Rubrika: Blok

Ne že bych poslední roky neměl co psát, ale tak nějak na to nebyl čas. Kdo má děti, ten rozumí, a třeba se i zasměje . Kdo nemá, tomu to stejně slovy vysvětlit nejde, zážitek je nepřenositelnej. Ale třeba si líp upraví plány a ambice.

No zkrátka, mám tři děti – aktuálně staré 4, 6 a 8 let. Kromě nich taky ženu, firmu, želvu, rybičky, morčata a plánuje se králíček nebo africký ježek (díky bohu už ne plameňák). To všechno přináší dost legrace, výzev .. ale hlavně žere čas. Všechen čas. Vlastně víc, než všechen. Většinu dnů jsem v mínusu a prostě žongluju s tím co zanedbat hodně a co jen trochu. Vedle toho jsem si nedávno všiml, že mám ADHD (fakt. ale o tom jindy) a že mé hlavě prospívá se občas srovnat s pomocí delší samoty, kterou ale tak nějak neni kde brát. A tak se aspoň jednou týdně znaveně odplížím do sauny. Můžu předstírat, že kvůli životosprávě, ale hlavní benefit tohoto geniálního vynálezu leží jinde než v podpoře krevního oběhu: nikdo tam po vás celý dvě hodiny nic nechce. Myslím že podobnou funkci v jiných rodinách hraje třeba rybaření, cyklistika nebo speleologie.

A že jsem tedy pod tím vším tlakem hrozně produktivní, dostanu se k hlavní pointě už ve třetím odstavci, tedy zde. Kdo nepoznal tak ano, ve větě je patrný značný kus usměvavé sebeironie – naučil jsem se to ADHD mít rád .. když se tak koukám na starší blogy, tak z mého psaného projevu vlastně dost čiší.

A proto oprava: díky němu se dostanu k pointě již ve čtvrtém odstavci! Zní: Nic jsem dlouho nenapsal, protože jsem měnil plíny, vodil do školky a odsával soply. A díky tomu jsem plný nové inspirace, kterou si jistě v tomto obnoveném blogu rádi užijete.

Teď by podle společenských konvencí měla následovat pasáž o tom, jak se mi sice s dětma obrátil život vzhůru nohama, ale ten frmol vlastně miluju. Což bych měl napsat zejména s ohledem na to, že si to jednou přečtou moje děti, a nechtěj slyšet jaká byly přítěž.

Hele pravda je, že nevím. Litovat nelituju. Nějakou cestu jsem si vybral, a tak na ní jsem. Ptát se zda bych si jí znova vybral, je stejně hypotetický jako „tati a co kdybych byla anděl?“. Ano, v běžném životě se přízemně snažim orientovat pozornost praktičtějším směrem.

Ale od toho tu nejsme, že jo. Na skuhry.com se snad krom doporučení pro pěstování marihuany nebo krájení salámu nic praktického najít nedá, jsou tu tak maximálně nápady který považuju za zábavný nebo hodný šíření. Ve vzácným případě obojí najednou. A teď k myšlence o tom jak mě naplňuje to otcovství:

Hovno naplňuje. Je to jako když se dáte ve třiceti na tenis, ale nikdy jste předtím nedrželi raketu v ruce. Nějakou dobu jste úplně marný, tělo bolí, míček vám furt padá. Z okolí na vás proudí dobře míněné rady s kterýma si nevíte co počít (někdy jim jen není rozumět, jindy jsou vysloveně protichůdný – tak třeba v otázce spánku novorozeňat) .. a tohle prožíváte tak nějak konstantně s prvním dítětem, kterýmu u nás doma říkáme pokusný nebo učící. Sorry Andulko. Má to i svý výhody, mělas nejvíc pozornosti ze všech, ale taky dodnes máš nejvíc zmatený rodiče, protože v řadě otázek stále prorážíš vzduch. A jak se to tak trochu stabilizuje, zjistíte že netřeba paniky, bum ho .. narodí se druhej level a s nim boj o zdroje. Otázka co je doma čí a kdo smí na co šahat je najednou alfa omega debat u snídaně, a to dávno před tim, než všichni členové rodiny umí mluvit. Level 3 už jen přijmete s vědomím že to nějak dopadne, a že vlastně neni nic špatnýho na tom, když žerou roční mimina suchý rohlíky.

O pár let později jsou z vás i vaší ženy zenoví mistři mistr v ignoraci projevů vzteku či nelásky vůči sourozencům, světu i vaší osobě. Před padesáti lety toto spolehlivě řešila metoda „pár facek“, jenže ta je už zhruba tři dekády považována za neetickou a tři dny za nelegální. Což je asi správně, ale nutno přiznat – dělá to práci rodiče významně obtížnější. Obecně blbě fungujou rodičovský vzory co si neseme ze svého dětství, protože společnost se pohnula, a už neni cool nechat samotný děti venku poflakovat, jezdit autobusem nebo odměňovat snědenou zeleninu bonbónem. A navzdory tomu, dokonce i zuby se jim dneska kazí víc!

Jako omluvu moderní společnost sice nabízí řadu zlehčovadel, jako například tablet s Youtube nebo Tiktokem, ale to nechcete. Já byl závislej ještě na „poctivých“ počítačových hrách z devadesátek, ale to jsou čajíčky proti kokainu, co umí dětem namíchat programátoři dětem dneska. Tak aspoň že Ledové království je v pohodě, a vlastně tomu udělali docela pěknou muziku.

A happy end? No ten spočívá v tom že teď, v roce 2026 jsem si našel čas napsat tenhle blog, možná že jednou bude i společenský život. Pocit je to asi jako když se pomalu vynořujete z bažiny, kde jste pár let zápolili. Twist je, že vzdor všemu výše uvedenému to zápolení je místy docela fajn, jen je to prostě jiná disciplína než cokoliv předtim. Ale změna (disciplíny) je život. A podle průzkumů budu po vybřednutí z bažiny díky těm dětem možná i spokojenější, když si nepoděláme vztahy. Tak na to se docela těšim.

5000 za den práce, to je 100.000 Kč měsíčně. Tolik teď v hrubým beru. Pro zkušenýho člověka v IT branži podpůrměr. Kdybych šel do korporátu, dostanu ještě o pořádnej kus víc.

Chlubit se takhle na Horní Blatný v hospodě, nejspíš dostanu přes držku. V mým rodným kraji je totiž každej pátej člověk v exekuci, v Blatný dokonce každej druhej. O průměrný mzdě 26 tisíc hrubýho si tam můžou nechat zdát. Jsou rádi za životní minimum a pár tisíc někde bokem. Za ty peníze si koupí rumy, dodaj si kuráže a zvalchujou mi hřbet. No co – mam taky dvě ruce a dvě nohy jako oni. Pokud si za dva dni sezení v teplým kanclu vydělam tolik, co oni za měsíc, musim bejt zákonitě zmrd. Zmrd na kterýho oni makaj.

Jsem zmrd? V Čechách nejsme na takový rozdíly v platech zvyklí. Za socialismu měl přece každej skoro stejně. Kdo měl náhodou víc, ten to tajil. I dneska pořád patříme k nejrovnostářštějším zemím světa – nůžky mezi bohatýma a chudýma ještě nejsou zdaleka tak rozevřený, jako by mohly bejt. Přesto mám nutkání, že bych se za dobrou mzdu z nějakýho důvodu měl stydět. Že bych se měl omluvit chlapům co dělaj v lese, a jsou rádi, že maj na ten rum. Ze studia ekonomie sice vím, že trh mojí práci cení násobně víc, než tu jejich. Moje práce je produktivnější, pro jiné užitečnější, a proto za ní dostávám víc peněz. Znamená to ale, že to tak je fér?

Zákony ekonomie jsou sice super a mam je rád, jenže o etice neříkaj nic. V zemi, kde žije 200.000 matek samoživitelek, se zdá asociální si takový prachy nechávat. A to vůbec nemluvim o černouškách v Africe. Jenže říct si „ok, jdu to rozdat“, to je jak flusnout do moře. Nadto mám taky nějakou rodinu, kterou duševně zdravej člověk upřednostňuje před společností. Samoživitelky promiňte, na vás dojde, až Andulka vystuduje.

Takže na společnost kašlu? Ne, člověk jen musí najít rozumnej balanc mezi svým prospěchem a svědomím. Že se chlapi z Blatný staraj hlavně o sebe je logický, víc by těžko utáhli. V mý příjmový skupině už je ale stejně tak logický, že člověk jenom na sebe nejede. Takže co já? Charitě dávám čistou nulu. Se svědomím jsme ale zadobře díky obsahu mojí práce. Beru míň, než bych mohl. Vybral jsem si totiž dělat na nelehkým úkolu – abychom měli efektivnější stát. Samoživitelky ani obyvatelé Blatný to asi přímo neocení. Ale já vim, že ovoce mý práce na ně dopadne podstatně víc, než kdybych mezi ně rozdal svojí mzdu. Jak? Líp fungující stát pro ně nejenom bude mít víc peněz, ale třeba jim i umožní postarat se líp samy o sebe. Jestli jsem za svou kariéru státu státu ušetřil aspoň 10 milionů (to doufám, že podstatně víc!), pak mu zbyly odhadem prachy na 10 plín pro každou samoživitelku. Kdo tohle má! Nelíbí? A co takhle pro svět děláte vy?

Milí kolegové z vyšších příjmových skupin, mám pro vás dobrou zprávu. Možná to už víte (těm co to ví se omlouvám), ale brát hodně peněz neni hřích, ani neni hřích o tom mluvit. Ale ty peníze nejsou zadarmo. Přichází s nima morální povinnost příspívat společnosti. Blbý, co? Tý společnosti, která vám pomáhá být tam, kde jste. Protože bez zdravotních sestřiček samoživitelek, bez dřeva od chlapů z Blatný, bez řidičů, kopáčů a traktoristů by se i vaše práce brzo sesypala jak domeček z karet. Nečekejte, že stát obstará všechny – socialismus je dávno pryč. Navíc vy to určitě zvládnete efektivněji. Jak pomáhat? To už je na každým. V práci, mimo ní a nebo třeba finančně. Jen koukejte na to, ať ta pomoc má dopad do reality, a ne jen na vaše svědomí.

P.S. Jednou jsem s kamarádem šel na vandr, večer jsme docházeli do vesnický hospody. Povídá mi „radši řekni, že seš popelář“. Halekal jsem tam půl hodiny s kytarou, a pak jsem přiznal, že radim u Babiše na ministerstvu. Přes držku jsme nedostali, chlapi to vzali fajn. Sociální třídy se musej míchat, to je základ boje proti tý, no … tý polárkizaci společnosti!

Je mi teď nově 34, čas bilancovat. Ježíš už to měl v tomhle věku za sebou. A co toho stihl! Co jsem stihl já? No byla ta první třetina života zajímavá, to ne že ne. Ale spíš o ní nikdo evangelium nenapíše. Jako je fajn, že mam nějaký diplomy, kindoše, a dokonce svuj vlastní krb a dřevník! Ale když jsem na maturáku mluvil o naší budoucnosti plný Nobelových cen a čestných doktorátů, očekával jsem to asi takový … dramatičtější.

A pak se očekávání potkalo s realitou. Vůbec si nestěžuju, člověk tak nějak zjišťuje že i bez Nobelových cen může být život docela zajímavej. A že jde i bejt se sebou občas spokojenej, i když třeba zrovna neplnim pubertální plány. Co si asi v pubertě plánoval Ježíš? No ukřižování to asi zrovna taky nebylo.

A právě týhle kolizi mladistvé naivity s hřebama do rukou se říká dospívání. A proto já píšu tento blog, abych světu oznámil jeho završení – tedy nejspíš definitivní konec své puberty. Ne že bych považoval za ukončenej svuj duševní vývoj, to spíš pro budoucí životopisce vyznačuju jeho pomyslný vrchol. V příštích letech očekávám radostnou jízdu dolů po spirále cynismu a dekadence. .. Ba ne, to ze mě doznívá pubertální vize života prokletého básníka. Realita půjde spíš označit termínem „éra normalizace“ – my, co skutečnou normalizaci nezažili, si to představujem tak, že se v těch 70.tých letech zavřeli prudiči, a byl klid na práci, rodinu, chalupaření a tak. To mě teď čeká.

Za bod definitivního konce puberty půjde asi označit pondělí 30.7.2018, kdy jsem do sběrného dvora odvezl kytaru jménem Epoxidovej zázrak (viz foto). Zázrak vznikl zhruba před dvanácti lety, kdy jsem z rozklíženého torza staré trempské kytary (věnovala mi ho Líba Ourodová) s pomocí pár vrutů a půl kila epoxidu vytvořil nástroj, zvukem připomínající kytaru. Naladit šla vždy jen na konkrétní akord, ostatní ucho tolerovalo jen po patřičné dávce rumu. Což na druhou stranu nebyl problém obstarat. Jó, to bylo tehdá. Dnes se Epoxidovej zázrak stal jednou z prvních obětí začínajícího procesu přípravy dětského pokoje. Sentiment šel stranou, nechávám si jen nutné minimum – 6 kytar, co fakt jdou naladit.

Ono se furt říká, jak ten svět zrychluje. Prdlačku zrychluje. Kopčem s Veverčákem dospívali ve třinácti, Ježíš tak v patnácti, Babička Boženy Němcové v sedmnácti .. a vidíte, já vyhazuju kytary až teď. Je to úžasná věc, tadleta medicína, že jo? Jak máte očekávanou délku života přes sedmdesát, vlastně nemusíte až tolik kvaltovat.

Loučil se s Epoxidovým zázrakem dýl, než ten krám zasluhoval – hrát se na něj nedalo přinejmenším od dob, co ho někdo zkusil použít místo pádla. Navíc už skoro nepiju ten rum, což problém lazení dále prohlubuje. I to je ale symptom nadcházející normalizace, Zázrak byl holt poslední dinosaourus. S jeho sešrotováním něco končí, něco začíná. A já si du protáhnout bolavý záda, a připravit mrněti něco k snědku. Docela spokojeně :).

V příštím díle se detailněji podíváme na problematiku nákupu drahých motorek, naslouchadel a výběru mateřskcýh škol!

A tak jsem před týdnem skončil vysokou školu. Popovídal jsem o svých článcích, pár profesorů mi potřáslo rukou, a po čtrnácti letech za mnou definitivně zapadla těžká brána mojí alma mater. Jo, je to čtrnáct let, co jsem vystoupil na Florenci z autobusu, na buzole nastavil azimut směr Václavské náměstí a na koloběžce se vydal určeným směrem k prváckýmu zápisu (žádná nadsázka, tak to fakt bylo).

Starej jsem se cejtil asi dvě minuty. To do momentu, než přišla myšlenka: tak, a teď máš minimálně čtyřicet let do důchodu. No vážně, neni to osvěžující? Vědět, že na mojí generaci před sedmdesátkou žádnej pokojnej odpočinek nečeká? Jo. Přesně takovýma radostnýma znalostma mě do života má škola vybavila. A věřte nebo ne, já si ten cynismus, kterýmu vás ekonomie mezi řádkama učí, já si ho zamiloval.

Člověk totiž nerad žije v opravdovým širým světě. Schová se radši do koutku, kterej mu nejlíp vyhovuje – mezi čísla, fotbalový fanoušky, do korporátního babylónu a nebo třeba k ultramaratoncům. Já se vydal na krásnej výlet do fiktivního, perfektně uklizenýho světa, kde se každej nákup jogurtu odehrává podle jasně daný diferenciální rovnice. Ale potom mě jeden profesor taktně upozornil, že jsem se tu sice naučil prima věci, ale bylo by škoda v tom světě zůstávat. Měl pravdu, a tak jsem šel jinam. Jen ten doktorát jsem ještě tak trochu z povinosti dodělal.

Ani na pivo sem pak nešel. Počínaje maturitou přes bakaláře a další podobný vysvědčení pozoruju jasnej trend – čím vyšší stupeň, tim míň se to slaví. První jsem zavrhl elegantní, leč nesprávnou teorii, že je to snižujícím se počtem slováků. On se u toho spíš snižuje počet lidí obecně – asi jim to ten profesor řek dřív než mě, ať jdou radši dělat něco užitěčnýho. Nebo na to kujóni přišli sami, a jenom já jouda zůstal tak dlouho.

Zajímavá myšlenka – ale co už. Já zůstal dýl s číslama, jiný holt zas prošustrujou víc času v korporátě, nebo s ultramaratonama. Moment .. teď možná působim zbytečně demotivačně, zejména na mládež. Takže mládeži pozor (jestli tohle teda nějaká čteš): klidně normálně studuj, dokud tě to baví. Prd ti uteče, do důchodu v sedmdesáti času dost. A třeba to i bude k něčemu dobrý :).

A tak to je. Já strávil 14 let na škole (i když posledních pár let to až tak žhavý nebylo), někdo zas celou tu dobu sbíral motýly. Jestli se mu to líbilo jako mě, dobře udělal.

Akademikův epitaf: Co dál? Já se teď ponořuju do světa obchodu s daty, což mi za pár měsíců nejspíš hodlá začít sabotovat potomek. Čili ve zkratce – místo bádání budou zakázky a dudlíky. Juch!

Seš chytrej, přitom příčetnej a nohama na zemi. Koukej bejt úspěšnej. Toť moderní variace na kantovskej imperativ – teda aspoň pro mladé, bílé muže, kterým jak známo svět leží u nohou. Ani vám to nemusej nahlas říkat, s tim se prostě tak nějak počítá. I vy s tim počítáte, protože víte že se to od vás čeká. Ani tak nemyslim tlak rodičů, jako prostě opravdu celýho okolí. Člověk to cejtí.

Já jsem odjakživa plánoval bejt spíš periferie společnosti. Coby taky ne: známky ve škole průměrný, mezi klukama trochu outsider, holky na mě nebraly, z pěti metrů jsem netrefil bránu a naše kapela svým umem patřila jednoznačně k tomu nejhoršímu co Karlovy Vary dokázaly nabídnout. Při výběru vysoký školy jsem chtěl leckam, ale realisticky tak nějak doufal že se aspoň dostanu Prahy (třeba na VŠE nebo hnojárnu).

Zlom asi nastal, když se se mnou kluci před maturitou vsadili, že odmaturuju celkem líp jak za šest (čemuž jsem nevěřil). Stalo se – marně jsem angličtinářku Líbu ukecával, že bych radši dvojku, abych neprohrál basu piva. Marně jsem se snažil utéct do průměru. Nevim proč zrovna ode mě, ale nejak se čekalo víc. Nakonec jsem hnán nějakým divným motorem (že by ten tlak?) skutečně opustil slibnou dráhu začínajícího alkoholika a vystudoval dvě špičkový český vejšky. S vyznamenáním.

Tim sem si ale moc nepomoh, očekávání se jenom posílilo. Aby ho člověk nezklamal, má v zásadě tři možnosti – vydělat velký prachy, dostat Nobelovu cenu a nebo bejt prezident. Nutno dodat, že lidí, od kterých se jedna z těchto kariér očekává, je poměrně hodně. Čistě statisticky to většině z nich prostě nemůže vyjít. Neřikam, že to bude i muj případ, ale stát se to může. Ostatně je mi 31 a nevypadá to, že bych směřoval k jedinýmu z toho.

Čas na veselý závěr? Ne, tentokrát budu krutě upřímnej! Jasně že má člověk furt ambice. Ani nevim jestli jdou ze mě, a nebo odjinud. A neni to jedno? No neni, svět je plnej vzdychačů typu „co já moh bejt“, který byli prostě pohodlný a teď frustrovaně snášej svuj malej osud. Když člověk nechce rozšířit jejich řady, musí se buď smířit s málem a nebo makat a doufat v kus štěstíčka.

Kdyby bylo po mým, už jsem dávno byl obtloustlým údržbářem IT. S pocitem intelektuální nadřazenosti bych nastavoval Outlooky na nějakým úřadě. Hm .. jako asi jsem rád že nebylo po mým. Má dosavadní kariéra vypadá jako větší zábava, i když z ní nobelovka asi nekápne. A je to skutečně větší zábava? Než život rozdělený mezi pivo, hry a spánek? Myslim že jo, už jenom že co dělam je blíž něčemu hmatatelnýmu, smysluplnýmu. Ale třeba si to jenom tak namlouvam, kdo ví?

ČTK (11:22)

K incidentu došlo dnes ráno při lékařem nařízené pravidelné procházce v Chotkových sadech nedaleko Pražského hradu. „Jde celkem o hovno“ bagatelizuje situaci mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. S tím však radikálně nesouhlasí iniciativa Miloši vrať se na Vysočinu. Její zástupce Kamil Rak prohlašuje: „Vyzýváme prezidenta Zemana k okamžité rezignaci. Podobnými činy zostuzuje dobré jméno ČR v cizině.“

Dle ověřených informací, které šíří ruské Ministerstvo pravdy po diskusních fórech, se jednalo o hovno německého ovčáka venčeného zaměstnancem americké ambasády. Informace pochází ze zdrojů ruské tajné služby FSB, považované v těchto věcech za nejlépe informovanou. Její agenti totiž sledují dnem i nocí jak prezidenta tak americké psy. Vladimír Putin v krátkém prohlášení varoval západní mocnosti před dalšími podobnými provokacemi. „Svá hovna si nechte na svém území, kde nenarušují suverenitu českého státu. Útok na prezidenta Zemana je útokem na ruské investice v této svobodné zemi.“

Početná skupina příznivců prezidenta se sešla před pražským Hlavním nádražím. Na výraz solidarity začali všichni tři šlapat do zde rozmístěných hoven. „Pan prezident jako jedinej bojuje za nás, za prostý lidi. My taky občas šlápneme kam nemáme,“ vyjádřila se iniciátorka demonstrace Kateřina N. A má pravdu, jak se na vlastní nos může přesvědčit každý kolemjdoucí.

O dalších významných činech českého vládce vás budeme informovat. Zde je přehled těch nejnovějšich:

(zatím nic)

Aktualizovat

Končí babí léto, pomalu přichází období dělání ohňů. Na zahradě mi schnou dva kubíky dřeva a těší se do krbu. Kdo se ale těší ještě víc jsem já – až je tam budu házet a pozorovat plameny. Mrazu netřeba, začínam dneska, dokonce jsem si na to přivstal. Naschvál jsem nerozsvěcel a zatápěl za tmy. Šlo to sice blbě, ale o to víc oheň zahřeje duši, když se nemusí prát s žárovkama. Kdo viděl někdy táborák za plnýho světla, ví o čem mluvim – to prostě nemá vejšku. Oheň má fungovat jako malej soukromej středobod vesmíru. Člověk se do něj zahledí, zapomene na okolí. Nejlíp proto, že ho prostě nevidí a neslyší.

A o tom to je – oheň je vlastně způsob meditace. Meditace, kterou jsem půlrok neprovozoval (vyjma pasáží prokládaných buřtama, vínem a zpěvem, což meditaci neprospívá o nic víc než žárovky), protože nějakej bůh kdysi rozhodl, že v létě bude teplo a nebude potřeba topit. Až si říkam, jaký to asi je bejt Nor. Ta polární noc to musí bejt nářez … jenom jestli se to člověku nepřejí, taky nejde meditovat furt. To potom člověk buď zblbne (někdo tomu říká nirvána), a nebo se stane dalajlámou.

Z mojí ranní hodinky čaj + oheň plyne zblbnutí jen mírnýho rázu. Namísto apatie totiž dostávám i chuť do práce, což je u mě v posledních týdnech docela vzácnej stav. Včera jsem přemýšlel nad termínem „dobít baterky“. Je skoro až hanlivej – neb snižuje člověka na úroveň mobilu či jinýho udělátka, který existuje jenom proto aby baterky vybíjelo a sloužilo přitom někomu jinýmu. Pokud to vztáhnu na sebe, fungovala ohnivá meditace úplně obráceně. Tak nějak mi (už po několikátý) pomohla se ujistit, že svojí práci dělam pro sebe – protože mě nejenom živí, ale hlavně rozvíjí a většinou i baví, když se na ní člověk nedívá jako na nutný zlo.

Když mě bylo sedmnáct, chtěl jsem bejt novinář nebo spisovatel, a promlouvat k lidem. Sice jsem neměl tak úplně pořešený co bych jim tak chtěl říkat, ale to bylo jedno – lákala mě představa „pera mocnějšího meče“. Prostě měnit svět tim, co člověk píše. Pak mě díkybohu (a k značné úlevě rodičů) nevzali na žurnalistiku, a já se dostal k něčemu co mi vlastně jde možná i líp. Místo metafor a zkratek dělat s číslama a faktama. Počítam teď věci jako třeba kolik peněz zmapuje registr smluv nebo jak velkej průšvih jsou anonymní akcie – což je tak někde na pomezí erudovaný statistiky a punkovýho odboje proti zmrdům co kradou vaše daně/důchody/kapesný (jak vidno, píšu pro všechny věkové vrstvy..).

Když se to tak vezme, nakonec jsem se původnímu záměru až tolik nevzdálil, jen jsem objevil, že pero je možná mocnější než meč, ale na čísla nemá. Sice vám dost svazujou ruce – bo na rozdíl od novinářů a spisovatelů, já musim psát pravdu (byť si můžu vybírat, jak jí podam), ale zase je menší riziko že podlehnete nějaký dojmologii, a budete cpát lidem do hlavy kraviny. Teda když to děláte poctivě – ale jak jinak to dělat, aby to člověka nejenom živilo, ale i bavilo a rozvíjelo? Tak já jdu na to.

Živé počítadlo veřejných peněz odteklých neznámo kam. Nápad a čísla: skuhry, realizace: Rekonstrukce státu

Tak, a končí druhá půlka mojí meditace – ta kde se donutim si myšlenky srovnat na papír. Každej máme svý metody meditace, najděte si tu svojí. Doporučuju začít u ohně :).

Mám rád noc. Vždycky jsem měl, ale člověk si takovýhle triviální blbosti asi uvědomí až s nějakým věkem. Nikde lidi, nikde rušivý zvuky, člověk je sám a je rád. Hrajou mu třeba The Doors, může si podle chuti srkat cokoliv od černýho čaje po drahej rum. Rozsvítí si světlo, ale jen slabý, aby toho neviděl zbytečně moc. Netřeba se zavalovat moc vjemama. Těch je přes den až moc, a je divná móda je do sebe nechat z reproduktorů a obrazovek bez ustání i když nemusí. Vypínam i ty Doors.

Jestli jste si nevšimli, snažim se tu na vás přenést nějakou atmosféru, náladu. Což je úkol, o kterej se po věky snaží umělci od básníků po fotografy. Většině se to moc nedaří, bo zvěčnit moment je prostě děsně naivní ambice. Možná, že když si tenhle text přečtu za tejden já, tak si vzpomenu jakej tenhle večer pro mě byl. Zhruba. Vy ostatní si ho představíte jinak. Možná hezčí, možná nudnější než jakej opravdu je, každopádně jinak. Možná proto, že umim mizerně psát. Hlavně proto, že nejste já a nejste teď.

Prej to je evolučně daný, že nějaký procento lidí jsou „noční opice“. Bývají lehce asociální, maj sklon být v noci vzhůru, hlídat, čumět do ohně, hloubat o nesmrtelnosti chrousta. Zbytek smečky jim to toleroval a dokonce respektoval, bo jako noční strážci užitečný. Dneska už my noční opice zas tak dobrou pozici nemáme, hlídat neni před čim a čipernej císařpán naučil tuhle zem vstávat disciplinovaně s ranním kuropěním (mou ženu nevyjímaje).

I tak je fajn si takhle někdy nezapřít svoje geny. Víte, co potkáte na Ruzyni při procházce ve dvě ráno? Vůbec nic. A to je přesně vono. Sem tam štěkne pes, stíny se táhnou od lamp, ale to je tak všechno. Vůbec nikomu nepřijde divný, když se třeba minutku zahledíte na divnej strom. Ne vážně .. dokud je dospělej člověk „ve společnosti“, prostě dokud má kolem sebe nějaký lidi, tak se furt tak trochu hlídá, furt potřebuje mít zapnutou nějakou základní empatii. A tu já rád na noční procházce vypnu.

Že bych neměl plejtvat časem na takovýhle noční opičárny? Ale prdlačku. Lidi lžou: času neni málo a život neni krátkej. Když si ho člověk nezapatlá rádobydůležitýma věcma, tak je vlastně docela dlouhej. Delší, než si dokážem uvědomit.

P.S. Rozhodl jsem se posunout noční opicování na novej level, a v létě podstoupit terapii tmou, v podstatě takovou sedmidenní noc. Jestli nezahynu, tak mě posílí!

Je ti třicet. Sedíš tu potmě, v triku naruby, a čumíš na oheň. Čumíš, a říkáš si kde je ta Nobelova cena a legendární kapela, který tu podle plánů tvýho dvacetiletýho já už dávno měly bejt? Čumíš dál, ale začíná ti to bejt tak trochu jedno. Víš proč? To na tebe přišlo stáří a moudrost, ty vole.

Přežral ses před dvěma hodinama nějakejch těstovin s masovýma koulema. Vůbec to nebylo dobrý, ale byl hlad a v hlavě práce, tak jsi neřešil a žvejkal. Teď je ti trochu blbě. No nemusí bejt každej den posvícení. Oči by už radši čuměly do prohlížeče. Co takhle dát nějaký čtení? Takový, kterým si můžeš lhát že má i smysl, ale přitom mozkový závity masíruje jen tak zlehka, aby to taky někdo dočet do konce.

Ne, todle neni deprese – je to vobyčejná šedá realita, která překvapivě ani moc nebolí. Zvykneš si. Každej si zvykne. Nebo ne? Todle je článek vo ambicích a o erozi, která je potkává. Co máš tak možnost pozorovat, je to v tomhle věku moderní trend. Ideály hoří jak papír, když narazí do hypotéky, vyhazovu nebo nedostatku spánku kvůli řvoucím kindošům.

Čas na sex, drogy a rokenrol? Ten už byl. A třeba zase bude, to prej je trend ve čtyřiceti. Slavný filosof Láďa Junek mi jednou řek, že tou dobou je potřeba si sehnat dvacetiletou milenku, nebo aspoň motorku (ta může bejt i mladší). No uvidíme.

To jako vážně dáš todle na blog, a zmrvíš si pestrou image rebela intelektuála? Budeš tim votravovat lidi? Ale jo. Šedá je taky barva. A i na tu si člověk musí někdy šáhnout. Ale ty masový koule už žrát nebudu.

Tímto článkem se asi opět propadnou moje šance na zvolení prezidentem (protože ten jak známo nemá bejt nikdy zhulenej). Smí se vo tom vůbec psát? No bodejť, co by se nemohlo, když se to smí pěstovat a požívat. I v televizi. Ale v televizi kolikrát taky lidi vražděj, a to se nesmí. No nic, ukončím tento amatérský právní rozbor prohlášením, že osoba autora je smyšlená, a že všechno kdykoliv popřu. Což teda od prezidenta neni hezký.

Já měl vodjakživa zabržděnej vývoj, puberta začala tak asi v šestnácti. Jenže zatímco já prvně zatoužil hrát Flašku, tak vyspělejší vrstevníci (a hlavně vrstevnice) už dávno šukali na pokojích a dětinský hry je úplně nezajímaly. Líp dopadly moje opožděný, leč o to zábavnější námluvy s alkoholem. Nicméně, k trávě jsem se dostal tak asi v jednadvaceti – a i tehdy mě trochu děsila vzpomínka na některý kluky, který z hulení dokázali ještě na gymplu solidně zblbnout. Což se mě úplně nechtělo – proč? Už v pěti letech mě maminka, pozorujíc mou hru s míčem, silně formovala prohlášením: „Jiříku, ty se budeš muset živit hlavou. Dyk ty máš vobě ruce levý“. No a chápejte, živit se hlavou vyhulenou na úroveň medvídka Pů, to by nemuselo dobře dopadnout. (Čím se vlastně ten medvěd živil? Ze seriálu si pamatuju, že furt kradl med králíkovi .. ale to nezní moc udržitelně. No vidíte, o důvod víc proč se nemá hulit.)

Jenže co svět nechtěl, zjistil jsem, že efekty týhle lehký drogy jsou v mým případě samý pozitivní. Někdo zažívá úzkost, paniku .. to já ne, maximálně tak lehce zábavnou paranoiu typu „jak dlouho už tu stojí ten pes? proč na mě čumí? co když nám dojdou lentilky? .. proč na mě furt čumí?“ No zkrátka pochopte, že argument s medvídkem Pů dostal zabrat v souboji s pozitivama: absencí kocoviny, příjemnýma zážitkama, a faktem že si ty příjemný zážitky člověk druhej den pamatoval.

Nakonec to dopadlo kompromisem. Účinkům magický látky jsem se nevyhejbal, ale ani je nevyhledával. Hádám, že jsem k ní čuchnul nejvejš jednou do měsíce (spíš míň). Z čehož se doufám zblbnout nedá – a když jo, tak možná přece jenom budu ten prezident. Ten podle všeho medvídka Pů převyšovat nemusí.

Vždycky jsem byl přísavka, a hulil akorát cizí matroš. Ne ani tak proto, že bysem byl socka, ale proto že do tajů nákupu marihuany v čechách jsem nikdy nepronik. Prej to prodávaj hlavně vietnamci -ale to jako nakráčim do večerky a zeptam se za kolik prodávaj hulení? Nebo budu voblejzat hosty levných putyk s dotazem „kámo nemáš gram“? (tu otázku jsem sám slyšel mockrát – asi vypadam, že mam.) No zkrátka, jelikož mi ani jedna metoda nákupu nevoněla, a třeba bych si i dal, řek jsem si jednou – když už máš ty vole tu zahradu, kumbál .. proč ty vlastně něco nevypěstuješ? Zavřít tě dneska už nemůžou, a bude to zábava.

A teď už k tomu zemědělství

Píše se červenec 2014, rozhodl jsem se vypěstovat marihuanu. Začínám přirozeně studiem dostupné literatury. Otevřel jsem komp, pustil Boba Marleyho (nikdy jsem ho neposlouchal, ale když už, tak už!), dočet se z různých zdrojů že:
a) pěstování je brutálně náročný, musí se denně měřit ph půdy a prohlížet listí pod mikroskopem
b) peace, kámo – konopí je v podstatě plevel, pokud to úplně neposereš, tak ti prostě vyroste
Rozhodl jsem se věřit spíš zdroji b), mikroskop a měřák na ph nekoupil a dal klíčit semínka z eshopu do kelímku vod jogurtu. Pak šly normálně ven do květináče se substrátem pro muškáty.

Následovat by měl dlouhej popis série pokusů a omylů, ve kterých dvě rostlinky chcíply, tři vyrostly, a šuf se naučil, že kytky je sice vhodný zalejvat, ale ne moc. Autor b) měl pravdu, je to celkem blbuvzdorný (co mě vyklíčilo, to vyrostlo), to jenom vyfetla-pěstitelé jsou moc velký citovky. Je sice pravda že jsem kytky pravidelně vážil a pořídil si lupičku – to ale nebylo ani tak míněný vážně, ale jako součást tý pěstitelský zábavy. Když člověk pěstuje bonsai, taky na ní počítam civí mnohem dýl než to ten strom potřebuje. Jinak by z toho nic neměl, že jo.

Překvapilo mě to, ale fakt jsem si ke kytkám vyvinul určitej vztah – sice jsem si s nima nepovídal, ale rád jsem je navštěvoval, sledoval je, čuchal k nim. Když se jedna zlomila (vítr? děti?), normálně jsem za ní truchlil. Ty vole, truchlil za kus biomasy, hloupý jak hlávka zelí. No nic, emoce stranou – jde o produkt!

Jediná obava zbyla, abych nenarušil morální vývoj sousedovic dětí – ale s jejich maminkama jsme seznali, že to bude dobrý. Když měly kytky půl metru, všimli si akorát dělníci, co nám dělali fasádu. Trochu jsem se bál že dostanou lupičské choutky, ale místo polního pychu jsem se dočkal zasvěceného: „Máte pěknou zahrádku, to je bílá vdova?“, na což jsem neméně profesionálně odpověděl „Ne, modrej mamut“, a jal se diskutovat hnojení a dobu květu. Cho cho, na moment to vypadalo, že pěstění rozumim.

Na moment. Bylo chvíli před sklizní, což jsem poznal bo jsem se lupou podíval na (pozor, přijde odbornej termín) trichomy. To jsou takový chlupy, co když všecky zežloutnou, tak už jste to podělali. No a jak jsem se na ně lupou koukal, tak mi přišlo divný, jak jsou potažený bílou věcí. Prdlačku bílá vdova, plíseň to byla. Chytla se jak hodně pršelo.

Po chvíli panického gůglení docházim k názoru, že jsem to kouřit stejně nechtěl. Sklízim, sušim. Je to docela přeceňovaný s tim smradem, po dni venku kytky normálně můžou schnout doma, aniž bychom padli smradem. Ještě že máme dva hajzly, jeden přejmenovávám na sušárnu, a je to. Žena plesá nadšením, jako ostatně v průběhu celého procesu výroby. Ale pořád je lepší koníček drobné pěstitelství, než třeba drogy, že jo? Jedinou výtku beru, ať ty kytky aspoň nevěšim do vokýnka směrem na ulici. Legální to možná je, ale machrovat nemusíme.

Napínám strunu trpělivosti ještě o kousek, otevírám všecky vokna, roštuju digestoř i lux a jdu vařit bengálský mlíko. Proč? Mlíku plíseň nevadí, při přípravě chcípne každá spora (a i když ne, tak žaludek neni taková cíťa jako plíce). Ostřihaný palice a trochu listí nadrtit, desetrkát převařit, scedit, a smažit na spoustě másla. Proces výroby trvá asi osm hodin, cejtim se jak alchymista. No neni to super mít home office? Na závěr stáčim několik litrů zelené tekutiny, finálního produktu mýho snažení.

Závěr laboratorní práce

Jsou to dva a půl měsíce od pěstitelskýho nápadu, ukládám do mrazáku zelený ledový kostky. Jedna vám z čaje udělá veselej čaj, dvě jsou už docela jízda. Proces pěstování byl překvapivě docela zábavnej. Proces konzumace, jestli se nezvrhne, bude taky zábavnej, potrvá dloouho, a poslouží jako prima rekreace a inspirace.

Marihuana podle mě neni nebezpečnejší než alkohol, ale neni ani neškodnější. Nebezpečný je, že na ní nejsme jako společnost zvyklý – každá babička pozná, když se jí vnuk ožere jako prase, a ví i co s nim dělat. Když se ale vnuk zhulí jako taška, je to horší. Nejde ani tak o kýbl k posteli a ranní paralen, ale o odpolední promluvu do duše. Neni u nás totiž zavedený, co už je moc, a co je neškodný. Pravidelná konzumace rozumnýho množství piva jde kolikrát táhnout až do důchodu, aniž by trpělo zdraví, práce nebo osobní život. Věřim, že u marihuany to může bejt stejný – jen se musí vyjasnit jak pravidelná, a co je rozumný množství. Tož uvidíme. Pokud se blbne z kostky měsíčně, můžete to tu na blogu pozorovat :).