šuf : vo kravatách

Čekali byste, že po roční pauze na blogu bude člověk tak nějak sumírovat co se stalo, proč se vodmlčel a jestli se nestal nekym jinym, než byl ten co sem psal před tim rokem. Čekali byste blbě, sorry. Právě potřeba vypořádat se nějak s takovouhle pauzou dělá restart blogu těžším než by jinak byl. A já jsem se rozhodl se na nějaký vypořádávání prostě vykašlat, a začít rovnou psát o nějaký blbosti co mi zrovna přelítla přes nos. A je to :).

Před pár dny jsme publikovali první výstup našeho velkýho výzkumu o veřejných zakázkách, což přineslo megadávku dojmů. Rozzuřený ministři, fandící i spílající lid a hlavně střet s novinářema. Daly by se tim popsat stohy, ale to bych vám nezáviděl číst. Chaos, nevyspání, volaj vám zajímavý i divný lido (o kterých jste nikdy neslyšeli) a vlastně ještě pořád nevim jestli to jako dopadlo dobře nebo ne :), ale to se snad usadí.

Co vim určitě, a o tom chci právě dneska podat zprávu světu, že nemam rád kravaty. K čemu taková věc je? Jako .. ostatní (mužský) oblečení má alespoň tu slušnost předstírat, že slouží nějakýmu účelu. Chrání vás před zimou a deštěm, má to kapsy na nošení věcí a údajně i předchází studu z nahoty.

Kravata? Evidentně zbytečná věc, obojek kterej vás škrtí a jehož jedinej smysl je že prej to dobře vypadá. No nevim, jestli dívky preferují muže kteří se rádi škrtí před těma kteří ne, je to jejich volba. Možná že ochota nosit kravatu je signálem ochoty později nosit i chomout, a vůbec snášet různá příkoří u nichž moc nerozumíte tomu proč jsou vlastně nutná. Což je rozhodně pro dívku dobrý signál o potenciálním partnerovi.

No nic, já jsem prostě odjakživa trochu zaměřenej proti společenským konvencím co mi nedávaj smysl. Možná že kdysi to k něčemu bylo – že by taková divná šála? Hmm, a nebo bryndák pro opulentní hostiny? Dneska už asi ne, a povim vám že je mi líto že etiketa dneska nepovolí člověku utřít si mastnou hubu do kravaty. To bych její nošení i zvážil. Do té doby se bez tohoto "výdobytku" společnosti obejdu.

P.S. Až budu prezident zeměkoule a budu skoro denně nosit kravatu: prvnímu, kdo mi tenhle článek omlátí o hlavu, koupim pivo.

Шyf : nádech nad skluzavkou

Je vlahej večer, jsem doma sám a vařim kejdu. Smíchal jsem co šlo, a vařim to ve velkým hrnci. To co už nešlo, tak se peče o kousek níž v troubě – s tim vařeným to smícham až pozdějc. A přidam mandarinky :). Totiž .. je potřeba sdělat všechny potraviny v ledničce, bo zejtra ráno odlítáme s Martinou a Ťuhýkem na měsíc do ruska. Jestli se neposerou po tomhle, tak už je žádný rusko-mongoloidní blafy nemůžou rozhodit.

No nic, vlastně sem nechtěl psát o žrádle ale vo tom rusku. Podcenil jsem to. Azbuku umim tak napůl, a rusky vám povim akorát že v maskvě vsjo balšoje – což je príma, ale bojim se že to stačit nebude. Však vono se za ty dlouhý dny ve vlaku i mimo něj něco přiučim.

V čem jsme přípravu rozhodně nezanedbali jsou medvědi. Setkání s medvědem je alfa a omega ruského turisty. Podle různých rad, co jsme za poslední měsíc sesbírali od moudřejších a zkušenějších sesbírali musíme při spatření medvěda:

1) utíkat po vrstevnici. medvěd má čtyři nohy – rychlejší než já je do svahu i ze svahu. Ale po úbočí mu to nejde, asi přepadává s kopce nebo co.

2) sbalit se do klubíčka. medvěd si pohraje a pude.

3) tančit a hulákat. medvěd odejde

4) dělat mrtvýho. mědvěd mrtvoly nežere, maximálně nám ukousne ruku. i pak musíme ale dělat mrtvýho!

5) je to jedno. na devadesát procent nebude mít medvěd touhle roční dobou hlad, a nechá nás plavat. pokud hlad mít bude, sežere nás stejně.

Po sesbírání těchto mouder jsem se rozhodl že na starší a zkušenější prdim, a zkusim neotřelou strategii – zapálim noviny a počkam až medvěd uteče před vohněm. Jestli to funguje poznáte jednoduše. Pokud tenhle záznam v blogu zůstane poslední, tak to nefungovalo.

No nic, vám i medvědům zdar. Letim ještě nakoupit trochu žrádla. K tomu přibalit dvě trika, jedny pohory, rybářskej prut stan vařič spacák karimatku a ručník aby se chudák Douglas Adams netočil v hrobě. Kytaru po zkušenostech z letu do Austrálie neberu, koupim si jednu ve Vladivostoku a v Moskvě jí daruju strádajícím. Páčko!

šuf : jak jsem neudělal v metru vodopád

Jedu takhle jednou metrem a nudim se. Neokopává mě žádnej prďola, nežvástá tu žádnej houmles, a jaru navzdory šla dneska teplota dolů, a tak ani tupě necivim na puberťačky v šortkách. Nudu jsem se tedy rozhodnul rozčísnout sám, a šoupnul jsem si do huby šumivej celaskon. Teda .. nejdřív jsem ho pokusně párkrát olíz, a pak až šoupnul.

Hmm. Jako nečekejte žádnej příběh plnej lásky a dobrodružství. Ten celaskon mi trochu odřel jazyk, a pak v poklidu vyšuměl. Při lízání na veřejném prostranství mi nikdo nic neřek, ani se neofrněl. Tak proč vo tom vlastně píšu?

Děsně mě totiž překvapilo, že jazyk věděl co s takovým celaskonem dělat. Jako kdyby už někdy nějakej žužlal. Matně si zpětně vzpomínam že von už asi žužlal, a nebylo jich málo. Von věděl, že stačí s nim rejdit po dásni, a když je pěny moc tak vodevřít hubu a nechat celaskon na vzduchu bez styku se slinama, aby se uklidnil.

Ten jazyk má lepšího pamatováka než já! Já nevěděl co se stane, proto jsem zkusmo olizoval. Když jsem to pak fouknul do pusy, čekal jsem že třeba exploduju a budu vrat na podlahu metra bubliny jak vodopád. Smůla – nestalo se, bo moje pusa která evidentně už celaskonů vycucala desítky, vědela co s nima, a zvládla to s bravurou stejnou jako před patnácti lety, kdy tak hádam že mohla cucat svuj poslední celaskon.

Co všechno si moje svaly pamatujou, o čem já nevim? Hlavou se honí desítky otázek. Jak jsem na tom s prolejzačkama? Jsem ještě pořád špička počítačovejch hrách, ve kterých jsem kraloval v pubertě? Umim se ještě nechat kojit?

Jaký to asi je, cucat dudlík? Tak, a tady už vás zanecham ve vlasních úvahách. páčko

šuf : konec hadrníků v čechách

Megasekáč a superbazar skončily. Zkrachovaly. Už nejsou. Legendární obchody, skutečné protipóly moderního konzumu. Haly o velikosti Tesca narvaný prádlem, kde jste za stovku pořídili oblek i s botama. Neexistovaly tam cenovky, v jedný hale byly na dlouhých stolech poházený oblečky za třicet, v druhý (lepší) totéž za šedesát. A jednou za čas akce "vše za pět".

A ty lidi tam .. cikánský rodinky si hážou napříč halou hadry, důchodci natahujou kalhoty na sukovitý nohy přímo mezi stolama, lepší lidi co ale maj taky hluboko dokapsy jen obcházej a očuchávaj. V osm se zavře, a houmlesové co se tu byli jen zahřát jsou vyhozeni ven. Tak zase zítra, hoši! Jenže .. teď už žádné zítra nebude.

Zlí jazykové tvrdili, že ty hadry vozili z německýho červenýho kříže. Někdo je dal na charitu, a nám je tu prodávali za pětikorunu. Tvrdej zisk. Na druhou stranu, charitativní funkci to určitě mělo, hádam že megasekáč zachránil nepočítaně socek před umrznutím. A já se ptám, co budou ti nebozí mužové dělat teď? Ještě že zima už přešla. Ale ta příští bude zlá.

Jsem ve fázi popírání. Je krize … bazary maj přece prosperovat, ne nemůžou být pryč. Megasekáč se přestěhoval do Úvalů u Prahy, ale to je jako by umřel. Co na to říct, ve svých pětadvaceti jsem zhnusen světem, který už nikdy nebude jako tehdá, když jsem byl mlád :).

šuf : Upřímnost až po pátym pivě

Objevil jsem u sebe zásadní charakterovou vadu: nepotřebuju alkohol abych byl upřímnej. To neni ironie ani skrytý vychloubání, myslim to vážně. Proč?

Normálně se k sobě lidi chovaj slušně. Jen občas popustí ventily, ožerou se spolu a řeknou si, co by si jinak neřekli. Druhej den přebolí hlava a je dobře. Líp než předtim – pročistí se vzduch. Alkohol tu hraje velmi užitečnou roli – nejenom že popustí zábrany mluvčímu, ale taky obrní posluchače aby ne vždy příjemný sdělení snášel. Opilost je navíc univerzální omluvenkou, kdyby to náhodou někdo z nich s upřímností přehnal. Geniální, jednoduché, jako by to vymyslela sama matka příroda.

Kdyby na sebe lidé byli hustý i normálně, bez chlastu, společnost by se rozpadla. Lidi jsou ale naštěstí nastavený jinak, a jsou-li v běžným denním režimu, maj tendenci držet jazyk za zuby. Většinou je to dobře, někdy je to škoda.

Samozřejmě, jsou lidi co chlast nepotřebujou. Maj (oni, ne já) cit pro to, co kdy říct a co ne. Ví, že mluví-li k střízlivému, musí volit slova opatrněji atakdál. Ne s každým ale vyjdou. Pro někoho totiž výměna ostřejších názorů patří zásadně do alkoholickýho oparu, a kdo se o ní pokouší střízliv a za dne, je v lepším případě nezdvořák.

I já si v tomto světě našel režim fungování. Nemluvím, když nejsem tázán. Považuje-li někdo téma za ožehavý, začne o něm mluvit až po přiměřený dávce omamný látky, pak i já mu s radostí řeknu svůj díl pravdy. Jinak radši neříkam nic, bo už jsem dávno zjistil že výše zmiňovaný cit pro situaci nemam. Proto jsem ale jen rád, když s problémem přijde někdo jinej, a tuplem si toho cenim když to udělá střízlivej.

Muj přístup ale má vážný mouchy. Když se druhej neožere, a mluvit nezačne, vzduch se nepročistí. Někdy to proto přece jenom zkusim, a vypálim první ránu. Dělam hodně nerad – až když už mě někde moc tlačí bota. Někdy to dopadne dobře, většinou ne. Navzdory výše uvedenému to totiž dělam za střízliva, nemam tedy ani omluvenku, ani obrněnýho posluchače. Proč? Rád kontroluju co říkam, a taky ocenim když si dialog oba pamatujem dobře a nejen v obrysech. Ale v tom asi bude ta chyba. (žádná ironie!)

Závěr nemam, jen předsevzetí do budoucna: stát se dalším z průkopníků střízlivé metody. Protože muj názor (s kterým můžete klidně nesouhlasit. třeba na základě výše uvedeného) je, že schovávat se s vážnýma sděleníma za půllitrem je víc srabárna než ohleduplnost. Ale v čechách holt máme jinou tradici.

P.S.: Existujou taky milióny lidí, co emoce neventilujou, alkohol nealkohol. Asi bych je teď měl taky odsoudit, ale kašlu na to – ať si dělaj co chcou. Copak jsem nějaká morální autorita? Kulový!

šuf : existuje průměrnej bobek?

Ne … nemůžu si nejdřív sednout a pořádně to promyslet, dyk jsem tak roztěkanej že během chvíle ulítnu duchem k něčemu jinýmu. A ne, nemůžu o tom přece začít psát předtim než to mam pořádně rozmyšlený. To je jak začarovanej kruh.

Chápete, přijde myšlenka (samozřejmě geniální :), a vy máte dvě možnosti. Běžet si jí rychle zapsat, a nebo jí nejdřív podrobit kritickýmu zkoumání. Jasně, že nejdřív podrobit, co by tak asi člověk hnedka psal. Jenže ouha – když jí budete podrobovat tomu kritickýmu zkoumání (jako u vás v hlavě), riskujete že původní myšlenka bude zapomenuta – ztratí se někde v procesu. Je to něco jako když šachista hraje po paměti, promýšlí do hloubky nějakou variantu a zapomene přitom jak vlastně právě stojí figury. Nebo ještě konkrétnějc: vzpomenu si, že Mach a Šebestová si kladli otázku kolik má zajíc lesní chlupů, a zamyslim se jak bych to řešil já. No, je blbost počítat to přímo na tom zajícovi, povídam si, tak bych toho zajíce asi oholil, sehnal přesnou váhu, napočítal pětset chlupů, zvážil je, pak zvážil všechny chlupy a trojčlenkou dopočítal celkovej počet chlupů. Jenže pak to začnu řešit víc do hloubky. Má zajíc všechny chlupy zhruba stejně těžký? Dokážu mu je oholit? A kde teď do prdele mam shánět zajíce?! (plus samozřejmě otázka nejdůležitější: nezkoušel to už někdo přede mnou, takže můžu odpověď vygůglit bez zbytečnýho šaškování se zajícem?)

To všechno jsou dobrý otázky, bo se držej tématu. Když si na ně na všechny odpovim, můžu hrdě vykročit vpřed, shánět (do prdele) toho zajíce. Ale nevykročim, protože mezi nima přijdou i ty druhý, zrádnější otázky: Měli na mysli nějakýho konkrétního, nebo průměrnýho zajíce? Existuje něco jako průměrnej zajíc? Jakýpak má asi průměrný bobky. Hoří ty bobky? Třeba ne, třeba hoří jenom když jí ten zajíc nějakou speciální stravu. A jí von speciální stravu? Ne, nejí – dyk je to přece průměrnej zajíc, tak žere naprosto průměrnou stravu.

Tak. A tady spokojeně skončim. S vědomím že jsem jednou provždy vyřešil problém průměrných bobků. A v tom je ten průser … protože původní problém počtu chlupů zůstal nevyřešen, to proto že ten je někde o dva odstavce vejš, a pomalu už si na něj nevzpomenete ani vy, čtenářové. Natož pak abych si na něj vzpomněl já, s hlavou plnou, plnou … bobků. Ať už průměrnejch nebo speciálních.

No vidíte … tenhle článek měl taky bejt o něčem úplně jiným .. a neni. Konkrétně vo tom, že prokastinace je mrcha všudypřítomná, jenže vo zajících se píše líp, tak měla holka smůlu. Abych aspoň naznačil o co mělo jít, doplnim vysvětlení našeho zaječího příkladu: mý podvědomí moc dobře ví, jak línej jsem jít shánět nějakýho debilního zajíce. Tak mě radši nenápadně pošťouchlo k úplně jiný otázce, kterou umim vyřešit i bez zajíce.

Ale o tom už někdy jindy. Tento blog teď hodlam přibližovat publiku, tak nebudu psát dlouhý eposy, ale jenom krátký blbosti. To ste rádi, co? A to i aby napsal takovýhodle kraťáska člověk potřebuje dodělat práci, ustřihnout od internetu, vypnout muziku, smazat hry a odejít pěšky s notebookem v batohu sám na chatu, kde mimo štípání polen neni v prosinci jiná alternativní činnost než psaní blogu. A přitom to je docela sranda … já vám ani nevim proč se to debilní podvědomí snaží psaní odkládat.

P.S. Průměrnej čech vypije za den půllitr piva, něco přes decku vína, malýho panáka tvrdýho, trochu mlíka, čaje, džusu a koly. Do toho sežere půl jahody, lžíci kyselýho zelí, gram prošlýho masa a pár dalších nechutností. Myslíte si že po tom všem má průměrnej bobek?

šuf : proč pít vaječňák na hajzlu

Před timhle článkem jsem se na děsně dlouho odmlčel. Takže čekejte velké myšlenky 🙂

Stalo se to předevčírem. Jdu takhle v jednu ráno domů z hospody, když tu uslyšim hlas. To se mě ptá mé druhé já mocným hlasem: "Ty vole, co že tak brzo deš domů?" Chci mu odpovědět "ty vole, protože zejtra musim …", a pak jsem se zarazil. To nebyla ta věc na kterou se druhý já ptalo. Vono, potvora jedna, mířilo mnohem hloub. Dobře vědělo, že už tolikrát jsem v životě "zejtra musel", a hovno jsem si z toho dělal. Tak proč teda pochoduju po Jiráskově mostě k domovu, místo abych do sebe na Andělu lámal další vaječňáky s klukama na záchodě? Prooč?! To byla otázka, a protože z Jiráskova mostu je to k nám na Vinohrady ještě pěknej kus cesty, měl můj podnapitý mozek o předivo postaráno.

Populární odpověď, kterou mí vrstevníci svým druhým já předkládají je, že jsou starý. Už na to nejsou, sedět někde do pěti do rána aby pak další dopoledne strávili s hlavou v dlaních. Že už to tělo míň vydrží, a kdesi cosi. To je podle mýho totální hovadina. Kocovina a nevyspání funguje podobně jako před pár lety, stařecký kecy jsou jenom výmluva, a pravda je jinde (poznámka mimo mísu: jsem zvědavej jakou výmluvu si vymyslíme ve věku, kdy ty stařecký pravdivý budou. No přece si nebudem říkat pravdu .. to je pro děcka). Ráno nejsme o nic víc nepoužitelný než před pár lety, akorát nám ta nepoužitelnost víc vadí. Mít kocovinu v posteli, u kompa, ve škole nebo na přednášce je úplně jiný kafe než jí mít a snažit se něco dělat. To si pak teprv připadáte zbídačený. No a protože dneska se snažim dělat něco smysluplnýho imrvére, tak mi ta zbídačenost asi vadí.

Nejde tu jenom o chlast, ta myšlenka je obecnější. Vůbec si nějak víc vážim (vážíme?) času, a tak se mi s nim nechce plejtvat. Nedělam spoustu věcí co jsem dřív dělal, hry nehraju, na kytaru nešáhnu jak je rok dlouhej … a vidíte jak dlouho jsem nenapsal nic sem na blog. To neni náhoda .. to je, mí milí time management.

Nemluvim tu o nějakým extra tuningu s kalendáříkem a tužkama. Stačí fungovat v režimu: říct si co je třeba .. a udělat to. Zamyslet se co dál je třeba, a zase to udělat, a tak dál furt dokola. Člověk do toho zabředne ani neví jak. Aktivity, který třeba tak nějak nejsou prostě samy vypadnou. Šel jsem z hospody, protože ráno bylo třeba vstát a pracovat. Teď mam nutkání přestat psát tenhle článek, protože musim psát grantovou žádost. A tak dál. Věci co nejsou třeba najednou … prostě nejsou vůbec.

Za poslední roky jsem se naučil být "pánem" nad svým časem. Stíham docela dobře spoustu věcí .. akorát nějak zjišťuju, že se z toho nějak vytratila ta sranda. Né že by to jako bylo nějak zlý, to neřikám (jsem dneska jenom hodně negativně nalazenej po devíti hodinách v kanclu) … ale nějak to neni ani kór dobrý. Waltari na to má takovou pěknou metaforu: divoká řeka života se rozšířila, až se nakonec proměnila v klidné jezero. Dobrý, ale ty vlnky tomu scházej.

Sesumíroval jsem si to do hesla: Nezestárl jsem, akorát zmoudřel. Tělo by furt mohlo hopsat po lučinách a prolejvat se rumem dnem i nocí, ale duchu se nechce, protože "ještě musí něco udělat". Je fakt, že teď dokážu zvládat víc věcí než bych si před pár lety uměl představit, ale holt se za to platí nějaká cena.

Otázka zní: je cesta zpět? A pokud jo, kdo po ní vlastně chce jít? Já? Možná. A nebo si jen tak stařecky povzdychávám, jaká nuda je život v jezeře. Pamatuju si že řeka měla vlnky, který vynesly člověka do výše, a zapomínam že ty vlnky měly taky druhej konec někde dóle. Ale vlastně bych se svým mladším já neměnil.

V létě jsem našel svůj deník asi z 18-ti let. No řeknu vám, takovýho vola bych potkat nechtěl, někdy sem o tom napíšu separé článek. A rozhodně bych se do toho stavu ducha nechtěl vracet. Žena se při čtení smála, já teda ne. Až moc palčivě jsem si uvědomoval jak málo mam s tim klukem společnýho.

Ne, zpátky nechci. Ale to snad ani nemusim. Chci jenom pít vaječňák na hajzlu kdykoliv se mi zachce. To chci tak moc? Před tejdnem jsem si cestou tramvají říkal, že bych si asi nemohl úplně sám menežovat vlastní čas. Kdykolivv jsem někdy byl třeba mimo školu, bez blízkých dedlajn, odkázanej jenom sám na sebe (mý svědomí bylo jedinej šéf široko daleko – tajm menežr) dělal jsem spoustu píčovin, jenom né to co jsem měl. A vidíte, teď se mi ten poznatek hodí. Myslim že je to právě naopak – musim to udělat tak abych byl sám svým tajm menežerem, a von už se vaječňák na záchodě spolu s ostatníma píčovinama dostaví. Hohó, můj plán je stát se vědcem. Budu flákat výzkum a dělat kraviny. A až mě kraviny omrzí, zamrznu na měsíc dnem i nocí nad výzkumem, vopublikuju to, a vrátim se ke kravinám. Juchůůůůůů!