skuhry.com – pro mou i vaši úspěšnou prokrastinaci

Rubrika: Starý věci

Tady jsou části webu, kam už nepíšu.

  • Den 12 : Den 12

    K ránu přišly divoké
    sny ( zdálo se mi že máme doma v obýváku 2 srny) a divoké ovce.
    V noci přišel déšť a řádil do rána. Ráno přišla zima, tak
    my radši půjdem. Do toho nešnl parku.

    Co jsme viděli ve vizitor´s
    centru?

    – lebku nějakýho zvířete

    – vajíčka

    – sobí moč v pet lahvi

    – kožešinu

    – ale hlavně video

    Potom jsme vybrali trasu
    6 pro walking. Jenže jsme to spletli a došli jsme k ledovci a zpátky.
    Šufan měl s sebou flétnu, na ktarou se naučil hrát titulní píseň
    z filmu Titanic. To jsem mu ale zatrhla – bylo tam moc lidu ˇ= moc
    ostudy. Taky tam byl páreček v nejlepších letech
    a líbali se. Šuf jim chtěl zahrát Titanik, sle nesměl – žena
    musí vládnout!!!

    Vycházka č.1 měla tedy asi
    1,5 km, viděli jsme akorát ten páreček a patu ledovce, ta je ovšem
    vidět i od našeho stanu.

    Můj nos

    Přiletěl se mnou na Island
    jako zbytek mého starého těla. Na rozdíl od něj se však příliš
    exponoval nebo co, tak se spálil. Jenže ne tak obyčejně- normálně
    se spálí jedna vrstva, ta se oloupe a je pokoj. Mně už se loupe
    druhá a ta třetí pod ní je opět červená. Nos nabírá mnoho zajímavých
    odstínů, víc než panoramata v Langmarlangatu a Skaftafelu dohromady.

    Štěpánka říká, že mi
    plesniví , a že kvůli němu nám nestaví auta. No a právě ten
    nos spolu se Štěpánky rukama, na tý 1,5km vycházce omrzl.

    A to je důvod opět navštívit
    visitor´s centrum a opět zhlédnout ten film. Nevydrželi jsme to
    však do konce – věděli jsme, jak to dopadne… a tak jsme se ohřáli
    a vydali na novou trail. Šuf chtěl spát a bylo mu všechno jedno.
    Předběhli jsme v kopci mnoho stařen a starů (na to jsem pyšná)
    a viděli vodopád a kleč. Proto je to nešnl párk, že tu maj kleč.

    Na obrázku vidíte Trypozómu
    spavičnou. Je to bičíkovec, přenášený známou mouchou TSE-TSE,
    která se běžně nevyskytuje na Islandu, ale někde v rovníkový africe.
    Trypozóma způsobuje spavou nemoc, což je pro někoho průser, někdo
    si ani nevšimne že jí dostal – spí pořád 14 h denně.

    Dneska je hodne IN jezdit na
    Island (proto jsme taky tady, ne?) a proto sem asi taky letěla ta moucha
    TSE-TSE, co mě nejspíš kousla. Nepamatuju si vodopád ani žádný
    turisty, chtělo se mi spát. Byla tam ještě nějaká destinace co
    se skoro menovala „Pípa“ a ani tam jsem nechtěl. Viděl jsem prašivky,
    z posledních sil jsem tedy zapnul houbařský zrak, a malátným krokem
    jsem vykročil k domovu =stan rozbitý hned za plotem značícím konec
    parku. Čtyři klouzci potěšili.

    Trypozóma zřejmě byla infekční,
    přeskočila i na Štěpánku, a zbytek dne jsme prospali. Uvařili
    večeři (polívka+klouzci) a usnuli znovu. To víte, zbejvá nám móře
    času, co bysme si nepřispali . HEČ .O)

  • Den 13 : Den 13

    byl v první řadě dnem sanitárním.
    Umyl jsem se já, Štěpánka, naše vlasy, oblečení a trochu taky
    stan. Vlastně ještě ešusy a zuby, neumyl se jenom vařič, ale ten
    stejně smrdí i když je čistej. Placená sprcha – 5 minut a pak
    se vypne. Sou to prevíti, v takovym stresu jsem se ještě nesprchoval.
    Před vhozením mince jsem byl vysvléknut, šampon byl umístěn na
    správném místě a otevřen, kohoutek puštěn a cesta mezi automatem
    a sprchou zbavena překážek.Prvních 15 vteřin tekla studená –
    za což jsem v tu chvíli byl ochoten zabíjet. Zbylých 4:45 bylo nádherným
    zážitkem, nicméně při závěrečném zaskřípění se chuť zabíjet
    vrátila. Nebylo však koho, tak jsem čistý s očekáváním vykročil
    do nového dne.

    Stopování v pustině. Každý,
    kdo přijel, zahnul do nešnl parku, odkud my jsme právě vylezli.
    Ale Šuf mě uklidnil – prý je ten kus ringroad významnou tepnou
    …mně teda přišlo, že až na cisternu vezoucí MJOLk (mléko)tam
    jezdí leda turisti a zásadně večer (až cestou z nešnl parku). My
    tam stopujem ráno. Cisterna s mjolk nás teda nevzala, až asi skoro
    po dvou hodinách ňáký Italové. Byli fajn. Nevěděli kam jedou,
    co chtěj vidět, co zejtra a že česká republika má víc než 2
    miliony obyvatel. To „taťku“ udivilo. Tak jeli, kam jsme chtěli
    my. A to bylo k jezeru Jokulsarlon, kde plavou ledovce. Právě tady
    MEZI LEDOVCI v té ZIMĚ spočíval můj velký úkol. Svléct se DONAHA
    a v té ZIMĚ MEZI LEDOVCI se vyfotit. Devět stupňů celsia. Všude
    kolem tůristi. Co naplat. Tak jsem se svlíkla. A tůristi čuměli
    – toto ještě neviděli. BYLA MI ZIMA, přesto jsem se do objektivu
    usmívala (jektaly mi zuby).

    Je otázkou času, kdy se celá
    dokumentace objeví na internetu – když ne z našeho, tak z cizího
    foťáku určitě. Štěpánka bude možná zase i ve zprávách :o).
    Vida ten úspěch, vyfotil jsem se ještě s vystrčenou prdelí, a jelo
    se dál…teda, šlo se na stopa. Cestou na nás zaútočili ptáci
    rybáci, neboť nejkratší cesta na stopa vedla skrz jejich kolonii.
    Jakéhokoliv nezvaného hosta vítali strašným řevem a urputnými
    nálety ve stylu kamikadze – a to po stovkách. Velmi rychle jsme
    vyklidili pole a šli oklikou.

    Stopovali jsme hódně dlouho.
    Zdálo se že u ledovcového jezerase lid neskutečně schází, asi
    jako na Václaváku. Všichni jeli tam a nikdo ven. Byl to VOSER. Navíc
    před náma úderníci malovali most a zdržovali dopravu. Taky sme
    měli nádherný výhled na tabuli ukazující, že v Kvísheru je 12
    stupňů celsia. To teda bylo. A pak po dvou hodinách zastavil osamělý
    Nizozemec s banánem, kterej mě neskutečně lákal. A o 30km dál jsme
    zase stáli venku. Posledním oddílem cesty bylo asi 50 km do Hofnu
    se sympatickejma anglánama. Sir si stěžoval na ceny. Chleba za dvě
    pounds – to je prý nevídané…(A CO MY??)!!

    Pročež jsme navštívili
    v Hofnu infocentrum a v něm internet. Největší radost ale byla krást
    CUKR a CUKRKANDL. Ten tam ležel jen tak v misce. Rvali jsme to do pusy
    a dokapes. Navíc tam byl polívkovej automat, tak Šufan vocumlával
    prášek na rajskou. I ten Internet jsme přetáhli, tak nás paní
    musela přijít vyhodit…

    V obchodě nebylo nic akčního,
    tak jsme se vydali hledat nocležiště. Potají na něčí pastvině
    asi 250 m od farmy, které patrně pastvina patří. Ale v poho!

  • Den 14 : Den 14

    Začíná na téže mezi ovesnou
    kaší. Máme před sebou kus cesty – pozítří je sraz v Egilstditu
    (asi 250 km odsaď) s M and P. Vede tam sice Kingroad – ona veledůležitá
    dopravní tepna spojující Island s Islandem, jejíž důležitost neopomělo
    vyzdvihnout ani to dvakrát sledované video o záplavách – ale brzy
    zjistíme, že i na dopravních aortách jest občas lidoprázdrno (a
    co hůř – autoprázdno).

    Tedy: po chvilce stopování
    v Hofnu nás sympatický Islandský děda bere o 30 km dál – kousek
    pod svou farmu. Má tam 3x traktor zetor z ČSSR (Rok výroby 1977),
    ani jeden nejezdí. Ale sou to supr stroje :o). Taky ví, že se dělá
    vytuněná Octavia 4×4, ale za 3.060.000 ISK, což my samozřejmě nevěděli.
    Economy je u nás OK, takže bajbaj. A stojíme na ringroad uprostřed
    ničeho. Stojíme dvě hodiny. Přijede pán a povídá, že jede jenom
    3 km. Povídám že to je hezký, my potřebujem 220 km. On jestli jsem
    američan, že tak mluvim – já to popřel. Tak pán odjel svoje 3
    km a my čekali další dvě hodiny. Byla nám zima a teskno, dali jsme
    si čoko s psiliem. To nás moc nepovzbudilo. Uvažovali jsme, zda sníme
    nejapně čumící jehněčí, když tu se pro nás vrátili dva austalané.
    Ač byli z opačného konce zeměkoule, jejich cíl byl shodný, zaradovali
    jsme se a jelo se. Jelo se asi 3 km, když jsem zaskočen otázkou cože
    to studuju hlesl: Karel Marx. Zůstal na místě, leč milí australané
    v tom velikána nenechali a i s ním nás šťastně dovezli až k Egilstaditu.
    Dokonce přímo před Bónus – na ten jsme se totiž těšili z celýho
    SV Islandu nejvíc. Skvěle jsme si nákup užili! Půl hodiny jsme
    běhali po Bónusu a radovali se z Islandských cen. Bónus je tu až
    čtvrtá cenová kategorie, tak proto. Po zběsilém nakupování jsme
    měli v košíčku toto:

    2 nejlevnější chleby,
    1,5 kg balení vloček (turbolevných

    nejlevnější sušenky,
    nejlevnější konzervu zeleniny

    ale především jsme hrozně
    šťastní že jsme v Bónusu a nemáme hlad!!!

    Co jsme viděli když jsme
    stopovali 4 hodiny:

    Výhled byl značný –
    viděli jsme auta tak 6 km dopředu, než se přiblížili k nám. Moc
    jich ale nejezdilo, tak ono to pozorování zas tak zábavný nebylo…až
    na 2 karavány, které obývaly 2 dvojice francouzských staříků.
    Ty nešlo přehlédnout. Jezdili dvě hodiny neustále tam a zpětv
    našem výhledu. Rychlostí co noha nohu mine. A navíc každých padesát
    metrů zastavovali. To jsme si vysvětlili tím, že staříci patrně
    trpí inkontinencí a prostě se jim pořád chce. Jsme rádi, že jsme
    je nestopli, byli bychom tam s nima patrně ještě dnes
    .

  • Den 15 : Den 15

    V noci opět pršelo. Déšť
    je tu takovej folklór…avšak během odpoledne (to je teď) se mraky
    pod vlivem silného vichru rozestoupily a my po dvou týdnech opět
    můžeme spatřit slunce.

    Navštívili jsme zdejší
    město. Nic moc tam teda nebylo…hledali jsme kontejnery za obchodem,
    jestli jako náhodou nevyhazujou prošlý potraviny. Nic takovýho tu
    ale nebylo. Tak jsme nabrali vodu a radši šli zase zpátky.

    Milý deníčku, rostou
    tady divný borůvky. Normální fijalový bobulky, ale rostou na smrčkovejch
    větvičkách. Jestli jsou dobrý nevíme, zatím jsme neměli takovej
    hlad, abychom ochutnali…

    Odpoledne jsme se pak věnovali
    neúspěšnému rybolovu…podél jezera a zase zpět. Háček sice
    občas zabral, ale nebylo to rybou, nýbrž kamenitým podložím zdejších
    vod. Pak bylo třeba vyhledat úkryt, když Šufan páčil háček zpět.
    Mimoto se Šuf začal dnes věnovat chmurným myšlenkám, v nichž ho
    láká domovina…Trajekt do Dánska = pouhý den cesty. Mě ale láká
    islandská zima a déšť, takže z toho nejspíš nic nebude.

    Ano, je tomu tak. Bob Hurikán
    by nade mnou jistě ohrnul nos, ale vskutku bych dal přednost teplé
    domovině před každodenní rutinou Islandského dne (po dalších
    21 dní). Leč stejně tak bych dal přednost karbanátku před dnešním
    nudlákem, a taky je mi to prd platný.

    Ale – vše co bylo výše
    Štěpánkou napsáno teď popřu (skoro). Takže – místní bobule
    /modrý, ale s bílým vnitřkem) počala Štěpánka jísti zakrátko
    a chtěla jimi otrávit i mně!! Co se potravin za supermarketem týče
    – viz zítřek. Ale stačí se podívat na jídelníček, a bystrý
    pozorovatel snadno zjistí, který že den nám kontejnery poodhalily
    část svého bohatství. Schválně to zkuste.

    Co se ryb týče, skutečně
    opět nic, ale našel jsem (taky opět) spoustu hub k večeři. Já tu
    smůlu ale prolomím, lovec Pampaliny se taky nevzdal po prvních 10ti
    neúspěších.

    Pak už se dne 15. nic nestalo,
    mimo to, že jsem se počal opět učit španělsky, a na jezeře se
    objevily vlny – způsobené místní lochneskou, kterou jsem neslavně
    neulovil.

  • Den 16 : Setkání

    Ode dneška budu dnům vymejšlet
    nadpisy, takže pak budou mít nadpis – Supr co?

    Vstali, váleli se na sluníčku,
    snědli kaši, váleli se na sluníčku, sbalili,v.n.s.,složili stan,
    v.n.s., šli k Bónusu na sraz s duem M and P (=Peddy a Mendolína). Bónus
    – ten je nejlevnější a dnes nám ukázal jak. Už na parkovišti
    našla Štěpka jenom trochu přejetej kávovej dort v skoro neporušeném
    balení. M and P nikde, tak jsme si nakoupili chleba a rozinky…vše
    euroshopper. V rámci dalšího čekání se fotíme s prasátkem Bónus
    a nalézáme „skoro čerstvý“ ovoce za supermarketem. Tím se rozpoutaly
    ovocné hody, během několika minut jsme snědli víc vitamínu C,
    než za posledních 14 dní. (viz jídelníček), navíc s turbosladkým
    kávovým dortem.

    Na scénu vstupují M a P,
    ona nadšena, on zhnusen, oba si berou jablka a pomeranče. Každý
    podle svých možností, každému dle jeho potřeb (to není Marx!).
    Nadšeně si popisujeme minulé zážitky – viz jejich deník. Šermujeme
    prstíky nad mapou přímo před lokálním supermarketem asi dvě hodiny.
    Protože se rozcházíme (sraz za šest dní u Mývatnu) oni do severních
    pobřežních vísek, my do bazénu.

    Bazén, tobogán, teplá vířivka,
    ještě teplejší nevířivka – to vše za pár šupů (300ISK –
    100 kč). Na mě se lepí mladý Islandský blondýny, na Štěpku tlustý
    pán – údajně „heboučkej, měkoučkej a teploučkej“. Takže
    dobrý, varhánky i na prdeli a den na stopu.

    Irskej inženýr nás bere
    do Rejtafjoduru, kde je furt mlha, a staví se tu hliníková megahuť.
    Islanďani se na ní těší, páč zamává s unemplojmentem (nezaměstnaností).
    Procházka městem bere dech – Štěpa říká, že je to hnus, já
    dokola opakuju „industriál park“.

    Tábořiště zadarmo, se sprchou
    zadarmo. Nářez – sprchujem se jak zběsilý, na tábořišti jsme
    úplně sami. Turisti zřejmě pro industrial patk nemaj pochopení.
    Taky je tu rybníček se spoustou ryb – je malinkatej a ryby tam navážej,
    aby je pak mohli prodávat rybářům – 500/ks. Nekupují přito zajíce,
    který je v pytli, ale ryby, jež se nachází v rybníce, musí si ji
    sami vylovit. Supr dobrodrůžo. Chtěl jsem si taky jednu vylovit (samozřejmě
    načerno), ale rozhodl jsem se, že svou první rybu musím pokořit
    v nespoutané přírodě, a v žádným TESCO rybníce.

    Je večer (já vůl málem
    napsal že se smráká), ležíme ve stanu, začíná pršet. Klasický
    případ našeho štěstí posledních (10ti?) dnů – prší jen v noci.
    Howg

  • Den 17 : Vyhnání z ráje (to je nadpis, co?)

    Tak nás ráno vzbudil déšť,
    co od večera nepřestal. Já, v domnění, jak snadno před stanem připravím
    bleskurychle porridge,sem vylezla bosa ven a jen v kalhotkách s benzinovou
    lahví v ruce. Šuf ale konstatoval že jsem blbá a ať to jdu vařit
    k chatce (tam pršelo míň). Tak jsem šla bosa v těch kalhotkách s tim
    vařičem a porridgem v ruce. Ale bylo mi 12 stupňů C zima a mokro.
    Vrátila jsem se a vyslala Šufa. To už bylo v poho – on uvařil,
    já snědla. Pak se šel okoupat, že jako třeba přestane pršet.
    Jenže to by nebyl RAINYfjodur (nebo jak se to jmenuje). Chvíli jsme
    teda čekali a když déšť trochu zesílil (itś necossary to enjoy
    real islandic day!!!) sme se vydali na exkurzi do hliníkové factory.
    Bylo to daleko a bylo to v dešti. Navíc ta factory zaměstnává spoustu
    Poláků, tak jsme se skoro začli bát o své věci (jinak je to putna
    – tady ty lidi jsou děsně čestný a nepodvádí – natož krást…)
    No ale ty poláci…bydlí v barevnejch kójích narychlo postavenejch,
    co vypadaj jako kravíny a celá ta oblast, kde jsou soustředěný
    nese nálepku TEAM VILLAGE. Aby líp poznali, kde je jejich kóje, maj
    to pěkně odlišený:

    Dovnitř jsme se ale nedostali,
    hlídal to tam sekutiťák. Lilo, lilo, lilo – k továrně jsme nedorazili,
    ale Peddy říkal, že je fakt megózní. My mu to teda budem věřit.
    Tak jsme se zas vrátili do kempu, co jsou zadarmo ty sprchy a objevili
    (Šuf) v chatce vytápěnou (turbo) místnost. Tak jsme si řekli že
    tam uschneme a čekali jsme teda v teple. Taky jsme se byli sprchovat
    (to je snad jasný)…

    Já jsem si četla v islandskym
    telefonnim seznamu, ale nedošla jsem dál než na stránku, co dělat,
    když to vypadá, že uhodí blesk. Psali tam, že na Islandu se to
    právě moc nestává, tak proto. Psali tam přikrčit se k zemi, být
    minimálně 5m od kamaráda (ať to smete jen jednoho) a zacpat si uši
    (kvůli hromu). Pak už jenom krápalo, tak jsme sbalili a šli na stopa
    zpátky do Egilsstadiru k Bónusu.

    Tam jsme nakoupili toto:

    kolínka,chléb pita, Šufovo
    chléb žitný.

    A neb se připozdilo a nikdo
    další nás stopem nikam nevzal a nám byla v 11 stupních zima, šli
    jsme kus za město, podél výpadovky a postavili stan na rumišti.
    Beautiful islandic nature!

    Jinak zavádíme hitparádu
    TOP TEN zbytečných věcí, které máme sebou. Rozhodli jsme se, že
    je musíme nějak využít. Zatím jsou to hity jako: 20m dlouhý špagát,
    sluneční brýle, 2. nádoba na benzín, moje
    šusťáky, sójová omáčka – (prozatím absolutní vítěz podle
    všech kriterií soutěže…) A dál se uvidí. Dem spát.

  • Den 18 : Narozeniny

    Budí nás déšť a teplota
    9stupňů C. Rychlá snídaně (snad už poslední v Egilstadiru) a hurá
    na stopa. Já bych rád do Seydisfjóduru (přístav v Dánsku) Štěpánka
    k Mývatru (jezero – komáři). Návrat se nekoná, stopujeme směr
    Mývatr, teplota 10 stupňů, déšť houstne.

    Asi po hodince odpadáme směr
    suprmárket. Je tam teplo (tak 20 stupňů) a neprší tam. Vybíráme
    VELMI dlouho – zvažujeme koupi těžítka, kypřícího prášku,
    zkoumáme složení sucharů. Voda z našeho oblečení se zatím pomalu
    odpařuje. Nakonec volíme nejlevnější keksy, usedáme za kasu a
    velmi pomalu je pojídáme. Venku houstne déšť, luštím SUDOKU v novinách
    zadarmo. Mimo to tam píšou (kreslej) že prší a bude pršet. Sudoku
    se nepovedlo, déšť řídne – dem stopovat – a máme rychlou kliku.
    100km pustinou (nejsou tu ani ovce a to je na Islandu co říct) nás
    veze Polák, co tu bydlí 7 let, poslouchá Glena Millera a nemá rád
    Greenpeace, jako všichni místní. (Protože sabotujou tu fabriku,
    co jsme tam nebyli včera).

    Tady končí prdel, vysazuje
    nás na odbočce v pustině, 7 stupňů C! Jelikož jsem oslavenec (je
    mi dnes 22 :o) stavím v dešti stan a jdu pro vodu – jako by jí tu
    nepadalo dost. Vodu mi na místní samotě natočila tak 4 letá holčička.
    Byla sama v domě uprostřed pustiny. Rozvážně mi sdělila „Yes,
    I can give you water“ což i provedla. Jako opařen (kéž by) jsem
    šel zpátky.

    Polívka a šup do spacáku
    – teplota jde dólu a furt leje. Štěpánka zpívá „Hepy brzdej
    tů jů!“ Dnešní den zřejmě končí, ze stanu už nevylezem. (14:30,
    7 stupňů C). Čtu Marxe, Štěpánka začíná první lekci mojí
    Španělštiny. Ještě že sebou taham knihovnu. OBJEV DNE – Jak
    správně položit alumatku – viz obrázek.

    je mi teplejc, ale furt ne
    dost.

    K narozeninám jsem dostal:
    Banán (od poláka) pusu (od Štěpánkut) TO SE MAM!

    Polák byl supr – dal
    nám nejen banán, ale taky každýmu pomeranč a žvejkačku. Já si
    vzala dvě :o). Prší, prší, jen se leje – koníčky!!! Když nepřestane,
    budem tu dlouho. Jinak cestou sem, do tý pustiny, sme asi 15km za Egilsstadirem
    viděli osamělý stan na nepříliš rušné křižovatce.

    Bylo to duo MaP, který
    teď (už tři dny) míří směr Vojonafjodur. To proto, aby viděli
    červené kopečky, kvůli kterým jsme všichni tady, na Islandu. Prší
    prší – vyděržaj Pijaňjér!

  • Den 19 : Nemusí pršet, jen když kape

    Prší. Ale chvíli i nepršelo
    (5 minut). Teď prší víc. Naštěstí jsme se stihli oba vyčůrat
    zrovna když jen tak krápalo. Nyní lije. Teplota nízko. Zůstáváme
    ve stanu a nevystrkujeme nosy! Asi v deset hodin kolem projede auto.
    Já „ty jo, šufe, to je provoz!první auto dneska“ Šuf „Kdepa!
    To už je druhý!“ No takže vzdor dešti usoudíme, že už je dopravní
    špička a vyrážíme. Prší (nerada se opakuju). Protože kdybychom
    měli stát u silnice a čekat až něco zastaví, asi bychom zmrzli,
    tak v dešti pochodujem a za pochodu stopujem. Po hodinovém pochodu
    staví auto – malý – a v něm tři ženy. Kufr plnej. My se ale
    hodláme vejít za každou cenu. Nejdřív se nasouká Šuf a vypadá
    to, že je plno. Pak tu jednu Francouzku namáčknem na vokno a vejdu
    se i já a 2 baťohy. Francouzky jsou úžasný typy. Máma má bílý
    (jak vypraný v Perwolu) svetr, ta vedle ní si cestou piluje nehty.
    Třetí má růžovoučký svetýrek a kabelku…Tak jedem. Dost to
    drncá (štěrk) a my pozvolna smrdíme v autě. Ta, co je namáčklá
    na vokno vobčas votevře, aby se mohla nadechnout čerstvého vzduchu
    namísto námi vydávaného puchu. Jenže vždycky jí ofoukne a prší,
    tak zas rychle zavře…Tedy trio nás sveze k Detifossu (nejvodnatější
    evropskej vodopád), tak ho jdem obdivovat.Náhle neprší jen shora,
    ale i zdola a ze stran – to jak se tříští vodopádová voda. Je
    to teda krása, tak jdem zas na stopa. Cílem je národní park Jokulsargljúfur
    (dalo hodně práce naučit se název)… Ťapkáme do kopce a ozývá
    se podezřelý jekot. Pendolína běží v dešti BEZ BUNDY! Máme ze
    shledání radost. Říkají, že ten stan na křižovatce byl opravdu
    jejich – a že už byli v tom Vajnafjoduru a hledali ten rudej kopec
    Rautholar, co jsme tu všichni jen kvůli němu. Co čert ale prý nechtěl
    – přijeli tam a sice se to tam jmenovalo Rauthólar, leč kopec to
    nebyl, byla to údajně farma s červenou střechou a prej se na Islandu
    podle místních jmenuje Rauthólar kdeco. Duo PaM nevědělo, kam vlastně
    se chce přesně vydat, tak jsme se rozloučili a šli na
    toho stopa do nešnl parku.

    Jak tak jdem a nestopujem (protože
    kolem nic nejezdí), tak vidíme Rauthólar, asi 1km od místa setkání.
    Haha, von je prevít takhle schovanej, to ho asi MaP nenajdou – je
    to daleko a prší. Zatímco s fotoaparátem získáváme tento skalp
    z nejcennějších, projelo 6 aut. Pak už jen jedno auto co čtvrt hodina.
    Nemusí pršet..jen když kape.

    Á propos – rozluštili jsme
    tajemnství předpovědi počasí na Islandu:

    Mají tu přísloví: „když
    neprší na jihu, tak prší na severu“. Pro ty, kteří implikacím
    příliš nerozumí to neznamená, že prší-li na severu tak nemůže
    pršet na jihu, vlastně může pršet všude a furt – což jest zřejmě
    zdejší případ. Leč přísloví „furt prší“ už nezní tak
    dobře.

    Hodina trmácení pustinou
    (pro změnu černá poušť) a už zase frčíme do toho…parku s tim
    hnusnym jménem. Němky co nás vezou byly pro změnu v autě 4, leč
    my se umíme neuvěřitelně koncentrovat – až na hustotu populace
    – dva stopaři – jedno sedadlo, hlavně že vypadnem z pouště.

    Dorazili jsme do oázy typu
    „ztracený svět“ – obrovitá propadlina ohraničená vysokou
    skalou – ze všech stran mimo příjezdovky – a v ní lesík, jezírka
    a kemp.

    Procházíme lesík, fotíme
    jezírka a nekempujem v (placeným) kempu. Jedna paní se nám strašně
    omlouvá že nezastavila, ale že měla plno :o) je moc ráda, že jsme
    dorazili.

    Po plastátách (Islandská
    obdoba Ferát– nemaj ve skalách řetězy, nýbrž plastový špagáty.
    Tj. sympatický, zvlášť pro nás – neb nemáme rukavic) stoupáme
    ven ze ztacenýho světa, fotíme panorámata a jdem do hlubin parku.
    Hlubiny parku – bažinatá náhorní plošina, kde je podle průvodce
    „skvělá příležitost k pozorování ptáků“ se ukazují býti
    velmi hluboké. Padá na nás únava, tedy stanujem opět načerno v NP,
    tentokrát v bažinatém vřesovišti.

  • Den 20 : Raudhólar podruhé – ještě lepší než ten včerejší

    Ráno svítí slunce. To
    je NEVÍDANÉ! A je teplo! TO JE NESLÝCHANÉ! A já vstávám dřív
    než Šuf. NEČEKANÉ. A vařím instantní čaj v ešusu po nudlích
    s omáčkou. HNUSNÉ!

    Balíme a jdem. Ólalá,
    přicházíme k cíli dua MaP, které se sem bohužel nejspíš nepodívá.
    Raudhólar v celé své vznešenosti se nám tyčí vstříc. Dobijeme
    se vrcholu, i když je to zakázáno (špagát přes cestu). Opravdová
    KRÁSA! Fotíme jako zběsilí. I Okolí je pěkné. Fotíme. Na vrcholu
    si dáváme pomeranč. Zde náčrtek Rauthólaru:

    Po další chvíli chůze
    se dostáváme do Vesturdaluru, což je kemp, ve kterym nikdo není.
    V potoce se okoupu a vybalujem batohy, za účelem vyhnat zatuchlost
    (hlavně teda Šuf nám nějak zasmrád) a spočítat zásoby (a hmotnost)
    jídla, které vlečeme. Výsledek budiž zezadu deníčku.

    Hmotnost: Šuf – asi deset
    kg +,-


    Já – asi 3 kg +,-

    Zjištění : Jídla je
    dost

    Rozhodnutí: musíme teď
    často jíst těstoviny

    Ztráty:Rozpadlý pytlík
    rýže

    K likvidaci: sójová omáčka
    (vyhazujem)

    Nálezy: 3 houbové polívky
    (proč jsme nedávali houby do nich, ale do hrachovky-nevíme)

    Co nám dochází: síly
    nosit to na zádech

    Škody: Rozpadly se mi multivitamínový
    tablety a upatlaly baťoh.

    shruto, podtrženo
    OUKEJ.

    Cesta z Vesturdaluru počala
    špatně – nevim jak to vypadá, když se člověk strhá, ale já
    se docela určitě strhal. Částečně to lze odůvodnit tim, že mi
    přibyly 2,5kg vody – neboť v rámci povinného využívání předmětů
    z „TOP TEN“ v nepoužitelnosti byla i rezervní nádoba na benzín
    naplněna vodou. Pravý důvod strhání však byl jiný. Že jsem zjistil,
    co všechno táhnu a neunesl zátěž psychickou, nikoliv fyzickou.

    Nedaleko za kempem jsme však
    vklouzli do nádhernýho zelenýho údolí s modrým potůčkem. Ten
    jsme museli brodit, ale šlo o nejpříjemější brodění co jsme
    zatím prováděli. Za potůčkem jsme slupli čokoládu (vychází
    nám teď 1/2 tabulky na den!) a pokračovali zurčícím údolíčkem.

    Strhání pominulo – náhle
    obrozen vyrazil jsem kupředu, ubohou Štěpánku nechávaje v oblaku
    prachu za sebou. Ta se rozvážně vydala za mnou, ponechávaje moje
    výkyvy bez komentáře. Nutno poznamenat, že jsem objevil, že za
    pochodu se supr přemýšlí – udělal jsem spoustu plánů, rozebral
    Marxe a spočítal nějakou lineární algebru C!. Alternativní vysvětlení
    je, že jsem dostal úpal, což je na tom sluníčku docela možný.
    Je tu totiž nejmíň 15 stupňů ve stínu, čili je nám fakt hic.

    Nastoupáme z rokle mohutné
    Jokulsú – podél které jdem třídenní tůru – opět k Detifossu,
    ale dojdem k němu z druhý strany. Nejbližší most 30km. Výstup ve
    vedru je zničující – Štěpánka vaří večeři a já hledám
    dnešní schovku pro stan. Jenže na plošině nic není – široko
    daleko tak 2 km jen rovnej vřes. Až na jednu rokli, ale tam je kamení,
    to by se nám nespalo pohodlně. To víte, máme už leta, a stejně
    tu nikdo nechodí. Kempujem ve vřesovišti. Jsme čím dál tím oprsklejší,
    co? Kdy se nám to asi vymstí…

    Slunce stále svítí, na nebi
    ni mráčku. Je 10 večer a my bysme rádi šli spát. Štěpa usíná
    se slunečníma brejlema – vypadá v nich jako včela medonosná. Navíc
    je furt vedro. Stejně stavíme stan – jako úkryt před sluncem,
    v noci ale přijde zima. Jsme 40 km pod polárním kruhem. Žůžo.

    Ze života hmyzu (jasně že
    Islandskýho). Štěpa trvala na tom, abych sem napsal, jak je to tu
    , na Islandu s mravencema. Čili: žádný tu nejsou.

  • Den 21 : Od Detifossu k Detifossu a tak dál

    Vykročili jsme svižně už
    v 8:00 (přece jenom, je to NP) a vydali se dál. Už se ani nedivíme,
    že tu nepotkáme ni živáčka – přestože jsme na jedný z nejvyhlášenějších
    Islandských stezek. Né že by na Island jezdilo málo tůristů
    (ročně přes 400.000 – více než obyvatel Islandu), ale prostě
    tady nejsou. Vysvětlení jsou dvě:

    a/ Island je velkej jako kráva,
    tak se to ztratí

    b/ Na Island jezdí jenom bohatý
    turisti (třeba my) ty pěšky nechoděj – jezdí v Toyotách z půjčovny.
    (Turistu na Islandu poznáte podle Toyoty – fakt), platí vstupy,
    kempujou v kempech a berou stopaře. No vod toho vlastně sou , ne?

    K Detifossu (ten největší
    vodopád, co už jsme u něj byli, jenže na druhý straně) je to 8
    km, pohodička. Jenže ouha – značka ukazuje dvě cesty – jedna
    jde roklí a je prej very dangerous. To podle mojí teorie znamená,
    že je hezčí, a píšou to tam proto, aby se víc líbila německým
    turistům. Teorie je zřejmě pravdivá – krom jedný plastáty, dvou
    kamenných polí a bažiny a chůze po půlmetrový římse jsme žádný
    nebezpečí nepotkali – takže je to stezka pro důchodce.

    V Detifossu teklo tolik vody
    co předevčírem – čili asi 90 kubíků – tak jsem si ho zase
    vyfotil. Tentokrát aspoň nepršelo – i když vodopády vyráběly
    svůj vlastní déšť, takže jsme zmokli stejně. Z týhle (západní)
    strany je vodopád fakt hezčí, fotili jsme i duhu. O kilometr proti
    proudu je ještě jeden vodopád – sice není nejmohutnější v evropě,
    ale zase je pěknej :o).

    Náš problém: zýtra máme
    být v Mývatru, leč vede tam odsud jen nějaká horská cesta (level3).
    Tam asi nic nestopnem.

    SILNICE NA ISLANDU (sorry jestli
    se opakuju)

    LEVEL 1 – můžou jet všechny
    auta.V létě

    LEVEL2 – můžou jet jenom
    offroady

    LEVEL 3 –můžou jet jen
    hustě vytuněný offroady

    LEVEL 4 – může jet leda
    tank, možná to pude přeletět letadlem.

    Chytáme druhou možnost –
    objet celej park zpátky dokola (60km zajížďka – level 1-2)

    Supr Nizozemci nás berou na
    začátek parku, kupujou nám benzín. Jejich návštěva parku spočívá
    v tom, že dojedou pučenou Toyotou doprostřed „ztracenýho světa“
    řeknou, že nic moc a hoděj nás na výpadovku. Ideální stop. Prej
    jezdí jenom na věci, co jsou „WOW“, na Islandu jsou hlavně kvůli
    brodění. Řek autem. Máme kliku – další stop jede do Mývatru,
    je to offroad s korbou – jedeme venku. Je tu frišno, ale hlavně že
    se vezem. Islanďani jsou zdravící národ – Když vám nemůžou
    říct „haj“ tak aspoň mávaj – třeba když stopujete, každej
    mává. Teď na nás na korbě taky každej mává, jenom motorkář,
    co jel 150km/h nemával. Ten jenom kejval helmou, určitě přitom říka
    „haj!“.

    A tak jsme cestou na korbě
    zmrzli, natočili hustý videa a užili si cestu (na kost). Bylo to
    přece jenom 100 km daleko a my v tom vichru měli jen: Šuf: trenýrky,
    kraťásky, tričko Já: kalhotky, podprsenku, kraťásky, tričko

    a oba dva jsme měli sluneční
    brejle, aby nám nefoukal štěrk do očí. Stačilo, že foukal všude
    kolem. Posádka auta měla v plánu se ocachtat do ňáký BLŮ LAGŮN,
    tak jsme jeli s nima. Leč týpek obhlíd cenu a řek : Tak tam nejdem.
    My cenu nevěděli a vzali jsme to kolem plotu načerno. Baťohy s oblečením
    jsme ponechali opodál svému osudu.

    PLÁNEK
    BLŮ LAGŮN:

    (drahá imitace opravdové
    modré laguny co je u Keflavíku). Výhoda byla, že hlídač přes
    čmoud neviděl, tak tamtudy jsme vnikli.

    Zatímco se koupem, hlídač
    pojídaje banán objevil naše batohy a svlečený věci. Zakroutil
    hlavou a dojedl banán. Toť vše. „Máme to zadarmo ,mámo“! Okoupaní
    jsme vzali batohy a v klidu odešli. Ještě jsme si šli pro vodu. Zjištění:
    vstup 1100 ISK, víc než v pravý Blů Lagůn. (Druhej den jsme viděli
    německou rodinku co přijela…a zase odjela, kroutíc hlavou, jak
    je to drahý. Malý český člověk se neztratí.)

    Stan jsme rozbili kousek dál
    v černý minipoušti – byl tam sice písek, ale byla schovaná. To
    se ukázalo jako zrádný: v noci se zvedl déšť a vítr a s nimi i
    část našeho stanu. No jo, průvodce nás varoval slovy : „ I mezi
    zkušenými cestovateli podezřele často kolují historky o ulétnutých
    stanech!“ Tak už jsme taky zkušený. Naštěstí jsme byli napůl
    vzhůru, takže ztráty můžem vyčíslit na pouhý 1 kolík. Sakra…já
    zapoměl (viz název kapitoly). Cestou na korbě jsme opět projeli
    kolem Detifossu, tentokrát ze strany východní. Tuto atrakci jsme
    tudíž navštívili již potřetí a známe jí líp, než leckterý
    Islanďan. Shrneme-li náš pohyb posledních tří dnů, pak jsme se
    přesunuli o 200m přes řeku tam, a zase zpět. Šlo to, pravda, i
    rychleji, leč naše lano na brodění je krapet kratší.