Category Archives: Blok

Tak nějak o všem. Ovšem.

Beru 5000 Kč za den a nestydim se. Proč?

5000 za den práce, to je 100.000 Kč měsíčně. Tolik teď v hrubým beru. Pro zkušenýho člověka v IT branži podpůrměr. Kdybych šel do korporátu, dostanu ještě o pořádnej kus víc.

Chlubit se takhle na Horní Blatný v hospodě, nejspíš dostanu přes držku. V mým rodným kraji je totiž každej pátej člověk v exekuci, v Blatný dokonce každej druhej. O průměrný mzdě 26 tisíc hrubýho si tam můžou nechat zdát. Jsou rádi za životní minimum a pár tisíc někde bokem. Za ty peníze si koupí rumy, dodaj si kuráže a zvalchujou mi hřbet. No co – mam taky dvě ruce a dvě nohy jako oni. Pokud si za dva dni sezení v teplým kanclu vydělam tolik, co oni za měsíc, musim bejt zákonitě zmrd. Zmrd na kterýho oni makaj.

Rich man. Photo by Étienne Beauregard-Riverin on Unsplash

Jsem zmrd? V Čechách nejsme na takový rozdíly v platech zvyklí. Za socialismu měl přece každej skoro stejně. Kdo měl náhodou víc, ten to tajil. I dneska pořád patříme k nejrovnostářštějším zemím světa – nůžky mezi bohatýma a chudýma ještě nejsou zdaleka tak rozevřený, jako by mohly bejt. Přesto mám nutkání, že bych se za dobrou mzdu z nějakýho důvodu měl stydět. Že bych se měl omluvit chlapům co dělaj v lese, a jsou rádi, že maj na ten rum. Ze studia ekonomie sice vím, že trh mojí práci cení násobně víc, než tu jejich. Moje práce je produktivnější, pro jiné užitečnější, a proto za ní dostávám víc peněz. Znamená to ale, že to tak je fér?

Zákony ekonomie jsou sice super a mam je rád, jenže o etice neříkaj nic. V zemi, kde žije 200.000 matek samoživitelek, se zdá asociální si takový prachy nechávat. A to vůbec nemluvim o černouškách v Africe. Jenže říct si “ok, jdu to rozdat”, to je jak flusnout do moře. Nadto mám taky nějakou rodinu, kterou duševně zdravej člověk upřednostňuje před společností. Samoživitelky promiňte, na vás dojde, až Andulka vystuduje.

Takže na společnost kašlu? Ne, člověk jen musí najít rozumnej balanc mezi svým prospěchem a svědomím. Že se chlapi z Blatný staraj hlavně o sebe je logický, víc by těžko utáhli. V mý příjmový skupině už je ale stejně tak logický, že člověk jenom na sebe nejede. Takže co já? Charitě dávám čistou nulu. Se svědomím jsme ale zadobře díky obsahu mojí práce. Beru míň, než bych mohl. Vybral jsem si totiž dělat na nelehkým úkolu – abychom měli efektivnější stát. Samoživitelky ani obyvatelé Blatný to asi přímo neocení. Ale já vim, že ovoce mý práce na ně dopadne podstatně víc, než kdybych mezi ně rozdal svojí mzdu. Jak? Líp fungující stát pro ně nejenom bude mít víc peněz, ale třeba jim i umožní postarat se líp samy o sebe. Jestli jsem za svou kariéru státu státu ušetřil aspoň 10 milionů (to doufám, že podstatně víc!), pak mu zbyly odhadem prachy na 10 plín pro každou samoživitelku. Kdo tohle má! Nelíbí? A co takhle pro svět děláte vy?

Milí kolegové z vyšších příjmových skupin, mám pro vás dobrou zprávu. Možná to už víte (těm co to ví se omlouvám), ale brát hodně peněz neni hřích, ani neni hřích o tom mluvit. Ale ty peníze nejsou zadarmo. Přichází s nima morální povinnost příspívat společnosti. Blbý, co? Tý společnosti, která vám pomáhá být tam, kde jste. Protože bez zdravotních sestřiček samoživitelek, bez dřeva od chlapů z Blatný, bez řidičů, kopáčů a traktoristů by se i vaše práce brzo sesypala jak domeček z karet. Nečekejte, že stát obstará všechny – socialismus je dávno pryč. Navíc vy to určitě zvládnete efektivněji. Jak pomáhat? To už je na každým. V práci, mimo ní a nebo třeba finančně. Jen koukejte na to, ať ta pomoc má dopad do reality, a ne jen na vaše svědomí.

P.S. Jednou jsem s kamarádem šel na vandr, večer jsme docházeli do vesnický hospody. Povídá mi “radši řekni, že seš popelář”. Halekal jsem tam půl hodiny s kytarou, a pak jsem přiznal, že radim u Babiše na ministerstvu. Přes držku jsme nedostali, chlapi to vzali fajn. Sociální třídy se musej míchat, to je základ boje proti tý, no … tý polárkizaci společnosti!

Víme první: Miloš Zeman šlápl do hovna

ČTK (11:22)

K incidentu došlo dnes ráno při lékařem nařízené pravidelné procházce v Chotkových sadech nedaleko Pražského hradu. “Jde celkem o hovno” bagatelizuje situaci mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. S tím však radikálně nesouhlasí iniciativa Miloši vrať se na Vysočinu. Její zástupce Kamil Rak prohlašuje: “Vyzýváme prezidenta Zemana k okamžité rezignaci. Podobnými činy zostuzuje dobré jméno ČR v cizině.”

Dle ověřených informací, které šíří ruské Ministerstvo pravdy po diskusních fórech, se jednalo o hovno německého ovčáka venčeného zaměstnancem americké ambasády. Informace pochází ze zdrojů ruské tajné služby FSB, považované v těchto věcech za nejlépe informovanou. Její agenti totiž sledují dnem i nocí jak prezidenta tak americké psy. Vladimír Putin v krátkém prohlášení varoval západní mocnosti před dalšími podobnými provokacemi. “Svá hovna si nechte na svém území, kde nenarušují suverenitu českého státu. Útok na prezidenta Zemana je útokem na ruské investice v této svobodné zemi.”

incident v Chotkových sadech

Početná skupina příznivců prezidenta se sešla před pražským Hlavním nádražím. Na výraz solidarity začali všichni tři šlapat do zde rozmístěných hoven. “Pan prezident jako jedinej bojuje za nás, za prostý lidi. My taky občas šlápneme kam nemáme,” vyjádřila se iniciátorka demonstrace Kateřina N. A má pravdu, jak se na vlastní nos může přesvědčit každý kolemjdoucí.

O dalších významných činech českého vládce vás budeme informovat. Zde je přehled těch nejnovějšich:

(zatím nic)

Dělejte ohně!

Končí babí léto, pomalu přichází období dělání ohňů. Na zahradě mi schnou dva kubíky dřeva a těší se do krbu. Kdo se ale těší ještě víc jsem já – až je tam budu házet a pozorovat plameny. Mrazu netřeba, začínam dneska, dokonce jsem si na to přivstal. Naschvál jsem nerozsvěcel a zatápěl za tmy. Šlo to sice blbě, ale o to víc oheň zahřeje duši, když se nemusí prát s žárovkama. Kdo viděl někdy táborák za plnýho světla, ví o čem mluvim – to prostě nemá vejšku. Oheň má fungovat jako malej soukromej středobod vesmíru. Člověk se do něj zahledí, zapomene na okolí. Nejlíp proto, že ho prostě nevidí a neslyší.

A o tom to je – oheň je vlastně způsob meditace. Meditace, kterou jsem půlrok neprovozoval (vyjma pasáží prokládaných buřtama, vínem a zpěvem, což meditaci neprospívá o nic víc než žárovky), protože nějakej bůh kdysi rozhodl, že v létě bude teplo a nebude potřeba topit. Až si říkam, jaký to asi je bejt Nor. Ta polární noc to musí bejt nářez … jenom jestli se to člověku nepřejí, taky nejde meditovat furt. To potom člověk buď zblbne (někdo tomu říká nirvána), a nebo se stane dalajlámou.

Z mojí ranní hodinky čaj + oheň plyne zblbnutí jen mírnýho rázu. Namísto apatie totiž dostávám i chuť do práce, což je u mě v posledních týdnech docela vzácnej stav. Včera jsem přemýšlel nad termínem “dobít baterky”. Je skoro až hanlivej – neb snižuje člověka na úroveň mobilu či jinýho udělátka, který existuje jenom proto aby baterky vybíjelo a sloužilo přitom někomu jinýmu. Pokud to vztáhnu na sebe, fungovala ohnivá meditace úplně obráceně. Tak nějak mi (už po několikátý) pomohla se ujistit, že svojí práci dělam pro sebe – protože mě nejenom živí, ale hlavně rozvíjí a většinou i baví, když se na ní člověk nedívá jako na nutný zlo.

Když mě bylo sedmnáct, chtěl jsem bejt novinář nebo spisovatel, a promlouvat k lidem. Sice jsem neměl tak úplně pořešený co bych jim tak chtěl říkat, ale to bylo jedno – lákala mě představa “pera mocnějšího meče”. Prostě měnit svět tim, co člověk píše. Pak mě díkybohu (a k značné úlevě rodičů) nevzali na žurnalistiku, a já se dostal k něčemu co mi vlastně jde možná i líp. Místo metafor a zkratek dělat s číslama a faktama. Počítam teď věci jako třeba kolik peněz zmapuje registr smluv nebo jak velkej průšvih jsou anonymní akcie – což je tak někde na pomezí erudovaný statistiky a punkovýho odboje proti zmrdům co kradou vaše daně/důchody/kapesný (jak vidno, píšu pro všechny věkové vrstvy..).

Když se to tak vezme, nakonec jsem se původnímu záměru až tolik nevzdálil, jen jsem objevil, že pero je možná mocnější než meč, ale na čísla nemá. Sice vám dost svazujou ruce – bo na rozdíl od novinářů a spisovatelů, já musim psát pravdu (byť si můžu vybírat, jak jí podam), ale zase je menší riziko že podlehnete nějaký dojmologii, a budete cpát lidem do hlavy kraviny. Teda když to děláte poctivě – ale jak jinak to dělat, aby to člověka nejenom živilo, ale i bavilo a rozvíjelo? Tak já jdu na to.

Počítadlo k registru smluv
Živé počítadlo veřejných peněz odteklých neznámo kam. Nápad a čísla: skuhry, realizace: Rekonstrukce státu

Tak, a končí druhá půlka mojí meditace – ta kde se donutim si myšlenky srovnat na papír. Každej máme svý metody meditace, najděte si tu svojí. Doporučuju začít u ohně :).

Šedivej článek

Je ti třicet. Sedíš tu potmě, v triku naruby, a čumíš na oheň. Čumíš, a říkáš si kde je ta Nobelova cena a legendární kapela, který tu podle plánů tvýho dvacetiletýho já už dávno měly bejt? Čumíš dál, ale začíná ti to bejt tak trochu jedno. Víš proč? To na tebe přišlo stáří a moudrost, ty vole.

Přežral ses před dvěma hodinama nějakejch těstovin s masovýma koulema. Vůbec to nebylo dobrý, ale byl hlad a v hlavě práce, tak jsi neřešil a žvejkal. Teď je ti trochu blbě. No nemusí bejt každej den posvícení. Oči by už radši čuměly do prohlížeče. Co takhle dát nějaký čtení? Takový, kterým si můžeš lhát že má i smysl, ale přitom mozkový závity masíruje jen tak zlehka, aby to taky někdo dočet do konce.

Ne, todle neni deprese – je to vobyčejná šedá realita, která překvapivě ani moc nebolí. Zvykneš si. Každej si zvykne. Nebo ne? Todle je článek vo ambicích a o erozi, která je potkává. Co máš tak možnost pozorovat, je to v tomhle věku moderní trend. Ideály hoří jak papír, když narazí do hypotéky, vyhazovu nebo nedostatku spánku kvůli řvoucím kindošům.

Čas na sex, drogy a rokenrol? Ten už byl. A třeba zase bude, to prej je trend ve čtyřiceti. Slavný filosof Láďa Junek mi jednou řek, že tou dobou je potřeba si sehnat dvacetiletou milenku, nebo aspoň motorku (ta může bejt i mladší). No uvidíme.

To jako vážně dáš todle na blog, a zmrvíš si pestrou image rebela intelektuála? Budeš tim votravovat lidi? Ale jo. Šedá je taky barva. A i na tu si člověk musí někdy šáhnout. Ale ty masový koule už žrát nebudu.

Jak jsem pěstoval tu marihuanu

Tímto článkem se asi opět propadnou moje šance na zvolení prezidentem (protože ten jak známo nemá bejt nikdy zhulenej). Smí se vo tom vůbec psát? No bodejť, co by se nemohlo, když se to smí pěstovat a požívat. I v televizi. Ale v televizi kolikrát taky lidi vražděj, a to se nesmí. No nic, ukončím tento amatérský právní rozbor prohlášením, že osoba autora je smyšlená, a že všechno kdykoliv popřu. Což teda od prezidenta neni hezký.

Já měl vodjakživa zabržděnej vývoj, puberta začala tak asi v šestnácti. Jenže zatímco já prvně zatoužil hrát Flašku, tak vyspělejší vrstevníci (a hlavně vrstevnice) už dávno šukali na pokojích a dětinský hry je úplně nezajímaly. Líp dopadly moje opožděný, leč o to zábavnější námluvy s alkoholem. Nicméně, k trávě jsem se dostal tak asi v jednadvaceti – a i tehdy mě trochu děsila vzpomínka na některý kluky, který z hulení dokázali ještě na gymplu solidně zblbnout. Což se mě úplně nechtělo – proč? Už v pěti letech mě maminka, pozorujíc mou hru s míčem, silně formovala prohlášením: “Jiříku, ty se budeš muset živit hlavou. Dyk ty máš vobě ruce levý”. No a chápejte, živit se hlavou vyhulenou na úroveň medvídka Pů, to by nemuselo dobře dopadnout. (Čím se vlastně ten medvěd živil? Ze seriálu si pamatuju, že furt kradl med králíkovi .. ale to nezní moc udržitelně. No vidíte, o důvod víc proč se nemá hulit.)

Jenže co svět nechtěl, zjistil jsem, že efekty týhle lehký drogy jsou v mým případě samý pozitivní. Někdo zažívá úzkost, paniku .. to já ne, maximálně tak lehce zábavnou paranoiu typu “jak dlouho už tu stojí ten pes? proč na mě čumí? co když nám dojdou lentilky? .. proč na mě furt čumí?” No zkrátka pochopte, že argument s medvídkem Pů dostal zabrat v souboji s pozitivama: absencí kocoviny, příjemnýma zážitkama, a faktem že si ty příjemný zážitky člověk druhej den pamatoval.

Nakonec to dopadlo kompromisem. Účinkům magický látky jsem se nevyhejbal, ale ani je nevyhledával. Hádám, že jsem k ní čuchnul nejvejš jednou do měsíce (spíš míň). Z čehož se doufám zblbnout nedá – a když jo, tak možná přece jenom budu ten prezident. Ten podle všeho medvídka Pů převyšovat nemusí.

Vždycky jsem byl přísavka, a hulil akorát cizí matroš. Ne ani tak proto, že bysem byl socka, ale proto že do tajů nákupu marihuany v čechách jsem nikdy nepronik. Prej to prodávaj hlavně vietnamci -ale to jako nakráčim do večerky a zeptam se za kolik prodávaj hulení? Nebo budu voblejzat hosty levných putyk s dotazem “kámo nemáš gram”? (tu otázku jsem sám slyšel mockrát – asi vypadam, že mam.) No zkrátka, jelikož mi ani jedna metoda nákupu nevoněla, a třeba bych si i dal, řek jsem si jednou – když už máš ty vole tu zahradu, kumbál .. proč ty vlastně něco nevypěstuješ? Zavřít tě dneska už nemůžou, a bude to zábava.

A teď už k tomu zemědělství

Píše se červenec 2014, rozhodl jsem se vypěstovat marihuanu. Začínám přirozeně studiem dostupné literatury. Otevřel jsem komp, pustil Boba Marleyho (nikdy jsem ho neposlouchal, ale když už, tak už!), dočet se z různých zdrojů že:
a) pěstování je brutálně náročný, musí se denně měřit ph půdy a prohlížet listí pod mikroskopem
b) peace, kámo – konopí je v podstatě plevel, pokud to úplně neposereš, tak ti prostě vyroste
Rozhodl jsem se věřit spíš zdroji b), mikroskop a měřák na ph nekoupil a dal klíčit semínka z eshopu do kelímku vod jogurtu. Pak šly normálně ven do květináče se substrátem pro muškáty.

Následovat by měl dlouhej popis série pokusů a omylů, ve kterých dvě rostlinky chcíply, tři vyrostly, a šuf se naučil, že kytky je sice vhodný zalejvat, ale ne moc. Autor b) měl pravdu, je to celkem blbuvzdorný (co mě vyklíčilo, to vyrostlo), to jenom vyfetla-pěstitelé jsou moc velký citovky. Je sice pravda že jsem kytky pravidelně vážil a pořídil si lupičku – to ale nebylo ani tak míněný vážně, ale jako součást tý pěstitelský zábavy. Když člověk pěstuje bonsai, taky na ní počítam civí mnohem dýl než to ten strom potřebuje. Jinak by z toho nic neměl, že jo.

Překvapilo mě to, ale fakt jsem si ke kytkám vyvinul určitej vztah – sice jsem si s nima nepovídal, ale rád jsem je navštěvoval, sledoval je, čuchal k nim. Když se jedna zlomila (vítr? děti?), normálně jsem za ní truchlil. Ty vole, truchlil za kus biomasy, hloupý jak hlávka zelí. No nic, emoce stranou – jde o produkt!

Jediná obava zbyla, abych nenarušil morální vývoj sousedovic dětí – ale s jejich maminkama jsme seznali, že to bude dobrý. Když měly kytky půl metru, všimli si akorát dělníci, co nám dělali fasádu. Trochu jsem se bál že dostanou lupičské choutky, ale místo polního pychu jsem se dočkal zasvěceného: “Máte pěknou zahrádku, to je bílá vdova?”, na což jsem neméně profesionálně odpověděl “Ne, modrej mamut”, a jal se diskutovat hnojení a dobu květu. Cho cho, na moment to vypadalo, že pěstění rozumim.

Na moment. Bylo chvíli před sklizní, což jsem poznal bo jsem se lupou podíval na (pozor, přijde odbornej termín) trichomy. To jsou takový chlupy, co když všecky zežloutnou, tak už jste to podělali. No a jak jsem se na ně lupou koukal, tak mi přišlo divný, jak jsou potažený bílou věcí. Prdlačku bílá vdova, plíseň to byla. Chytla se jak hodně pršelo.

Po chvíli panického gůglení docházim k názoru, že jsem to kouřit stejně nechtěl. Sklízim, sušim. Je to docela přeceňovaný s tim smradem, po dni venku kytky normálně můžou schnout doma, aniž bychom padli smradem. Ještě že máme dva hajzly, jeden přejmenovávám na sušárnu, a je to. Žena plesá nadšením, jako ostatně v průběhu celého procesu výroby. Ale pořád je lepší koníček drobné pěstitelství, než třeba drogy, že jo? Jedinou výtku beru, ať ty kytky aspoň nevěšim do vokýnka směrem na ulici. Legální to možná je, ale machrovat nemusíme.

Napínám strunu trpělivosti ještě o kousek, otevírám všecky vokna, roštuju digestoř i lux a jdu vařit bengálský mlíko. Proč? Mlíku plíseň nevadí, při přípravě chcípne každá spora (a i když ne, tak žaludek neni taková cíťa jako plíce). Ostřihaný palice a trochu listí nadrtit, desetrkát převařit, scedit, a smažit na spoustě másla. Proces výroby trvá asi osm hodin, cejtim se jak alchymista. No neni to super mít home office? Na závěr stáčim několik litrů zelené tekutiny, finálního produktu mýho snažení.

Závěr laboratorní práce

Jsou to dva a půl měsíce od pěstitelskýho nápadu, ukládám do mrazáku zelený ledový kostky. Jedna vám z čaje udělá veselej čaj, dvě jsou už docela jízda. Proces pěstování byl překvapivě docela zábavnej. Proces konzumace, jestli se nezvrhne, bude taky zábavnej, potrvá dloouho, a poslouží jako prima rekreace a inspirace.

Marihuana podle mě neni nebezpečnejší než alkohol, ale neni ani neškodnější. Nebezpečný je, že na ní nejsme jako společnost zvyklý – každá babička pozná, když se jí vnuk ožere jako prase, a ví i co s nim dělat. Když se ale vnuk zhulí jako taška, je to horší. Nejde ani tak o kýbl k posteli a ranní paralen, ale o odpolední promluvu do duše. Neni u nás totiž zavedený, co už je moc, a co je neškodný. Pravidelná konzumace rozumnýho množství piva jde kolikrát táhnout až do důchodu, aniž by trpělo zdraví, práce nebo osobní život. Věřim, že u marihuany to může bejt stejný – jen se musí vyjasnit jak pravidelná, a co je rozumný množství. Tož uvidíme. Pokud se blbne z kostky měsíčně, můžete to tu na blogu pozorovat :).

Ženichova intimní lyrika

Vyrážím na svou rozlučku se svobodou. Zapadá za mnou slunce – symbolika jako prase. Ze sluchátek hřímá kapela Zlo z Jemenu (teď je neznáte, ale za pět let jsou z nich celebrity) svou epickou Baladu o klukovi co rád prcal kundy. Sice jsem nikdy promiskuitou nevynikal (ne že bych v určitých obdobích života nechtěl..), ale stejně mě tadle prasárna vede k myšlenkám o permanentních závazcích, a takových těch věcech co by asi měly bejt obsahem tohohle blogu. Kdyby ..

Kdybych se na to raděj nevykašlal. Ve třiceti svatba, následuje dovolená v Chorvatsku, první dítě, a pak už samá pozitiva a sociální jistoty. Kdo to nezná, neni Čech. Nu, závazky jsou v životě potřeba, a právě z osudů jistého basníka Štěpánka ví celý národ, že zejména dívky ku spokojenosti potřebují i vizi, co bude za pět let. Duše bohéma sice úpí, ale musí se podřídit – když se i rozum obývající totéž tělo přikloní k názoru něžného pohlaví.

Promejšlel jsem otázku ženění dlouho. Jako fakt hodně dlouho, hodně opakovaně. Zvažoval klady, zápory, jestli to vydrží .. a zjistil jsem čtenářové milí jednu věc: nemá to smysl. Dva roky předstírám sám před sebou moudré zvažování, zatímco partnerka začíná s tikajícími biologickými hodinami oprávněně nervóznět. Po dvou letech konstatuju, že jsem vymyslel kulový, a do budoucnosti furt nevidim. Pech.

Muj bohém v hlavě štiplavě poznamenává, že to nebyly špatný dva roky. Ale ten teď bude muset mlčet. Teda teď ještě ne – rozlučky se svobodou jsou tu právě od toho, aby tuhle mladistvou část ženichovy osobnosti uchlácholili, zatímco jiní už jí chystají pomalou smrt při vyměňování plín a placení hypoték. Je čas chlapče, čas opít se jako kolibřík abys druhý den mátožným krokem došel k oltáři a byl tam s dvanáctiletým zpožděním proměněn v muže.

Já vim, jeden druh života končí, jinej začíná. Lepší? Kdo ví. Byl jsem puberťákem závislým na počítačovejch hrách, a byl jsem jím rád. Byl jsem mladej pseudointelektuál s lehkým náběhem k těžkému alkoholismu, a taky se mě to líbilo. I dráha studenta opravdový školy nebo mladý krve v neziskovým sektoru se mě líbily a šly mi. Třeba se mi bude líbit bejt i ten otec, a měnit ty posraný plíny.

Životní období přicházej a odcházej, a člověk asi tak nějak naprogramovanej aby se mu to víceméně líbilo. Jasně, kus nostalgie tu je vždycky – nechtěl jsem z gymplu, z party alkoholiků, z vejšky .. a jednou stejně tak nebudu chtít do hrobu. Nemá smysl se marně vzpouzet, nebo to dokonce zkoušet řídit. Cestu životem jde tak nejvejš zlehka korigovat, aby si jí člověk tak nějak užil. Což hodllam. Tak teda jo .. teda chtěl jsem říct ANO.

Punk ve třiceti

Už nevypiju deset piv, a kdyby náhodou jo tak vzdycham ještě další dva dny. S lidma dělam kompromisy, a to jak s mě nejbližšíma, tak se zmrdama. Na zmrdy se usmívam a voni na mě. John Lennon to dobře řek – lidem nad třicet nemůžeš věřit. Já bych si už taky nevěřil. Jsem Čech, smějící se bestie. Nahlas nesouhlasim jenom tehdy, když to má smysl. Když nemá, schovám si svý rebelský názory na jindy – život se musí hrát jako šachy, ne jak ruleta po třetím mojitu.

Asi poslední věc, co mi z mýho naivního osmnáctiletýho já zůstala, je heslo z béčkovýho filmu School of Rock: “Children, remember that the most important thing in your life is to kick ass” (ve významu, jak ho chápu, asi nepřeložitelný – ale návrhy vítány). Kupodivu, takový heslo vůbec neni málo. Znamená, že buď děláš něco, co je fakt nářez, a nebo to nemá cenu a můžeš to zabalit. V praxi to drží člověka dál od teplých míst v korporátu, a dalších poklidných kariér všeho druhu. Prostě když vedu neziskovku, tak buď budeme publikovat věci co lidi zvedaj ze židlí (ať už jsou to seznamy dárců politickým stranám, čorky s anonymníma akciema nebo třeba výzkum ukazující, že bychom měli vracet třetinu všech eurodotací), a nebo to můžem zabalit. Za něco možná půjdu brzo k soudu, za něco dostanu přes držku (nic z toho se zatim nestalo), ale to už holt patří k celý tý zábavě. Tak vypadá, milé děti, moje osobní variace na punk ve třiceti, prostě se provokuje trochu jiným způsobem.

Člověk (já rozhodně) asi potřebuje mít v životě trochu kovbojku. A kdyby nebyla, tak si jí aspoň představovat – takže kdo z vás má pocit, že si tu hraju na bitvy, který ve skutečnosti bitvama nejsou? Skeptik v mý hlavě ho má, a směje se: když už člověka technickej rozvoj připravil o tu trochu vzrušení z lovu mamutů, holt si ho, ty vole, hledáš uměle, kde tě napadne. A že při tom tvým hraní s excelem nejde o život, že celý tvý snažení vlastně ztrácí význam pro kohokoliv půl metru za bublinou, ve který žiješ? Tomu ty vole řikáš punk? Asi jo. Skeptiku drž hubu.

Muhehe, kdo píše prózu, je posera, co si ventiluje svoje emoce skrz fiktivní postavy. Píšu o sobě. Tuhle schovávanou nemam zapotřebí, život je už tak dost komplikovanej.

Blog pro pracující

Tak za prvý – tenhle článek neni pro lidi z berňáku. Jo, ty čtenáři, k tobě mluvim. Pokud se náhodou živíš šťouráním v cizím účetnictví, tak to klidně dělej dál – i takový lidi naše zem potřebuje. Ale opovaž se číst tenhle článek!

..
No, nepředpokládam že jsem tě odradil, ba naopak. Takže fajn, přečti si to jako ostatní. Děti taky choděj na pornostránky, co ty bys nemohl sem .. víš vono to vlastně bude takový malý účetní porno. Takže koukat smíš, ale mámě a tátovi ani muk! A vopovaž se přijít ke mně na kontrolu. Teda .. já to přežiju. Neznalost zákona možná neomlouvá, ale taky člověku nedělá vrásky. Komu bys vrásky udělal, jsou dobrý duše, který mi pomáhaj s účetnictvím, a který mi jedna jak druhá říkaly ať todle radši nikam nepíšu (moc se jim omlouvam, muselo to ven). Víš co, i když je to všechno legální, člověk má radši držet hubu a krok, že jo. Aby sis ho TY nevymíchal. Jako úlitbu účetním to aspoň poloanonymizuju a budu aspoň místo názvů firem používat názvy jídel, a místo částek takovýhle divný znaky #$%^&.

Abych to neprotahoval: Co mě už nějakej rok štve, jak nízký já platim daně. No vážně, to přece neni možný tohleto. Má milá Martina je zaměstnanec, a hrubýho bere o půlku víc než já … jenže ouha, stát jí tu půlku na daních zase vezme, takže v čistým jsme na plichtu. Ať si rozumíme – když říkam daně, myslim daň z příjmu, zdravotní i sociální pojištění – včetně toho co platí zaměstnavatel. Jsou lidi co maj tendenci tyhle věci rozdělovat. Říká se jim ministři financí, a dělaj to proto, aby to na tý výplatní pásce nevypadalo tak blbě že vám berou tolik.

—ZAČÁTEK NUDNÝ ČÁSTI S NUDNÝMA ČÍSLAMA—

Já se o ty nízký daně nijak zvlášť nesnažil, ono to tak nějak vyplynulo. Hele jak: jako doktorskej student beru #$%^ stýpko, to je nedaněný. Ještě jsem si ho vylepšil o @#$% z výzkumnýho grantu, takže se za to už i dalo žít. No ale kdo by na naší škole dělal fulltime doktoranda, že jo? Já byl od začátku zaměstnanej v Langoš a.s., normálně na DPČ abych mohl bejt placenej od hodiny. Když se flákam nic si nezasloužim, že jo. Ale je to hlavní pracovní poměr. Tak tam dělam, dělam – a co čert nechtěl, založili jsme si vedle toho neziskovku Žaludeční kapky o.s. a někdo jí dal nějaký granty. Oukej, sepíšu DPP s neziskovkou – do deseti tisíc se z toho platí akorát 15% daň. Pohoda. Hmm, todle co děláme s neziskovkou smrdí byznysem, založíme ještě radši Sušenka s.r.o. – abysme snad někde nepobuřovali. Kdo by nechtěl bejt košér, že jo? A že si to sročko začlo celkem vydělávat, i vono se mnou podepsalo dohodu. prima. Do toho mam samozřejmě od studií živnost a na nárazových pracích se na ní urodí pár $%^& do roka, ale ne tolik aby to bylo na sociálku. Dá rozum, že z těch příjmů si odečtu 60% paušálek, jako správnej živnostník .. a základ k danění je žádná celá nula nic. Jako třešničku na dortu člověk občas učí, za což se nějakej šušeň taky najde (svou alma mater Bramboračka nepočítam, tam mzda nestačí ani na párek v rohlíku). A jako višničku na třešničce na dortu člověk $%^& vytuneluje na zcela legálním úniku skrz životní pojištění …

—KONEC NUDNÝ ČÁSTI S NUDNÝMA ČÍSLAMA—

A hurá, měl bych všechny ty prachy jít prochlastat nebo projezdit v autě, ať se státu trochu vyplatim aspoň na DPH a spotřebce.

Když to za minulej rok sečtu a podtrhnu, z příjmu jsem odvedl daních necelých 17% včetně sociálky, co platí za mý mrzký výkony Langoš a.s. Sedmnáct procent! Kdybych pracoval, zaplatim ze stejných peněz dvaapůlkrát víc. V absolutních číslech teda platim furt víc než průměrná lopata, ale upřímně si myslim že by mě (a mě podobný) stát měl podojit trochu silnějc. Dyk je krize, a ostatní lidi nemaj co žrát.

Tak co ještě jste nechcípli nudou? Nebojte, už končim. Jen pro jistotu – ne muj cíl nebyl na nikoho machrovat (ostatně klasické Kdo z vás to má asi netrumfnu), prostě mi jenom přijde blbý že jsou ty daně takhle nespravedlivý – a my co na tom těžce rejžujem radši nikde nemluvíme a po česku držíme tu hubu a krok..

 

Na závěr bych rád naprosto upřímně poděkoval všem fulltime zaměstnancům, že nám platěj provoz tohohle státu. Díky, slibuju že vám to zkusim vynahradit.

V čem je průšvih ve státních firmách?

Alternativní tisková zpráva, shrnující náš poslední výzkum na plnou hubu. Autorství kdykoliv popřu 🙂

Česká republika, její kraje a obce jsou neskutečně bohatý. Patří jim firmy s ročním obratem 680 miliard, čili se jima protočí jenom o kousek míň než ve státním rozpočtě. Jenže zatimco většina státního rozpočtu jde na důchody, tyhle firmy si s těma prachama můžou tak trochu dělat co chtěj.

Tohle úžasné zjištění provedla dvojice paznehtů z Univerzity Karlovy, kteří si říkají Centrum aplikované ekonomie, o.s. (aka zIndex), která místo aby dělali na svý disertaci, tráví čas předstíráním že jsou “fink-tank”. Blbý na tom je, že nikdo neví jestli maji pravdu. Tak podružnou věc jako kolik vlastně máme firem se totiž přece nevyplatí sledovat, a tak to stát nedělá. Nějaký čísla k tomu má akorát staťák, jenže ten si plete soukromý a státní firmy (soukromý jsou podle něj třeba ČEZ Distribuce nebo Orlickoústecká nemocnice), takže ví taky prdlačku.

Tydle státní firmy jsou takový schizofrenní instituce. Občas slyšíme že “jsou to vlastně normální firmy, který náhodou ovládá stát” (to když je řeč o uzákonění auditu NKÚ nebo zadávání zakázek podle zákona), občas jsou naopak prodlouženou rukou státní moci (to když je potřeba obhájit že v dozorčkách sedí samý politici). A že jich tam sedí hromada. Ta studie řiká, že ve třech čtvrtinách velkejch firem se vždycky hned po volbách jako náhodou vymění předseda dozorčky (čili chlap, kterej řídí chlapa co řídí tu firmu). Běží to jako na drátkách, po krajských volbách se vymění vedení krajských firem, po obecních volbách u obecních. Jenom ve státních firmách je bordel o trochu větší. Jak se rychlejc mění vládnoucí koalice, tak jejich dozorčí rady samosebou taky. Nečeká se vždycky čtyři roky, a nejdou z toho kvůli tomu dělat tak pěkný grafíky jako ten krajskej co uvidíte o kousek níž. Průšvih je to ale ještě větší – věřte, nevěřte, ty firmy nenesou dobře, když se jim vedení mění jak ponožky (a voni maj dejme tomu nakoupit vlaky na dvacet let).

To dá rozum že to všechno se ale děje kolem voleb jenom jako na potvoru a s politikou to nemá co dělat. Lidi do firem prostě normálně přicházej a odcházej. Divný je, že jediný volby kde se žádný křesla neměnily, jsou poslední krajský volby – to se asi nějak cirkulace zastavila nebo co. Jak se ty kraje přebarvily z oranžový zase na oranžovou, tak se politici v radách lekli a zůstali na místech.

Obměna dozorčích rad v krajích, volby na podzim 2004,2009,2012 (poslední dvoje dopadly stejně)

Obměna dozorčích rad v krajích, volby na podzim 2004,2009,2012 (poslední dvoje dopadly stejně)

Chytrý lidi, tyhle politici. Spočetli si, že do těch firem nejenom že nemůže ten nejvyšší kontrolní úřad a nemusí to moc vypisovat zakázky, vona ani opozice tam neni. Takže neni nic lepšího, než těm firmám přenechat správu městských nemovitostí nebo třeba vývoj IT systémů.

Takových poloveřejných firem s obratem nad sto mega je u nás víc než stovka  (každej rok, každá ta firma utratí sto milionů korun českých). Sto míčů, to už neni malej keš – a v něm je ten hlavní průšvih. Tam se dá korumpovat, odklánět a financovat politický strany. Takže, milí novinářští paznehti, jestli si myslíte, že největší zlo na kšeftování s křeslem v dozorčce ČEZu je, že nějakej Šnajdr bude brát třicítku hrubýho za nic, možná byste si mohli uvědomit, že ČEZ je třetí největší firma ve střední evropě, a křeslo v jeho dozorčce je pro tuhle zemi asi tak desetkrát důležitější, než křeslo nějakýho usoplenýho poslance. Tim pádem, pokud někdo měl vykšeftovat mandát za křeslo v ČEZu, jaj boha – to pro něj nebyl ústupek z principů ale kšeft roku. Kapišto?

Příště až vy lamy vypustíte z huby slovo trafika, tak ať koukáte mluvit o stánku PNS, případně s přimhouřením oka o osmiletý definitivě na úřadu pro ochranu osobních údajů. Zapomeňte na podniky jako Lesy ČR ne Česká Pošta. Selhání trafikanta totiž způsobí nejhůř to, že děti nedosanou Čtyřlístek. Zatímco zmrvený rozhodnutí dozorčí rady (třeba o expanzi do Albánie) náš stát může stát taky klidně 10 miliard, čili každýho z vás litr na elektrice.

Největšího fóru tý studie si ale zatim nikdo nevšim. Ten je v tom, že dokldádá nehorázný kšeftování s křeslama v dozorčkách hlavně mimo parlament. Zatimco Nečasovo vláda padla na obvinění, z kterých kvůlivá imunitě sešlo, tady je prostor pro další houfy stejných obvinění ve firmách měst a krajů, kde žádná imunita neni a nebude.

Dospělost a samovznícení

Dnes je mi 29 let. Sedím doma a čekám na samovznícení. Teda .. ne na svoje, ale na samovznícení hadru nasáklýho lněným olejem. Pán v nábytkovým obchodě říkal, že to riziko je velmi vysoký – čimž dosáhl opačnýho efektu než zamýšlel.

Je mi 29, což je údajně nejvyšší čas, aby odezněla puberta a člověk měl jasno co a jak by v životě chtěl. Je na čase bilancovat. V písni Řidič tvrdej chleba má říká starej Voda mladýmu řidiči “Jednou sis tu práci zvolil, tak zůstaň při ní stát”. Načež mu dá asi milion důvodů, proč se na to vykašlat a jít si fofrem dodělat učňák, bo obráběč kovů se dneska míň nadře a víc vydělá.

Hned na úvod (jo, tohle je třetí odstavec a furt tomu řikam úvod. Todle je prokrastinační web, pro mě i vás, tak si přece nebudeme hrát na krátký texty, ne?)  …na úvod přiznám, že  filosofie starého Vody mě úplně blízká neni. V sedmnácti jsem si zvolil, že budu novinářem, což mě díky bohu pustilo o rok a půl později. Od tý doby jsem dělal leccos, a nebýt toho, že profese “informatik” a “ekonom” v reálu můžou znamenat asi deset velmi rozdílných věcí, možná by to vzhledem k mýmu věku dalo i úctyhodnej seznam.

Teda .. a to je právě vono .. co je jako úctyhodnýho na tom, že člověk dělal hodně různejch věcí? To o něm samozřejmě říkat leccos, například že smrdí a neni s nim k vydržení, nebo že je maniodepresivní a u jedný práce nevydrží dlouho. Mít úctyhodný seznam zaměstnání je  super je to snad jen pro mé budoucí životopisce. Ti si nad pestrým koláčem činností mohou vymýšlet roztodivná adjektiva, a opepřit tak jinak celkem nudný text kontrastující s nadcházejícím turbulentním obdobím života, kdy budu na těžkých podpůrných drogách závodit v tahačích, abych si vydělal na lodní lístek zpět do Evropy.

Aneb kde se vidim za deset let :). A kde vy? Jistý je akorát, že mi ubude vlasů, jinak je to dost debilní otázka na kterou ze zásady neodpovídam. Vidim se za pět minut jak zapíjm studentskou pečeť pigi čajem, howgh. A ani to neni úplně jistý.

(5 minut pauza)

Fajn, tahle předpověď vyšla, ale to nic nedokazuje. Tváří v tvář faktům naznačujícím opak hrdě konstatuji, že nemam šajn co bude za deset let. Což je docela blbý bo máme hypotéku na třicet :). Ale o tom jindy. Teď budu ještě chvílí s grácií prokletého básníka předstírat, že podobné pozemské drobnosti se mě netýkaj, a okázale pohrdat těma, kdo jsou na tom líp než já, a rámcovou představu o svém já v roce 2023 mají. Milí zlatí, jste nudní a budu se vám smát, až vám to stejně nevyjde.

Dík patří mé trpělivé družce (a právě že “jen” družce) Martině, neb je v našich zeměpisných šířkách známo, že kdo nemá rozplánováno po druhé dítě a první dovolenou v Jugoslávii, ten netáhne. Nevim zda ji má uklidnit, že v tom nejsem zdaleka sám, ale jelikož se ve společnosti davů ani jeden necítime o nic lépe než bez nich, moc šancí bych tomu nedával.

Slušnost ke čtenáři (abych ho třeba neuvalil do deprese) by byla říct, že jsem rád že žiju dneškem. Jako dítě moderní doby se přece chci hlavně bavit, a bez trochy napětí a nejistoty nejde. Život bez odpovědnosti a sociálních jistot mi nikdo nenutil, víceméně si ho tak nějak průběžně volim. Vždycky je tu přece klidná alternativa zahrnující odstěhování na venkov a poklidné zahánění chmur a nudy pivem po zbytek žití (a nebo něco ne tak radikálního, co bude míň vypadat jako intelektuálská póza a víc jako reálná možnost). Zkrátka alternativa mediánového občana, kterou pravej emo/punker/rocker/hippie/tremp (a ví bůh jak se všechny mládežnický rebelie minulýho století jmenovaly) nevolí.

Jo. To by byla slušnost ke čtenáři říct. Aby se třeba necejtil blbě, že je na tom podobně jako já, čili bez budoucnosti. Ale je mi 29 a místy (zdůrazňuju) mě ta odpovědnost nepřijde nezajímavá. Asi za timhle nečekaným vývojem bude nějaká genetika, jsem zvědav kam mě to zavede.

P.S. Nevzplanul, šmejd.