Tak jsem předevčírem dokončil svou poslední přednášku dějin ekonomických teorií. Takzvanou "královskou disciplínu ekonomie" (přehled teorií od Aristotela přes Marxe až po různý tábory pokračovatelů Keynese) jsem s kolegama učil dva semestry, a byl to zážitek. Ještě si nejsem jistej že pozitivní, ale každopádně intenzivní. Poslední dvě přednášky semestru už má Honza, pak jen odzkoušíme těch 70 studentů a příští rok už to bude zas učit nějakej profesor. Doufam že líp jak my :D.

Abyste byli v obraze, poté co umřel muj oblíbenej profesor Sojka, neměl dějiny u nás na škole kdo učit. Nikdo nemá kvalifikaci blabla, vedení školy se to hodilo – beztak jsme chtěli seškrtat kecací předměty, že? Což mě a pár dalším doktorandům přišlo trochu blbý, protože místy panujou názory že právě dějiny jsou nejzajímavější předmět co se tak v ekonomii učí.

Ani nevim jestli z hecu nebo proč, prohlásil jsem tehdy že než aby ten předmět skončil, to ať ho radši učí pár doktorandů (rozuměj – ekonomů v mým věku, který nepřečetli celou knihovnu, a v nejbližší době tak nehodlaj učinit). A co se nestalo, rázem jsem byl v čele tříčlennýho týmu co to jako měl učit. Hohó, dyk to ale neumíme. No co, rozporcovali jsme učebnici na tři kusy (obrazně). Za měsíc, pánové, první přednáška. Ta vyšla na Tomáše Sedláčka – což se ukázalo jako dobrej krok, sice se moc nedržel tématu, ale strhl přes stovku lidí, aby na to chodila.

No nic, na knihy vzpomínek bude čas v důchodu. Zkusil jsem si prvně menežovat předmět, regulérně anglicky přednášet, vyhodit studenta od zkoušky, a lít pivo i názory při debatách jak to správně učit. Studenti byli fajn, dokonce chodili i na dobrovolnej diskusní seminář.

Docent Půlpán řiká, že bejt profesor na VŠ je fajn, nechaj tě před lidma vykecat, a ještě za to dostaneš kapesný (bo plat se tomu říkat nedá). Muhehe. Normálně jsem jim cpal vlastní názory, a pak se o nich sám se sebou hádal – když se do toho zrovna nechtělo jim. Ze začátku jsem s tim teda měl trochu morální problém – učit lidi o pět let mladší, z nichž někteří možná o tématu ví tolik co já nebo i víc. Ale to přebolelo rychle, naopak jsem sám sebe přesvědčil že muj primitivní pohled na některý pasáže látky je pro studenty stravitelnější, než kdybych tomu rozuměl fakt do hloubky. Nestěžovali si, na přednášky chodili. Dějiny teorií maj dát člověku arzenál názorů s kterýma můžou nesouhlasit. To jsem jim rozhodně dal :D.

Byla to zábava a byla to i fuška. Stálo to za to? Pro muj osobní rozvoj jo. Jestli jsem zanechal i něco pozitivního i v těch studentech už je komplikovanější otázka. Jsou lidi, který šíření vlastních názorů vidí automaticky jako dobrou věc. Já nevim – kór když si nejsem jistej jestli ty názory jsou správný (což v ekonomii neví člověk skoro nikdy, i kdyby přečet tři knihovny). Jestli náhodou budu fakt akademik, asi si to budu muset nějak vnitřně vyřešit.

P.S. Dneska se moc lidí nechlubí že přednášeli Marxe. A to já jo :), dokonce jsem jednu studentku vyhodil když nevěděla kdo napsal Kapitál. Cho cho, ekonom z postkomunistický země tohle prostě znát musí. A to JE muj názor.

asi tak 10. duben

Pořádně ani nevim jak to vzniklo. Někdy v únoru někdo dostal hodně blbej nápad – že poběží maraton. A aby z toho neměl osypky sám, zkusil do toho u piva uvrtat i pár kámošů. Dobrá (nebo špatná?) věc se podařila, podroušeni odcházeli plni bujaré odvahy – vole, poběžíme v červnu maratón, takový budeme borcí! Ráno pak matně vzpomínali, co že to … ale nic, červen je daleko, to se zvládne. Maraton je taková nehmotná výzva, jako třeba skolit medvěda nebo pokořit everest. Mozek si ani nepřipouští že by to bylo reálný. Ale datum maratonu se blíží, a dohoda je dohoda.

asi tak 5. květen

Moc bych se tý historce smál, kdybych nebyl jednim z protagonistů. Teď místo smíchu žeru maratonec, a snažim se po odpolednách ve svých nohách probudit dávno vyhaslej dynamit. Místo dynamitu se ale po pár kilometrech probouzí kolenní vazy, a kvůli nim po pořádným tréninku dva dni nechodim. Kunratickej lesík má po obvodu necelejch deset, zatim jsem ho neoběhl ani dvakrát v kuse. Do startu zbývá měsíc.

asi tak 20. květen 2011

Tady, vážení přátelé, končí veškerá prdel. Dojde k průseru – a buď to odnese moje mužné ego, nebo fyzické zdraví. Navzdory faktu, že si tohle velmi reálně uvědomuju, si odmítam připustit že bych se na startovní čáru nepostavil. Je v tom určitá umanutá posedlost – jakmile si z něčeho člověk udělá výzvu, tak už jí prostě chce překonat. A já chci běžet maraton, ještě k tomu po Krušnejch horách. V mé věkové kategorii dokončili loni všichni, nejhorší čas je pět hodin. Otázkou je pouze kterou z těchhle dvou statistik letos zhorším :).

Život bez výzev by byl .. plochej a nudnej. V 21. století už výzvy nepřicházej samy od sebe – nikdo vám nechce vypálit ves ani nehrozí smrt hlady, a tak si je člověk vymejšlí sám. Proč jenom si ale ten Radek Medal (jo, a já to sem klidně napíšu, byl to von, hajzl) musel vybrat výzvu tak blbou, a ještě do ní tahat ostatní?

červen 2011

Jsem sráč, nedal jsem to – ani jsem nenastoupil na start. Můžete tomu věřit nebo ne, ale moje pravý koleno neuneslo intenzivní trénink, a začínalo standardně bolet jako čert už po pěti kilometrech běhu. Což je na maraton dost tristní. Uběhnout desítku se zaťatýma zubama ještě jde, ale na čtyřicítce už bych si ty zuby uskřípal. Zašel jsem za doktorem Vačou, a dostal pilulky co ho snad za čtvrt roku vyléčej, a taky fotky kolene který říkaj že jsem v pohodě. Tak nevim.

Došlo na moment, kdy se člověk cítí starej hned dvakrát. Jednak proto, že ho bolí klouby, a druhak proto že musí udělat srabskej ale zodpovědnej krok – rozhodnout se neriskovat trvalou invaliditu (i když má furt cukání běžet, třeba si to to debilní koleno rozmyslí).

srpen 2011

Našel jsem tyhle rozepsaný poznámky. Myslim, že podobných záchvatů (více či méně úspěšných) si ještě pár zažiju. Pro budoucí inspiraci sebe i ostatních teoretických maratonců dávám na web. Mimochodem – včera jsem si po pauze asi dvou tejdnů oběh desítku bez sebemenší bolesti. Tak třeba příští rok 🙂

Tak ty si chlapče myslíš, že ve svých šestadvaceti můžeš psát o vyhoření? Že tě huba nebolí!

Myslim, a můžu. Co bych nemohl, na Internet si každej může chrlit co chce (a podle toho ten kyberprostor taky vypadá). Jestli jednou moje čtyřicetiletý já dospěje k názoru že to co teď píšu je naprostá hovadina, a že jsem byl tehdy v roce 2011 vzorem emočního náboje, tak ať si k tomu klidně dospěje a nějak se s tim srovná. Už je přece velký :).

Takže, vyhoření říkam stavu kdy člověk nějaký emoce prožívá méně intenzivně než dřív, nebo dokonce vůbec. Ví co by s nim todle a tamto dělalo před pár lety, a dneska nad tim jenom mává rukou. První opravdovou pusu prostě dostanete jednou za život, a každá další už holt bude slabší (samozřejmě s čestnýma výjimkama). Pomalu unitř hoříme asi každej, proto vám každej důchodce rád vysvětlí že dřív byly stromy zelenější a muzika za něco stála.

Funguje to podle mýho asi takhle: Jak se v člověku hromaděj zážitky a vzpomínky, jak se mu v mozku vyšlapávaj cestičky, je každej další vjem, každá procházka po starý cestičce, míň neobvyklá – a nevyvede už člověka z míry. To platí pro emoce hezký i pro ty ošklivý. Někdo to bere pozitivně – že se stářím přichází klid a rozvaha, někdo naopak vidí jenom tu emoční vyčpělost. Pravda je tradičně někde mezi – člověk se životem pomaličku propadá směrem k apatii, někdo rychlejc a někdo pomalejc. A to neni ani dobře ani špatně – je to prostě tak.

Normálně vám lidi řeknou, že co skončí puberta – jako to divoce emotivní období, tak už se s člověkem nic moc neděje. Kecaj. Hned potom (..i když vlastně už při tom) se vydáváte na dlouhou cestu vyhoření. Když John Lennon říkal, že lidem nad 30 let se nesmí věřit, měl podle mě na mysli právě tohle – že s tim klidem a rozvahou přichází taky vypočítavost, umění potlačit svuj morální kompas, která je hipíkovi plnýmu lásky, míru, drog a rokenrolu zkrátka odporná :).

Nad mým vlastním vyhořením jsem se prvně zamyslel před čtrnácti dny, když mi obrovská mašina na magnetickou rezonanci snímkovala koleno. Trvalo jí to dvacet minut, a přestože to byla moje první rezonance v životě, tak jsem u ní po chvilce usnul. Rozumíte, moje klučičí instinkty velí každej stroj pořádně omrknout a prozkoumat (zvlášť když vypadá úplně kosmicky a vydává roztodivný zvuky), a já to klidně zaříznu.

Podobně to mam pocit vypadá poslední půlrok pořád – mluvim do televize, zakládam firmu, pracuju na věcech který vážně jsou zajímavější než co jsem kdy dělal předtím atd. Je toho hodně, a jako že dobrý. Rozum mi řiká jak je to všechno hustý a fajn … jenže to je všechno, emoční odezva minimální. A že by to s ní bylo ještě lepší, to je ložený.

S vyhořením se dá bojovat, ale zastavit ho nejde. Můžete přiškrtit přívody nových impulzů, a dát si víc času je prožít. Nebo se můžete přestat držet vyšlapaných cestiček. Vždycky jde začít zkoušet nový věci který člověka nabudí nějak nově a hlavně jinak. Jenže nový cestičky zevšední a i u těch úplně neprozkoumaných začnete zjišťovat, že jsou vlastně tak trochu podobný těm co už znáte.

O tom bude asi ta krize středního věku. Silnou motorku nebo dvacetiletou milenku si čtyřicátník sežene bo hledá něco opravdu novýho .. dost, k filozofování na tohle téma ještě nejsem kvalifikovanej. Co jsem chtěl říct, že s vyhořováním půjde bojovat (a já mu ten boj vyhlašuju – taktika je zatim tajná, když uspěju na celé čáře nápad dám do receptáře), ale vyhrát ten boj nelze, a s tim je líp se smířit.

Tak co? Tak nic. Až budu důchodce, stromy prostě budou míň zelený a muzika bude stát za prd. Doufam že budou aspoň v bedně (která musí bejt minimálně 4D) dávat ještě nářezovější slaďáky, krváky a reality show než dnes. Takže i moje otrlá cynická duše u nich zažije tu správnou radost, děs a vůbec. A když ne, tak pak přijde čas začít hulit.

Před měsícem a půl jsem od zkoušky vyhodil prvního člověka, byl to velkej vnitřní boj.
Před čtrnácti jsem vyhodil čtyři, a včera dalších pět. Začíná to bejt celkem rutina. Soucit ustupuje kamsi do pozadí, a hádam že časem vymizí úplně. Jako ten slavnej psychologickej experiment, kde náhodně vybraným lidem losem přisoudili roli dozorce ve věznici. Během pár dní se tihle novopečení bachaři samovolně začali chovat k vězňům neskutečně brutálně, tj k lidem kteří jen neměli to štěstí a táhli si špatně los.

Člověk svojí 'lidskost' ztratí než se naděje. Uvozovky dávam proto, že vlastně o lidskost (tj. vlastnost člověku vrozenou a snad neodpáratelnou) nemusí jít, spíš úhel pohledu, kterej dává moc soudit co lidský je a co neni.

Povýšil jsem ze studenta na doktoranda, čili o né moc znatelnej stupínek. A najednou jsem autorita, a místo biflování na zkoušky trávim večery tim že k těm zkouškám vymejšlim otázky nebo třeba opravuju písemky.

Vsuvka: Nechtěl jsem to sem nějak cpát ale asi je to na místě: na fakultě jsem teď hlavní přednášející dějin ekonomických teorií, a z podivnýho rozmaru jsem si ještě vzal volitelnej seminář o ekonomii na jednom gymplu. Zkrátka jsem do učení skočil rovnýma nohama, primárně v naději že se při tom taky něco naučim. A že to bude sranda. Je, ale představoval jsem si to teda trochu jinak. Ale o tom třeba jindy.

Sotva se to člověku stane, hned získá na studenty jinej pohled. Jsou to líný prevíti, neučí se, dělaj akorát bordel, nečtou a všechno chtěj vošulit. No … věcnej pohled se možná nezměnil ale emoce jo – zatimco soudnej student by předchozí větu řekl vesele s trochou sebeironie, pedagog (to jako já :)) jí říká nasraně. Jako vážně, jak někdo čeká že pochopí přednášku, když si nepamatuje tu předchozí? Jak může student naší školy nečíst ekonomický knížky? A když mluvim tak by bylo hezký aby mě měli možnost slyšet i ti vzádu, když už jsem se na tu přednášku půl dne připravoval.

Nejhorší je, že si úplně uvědomuju že výše napsaný řádky zní jak by je psala padesátiletá dějepisářka. Úplně se s nima neztotožňuju, se studentama jsem vlastně celkem zadobře. Pravda ale je, že takový věci člověku v hlavě začnou vyskakovat! A samy od sebe! Radši nedomejšlet, jakou takováhle palba způsobí deformaci za pár (desítek) let.

To se mě snad týkat nebude, pedagogem se stát nehodlam. O to hezčí je ale takový učení zážitek – s vědomím, že to nebudu dělat do důchodu, se třídnice zvedá o kus snáz :).

Jé, to jsem zase dlouhej. Zakončim pozitivní myšlenkou! Když studenta vyhodíte od zkoušky, bude se muset znova připravit a znova na ní jít. Připravíte ho tak o člověkoden života, možná o tři a možná o mnohem víc. Mohl by jít třeba do parku, nebo napsat báseň .. a ne, bude sedět nad knížkama, a strkat si do hlavy věci co už tam stejně za tejden nebudou. A za to můžu já. Když vyhodim dost studentů, možná že tim v součtu zmařim celej lidskej život. A to se říká že učitelská profese je poslání? Vraždění to je!

Antiteze: hovno hovno. Bez peněz do hospody nelez, a kdo nemá rád studium ať si jde třeba k rybníku a ne na univerzitu. Ukradený dny jsou pro studenta pozitivní. Jeho další život by se bez nich obešel, ale jistě by byl méně kvalitní. Pokud teda jako učitel věříte že váš předmět je přínosnej. A tomu já věřim!