě. Nebo ne. Já vám napíšu něco o austrálii, když už je to ten cestovní blog!

Jak se tady vůbec teď mam? No povim vám, že jakmile si člověk zvykne, že je hlavou dolů, tak je to tu fakt jak doma. Jakmile přejde exotika v každodenní chleba, tak už neni o čem psát blogy. … Teda až na pár věcí. Dem na ně:….v hospodách se stojí na pivo čtvrthodinová fronta, což nechápu, protože to pivo nemá ani tři decky a stojí v přepočtu osm pětek. I kdybyste se hnedle po koupení piva postavili zpátky do fronty, tak než dostanete další, už budete mít sucho v hubě. A navíc takhle za chvíli budete švorc. Přesto se místní i nemístní obyvatelé dokážou v hospodách celkem solidně opíjet. Blíž jsem to nestudoval, pobyt v místních putykách mě z výše uvedeného důvodu frustruje a vyhýbám se mu co to jde. Je tam děsnej kravál, člověk se ani neslyší. Svou poučkou "beer is not just a drink, it is a social event" (pivo neni jenom pití, ale společenská událost) dráždím fanoušky mísní opilecké kultury. Akorát jeden pěknej zvyk tu maji – v těch hospodách jsou bankomaty. Chápu, divim se že to ještě nemáme v čechách, taková věc může solidně zvednout tržby. Taky se divim že to maj tady, kde supermarkety nesmí prodávat alkohol, aby náhodou nepodporovaly alkoholismus. A pití na veřejnosti jenom z pytlíku. Je to velká legrace, jednou mi kamarádka přinesla v pytlíku pivo na přednášku, srkali jsme ho a tvrdili, že to je minerálka. Ale dost o chastu – abyste věděli, moje játra tu maj dovolenou a povážlivě měknou. Tak se pojďme podívat na jiné oblasti zdejšího života.

Semafóry tu maj takovej zvláštní signál pro slepce. Zní to podobně jako jeden místní pták. Nevim kdo se to naučil od koho, ale je to pěkně na hovno. Teda zvlášť pro ty slepce to může znamenat nemilý překvápko. Ani my ostatní semaforům nevěříme, a běháme přes ulici jak se nám zachce. Teda až na číňany, ty jsou disciplinovaný a opravdu čekaj na zelenýho panáčka. Někdy třeba i pět minut. Myslim, že australani postavili ty semafory jenom proto, aby diskriminovali číňany, a mohli se jim smát jak všude čekaj jak trubky. … (teď jenom tak mimochodem, čekat na zelenýho panáčka mi přijde jako rozkošnej dvojsmysl, a kdybych teď nepsal o austrálii, tak bych se zeleným panáčkům jistě věnoval další dva odstavce).

Sluníčko tu jde zprava doleva a přes poledne je na severu. Nevěřili byste jak mě to vadí. Já tomu taky nevěřil. Ale zjistil jsem, že se podle sluníčka podvědomě orientuju – když si zapamatuju mapu, automaticky jí v hlavě otáčim za světlem….a tady jí tudíž otáčim hlavou dolů! V životě by mě nenapadlo, že můžu narazit na podobnej problém. Deset let orientačního běhání mě poznamenalo víc než jsem myslel…vyrážim tudíž zásadně na druhou stranu, kdykoliv se naskytne příležitost.

Všichni tu nadávaj, že je děsně drahej benzín. To je zřejmě globální fenomén. Fígl je v tom, že tady (natož pak v americe) nemaj šajn, jak by taky mohl bejt benzín drahej. Když na jejich lamentování kontruju, že v mojí chudý východoevropský zemi je béňo ještě o čtvrtku dražší, tak na mě koukaj divně. No co maj dělat. To je jak když si někdo opaří ruku, a vy řeknete: no a kamarád si jednou opařil vobě. .. Myslíte že je to neslušný, říkat jim že maj v podstatě benzín levnej? Já mam skoro pocit že jo…divný co? A stejně jim to říkam. Aby si nemysleli. Saláti.

šuf : americkým párty NE!

Bydlim v domečku s američankama a kanaďanem. I v okolních rezidencích převládají obyvatelé severoamerického kontinentu. Povězme si něco o tomto záhadném živočišném druhu.

Znak první: řvou. Neni se čemu divit. Já bydlet v New Yorku mezi bandou takovejch tak taky řvu. Né snad zoufalstvím, to bych si nějak asi zvykl, ale prostě proto aby mě bylo přes ostatní slyšet.

Když sou na párty, řvou víc – přeci jen je tu k přeřvání ještě muzika, navíc jsou opilí. Znak druhý, Američani tu totiž pijou alkohol, a celkem fest. Jenže to neumí. To je tak, když si někdo dá první pivo potajmu v osmnácti. Pak přiletí do Austrálie, a je jak utrženej ze řetězu. Je to docela prdel, sledovat vysokoškoláky, co nejspíš už od dvanácti předstíraj jak jsou děsně dospělý, kterak zápolí s alkoholem asi jako deváťáci na lyžařským zájezdě. Pravda, zájezd už nám tu trvá pár měsíců, a největší překvapení tedy máme za sebou.

Znak třetí, fun musí bejt, i kdyby na chleba nebylo. Párty, chápete. Kdo nePárty, ten neŽije. O tajemné zábavě mítinkňůpípl už jsem psal, ale řekl bych, že tak nějak celý umění párty spočívá v tom, vypadat že se bavíš. Buď se pije, řve a nebo hromadně fotí (přičemž se pije, řve a nasazuje pravej American Smile – praví párty borci umí všechny tyhle tři věci provozovat zároveň), pak je tu samozřejmě sex v poschodí – kvalitnější samci i samice si s různými partnery odskočí až třikrát za večer. Vrcholem každé párty je však americká hra beer pong – házíte pingpongáč do kelímků s chlastem, když se trefíte, soupeř ho musí vypít. Poetický je, že hra je v univesničce oficiálně zakázaná – při každé hře je tedy třeba mít vedle konvici s vodou a předstírat, že tu vodu jako pijete, ha ha. (fakt zakázaná! vzpomněl jsem si na svůj šok když jsem se v polovině třech mušketýrů dozvěděl, že souboje jsou zakázány). Problém třetího znaku je v tom, že fun musí bejt i když neni. Když jsem viděl jednu spolubydlu – čerstvě rozejitou, zhroucenou v obýváku, kterak zamáčkla slzičku a šla na párty, vzpomněl jsem si na ten text od queenů – inside my heart is breaking..but my smile, still stays on. Je to zvláštní, američan vám nikdy neřekne že se musí učit, ani že má problém (pokud ho teda nemá s váma). Jeho život musí zvenčí vypadat jako děsná fun. Hádam že to dá docela fušku. Vypadat furt jak v reklamě na zubní pastu a hypotéku v jednom.

Ptal jsem se včera jedný Italky, čim to je, že jak američan vidí (i když ona to dělala taky) foťák, tak se s tymolínovým úsměvem vrhá před objektiv, objímaje kohokoliv kdo se namane. Prej je to reflex. Normálně od malička naučený. Že to dělá sem tam někdo, ok. Ale všichni? To je fakt hustý. Jednou bych rád viděl jak vypadá takový pořádný americký rodinný fotoalbum – snad jim na něj nehodim šavli.

Jako pravej američan nevedeš vážný rozhovory, což je znak čtyři. Člověk jehož život je jenom fun přece nemá důvod o něčem opravdu diskutovat. Dlouhý hovory nikoho nezajímaj a navíc kazí imič. Na párty neustále korzuješ, musíš se přece stihnout vyfotit se všema friends (těch máš řádově padesát, navzdory tomu, že sem přijel každej sám před třema měsícema). Když mi deset lidí po sobě sdělí jak rádi mě zase vidí a pak odejdou, říct to taky dalším, opouští mě veškerá chuť se s někym z nich bavit (a co teprve s těma, co mě rádi neviděj :)

Z výše psaného je asi jasný, že americkým párty neholduju. Absolvoval jsem jich jen pár a muj pohled může bejt dost mimo. Na jedný jsem seděl na podlaze u zdi obýváku, a ten mumraj asi tři hodiny v kuse pozoroval – stavily se u mě za tu dobu dvě holky, když jsem jim na otázku jak se mam odvětil, že studuju americké párty zvyklosti, tak o věc projevily obrovský zájem, a bez čekání na odpověď odešly. Tak jsme si pak dali vodku s jednim Finem, kterej jako správnej evropan dokázal s jednim člověkem prohodit i víc než tři věty v řadě, a vyhrál u mě tedy titul krále večera.

Vždycky jsem měl v čechách pocit, že v porovnání s vrstevníkama jsem mírně vývojově opožděnej. Asi tak o dva roky. Začal jsem se pozdějc zajímat o holky, celá puberta byla tak nějak šoupnutá a i teď se mi decánko zdá že mam mírně zastydlý priority. Což mi v nejmenším nevadí :D . Ve srovnání tady s američanama jsem ale na druhou stranu pan dospělej. Vážně…připadaj mi chvílema jako děcka, a to nejenom kvůli znakům který jsem zmiňval.

Jedno moje oblíbený moudro praví: Kdo chce hledá způsoby. Kdo nechce hledá důvody. A tak to třeba je. Asi nemam chuť s těma lidma kalit a poznávat se, hledat mezi spoustou lidskýho balastu schovaných pár sympaťáků. Sejně odtud za měsíc mizim. Jednoduchá věc, označit je za bandu kreténů, a užírat se sám doma. I když já se ani nějak moc neužíram. Z alternativ: blbej společenskej život, a žádnej společenskej život jsem zkrátka zvolil druhou – ačkoli to může znít smutně, neni to zlý. V někom se mi už dřív neúmyslně podařilo vzbudit dojem že tu bůhvíjak trpim, což tak neni. Objevuju jenom … jiný formy zábavy. Skamarádit se sám se sebou má taky něco do sebe. Starou vodováhu (moje zkratka pro taoistickou harmonii mezi všema sférama života) se společenským životem a tak obnovim až doma. Nebo taky ne. Uvidíme.

šuf : Anarchy in the AU

Ten zvukař si postavil mixák a aparaturu jen tak, ven. To myslim o spolehlivosti zdejšího počasí říká úplně nejvíc. A nebo o nátuře místních obyvatel. Ono se to neposere, a když jo, tak snad né tak moc, říkal si onen fousatý pán, když rozmisťoval ty svoje drahocený bedýnky. Pódium je decentně zastřešeno, aby se neřeklo, první kapela ladí. Jak jste asi poznali, přináším vám krátkou reportáž z místní hudební události.

Festiválek SmartArt festival, hraje asi osm kapel, pár sólistů, na dvou pódiích. Vstup je zadarmo a všechno to pořádá mezi barákama v klidný čtvrti nedaleko centra jedno centrum mládeže. Ohlášen je jazzrock, metal i punk, a já jsem zvědav co se vyvrbí.

Vystřídaly se první kapely..a celkem dobrý, poslouchatelný. Publikum posedávalo na betoně (Jo, australan si sedne kdekoliv: na nádraží na zem nebo do listí v parku. A to včetně takových těch růžových slečen s mikrokabelkama. ) Mladiství diváci i účinkující, neprojevovali moc nadšení, ale mě se po měsících strávených na diskofilním kampuse živá muzika zamlouvala.

Smrákalo se, a festiválek se blížil do finále. Hrála zrovna nepříliš mladistvá banda odněkud z vesnice kde maj sto obyvatel a druhej nejlepší ragbyovej tým v Austrálii. Hoši neopomněli nám to několikrát připomenout, a jako správný chasníci do nástrojů pořádně řezali. Šlapalo jim to, já byl nadšen. Ne tak publikum, který tak nějak nebylo to pravý festivalový. Chvilku jsem zkoumal, čim přesně to tak asi je, a pak mi to došlo. Pivo. Tak nějak jsem automaticky předpokládal, že když tu neprodávaj točený, tak že si ho lidi prostě donesou. Budou ho nenápadně srkat z papírovejch pytlíků, jak je tu v módě. A vono ne!

Rázem jsem se začal upřímně zajímat, jak jako proběhne ten punk, jenž měl být vrcholem večera. Tomu říkam exotika! Punkovej koncert, kde je naprosto střízlivá kapela i publikum. Jo, přeci jenom tady na jižní polokouli maj něco nevídanýho.

A bylo tomu tak. Natužený číra, kovový cvočky pásky sponky….a petky s minerálkou :) Chci říct, že dobrou muziku si člověk poslechne střízlivej radši, ale punk do týhle kategorie rozhodně nepatří. Jiný kraj jiný mrav, neni divu že nebylo moc narváno. Punk is Dead. Tady.

šuf : Austrálie je veliká

Vážení přátelé, ano. Je tomu tak a kdo jste to nevěděli, tak teď už to víte. A proč to sem jako píšu, ptají se ti, kteří i dřív věděli, že ten hnědej flek na tý modrý půlce glóbusu neni až tak malej. Ha? No a že jsem v rozverný náladě, tak těm šťouralům hnedle vodpovim. Milí zeměpisci, já tak decentně naznačuji, že nejen že se během onoho půlroku vezdejšího nepojedu kouknout na Zéland, já dokonce nejspíš nestihnu vomrknout ani tu levou půlku Austrálie. A víte vy proč, sezamoví chlebíčkové moji? Furt, ne? Tak si ten nadpis přečtěte ještě jednou :)

No zkrátka, po dnešním výletě jsem nabyl dojmu, že za ten půlrok nestihnu pořádně prozkoumat ani Sydney a blízký okolí. Skočil jsem totiž ráno na bus, a během půl hodinky jsem byl v naprosto neznámý krajině, zas úplně jiný než co jsem tu doteď viděl. Jak Alenka v říši divů to tady mam, a to jsem zatim viděl celkem nicotnou část státu New South Wales, což je vod voka sotva osmina celý Austrálie.

Naproti tomu… (angličan by napsal 'Meanwhile…')

Je konec místních dvoutýdenních prázdnin, a houfy Američanů se vracej do univerzitní vesničky, s očima navrch hlavy si povídaj kam až jeli, a kde všude se podívali. Představuju si jak v duchu zapichujou vlaječky do mapy, a zaškrtávaj si co dalšího už na světě viděli. Tak vám nevim. Zéland už maj prej za minulej tejden hotovej, teď si říkam že by mohli sjet ještě třeba Sumatru a Jávu, to je taky za rohem – a na to důležitý jim tam postačí tři dny. Až jim bude třicet, hrdě se podívají na svůj glóbus pokrytý beze zbytku vlaječkama….a co vlastně budou dělat pak? To to jako vezmou odznova? Nebo odkážou hmotné statky spolku na ochranu domácích zvířat, a odeberou se do kláštera rozjímat o vyšších pravdách, protože už přece viděli "celej svět" a nějak je to neuspokojilo?

..Jo uznávam, tyhle děcka jsou trochu moc snadnej cíl pro uštěpačný poznámky. Tak už jenom poslední – Ryan mi ukazoval fotku nějaký cesty v džungli, a říkal mi že na takový místo by se jednou rád podíval. Opáčil jsem, že úplně stejný místo je asi kilometr odsud, stačí podejít dálnici a zabřednout do Lane Cove parku (park tu fakt znamená něco trochu jinýho :) , kudy chodívam celkem rád. Bejvá tam celkem prázdno. Njn, tam se vlaječky asi nezapichujou.

Ale zpátky (Meanwhile končí).

Cestovatelé popisujou často svuj motor jako neutuchající touhu zjistit co je za dalším kopcem, nebo za zatáčkou cesty. Jo, tu taky znam. Na sobě mam vypozorovaný, že mě přechází nejdýl po deseti dnech cestování. Život on the road počíná ztrácet svoje kouzlo, a člověku začinaj opravdu chybět věci. Nejenom sprcha, internet a opravdický jídlo (ty chybí konec konců už první den), zlomovej je až bod když se začne hromadit činorodej elán a stesk po rozmanitý společnosti – dvě věci který si na cestě nevybijete. Tupá jednoduchost života cestovatelova je krásná do romantickejch představ a na několikadenní čundry, jakmile se z ní ale stane každodenní chleba, tak její elegance vyprchá.

Poslední zkoušku mam 27.6., plán na zbytek pobytu zde zní: cestovat (blíže nespecifikováno). Letenku mám na půli srpna, ale asi jste už pochopili, že na měsíc a půl strávený s batohem mezi klokanama to nevidim. Otázka, která se mi dere na povrch zní: přebookovat letenku? A jestli jo, tak na kdy? Nic proti sólo cestování – jako duševní očistu a cestu k zážitkům jaký v grupě nikdy nepotkáte ho každýmu vřele doporučuju. Ale po relativně osamělým semestru tady to na dalších šest týdnů rozjímání s kamarádem batohem nevidim. Ano vážení přátelé, stýská se mi po vás, mimo to taky po rodné hroudě a po takových věcech jaký by mě ve snu nenapadly. Vidim to teď tak, že na počátku srpna budu mnohem radši kroužit s kosmikem po českých luzích, festivalech a užívat léta, to vše spíš než usínat při západu slunce v tropických severních teritoriích.

Jsem blbej? Místo abych využil příležitosti a pořádně to tu všechno prozkoumal tak zaklapnu kufry a pojedu domů? Asi jo. Věřim že tam čekaj lepší zážitky. Tohle léto totiž bude neskutečná kosmo párty! A takový zážitky si nekoupíte ani doma, natož pak v austrálii. Jasný, zbývá tu ještě pár měsíců a stát se může letos – uvnitř mé hlavy, či někde mimo ní dojde ke zvratu a všechno bude zase hlavou dolů! Pokud se tak nestane, čekejte mne časně pučmeloudi :)

šuf : jak jsem se s tím popral

Ten souboj už jsem odkládal hodně dlouho. Minimálně tři roky, ale spíš tak deset. Deset let už na sebe s tou velkou jednookou krabicí v koupelně mrkáme, a víme, že jednou to přijít musí. Ale dneska ne, říkali jsme si vždycky. A zejtra taky ne. A tak plynul čas, a já zjistil, že po několika málo divokých dnech, kdy úroveň zprvu čistého a nažehleného trička prudce upadá, nastane dlouhé období klidu, kdy tričko sice není úplně jako ze žurnálu, ale jeho stav je vcelku stabilní a nejeví známky zhoršování.

V tomto stavu tráví mé oblečení velkou část svého textilního života, a zatím si nestěžovalo. Myslim to oblečení. Naopak stížnosti z jiných stran se sem tam objevovaly. A nutno si to přiznat – život je kompromis, a já se pod jejich tlakem nakonec naučil i relativně čisté kousky předkládat k dalšímu čištění. Navzdory hořké zkušenosti, že některé z nich (většinou ty zasloužilé a oblíbené) se už nikdy nevrátily.

Tak vypadal život můj a mého oblečení (což je vlastně jedno a to samý, protože šaty dělaj člověka) dosud. Možná jsem byl relativně samostatným studentem, pět let si sám vařil a tak, ale zlomovou metu vlastního praní jsem nepřekročil. Donedávna.

Ani nevím co bylo hlavním impulzem. Mračna se stahovala už poměrně dlouho (jsem tu přeci jenom už skoro dva měsíce, a i dlouhé období poločistého klidu má své meze). Prací prášek jsem zakoupil už před dvěma týdny, a umístil ho na viditelné místo, aby mi neustále připomínal co se má a musí stát. Čuchal jsem obden k tričkům a košilím, hledaje záminku, bezvýsledně. Pak ale přišly prázdniny, došly ponožky (tj. protočily se podruhý), a já se po čase opět dostal na dno svého intelektuálního biorytmu – někam pod úroveň průměrné tesco prodavačky, něco jako třeba tehdá. To je souhra náhod! Kdy, když ne teď?

Poučen jedním z mých oblíbených dětských komiksů (myslím že se jmenoval Filip, nebo tak nějak), kde maminka odjede do lázní, rodina sama pere, a po návratu maminky jsou všichni komplet oděni do vyblitě hnědo-oranžový, věděl jsem že je nutno vhodně kombinovat barvy, a neoroštovat moc teplotu. Ještě jsem to proklepl na googlu a ne že bych nic nenašel, ale čekal jsem víc. Njn, nerdi neperou. Vybaven vědomostmi, dvěma dolary na pračku a rancem s modrým prádlem, ponožkama a trenýrkama jsem dorazil do univesničkový prádelny. Tam jsem zjistil že mé nové zaručené informace o teplotách a pracích programech jsou mi k hovnu, protože studentská pračka má pouze dva knoflíky "white" a "color". Vložil jsem tedy prášek, prádlo, obnos a zmáčknul color. Pračka se zamkla a začla prát.

To jako má bejt jako všechno? Kolem tohohle jsem kroužil deset let? – Dumam rozčarovaně cestou do domku. Nevyrušil mě z toho dokonce ani objev, že mam vlastně na sobě modrý triko a kalhoty, na což jsem při hledání modrých hardů v podpostelních a zaskříňových skrýších tak nějak zapomněl. Neva, příště. Vrátil jsem se k dumání o volbě mezi dvěma knoflíky, kterou by při troše tréninku zvládl i cvičenej slimák, a který jsem se dlouho úporně vyhýbal. Vzrušení z objevování něčeho nového ale přeci jen nakonec převážilo nad znechucením nad trapnou jednoduchostí světa, a jal jsem se hned po příchodu vázat provázky napříč vlastním pokojem a budovat tak improvizovanou prádelnu. Pan Avokádo tu sice potřebuje sucho, ale co ho nezabije to ho posílí, a když se kácí les, lítaj třísky (vzpomínka na tetu Kateřinu).

Dopráno, pověšeno, jsem úžasný. Cvičenej slimák by to určitě líp nedokázal. Ba ani dobře cvičenej slimák! Nejsem si jist celkovým výsledkem své akce, ale přinejhorším – prádlo pořád nesmrdí, a je pořád modrý. I když mokrý, zapínam tepelný zářič a uvažuju o tom, že menšinový barvy – jako třeba oranžová – se jen těžko nahromadí v dostatečném množství na jednu pračku – aby stálo za to je taky vyprat. No jak chcete, aby se dvě trička nahromadila v dostatečným množství, aha? A jak tak konzumuju klokana na smetaně (má nová specialita), koukam že kousek oné večeře se vpíjí i do jednoho ze zmíněných triček. Toť znamení od prádelního boha, říkam si když napouštim umyvadlo. Prášek je od pohledu neagresivní a vhodný pro ruční praní, tak jdu do toho, a peru menšinové barvy ručmo. To víte, menšiny si vyžadujou speciální zacházení.

(Mluvim o prádle, tak vy kujóni co si v tom chcete hledat něco jinýho, si běžte zatim na kafe. Né že bych neměl mírně kontroverzní názor na ten úžasný moderní antirasismus, ale až na to přijde řeč, tak se o tom vyjádřim na plnou hubu, a né skrz nějaký pochybný jinotaje. Kapišto? No proto. Tak zpátky k prádlu, to je taky důležitý.)

Skončili jsme po dvaceti minutách fest promočený – já, prádlo, koupelna i kus koberce. Nevim jak to prospělo menšinám, ale aspoň flek od klokana na paprice se podařilo odstranit. Přesto asi bude lepší příště i za menšiny utratit dva dolary a vyprat je v pračce s plnou parádou. Tenhle ruční boj musel bejt pěkná pakárna i pro naše předky (a hlavně pro paní předkový) používající necky, a co teprv pro mě vybavenýho malým umyvadýlkem.

…uběhl den…

Mam prázdniny. Vyluxoval jsem (tady v Austrálii taky poprvý, ale to tak velký hrdinství neni), uvařil, a pak to přišlo. Mé oko spočinulo v obýváku na žehlícím prkně. Rozhodnutí padlo vzápětí. Když už, tak s plnou parádou. Kolumbus to taky neotočil na Kubě (teda vlastně myslim že jo, ale nakonec to do tý ameriky nějak dotloukl) – že by si tam vybarvil políčko do modrýho života, a šel ho prokalit zpátky dom. Zkrátka – vim že by praní to fungovalo i bez toho, ale když už jsem se připravil o ono echt šovinistické mužství praním, tak proč rovnou nepřidat i žehlení. Když do toho, tak po hlavě!

Já sice už žehlil dostkrát, ale byly mi povoleny víceméně jenom kapesníky. Větší kousky jsem voral, ať už z nešikovnosti, nebo proto, aby mi je pak snad nedávali žehlit pravidelně. Ale najednou před váma visí pomačkaná košile, a neni to vopruz, ale výzva. Tak tedy go. Už jsem toho dneska napsal až dost, shrnu vám tu tedy své žehlící objevy bodech.

-Když přestanete blbnout s pouštěčem páry, a vůbec se donutíte vypnout všechny ty supr kouřový efekty, tak ta žehlička docela i žehlí.

-Kabel je vždycky moc krátkej

-Myslel jsem, že největší kumšt je udělat puky. Chyba lávky, ty se dělaj úplně samy. Teď jich mam tolik, že by mi Oldřich Nový záviděl.

-Dělba práce je prima věc a bez ní by to nešlo. Ale zužuje člověku obzor.

-Po džínách se cejtíte jak mistr světa. Ale u košil to přejde.

-Když si muž u ženy žehlí, znamená to že se snaží něco napravit, ne vždy, že to skutečně napravuje. (no neni ta čeština úžasná?)

Laboratorní práce se mi tedy celkem líbila. (Vskutku tady v austrálii objevuju nové dimenze lidského života, a vskutku jsem kvůli tomu nemusel nejspíš lítat 20.000 km) Myslim že praní se celkem vydařilo, akorát mě překvapilo že prádlo nevoní (vzpomínam si matně, že nějakej králík v televizi říkal jak na to), a jedny kalhoty podle mě teď dokonce i trochu smrdí. Ale jinak je dobře. Velmi Malý krok pro lidstvo, ale velký pro člověka se podařil.

šuf : Avokádo přichází

Vážení přátelé, událost na kterou jste dlouho čekali je konečně tu. Kýžený výsledek mého zdejšího poustevničení, sebezkoumání a filosofování se dostavil. Zcvoknul jsem.

V předstíraném záchvatu tropického šílenství, jsem si dnes zahrál na boha, a stvořil živoucí bytost. A hle, nyní již zastrčený pokojík na předměstí Sydney neobývám sám! Žije tu se mnou ode dneška i můj nový vzor, mentor a … ano … i přítel. Pan Avokádo.

Poznal jsem jej při mém programu objevování exotiky. Vždycky si koupím něco, co je drahý jak u nás jabka, a v životě jsem to neviděl. Většinou jde o nějakej sajrajt, nevěřícím bych doporučil ochutnat například místní široký výběr dýní. Ale včerejšek, ten byl docela jiný. Poznal jsem to už cestou do obchodu. Koloběžka jela rychleji než kdy předtím, podzimní vítr si pohrával s listovím a já už tehdy tušil že ten den – ač zdál se doposud býti obyčejným – bude dnem na který si ještě za dlouhý čas rád vzpomenu.

A vidíte? Tušení se naplnilo. Zakoupil jsem totiž své úplně první avokádo. (kdo ví, třeba se to prodává i doma, ale já objevuju exotiku teď) Hrdě jej odvezl domů a usnul. Dnes ráno jsem vygůglil, jak se taková věc jí, plod rozčtvrtil a tři brášky budoucího pana avokáda jsem snědl. Bez soli, česneku a skurpulí. Ale čtvrtý kousek, ten byl jiný. Jako neobroušený diamant. Tak hrubý a syrový, ale přesto jsem vnímal že uvnitř dřímá kousek dokonalosti. Místo sycení lačného žaludku, jal jsem se tesat a hledat onu dokonalost. Našel jsem ji. Pak už stačilo jen dvěma napínáčky, vdechnout hmotě život a je tu!

Co zádumčivých konverzací nás jistě čeká, co neshod, co bouřlivých výměn názorů! Zažijeme spolu dobré i zlé, časy nepohody, strádání i radosti. A já věřím že po tom všem se pouto mezi mnou a panem Avokádo nepřetrhne, ale naopak ucelí. Snad jen .. modlím se aby mezi nás dva nevstoupila zhouba všech opravdových přátelství – žena. Snad se nikdy nestane, že bychom spolu soupeřili o tutéž žínku, protože ať už by zvítězil kterýkoliv, nakonec by šlo o prohru pro oba. Neboť jinak přátelství mezi mužem a ovocem, to přetrvá věky. Teda pokud pan Avokádo neshnije.

Chcete vidět jak pan Avokádo vypadá? Chápu. To by chtěl každý. A vy dokonce i můžete, neboť pan avokádo je moderní potravina a ví, že fotografie mu duši neukradne. Zde je proto fotogalerie pana Avokádo, a v ní i tady na blogu, se můžete těšit na nová dobrodružství tohoto čerstvě zrozeného akčního hrdiny.

šuf : jak jsem se nestal fotografem

V Blue Mountains fotí každej a furt. Panoramata. Vodopády. Džungli. Lidi s panoramatama, lidi v džungli, džungli s vodopádama a vodopády s panoramatama. Obří paměťový karty se plní modrozelenýma čmouhama, z nichž se povede každá dvacátá – což je výborný, protože to znamená minimálně sto dobrejch fotek. Kluci Japonský samozřejmě v počtu stisknutí spouště vedou, ani se pořádně nekoukaj co fotí. Je to pochopitelný, maj tři dny na celou austrálii, tak co by se zdržovali koukáním. Kde vlastně o víkendu byli si prohlídnou až doma tj. v kanceláři. No jo, ještě že nejsme druhá nejvyspělejší země světa, maj to, chudáci jedni šikmovoký, těžký.

Aby bylo jasno. Vůbec nenadávam na věk digitální, klukům japonskejm fandim, a nemyslim si že smršť levnejch megapixelů degradovala celý umění fotografie. Trapně pohoršená póza typu "kam ten svět spěje" je dneska dobrá leda pro repujícího puberťáka. Vždyť už i některý důchodci z ní vyrostli! Každý svého štěstí strůjcem, kdo si myslí že užije tisíce modrozelených rozmazaných megabajtů, jistě se nemýlí. Vzpomínky si přece nekoupíš. Jistě jednou i vnoučata ocení, jaké že měla obětavé prarodiče, kteří nedbali mozolů na ukazováčku, poctivě osm hodin v kuse cvakali a celý modrý hory jim tak krásně zdokumentovali.

Taky jsem cvakal, trochu míň ale jo. Kouknout na světlo, vybrat místo, poštelovat foťák, počkat až projdou dvě tři výpravy a cvak cvak vodorovně, kolmo šikmo, s bleskem, bez blesku, v dřepu, ve stojce, a nakonec ve vzporu klečmo se zanožením levé nohy a krátkou závěrkou. Ujít sto metrů a znova – kouknout na světlo…

Něco vám teď povim: srát na to. Nafocený megamegapixely nikdo nenatřídí, všechny obrázky jsou skoro stejný, a ty hezký se mezi balastem ztratí. Vy budete mít z pěknýho vejletu kulový, a vnoučata se vám na zdokumentovaný hory stejně vykašlou. Chcete ukázat kamarádům kde jste byli a co za prima věci jste viděli? Pokud na to nemáte celej večer, vystačíte si s pěti obrázkama, a nejspíš i bez nich.

Jeden vodopád byl krásně vysutej nad úroveň džungle. Prodrali jsme se na deset metrů širokou římsu ze který padal a udělali pár obrázků. Já decentně balancuju na okraji propasti, Tomáš (jednodenní výletní kolega ze slovenska) se drží na pevnějším podkladu. Dofoceno, dokoukáno. Přícházejí tři sympatické slečny a já Tomášovi povídam: ještě že jdou až teď. Jinak bych začal na tom ochozu machrovat a spadl bych. Tomáš ještě šel něco vyfotit, a já nevydržel. Ńež se vrátil, byl jsem znova na ochozu namlouvaje si, že ještě musim vyfotit ty malinkatý lidičky dole s hromadou vodní tříště. To jsem učinil a přidal pár nenucených piruet nad třicetimetrovou dírou. Odcházím s jásotem zmíněných dívek a výsměchem Tomášovým. Zjistili jsme: že na tý římse je fakt hezky, že se mnou stále cloumá puberta a že motivací k focení nemusí být jenom hezký obrázky.

Fotky který podle mě opravdu lidi zajímaj jsou v prvý řadě takový, kde jsou oni sami. Pak ty, kde někoho znaj nebo kde se děje něco zajímavýho. Musí v člověku zahrát na nějakou známou strunu, vyprávět příběh, překvapit neobvyklou perspektivou…prostě něčim zaujmout. Ty ostatní fotky jsou jenom zářezem na pažbě, zatrženou kolonkou v seznamu zajímavostí, nápisem "byl jsem zde, Fantomas". Spousta lidí fotí jen proto aby se mohli někde blejsknout, aby měli živoucí důkaz kde všude byli a co "zažili", jako by jim paměť nestačila. Opravdu – ještě jsem se nepřistihl, že bych něco fotil jen tak pro sebe, od toho mam přece oči. Vždycky přemejšlim jak taková fotka zapůsobí na ostatní … a ona většinou ne. Musí to být sakra výkon, aby někomu přišla dobrá fotka místa kde nebyl, člověka koho nezná nebo situace kterou nechápe.

Večeřim na skále vsunut mezi zábradlím a dírou do údolí. Tomáš už zatim drandí vlakem domů do postýlky a já nemaje kolegu fotím vlastní nohu s konzervou, panorámatem a vodopádem (úžasná kompozice). Unavená noha se cukne a plechovka s večeří letí ze skály. Jsem vůl. Koukám dolů jakpak moje vepřový dopadlo a zjišťuju že dobře. Skála potřísněná tomatou sice vypadá, jak kdyby tu pivní skaut odhodil něco ze svého poledního guláše, ale jen asi o pět metrů níž, na plošince, leží konzerva s dobrou půlkou obsahu. Jakožto syn horolezce mohu zcela zodpovědně prohlásit, že jablko od stromu nejspíš odnesla vichřice, a já dodnes vejšky nemiluju. Přesto – buď rodinná čest a nebo velkej hlad mě donutily se spoustit po skále nad propastí. Konzervu jsem hrdinně získal a dokonce cestou sesbíral lžící ze skály i něco tomaty – a jak chutnala, byť byla o pár kamínků křupavější. Znova fotim nohu, vodopád, hlubinu a plechovku co právě přežila pokus o sebevraždu. Jsou fotky, jež nezasvěcený člověk prostě nepochopí.

Přesto fotim nejradši takový fotky, který maj aspoň nějakej obsah, myšlenku, byť srozumitelnou jen pro pár lidí. Opravdový umění je udělat fotku která osloví skoro každýho, ale to se snad i řemeslnému mistrovi podaří jen párkrát za život. Přesto se o takový fotky neúměrný množství lidí snaží, možná věří že se jim taková jednou podaří, a možná..

..Někoho spíš baví samotný focení. Tahá se s křížencem mezi foťákem a palcátem, nejčastěji ruský výroby, nebo naopak s digitálním čarostřelcem co má objektiv že se nevejde do krosny (a i kdyby se vešel, majitel si radši ukousne ruku, než by riskoval poškození o konzervu). Takový fotograf je něco jako hrdý člen rytířského řádu, který sobě zvolil těžší cestu a okolní cvakálky raději shovívavě nevnímá. Stejně jako nevnímá nefotogenický části okolí, místa se špatným světlem a bůhvíčim. Žádat ho aby se i na ně podíval je jako chtít po sjezdařovi aby se kochal krásou krajiny.

Stráví-li takovej fotograf-sjezdař den s prstem na spoušti, budiž – asi si svou těžší cestu skutečně užil. Nejspíš bude mít supr fotky a bude náramně spokojenej se strávením dne. Neříkejte mi ale, že toho viděl víc, nebo dokonce že je svět očima fotografa bohatší. Hovno hovno. Svět očima fotografa je dvourozměrnej, plnej otravných lidí, větví, a každopádně špatně nasvícenej. V takovým světě tráví dny jenom ten koho to baví (a dobře dělá), nebo ten kdo se chce svýma výplodama děsně vytáhnout (a to je vůl).

Vstal jsem čtvrt hodinky před východem slunce. Spacák a batožinu jsem ponechal svému osudu a pohybem jsem se jal prokrvovat ztuhlé údy. Pojídaje nektarinku k snídani pobíhám po okolí, místo vhodné k fotografování východu slunce nenacházím. Nervozita se stupňuje, jsem sice na vysokým útesu nad dolinou ale okolní džungle nedovolí jedinej rozumnej průzor na protilehlej masiv. Pobíham rychleji, konečně třista metrů od ležení nacházím pěknej plácek. Do východu slunce zbejvá pět minut. Fotim červánky a běžim si pro pastu na zuby. Cestou zpátky radši ještě zrychluju, aby mi sluníčko náhodou neuteklo.

A prd ho. Zakopl jsem o šutrák a rozšlehal se na skále. Nedbaje krve ni bolesti dobíhám na plácek. Šteluju foťák a vybíram místo, už to bude. …chvilinku si oddychuju a přemýšlim co to tu vlastně provádim. O focení vim velký hovno, a o kýčovitý panoramata vlastně vůbec nestojim. Mam rozsekanou ruku, a těšim se na dnešní vejlet, a ne na focení. Dochází ke zlomu, patřim do kategorie volů, nikoliv umělců. Dvě minuty před východem slunce beze slova vypínam foťák, dojídam nektarinku a jdu si opláchnout odřený ruce a koleno. Usmívam se. Tak přesně tehdy jsem se nestal fotografem.

šuf : australanem na plný koule

Navzdory populárním teoriím, že výměnný studenti jsou moc krásný na to aby chodili do školy tam docela docházim, a baví mě to. Jenže místní regule nedovolujou zapsat víc jak čtyři předměty za semestr, což je pro australana full load, jako že by mu to mělo zabrat 40 hodin studia tejdně. Nechci nijak vyvyšovat naše školství, jsem přesvědčenej že i někteří borci z jiných zemí zvládají ten počet hodin skrouhnout na polovinu nebo míň. Já též. Praktickým výsledkem je tzv týden naruby – dva dny škola, pět dní víkend.

Neposedný mladík mého ražení (bohužel?) nedokáže trávit takový množství času sledováním filmů (neobscénních!), válením po pláži, mezinárodní družbou, sledováním filmů (obscénních!), a vycházkami do přírody. Dokonce ani sprcha neni co bejvala. A tak ve zbylém volném čase vlčim (=nedokonavý vid slovesa zvlčiti znamenající, že mé mravy povolují, proces zvlčení však ještě není zcela u konce).

Moudro našich předků říká: ohejbej proutek dokud je mladej. O moudrech předků si jako mladej rebel myslim svý. Přesto však – co bych neohnul tohle starý moudro i s předkama, aby pasovalo na mojí situaci. To je rebelský, takže go!

No prostě, jednoho slunného odpoledne moje zodpovědná třetina (polovina to určitě neni, bo většinou je v menšině. přesto je to právě tahle třetina, a nikdo zvenčí, která má v posledních letech hlavní podíl na ohýbání proutku) bouchla do stolu a povidá: mladíku, bude se pracovat. Seš nadějnej intelektuál, a tak chytíš příležitost za pačesy a půjdeš makat. Rukama, to dá rozum, ať si rozšíříš obzory – dost že si byl kancelářská krysa v čechách. A že mé dvě nezodpovědné třetiny zrovna nezodpovědně obědvaly, návrh byl přijat a já počal shánět pracovní povolení. Pak to šlo ráz na ráz – australskej mobil, opalovací krém, bankovní konto. Dokonce jsem počal jíst jejich národní pomazánku vegemite, která je hnědá mazlavá, děsně smrdí a po prvním ochutnání byste si přáli aby chutnala jenom tak hrozně jak to po čuchu vypadalo. Pak jsem začal rozumět australským reklamám (že by ta magická pomazánka?)…a sehnal práci.

Bush regenerator! Zní to jako titul akčního hrdiny. Ano – budu zachraňovat buš před….já nevim před čim, ale rozhodně jí děsně pomůžu. Budu žít v harmonii s koalou i klokanem! Navíc dostanu místní minimální hodinovou mzdu, což je hafo peněz!

Aby bylo jasno, veškerou ekologii mam naprosto na háku. Vůbec netušim, co je tak asi potřeba regenerovat na porostu kterej tu zabírá stovky, možná tisíce čtverečních kilometrů, a nejeví žádný známky odumírání. Rád se podívam do toho jejich vyschlýho pralesa, plnýho balastu, křoví a pavouků, netušim však, proč by mi nějakej australan (kterej jaktěživ do buše nepáchne) dal celou minimální mzdu abych mu buš regeneroval. No, to je konec konců australanovo věc.

Přijímací pohovor:

Takže vy jste postgraduální student IT a ekonomie, umíte nějaký jazyky, normálně děláte webdesign, ale tady byste chtěl pracovat venku a rukama. Správně?

Jo.

Fajn bereme tě, tady máš věci, podepsat to můžeš pozdějc. Dáme tě do týmu k sympaťákům. Nazdar zejtra

Australani. Jakýpak s tim sraní.

A tak jsem nastoupil, dorazil jsem v sedm ráno totál propocenej, bo jsem dobíhal 2 kilometry na vlak. Za první vejplatu si koupim koloběžku, to je jasný. A jdeme do buše, sympaťáci v týmu jsou tři, a jsou to sympaťáci. Začínáme plením trávy, haha to je fuška. Trháme jenom americkou trávu, ta původní australská tu zůstane. V průběhu se dozvídam, že vůdce naší skupinky projektoval 30 let počítače pro IBM, pak dělal palubní počítače do britskejch stíhaček, a teď pleje trávu v buši, což je úplně nejlepší. Druhej kolega dělá doktorát z biologie, ten třetí studuje ekologii, má rockovou kapelu a půjdem spolu na pivo a na koncert. Sakra, zase jsem neunikl z intelektuálního prostředí mezi lopaťáky, kulturní šok se nekoná. Intelektuálové vypadaj na minimální mzdě celkem spokojený, dobře živený, a je s nima sranda, takže prima.

Přijíždí džíp a paní z něj na nás s úsměvem něco volá. Chci ještě dosbírat trávu, ale počítačový návrhář povídá ať na to prdim, že to nemá cenu. Strká mě do auta a vysvětluje mi, že ta veselá paní povídala: zapálili jsme buš, frčtě odsud, nebo uhoříte. Tak frčíme, a já škemram, že chci vidět požár buše zblízka. Ono prej jak se buš jednou za dvacet let nezapálí, tak to s ní jde s kopce. Je lepší jí zapálit vědomě, než čekat kdy chytne sama od sebe. Jinej kraj jinej mrav. Polykám otázku, jakej smysl mělo pletí trávy v místech kde teď zuří požár. Je to fajn práce, která všechny zjevně baví, tak to nehrotim počkam jak mi na otázku odpoví čas.

Nový místo – jedovatý pavouci tu prej nejsou, zato pijavic a klíšťat hromada, budeme sekat křoví. No bodejť že americký, jmenuje se … privid nebo tak nějak, zní to jako prevít, což sedí. Žádná mechanizace, pěkně ručně, pomalu useknout, nanést herbicid, useknout, herbicid, useknout a tak……čumí na mě klokan. Muj první! Volám ahoj klokane, ostatní se smějou. O něco později i moje první dvě pijavice – dlouhý jak malíček. Lezou normálně po suchu, jejich kousnutí necítíte, ale kvůli protisrážlivejm slinám vám teče spousta krve když se pustěj. A tak si nanášim herbicid, když koukam, že mi crčí krev z ruky a na břiše mam taky flek jak postřelenej. Kolegové se smějou, teprv teď jsem prej pravej bush regenerator, Juchů!