A tak mi zase začíná to údobí života, kdy je člověk vlastním libidem nucen dívat se na každou dívku v okolí jako na samičku, budoucí matku živitelku a potenciální cíl zároveň. Jako otrok bouřících pudů se i největší duch stává občas přiblblým primitivem a nesmyslnou válkou s vlastním tělem vyčerpává mnoho sil. Je směšné, že se právě tomuto údobí se říká svoboda.
Svoboda! Cha, sotva je někdy skutečnost tak daleko od slova kterým ji popisujeme. Volil bych jiné, – třeba "pusto". Stojí – li člověk uprostřed pusté a nehostinné krajiny, je skutečně "svobodný" může se vydat kterým směrem chce. Ale co, zdá se, ve všech těch směrech číhá?Pusto. Šťastlivec dojde do oázy – ani neví jak, a rád odhodí svou "svobodu" jít kamkoliv.
Ale co, umělcova duše musí být rozervaná. Právě obtíže a (duševní) nepohodlí působí jako ta největší hybná síla a inspirace. Lenošivý život v oáze – alespoň ten, který provozoval já, a ke kterému se snad každý dá zviklat – je pohodlný, a krásně líný. Nechci se k němu vracet – alespoň ne v této podobě. Oáza která neukolébévá ale inspiruje – existuje vůbec? I pro mě? A co na to Jan Tleskač? Já se moc rád sám ukolébám – a právě proto jsem teď svobodný prokletý básník.
Napsat komentář