Mám rád noc. Vždycky jsem měl, ale člověk si takovýhle triviální blbosti asi uvědomí až s nějakým věkem. Nikde lidi, nikde rušivý zvuky, člověk je sám a je rád. Hrajou mu třeba The Doors, může si podle chuti srkat cokoliv od černýho čaje po drahej rum. Rozsvítí si světlo, ale jen slabý, aby toho neviděl zbytečně moc. Netřeba se zavalovat moc vjemama. Těch je přes den až moc, a je divná móda je do sebe nechat z reproduktorů a obrazovek bez ustání i když nemusí. Vypínam i ty Doors.
Jestli jste si nevšimli, snažim se tu na vás přenést nějakou atmosféru, náladu. Což je úkol, o kterej se po věky snaží umělci od básníků po fotografy. Většině se to moc nedaří, bo zvěčnit moment je prostě děsně naivní ambice. Možná, že když si tenhle text přečtu za tejden já, tak si vzpomenu jakej tenhle večer pro mě byl. Zhruba. Vy ostatní si ho představíte jinak. Možná hezčí, možná nudnější než jakej opravdu je, každopádně jinak. Možná proto, že umim mizerně psát. Hlavně proto, že nejste já a nejste teď.
Prej to je evolučně daný, že nějaký procento lidí jsou „noční opice“. Bývají lehce asociální, maj sklon být v noci vzhůru, hlídat, čumět do ohně, hloubat o nesmrtelnosti chrousta. Zbytek smečky jim to toleroval a dokonce respektoval, bo jako noční strážci užitečný. Dneska už my noční opice zas tak dobrou pozici nemáme, hlídat neni před čim a čipernej císařpán naučil tuhle zem vstávat disciplinovaně s ranním kuropěním (mou ženu nevyjímaje).
I tak je fajn si takhle někdy nezapřít svoje geny. Víte, co potkáte na Ruzyni při procházce ve dvě ráno? Vůbec nic. A to je přesně vono. Sem tam štěkne pes, stíny se táhnou od lamp, ale to je tak všechno. Vůbec nikomu nepřijde divný, když se třeba minutku zahledíte na divnej strom. Ne vážně .. dokud je dospělej člověk „ve společnosti“, prostě dokud má kolem sebe nějaký lidi, tak se furt tak trochu hlídá, furt potřebuje mít zapnutou nějakou základní empatii. A tu já rád na noční procházce vypnu.
Že bych neměl plejtvat časem na takovýhle noční opičárny? Ale prdlačku. Lidi lžou: času neni málo a život neni krátkej. Když si ho člověk nezapatlá rádobydůležitýma věcma, tak je vlastně docela dlouhej. Delší, než si dokážem uvědomit.
P.S. Rozhodl jsem se posunout noční opicování na novej level, a v létě podstoupit terapii tmou, v podstatě takovou sedmidenní noc. Jestli nezahynu, tak mě posílí!
Napsat komentář