skuhry.com – pro mou i vaši úspěšnou prokrastinaci

Autor: skuhry

  • šuf : Sahula neni úplně hotovej!

    František Sahula nedávno umřel – zbytečně a tragicky kvůli pár ožralým hovadům. Ale umřel taky jak se na ikonu českého alcoholic-rocku sluší: nad ránem, zpitej cestou z hospody. Viděl jsem toho člověka dvakrát v životě, přečetl od něj jednu knížku a nikdy s nim nemluvil. Přesto o něm teď píšu, stejně jako o něm píše banda novinářů co nejspíš četli o jednu knížku míň než já, a s osobníma setkáníma jsou na tom podobně.

    Lidi, s kterýma jsem nikdy nemluvil, umřou každou vteřinu asi tak čtyři. Nevěřim na nic, tak z toho nejsem ani nadšenej ani nešťastnej, a necítim potřebu pro ně truchlit. Přesto zrovna v tomhle případě jsem z jakýchsi okultních pohnutek musel otevřít okno a zahrát univerzitní vesničce Sovy v Mazutu. Proč? O tom je tenhle článek. Nepochybně jsem byl v okolí jedinej kdo rozuměl slovům, a kdo věděl že v tomto případě nejde o řvaní opilýho blba, ale o velmi veselý umíráček. Podobných umíráčků mu dozajista po světě světě zaznělo víc a v různých podobách. Stránky Sahuly i Tří Sester teď nejspíš praskaji ve švech. Cynik, realista i reklamní agentura jsou zajedno: neni lepší propagace pro dílo umělcovo, než když umělec umře.

    A sláva nehynoucí je tu. Nejspíš se Sahulovi díky ní v rakvi neleží pohodlnějc. To je pochopitelný, sláva nehynoucí je totiž kurva prodejná a vlastně s jeho osobou má málo co do činění. Stíny na duši nebo Nebarevnej svět jsou prima písničky, nic však nemění na tom že Sahula mohl bejt klidně pěknej vůl.

    Nevim jestli byl, a rád se opájim představou že ne, že jeho písničky a život maj hlubší smysl. Tomu opájení se říká kultura. Chraplavý hlas a příjemný kytarovky, to je jediný co z toho chlapa znam. Prej taky děsně rád fotil, vochomejtal se kolem divadla a spoustu dalších věcí, kdo ví? Já ne. A přesto tu řvu na vesničku že "Ten strom plakal!".

    Člověk-Kulturní ikona má dvě osobnosti – soukromou a veřejnou. Soukromá umřela, a pro jeho okolí je to tragédie. Veřejná je slavnější a živější než kdy předtim. My co jsme znali jen toho veřejnýho Sahulu jsme rozpačitý. Už nebudou nový sovy, nebudou živý koncerty. Umřel kousek naší kultury. Opravdu umřel? Za poslední dny jsem slyšel víc Sahulovo písniček než za předchozí rok. A nejenom já. Proto Sahula neni úplně hotovej.

    Ne, nechci nikomu cpát že "Sahula žije dál v nás". V mě ne, já toho chlapa neznal. A myslíte že by ho to zajímalo? Jeho veřejnou osobnost těžko. Ikona Alcoholic Rocku kráčí pro jasně vytyčené dráze: nejdřív sex, chlast a rokenrol pak už jenom chlast,chlast a rokenrol a nakonec chlast,chlast a alkohol. Žádný místo na ohlížení se zpátky ani dopředu. Život je krátkej a jinej nebude. To dává jejich muzice šťávu, a koncertům atmosféru.

    A tak se kulturně opájim Sahulovou veřejnou osobností, tou jedinou kterou znam, a říkam si že žil tady a teď (nebo spíš tehdy a tam…no prostě pro přítomnost). Muziku dělal proto že ho bavila, a ne pro slávu nehynoucí. Když slyšel opilce cestou z hospody řvát že sovy v mazutu houkaj, zahřálo ho to u srdéčka, ale ne natolik, aby zaplatil útratu a šel taky spát, nebo cvičit na kytaru. A dál? Že byl ten chlap úplně jinej, než si ho představuju? Nejspíš. Ten už je pro mě hotovej. Prostě jeden z těch čtyř lidí za sekundu. Ale o tom pánovi vlastně ani noviny ani já nepíšem.

    Tak proč sovy pro vesničku? Kromě cizío člověka nám umřela taky kulturní ikona. Tvoreček kterej skutečnýho Františka živil, bavil ho a byl možná jednou malou částí jeho já. Tou částí kterou jsem znal, měl jí rád, a který je mi jí líto – protože byla součástí mojeho světa. (Teď nemluví ekonom co hledá za všim egoistu. Může mi být třeba líto spousty ostatních, co ho kvůli tý jedný pitomý rvačce nikdy neuslyšej hrát..) Když umře cizí herec, možná se to ani nedozvíte, bude vám jen líto vaší oblíbený seriálový postavy, která umřela s ním. Možná mu byla podobná, možná vůbec.

    …a teď odjinud…

    Hérostratos byl nejspíš naprosto řadovej venkovskej jouda. A tak šel a zapálil div světa – Artemidin chrám, aby získal nesmrtelnou slávu. A vida, povedlo se. I po 2000 letech je znám jako "ten blbec co zapálil Artemidin chrám". Ale když umřel, nejspíš to vzbudilo stejně povyku a slz, jako když umřel kdokoliv jinej.

    Tak. Oba zanechali na tváři světa stopu. "They made the difference", jak říkaj američani. Ta stopa se jich přímo nějak moc netýká, to spíš nás, co se dneska díváme na svět. Možná se na ně časem zapomene možná ne. Vlastně je úplně jedno jestli to byli volové. Písničky jsou napsaný a chrám spálenej. A co oni soudí o svým odkazu? Co to vlastně umřelo za chlapa? To už dneska nikdo netuší.

    P.S. Svět neni nebarevnej.

  • šuf : jak jsem se s tím popral

    Ten souboj už jsem odkládal hodně dlouho. Minimálně tři roky, ale spíš tak deset. Deset let už na sebe s tou velkou jednookou krabicí v koupelně mrkáme, a víme, že jednou to přijít musí. Ale dneska ne, říkali jsme si vždycky. A zejtra taky ne. A tak plynul čas, a já zjistil, že po několika málo divokých dnech, kdy úroveň zprvu čistého a nažehleného trička prudce upadá, nastane dlouhé období klidu, kdy tričko sice není úplně jako ze žurnálu, ale jeho stav je vcelku stabilní a nejeví známky zhoršování.

    V tomto stavu tráví mé oblečení velkou část svého textilního života, a zatím si nestěžovalo. Myslim to oblečení. Naopak stížnosti z jiných stran se sem tam objevovaly. A nutno si to přiznat – život je kompromis, a já se pod jejich tlakem nakonec naučil i relativně čisté kousky předkládat k dalšímu čištění. Navzdory hořké zkušenosti, že některé z nich (většinou ty zasloužilé a oblíbené) se už nikdy nevrátily.

    Tak vypadal život můj a mého oblečení (což je vlastně jedno a to samý, protože šaty dělaj člověka) dosud. Možná jsem byl relativně samostatným studentem, pět let si sám vařil a tak, ale zlomovou metu vlastního praní jsem nepřekročil. Donedávna.

    Ani nevím co bylo hlavním impulzem. Mračna se stahovala už poměrně dlouho (jsem tu přeci jenom už skoro dva měsíce, a i dlouhé období poločistého klidu má své meze). Prací prášek jsem zakoupil už před dvěma týdny, a umístil ho na viditelné místo, aby mi neustále připomínal co se má a musí stát. Čuchal jsem obden k tričkům a košilím, hledaje záminku, bezvýsledně. Pak ale přišly prázdniny, došly ponožky (tj. protočily se podruhý), a já se po čase opět dostal na dno svého intelektuálního biorytmu – někam pod úroveň průměrné tesco prodavačky, něco jako třeba tehdá. To je souhra náhod! Kdy, když ne teď?

    Poučen jedním z mých oblíbených dětských komiksů (myslím že se jmenoval Filip, nebo tak nějak), kde maminka odjede do lázní, rodina sama pere, a po návratu maminky jsou všichni komplet oděni do vyblitě hnědo-oranžový, věděl jsem že je nutno vhodně kombinovat barvy, a neoroštovat moc teplotu. Ještě jsem to proklepl na googlu a ne že bych nic nenašel, ale čekal jsem víc. Njn, nerdi neperou. Vybaven vědomostmi, dvěma dolary na pračku a rancem s modrým prádlem, ponožkama a trenýrkama jsem dorazil do univesničkový prádelny. Tam jsem zjistil že mé nové zaručené informace o teplotách a pracích programech jsou mi k hovnu, protože studentská pračka má pouze dva knoflíky "white" a "color". Vložil jsem tedy prášek, prádlo, obnos a zmáčknul color. Pračka se zamkla a začla prát.

    To jako má bejt jako všechno? Kolem tohohle jsem kroužil deset let? – Dumam rozčarovaně cestou do domku. Nevyrušil mě z toho dokonce ani objev, že mam vlastně na sobě modrý triko a kalhoty, na což jsem při hledání modrých hardů v podpostelních a zaskříňových skrýších tak nějak zapomněl. Neva, příště. Vrátil jsem se k dumání o volbě mezi dvěma knoflíky, kterou by při troše tréninku zvládl i cvičenej slimák, a který jsem se dlouho úporně vyhýbal. Vzrušení z objevování něčeho nového ale přeci jen nakonec převážilo nad znechucením nad trapnou jednoduchostí světa, a jal jsem se hned po příchodu vázat provázky napříč vlastním pokojem a budovat tak improvizovanou prádelnu. Pan Avokádo tu sice potřebuje sucho, ale co ho nezabije to ho posílí, a když se kácí les, lítaj třísky (vzpomínka na tetu Kateřinu).

    Dopráno, pověšeno, jsem úžasný. Cvičenej slimák by to určitě líp nedokázal. Ba ani dobře cvičenej slimák! Nejsem si jist celkovým výsledkem své akce, ale přinejhorším – prádlo pořád nesmrdí, a je pořád modrý. I když mokrý, zapínam tepelný zářič a uvažuju o tom, že menšinový barvy – jako třeba oranžová – se jen těžko nahromadí v dostatečném množství na jednu pračku – aby stálo za to je taky vyprat. No jak chcete, aby se dvě trička nahromadila v dostatečným množství, aha? A jak tak konzumuju klokana na smetaně (má nová specialita), koukam že kousek oné večeře se vpíjí i do jednoho ze zmíněných triček. Toť znamení od prádelního boha, říkam si když napouštim umyvadlo. Prášek je od pohledu neagresivní a vhodný pro ruční praní, tak jdu do toho, a peru menšinové barvy ručmo. To víte, menšiny si vyžadujou speciální zacházení.

    (Mluvim o prádle, tak vy kujóni co si v tom chcete hledat něco jinýho, si běžte zatim na kafe. Né že bych neměl mírně kontroverzní názor na ten úžasný moderní antirasismus, ale až na to přijde řeč, tak se o tom vyjádřim na plnou hubu, a né skrz nějaký pochybný jinotaje. Kapišto? No proto. Tak zpátky k prádlu, to je taky důležitý.)

    Skončili jsme po dvaceti minutách fest promočený – já, prádlo, koupelna i kus koberce. Nevim jak to prospělo menšinám, ale aspoň flek od klokana na paprice se podařilo odstranit. Přesto asi bude lepší příště i za menšiny utratit dva dolary a vyprat je v pračce s plnou parádou. Tenhle ruční boj musel bejt pěkná pakárna i pro naše předky (a hlavně pro paní předkový) používající necky, a co teprv pro mě vybavenýho malým umyvadýlkem.

    …uběhl den…

    Mam prázdniny. Vyluxoval jsem (tady v Austrálii taky poprvý, ale to tak velký hrdinství neni), uvařil, a pak to přišlo. Mé oko spočinulo v obýváku na žehlícím prkně. Rozhodnutí padlo vzápětí. Když už, tak s plnou parádou. Kolumbus to taky neotočil na Kubě (teda vlastně myslim že jo, ale nakonec to do tý ameriky nějak dotloukl) – že by si tam vybarvil políčko do modrýho života, a šel ho prokalit zpátky dom. Zkrátka – vim že by praní to fungovalo i bez toho, ale když už jsem se připravil o ono echt šovinistické mužství praním, tak proč rovnou nepřidat i žehlení. Když do toho, tak po hlavě!

    Já sice už žehlil dostkrát, ale byly mi povoleny víceméně jenom kapesníky. Větší kousky jsem voral, ať už z nešikovnosti, nebo proto, aby mi je pak snad nedávali žehlit pravidelně. Ale najednou před váma visí pomačkaná košile, a neni to vopruz, ale výzva. Tak tedy go. Už jsem toho dneska napsal až dost, shrnu vám tu tedy své žehlící objevy bodech.

    -Když přestanete blbnout s pouštěčem páry, a vůbec se donutíte vypnout všechny ty supr kouřový efekty, tak ta žehlička docela i žehlí.

    -Kabel je vždycky moc krátkej

    -Myslel jsem, že největší kumšt je udělat puky. Chyba lávky, ty se dělaj úplně samy. Teď jich mam tolik, že by mi Oldřich Nový záviděl.

    -Dělba práce je prima věc a bez ní by to nešlo. Ale zužuje člověku obzor.

    -Po džínách se cejtíte jak mistr světa. Ale u košil to přejde.

    -Když si muž u ženy žehlí, znamená to že se snaží něco napravit, ne vždy, že to skutečně napravuje. (no neni ta čeština úžasná?)

    Laboratorní práce se mi tedy celkem líbila. (Vskutku tady v austrálii objevuju nové dimenze lidského života, a vskutku jsem kvůli tomu nemusel nejspíš lítat 20.000 km) Myslim že praní se celkem vydařilo, akorát mě překvapilo že prádlo nevoní (vzpomínam si matně, že nějakej králík v televizi říkal jak na to), a jedny kalhoty podle mě teď dokonce i trochu smrdí. Ale jinak je dobře. Velmi Malý krok pro lidstvo, ale velký pro člověka se podařil.

  • šuf : Radujte se, chameleóni!

    Protože, jakmile se k tomu rozhoupu, udělam tady na webu pár úžasných inovací – překopu vzhled, strukturu, zlepšim systém komentářů a pár dalších serepetiček. Pokud tu někoho něco vytáčí, bo má prima nápad co tu chybí, ať promluví teď nebo mlčí navěky. Už totiž jsem docela rozhoupanej, tudíž se ona akce odehraje nejvejš za pár (tejdnů?). A nebojte, prasátka zůstanou 🙂

  • šuf : Avokádo přichází

    Vážení přátelé, událost na kterou jste dlouho čekali je konečně tu. Kýžený výsledek mého zdejšího poustevničení, sebezkoumání a filosofování se dostavil. Zcvoknul jsem.

    V předstíraném záchvatu tropického šílenství, jsem si dnes zahrál na boha, a stvořil živoucí bytost. A hle, nyní již zastrčený pokojík na předměstí Sydney neobývám sám! Žije tu se mnou ode dneška i můj nový vzor, mentor a … ano … i přítel. Pan Avokádo.

    Poznal jsem jej při mém programu objevování exotiky. Vždycky si koupím něco, co je drahý jak u nás jabka, a v životě jsem to neviděl. Většinou jde o nějakej sajrajt, nevěřícím bych doporučil ochutnat například místní široký výběr dýní. Ale včerejšek, ten byl docela jiný. Poznal jsem to už cestou do obchodu. Koloběžka jela rychleji než kdy předtím, podzimní vítr si pohrával s listovím a já už tehdy tušil že ten den – ač zdál se doposud býti obyčejným – bude dnem na který si ještě za dlouhý čas rád vzpomenu.

    A vidíte? Tušení se naplnilo. Zakoupil jsem totiž své úplně první avokádo. (kdo ví, třeba se to prodává i doma, ale já objevuju exotiku teď) Hrdě jej odvezl domů a usnul. Dnes ráno jsem vygůglil, jak se taková věc jí, plod rozčtvrtil a tři brášky budoucího pana avokáda jsem snědl. Bez soli, česneku a skurpulí. Ale čtvrtý kousek, ten byl jiný. Jako neobroušený diamant. Tak hrubý a syrový, ale přesto jsem vnímal že uvnitř dřímá kousek dokonalosti. Místo sycení lačného žaludku, jal jsem se tesat a hledat onu dokonalost. Našel jsem ji. Pak už stačilo jen dvěma napínáčky, vdechnout hmotě život a je tu!

    Co zádumčivých konverzací nás jistě čeká, co neshod, co bouřlivých výměn názorů! Zažijeme spolu dobré i zlé, časy nepohody, strádání i radosti. A já věřím že po tom všem se pouto mezi mnou a panem Avokádo nepřetrhne, ale naopak ucelí. Snad jen .. modlím se aby mezi nás dva nevstoupila zhouba všech opravdových přátelství – žena. Snad se nikdy nestane, že bychom spolu soupeřili o tutéž žínku, protože ať už by zvítězil kterýkoliv, nakonec by šlo o prohru pro oba. Neboť jinak přátelství mezi mužem a ovocem, to přetrvá věky. Teda pokud pan Avokádo neshnije.

    Chcete vidět jak pan Avokádo vypadá? Chápu. To by chtěl každý. A vy dokonce i můžete, neboť pan avokádo je moderní potravina a ví, že fotografie mu duši neukradne. Zde je proto fotogalerie pana Avokádo, a v ní i tady na blogu, se můžete těšit na nová dobrodružství tohoto čerstvě zrozeného akčního hrdiny.

  • šuf : mám obě půlky stejný

    Proomlouvala mi kdysi do duše jedna moc milá spolužačka: "Jirka, a prečo ty sa nečešeš?" Snažil jsem se jí tehdy vysvětlit že u mě je česání celkem náročnej proces s naprosto mizivým výsledkem. Ale myslim že mi nevěřila. Ani já si nebyl nikdy úplně jist. A tak jsem to teď zkusil. Inspiroval jsem se reklamou a měsíc pravidelně česal jen pravou půlku hlavy. A dopadlo to, že byste nevěřili. Na hlavě rozdíl žádnej, jenom levá půlka trika byla o kus chlupatější. Tak nevim, co si z toho odnést…

  • šuf : kousek nirvány

    Nedělní ráno začlo pěkně, koňskou dávkou negativní energie. Vstanu, udělam si konvičku zelenýho čaje, a pustim si k ranní siestě Nicka Cavea. Jednu jeho písničku jsem včera slyšel výborně zahranou v podání mladýho kytaristy na malým pouličním festiválku. A tak si právě jí pustim. A pak jsem zjistil, jakej je rozdíl mezi pubertálním kytaristou odkojeným americkým popíkem, a démonickým čtyřicátníkem, s temným sametovým basem a vzezřením upíra, o jehož muzice se říká že při dlouhodobým poslouchání působí poruchy spánku a deprese. Nářez. Atmosféra ospalýho nedělního rána najednou dostala nádech procházky ponurým hřbitovem.

    Neangličanům se omlouvam, ale následující kousek textu odmítam překládat, na to se mi až moc líbí. Přeložte si tedy sami, nápověda: weep – truchlit, merely cry – sotva plakat, yet to come – teprve přijde. Jinak je to angličtina jak z první třídy.

    Nick Cave & TBS : Weeping Song

    Go son, go down to the water
    And see the women weeping there
    Then go up into the mountains
    The men, they are weeping too

    Father, why are all the women weeping?
    They are weeping for their men
    Then why are all the men there weeping?
    They are weeping back at them

    Father, why are all the children weeping?
    They are merely crying son
    O, are they merely crying, father?
    Yes, true weeping is yet to come

    Chvilku si tu písničku řežu do kytary, což tragický atmosféře rozhodně neubralo. Následuje rozhodnutí nepracovat, a jít místo toho do lesa. A tak jdu. Jeden máme hned za rohem, a mimo pavouků v něm nikdo nebejvá. Smráká se k dešti a já přemýšlim o tom, že smutně ponurá nálada není nic nepříjemnýho. Jen jako by někdo mezi vás a svět dal zalalený sklo, přes který druhá strana vypadá víc temně a cize. Tak se procházim po hranici lesa a koukam na ty temný, cizí baráky a stromy. Ponurá procházka, ale přesto vůbec ne nepříjemná. Začíná pršet, a z dálky zahřmí – což mě těší, akorát se mi počasí strefilo do nálady. Loudám se zpátky do vesnice a přemýšlim, co je tak negativního na negativních emocích.

    Nálada. Jinej stav mysli. Člověk s neobvyklou náladou je tak trochu někým jiným. Kdo říká, že nikdy nemůžu vidět svět cizíma očima? Já sám se desetkrát denně stávam někým cizím a jeho měřítkama a postojema si vysvětluju dění kolem sebe. Že se dnešní den zdá černější než předešlej? Tak co? Nemam blbou, mám jen jinou náladu než včera. Blbá nálada neexistuje, jenom lidi jsou někdy rozlazený, že věci vypadaji dneska jinak.

    Lidi jsou vůbec často rozlazený. Někde jsem četl hodně obecnou poučku, že jediným zdrojem emocí jsou rozdíly mezi světem tak jak právě je, a světem o kterým si myslíme že by měl být. Tu zmrzlinu co má ten pán bych chtěl mít já. S támhletou slečnou bych si přinejmenším rád popovídal. Ta kráva na studijním by mohla bejt příjemnější. A tak dál. Kdyby ty dva světy – ten co právě je, a ten co chceme aby byl, byly oba stejný, tak by nebyl důvod pro emoce ani pro nějakou činnost. Což by bylo fajn, aspoň to říkal nějakej Buddha.

    Jiný lidi zase říkali, že Buddha sice má recht, a takovej stav vyvanutí by byl prima, ale jako evoluční strategie je nicnedělání a splývání s vesmírem poměrně špatnej nápad. Tak se rozhodli, že jim život v nedokonalým světě, a nekonečný pachtění za jeho zlepšením (směrem k tomu, jak by svět podle nich vypadat měl), celkem vyhovuje. A potomci těchhle lidí my jsme.

    A negativní nálady? Svět najednou vypadá vzdálenej tomu kterej chceme. Vzdálenější než včera. Propasti který oba světy se zdají hlubší, a jejich stěny příkřejší. Ale co víc, zdaj se prostě jiný. A tomu se říká špatná nálada – ať už věci skutečně jsou horší než kdy byly, nebo se takový jenom zdaj. A člověk je tímto novým zjištěním frustrovanej, neví co dělat a zoufá si. Jako muži a ženy, co o nich Nick zpívá. A zpívá že lepší to nebude, spíš se s věkem ten vysněnej svět bude vzdalovat, propasti prohlubovat, a my budeme mít víc důvodů k temný melancholii.

    A přece. Zjištění, že ta melancholie vlastně neni nijak temná. Právě to mě dneska nejvíc překvapilo. Co na tom, že vysněnej svět, kterej po léta pronásledujem je vzdálenější než byl včera? Vždyť od začátku víme, že stejně chytáme nechytitelný.

    Vrátil jsem se do domku, venku mezitim začínala pořádná bouřka. A protože jsem dneska beztak chtěl prát, tak jsem vyndal z kapsy mobil a šel zpátky ven, prozkoumat, jak moc nepříjemný ty negativní pocity jsou, oprostíme-li se od toho že jsme vyrostli v tom, že jsou nepříjemný, a je radno se jim vyhýbat. Mým cílem byly pocity mokra a nebezpečí (ano, i v pojednání o nirváně lze parafrázovat reklamu na vložky) a hlavně zimy. Průtrž byla solidní, během minuty jsem byl totál mokrej. Prošel jsem univerzitní vesničkou, nevěřícně sledován studenty kouřícími na zastřešených verandách, a už jsem byl v lese. Přistihl jsem se, jak se podvědomě vyhýbam loužím a potokům, ale ihned jsem skokem do nejbližší strouhy chybku napravil. Výlet trval asi dvacet minut, po kterých, k mému zklamání, vysvitlo sluníčko. Dřív než jsem se začal pořádně klepat.

    Ale neva, zjištění ale bylo celkem jasný – procházka v průtrži mračen se ukázala být celkem příjemným zážitkem. Stačilo vědět, že neumrznu a že se mam do čeho převléct. Že, jakkoliv jsou mý vjemy považovaný za nepříjemný, tak nepříjemný nejsou. To máte jako hořký chutě. Děti si zvyknou že hořká chuť a chlad jsou nepříjemný. Vyrostou, a klidně pijou pivo a máčí se v sauně v ledový vodě. Nijak jsem se od toho správnýho světa nevzdaloval,

    ..
    ..
    ..

    A vidíte. Člověk píše, píše, a najednou zjistí, že příběh mu vůbec nesouhlasí s tim co předtim tak slavně vyteoretizoval. Takže to teď buď smaže, jakožto slabej a nepřesvědčivej text, a nebo příběh na konci nějak zakamufluje aby to pasovalo. Příběh sice nebude pravdivej, celý vyznění bude takový podivný a nejasný. Ale to většinou intelektuální kydy bejvaj stejně, takže nikdo nic nepozná.

    Zvolil jsem třetí cestu. Nechal jsem prostě text jak je. Finální sdělení sice nevyšlo jak mělo, ale komu dneska jde o finální sdělení. Správnej čtenář si to podstatný stejně spíš vyzobe kdesi mezi řádkama, kde jsou kolikrát zajímavější věci než ty, který považuje za zajímavý autor a píše je proto do závěru. Tak se svět neposere, když pro jednou závěr vypustim. No ne?

    Jo a Adame, sorry – mě se tahle forma teď prostě fakt líbí. viz tady

  • šuf : takhle myslí makroekonom

    Dneska jsem udělal rodinnej nákup pro jednoho. Stál sto dolarů, a vážil 30 kilo (a tyhle hmotnosti já odhadnu, vezl jsem ho na koloběžce v krosně asi 2km). Jelikož za den sežeru asi kilo jídla, mam zásoby na třicet dní! Na druhou stranu vim, že za den normálně prožeru deset dolarů, takže jsou ty zásoby spíš jenom na deset dní. Ale i to je úspěch.

  • šuf : jak jsem se nestal fotografem

    V Blue Mountains fotí každej a furt. Panoramata. Vodopády. Džungli. Lidi s panoramatama, lidi v džungli, džungli s vodopádama a vodopády s panoramatama. Obří paměťový karty se plní modrozelenýma čmouhama, z nichž se povede každá dvacátá – což je výborný, protože to znamená minimálně sto dobrejch fotek. Kluci Japonský samozřejmě v počtu stisknutí spouště vedou, ani se pořádně nekoukaj co fotí. Je to pochopitelný, maj tři dny na celou austrálii, tak co by se zdržovali koukáním. Kde vlastně o víkendu byli si prohlídnou až doma tj. v kanceláři. No jo, ještě že nejsme druhá nejvyspělejší země světa, maj to, chudáci jedni šikmovoký, těžký.

    Aby bylo jasno. Vůbec nenadávam na věk digitální, klukům japonskejm fandim, a nemyslim si že smršť levnejch megapixelů degradovala celý umění fotografie. Trapně pohoršená póza typu "kam ten svět spěje" je dneska dobrá leda pro repujícího puberťáka. Vždyť už i některý důchodci z ní vyrostli! Každý svého štěstí strůjcem, kdo si myslí že užije tisíce modrozelených rozmazaných megabajtů, jistě se nemýlí. Vzpomínky si přece nekoupíš. Jistě jednou i vnoučata ocení, jaké že měla obětavé prarodiče, kteří nedbali mozolů na ukazováčku, poctivě osm hodin v kuse cvakali a celý modrý hory jim tak krásně zdokumentovali.

    Taky jsem cvakal, trochu míň ale jo. Kouknout na světlo, vybrat místo, poštelovat foťák, počkat až projdou dvě tři výpravy a cvak cvak vodorovně, kolmo šikmo, s bleskem, bez blesku, v dřepu, ve stojce, a nakonec ve vzporu klečmo se zanožením levé nohy a krátkou závěrkou. Ujít sto metrů a znova – kouknout na světlo…

    Něco vám teď povim: srát na to. Nafocený megamegapixely nikdo nenatřídí, všechny obrázky jsou skoro stejný, a ty hezký se mezi balastem ztratí. Vy budete mít z pěknýho vejletu kulový, a vnoučata se vám na zdokumentovaný hory stejně vykašlou. Chcete ukázat kamarádům kde jste byli a co za prima věci jste viděli? Pokud na to nemáte celej večer, vystačíte si s pěti obrázkama, a nejspíš i bez nich.

    Jeden vodopád byl krásně vysutej nad úroveň džungle. Prodrali jsme se na deset metrů širokou římsu ze který padal a udělali pár obrázků. Já decentně balancuju na okraji propasti, Tomáš (jednodenní výletní kolega ze slovenska) se drží na pevnějším podkladu. Dofoceno, dokoukáno. Přícházejí tři sympatické slečny a já Tomášovi povídam: ještě že jdou až teď. Jinak bych začal na tom ochozu machrovat a spadl bych. Tomáš ještě šel něco vyfotit, a já nevydržel. Ńež se vrátil, byl jsem znova na ochozu namlouvaje si, že ještě musim vyfotit ty malinkatý lidičky dole s hromadou vodní tříště. To jsem učinil a přidal pár nenucených piruet nad třicetimetrovou dírou. Odcházím s jásotem zmíněných dívek a výsměchem Tomášovým. Zjistili jsme: že na tý římse je fakt hezky, že se mnou stále cloumá puberta a že motivací k focení nemusí být jenom hezký obrázky.

    Fotky který podle mě opravdu lidi zajímaj jsou v prvý řadě takový, kde jsou oni sami. Pak ty, kde někoho znaj nebo kde se děje něco zajímavýho. Musí v člověku zahrát na nějakou známou strunu, vyprávět příběh, překvapit neobvyklou perspektivou…prostě něčim zaujmout. Ty ostatní fotky jsou jenom zářezem na pažbě, zatrženou kolonkou v seznamu zajímavostí, nápisem "byl jsem zde, Fantomas". Spousta lidí fotí jen proto aby se mohli někde blejsknout, aby měli živoucí důkaz kde všude byli a co "zažili", jako by jim paměť nestačila. Opravdu – ještě jsem se nepřistihl, že bych něco fotil jen tak pro sebe, od toho mam přece oči. Vždycky přemejšlim jak taková fotka zapůsobí na ostatní … a ona většinou ne. Musí to být sakra výkon, aby někomu přišla dobrá fotka místa kde nebyl, člověka koho nezná nebo situace kterou nechápe.

    Večeřim na skále vsunut mezi zábradlím a dírou do údolí. Tomáš už zatim drandí vlakem domů do postýlky a já nemaje kolegu fotím vlastní nohu s konzervou, panorámatem a vodopádem (úžasná kompozice). Unavená noha se cukne a plechovka s večeří letí ze skály. Jsem vůl. Koukám dolů jakpak moje vepřový dopadlo a zjišťuju že dobře. Skála potřísněná tomatou sice vypadá, jak kdyby tu pivní skaut odhodil něco ze svého poledního guláše, ale jen asi o pět metrů níž, na plošince, leží konzerva s dobrou půlkou obsahu. Jakožto syn horolezce mohu zcela zodpovědně prohlásit, že jablko od stromu nejspíš odnesla vichřice, a já dodnes vejšky nemiluju. Přesto – buď rodinná čest a nebo velkej hlad mě donutily se spoustit po skále nad propastí. Konzervu jsem hrdinně získal a dokonce cestou sesbíral lžící ze skály i něco tomaty – a jak chutnala, byť byla o pár kamínků křupavější. Znova fotim nohu, vodopád, hlubinu a plechovku co právě přežila pokus o sebevraždu. Jsou fotky, jež nezasvěcený člověk prostě nepochopí.

    Přesto fotim nejradši takový fotky, který maj aspoň nějakej obsah, myšlenku, byť srozumitelnou jen pro pár lidí. Opravdový umění je udělat fotku která osloví skoro každýho, ale to se snad i řemeslnému mistrovi podaří jen párkrát za život. Přesto se o takový fotky neúměrný množství lidí snaží, možná věří že se jim taková jednou podaří, a možná..

    ..Někoho spíš baví samotný focení. Tahá se s křížencem mezi foťákem a palcátem, nejčastěji ruský výroby, nebo naopak s digitálním čarostřelcem co má objektiv že se nevejde do krosny (a i kdyby se vešel, majitel si radši ukousne ruku, než by riskoval poškození o konzervu). Takový fotograf je něco jako hrdý člen rytířského řádu, který sobě zvolil těžší cestu a okolní cvakálky raději shovívavě nevnímá. Stejně jako nevnímá nefotogenický části okolí, místa se špatným světlem a bůhvíčim. Žádat ho aby se i na ně podíval je jako chtít po sjezdařovi aby se kochal krásou krajiny.

    Stráví-li takovej fotograf-sjezdař den s prstem na spoušti, budiž – asi si svou těžší cestu skutečně užil. Nejspíš bude mít supr fotky a bude náramně spokojenej se strávením dne. Neříkejte mi ale, že toho viděl víc, nebo dokonce že je svět očima fotografa bohatší. Hovno hovno. Svět očima fotografa je dvourozměrnej, plnej otravných lidí, větví, a každopádně špatně nasvícenej. V takovým světě tráví dny jenom ten koho to baví (a dobře dělá), nebo ten kdo se chce svýma výplodama děsně vytáhnout (a to je vůl).

    Vstal jsem čtvrt hodinky před východem slunce. Spacák a batožinu jsem ponechal svému osudu a pohybem jsem se jal prokrvovat ztuhlé údy. Pojídaje nektarinku k snídani pobíhám po okolí, místo vhodné k fotografování východu slunce nenacházím. Nervozita se stupňuje, jsem sice na vysokým útesu nad dolinou ale okolní džungle nedovolí jedinej rozumnej průzor na protilehlej masiv. Pobíham rychleji, konečně třista metrů od ležení nacházím pěknej plácek. Do východu slunce zbejvá pět minut. Fotim červánky a běžim si pro pastu na zuby. Cestou zpátky radši ještě zrychluju, aby mi sluníčko náhodou neuteklo.

    A prd ho. Zakopl jsem o šutrák a rozšlehal se na skále. Nedbaje krve ni bolesti dobíhám na plácek. Šteluju foťák a vybíram místo, už to bude. …chvilinku si oddychuju a přemýšlim co to tu vlastně provádim. O focení vim velký hovno, a o kýčovitý panoramata vlastně vůbec nestojim. Mam rozsekanou ruku, a těšim se na dnešní vejlet, a ne na focení. Dochází ke zlomu, patřim do kategorie volů, nikoliv umělců. Dvě minuty před východem slunce beze slova vypínam foťák, dojídam nektarinku a jdu si opláchnout odřený ruce a koleno. Usmívam se. Tak přesně tehdy jsem se nestal fotografem.

  • šuf : kult Ondřeje Sekory

    Může mi někdo fundovaný vysvětlit, proč jsou, do prdele, v čechách mravenci zákonem chráněný? Dyk ty prevíti jsou co já vim nejúspěšnější mnohobuněčnej druh co na zemi existuje! Kam se lidi hrabou. Jediný rozumný vysvětlení co mě napadá je, že jsme vyrostli na Sekorovi, a ten líčil mravence jako správňáky. Některý. Tak taky chráníme některý. Abychom si třeba nešlapali po dětskejch snech 🙂 nebo?

  • šuf : australanem na plný koule

    Navzdory populárním teoriím, že výměnný studenti jsou moc krásný na to aby chodili do školy tam docela docházim, a baví mě to. Jenže místní regule nedovolujou zapsat víc jak čtyři předměty za semestr, což je pro australana full load, jako že by mu to mělo zabrat 40 hodin studia tejdně. Nechci nijak vyvyšovat naše školství, jsem přesvědčenej že i někteří borci z jiných zemí zvládají ten počet hodin skrouhnout na polovinu nebo míň. Já též. Praktickým výsledkem je tzv týden naruby – dva dny škola, pět dní víkend.

    Neposedný mladík mého ražení (bohužel?) nedokáže trávit takový množství času sledováním filmů (neobscénních!), válením po pláži, mezinárodní družbou, sledováním filmů (obscénních!), a vycházkami do přírody. Dokonce ani sprcha neni co bejvala. A tak ve zbylém volném čase vlčim (=nedokonavý vid slovesa zvlčiti znamenající, že mé mravy povolují, proces zvlčení však ještě není zcela u konce).

    Moudro našich předků říká: ohejbej proutek dokud je mladej. O moudrech předků si jako mladej rebel myslim svý. Přesto však – co bych neohnul tohle starý moudro i s předkama, aby pasovalo na mojí situaci. To je rebelský, takže go!

    No prostě, jednoho slunného odpoledne moje zodpovědná třetina (polovina to určitě neni, bo většinou je v menšině. přesto je to právě tahle třetina, a nikdo zvenčí, která má v posledních letech hlavní podíl na ohýbání proutku) bouchla do stolu a povidá: mladíku, bude se pracovat. Seš nadějnej intelektuál, a tak chytíš příležitost za pačesy a půjdeš makat. Rukama, to dá rozum, ať si rozšíříš obzory – dost že si byl kancelářská krysa v čechách. A že mé dvě nezodpovědné třetiny zrovna nezodpovědně obědvaly, návrh byl přijat a já počal shánět pracovní povolení. Pak to šlo ráz na ráz – australskej mobil, opalovací krém, bankovní konto. Dokonce jsem počal jíst jejich národní pomazánku vegemite, která je hnědá mazlavá, děsně smrdí a po prvním ochutnání byste si přáli aby chutnala jenom tak hrozně jak to po čuchu vypadalo. Pak jsem začal rozumět australským reklamám (že by ta magická pomazánka?)…a sehnal práci.

    Bush regenerator! Zní to jako titul akčního hrdiny. Ano – budu zachraňovat buš před….já nevim před čim, ale rozhodně jí děsně pomůžu. Budu žít v harmonii s koalou i klokanem! Navíc dostanu místní minimální hodinovou mzdu, což je hafo peněz!

    Aby bylo jasno, veškerou ekologii mam naprosto na háku. Vůbec netušim, co je tak asi potřeba regenerovat na porostu kterej tu zabírá stovky, možná tisíce čtverečních kilometrů, a nejeví žádný známky odumírání. Rád se podívam do toho jejich vyschlýho pralesa, plnýho balastu, křoví a pavouků, netušim však, proč by mi nějakej australan (kterej jaktěživ do buše nepáchne) dal celou minimální mzdu abych mu buš regeneroval. No, to je konec konců australanovo věc.

    Přijímací pohovor:

    Takže vy jste postgraduální student IT a ekonomie, umíte nějaký jazyky, normálně děláte webdesign, ale tady byste chtěl pracovat venku a rukama. Správně?

    Jo.

    Fajn bereme tě, tady máš věci, podepsat to můžeš pozdějc. Dáme tě do týmu k sympaťákům. Nazdar zejtra

    Australani. Jakýpak s tim sraní.

    A tak jsem nastoupil, dorazil jsem v sedm ráno totál propocenej, bo jsem dobíhal 2 kilometry na vlak. Za první vejplatu si koupim koloběžku, to je jasný. A jdeme do buše, sympaťáci v týmu jsou tři, a jsou to sympaťáci. Začínáme plením trávy, haha to je fuška. Trháme jenom americkou trávu, ta původní australská tu zůstane. V průběhu se dozvídam, že vůdce naší skupinky projektoval 30 let počítače pro IBM, pak dělal palubní počítače do britskejch stíhaček, a teď pleje trávu v buši, což je úplně nejlepší. Druhej kolega dělá doktorát z biologie, ten třetí studuje ekologii, má rockovou kapelu a půjdem spolu na pivo a na koncert. Sakra, zase jsem neunikl z intelektuálního prostředí mezi lopaťáky, kulturní šok se nekoná. Intelektuálové vypadaj na minimální mzdě celkem spokojený, dobře živený, a je s nima sranda, takže prima.

    Přijíždí džíp a paní z něj na nás s úsměvem něco volá. Chci ještě dosbírat trávu, ale počítačový návrhář povídá ať na to prdim, že to nemá cenu. Strká mě do auta a vysvětluje mi, že ta veselá paní povídala: zapálili jsme buš, frčtě odsud, nebo uhoříte. Tak frčíme, a já škemram, že chci vidět požár buše zblízka. Ono prej jak se buš jednou za dvacet let nezapálí, tak to s ní jde s kopce. Je lepší jí zapálit vědomě, než čekat kdy chytne sama od sebe. Jinej kraj jinej mrav. Polykám otázku, jakej smysl mělo pletí trávy v místech kde teď zuří požár. Je to fajn práce, která všechny zjevně baví, tak to nehrotim počkam jak mi na otázku odpoví čas.

    Nový místo – jedovatý pavouci tu prej nejsou, zato pijavic a klíšťat hromada, budeme sekat křoví. No bodejť že americký, jmenuje se … privid nebo tak nějak, zní to jako prevít, což sedí. Žádná mechanizace, pěkně ručně, pomalu useknout, nanést herbicid, useknout, herbicid, useknout a tak……čumí na mě klokan. Muj první! Volám ahoj klokane, ostatní se smějou. O něco později i moje první dvě pijavice – dlouhý jak malíček. Lezou normálně po suchu, jejich kousnutí necítíte, ale kvůli protisrážlivejm slinám vám teče spousta krve když se pustěj. A tak si nanášim herbicid, když koukam, že mi crčí krev z ruky a na břiše mam taky flek jak postřelenej. Kolegové se smějou, teprv teď jsem prej pravej bush regenerator, Juchů!