skuhry.com – pro mou i vaši úspěšnou prokrastinaci

Rubrika: Blok

Tak nějak o všem. Ovšem.

  • Шyf : nádech nad skluzavkou

    Je vlahej večer, jsem doma sám a vařim kejdu. Smíchal jsem co šlo, a vařim to ve velkým hrnci. To co už nešlo, tak se peče o kousek níž v troubě – s tim vařeným to smícham až pozdějc. A přidam mandarinky :). Totiž .. je potřeba sdělat všechny potraviny v ledničce, bo zejtra ráno odlítáme s Martinou a Ťuhýkem na měsíc do ruska. Jestli se neposerou po tomhle, tak už je žádný rusko-mongoloidní blafy nemůžou rozhodit.

    No nic, vlastně sem nechtěl psát o žrádle ale vo tom rusku. Podcenil jsem to. Azbuku umim tak napůl, a rusky vám povim akorát že v maskvě vsjo balšoje – což je príma, ale bojim se že to stačit nebude. Však vono se za ty dlouhý dny ve vlaku i mimo něj něco přiučim.

    V čem jsme přípravu rozhodně nezanedbali jsou medvědi. Setkání s medvědem je alfa a omega ruského turisty. Podle různých rad, co jsme za poslední měsíc sesbírali od moudřejších a zkušenějších sesbírali musíme při spatření medvěda:

    1) utíkat po vrstevnici. medvěd má čtyři nohy – rychlejší než já je do svahu i ze svahu. Ale po úbočí mu to nejde, asi přepadává s kopce nebo co.

    2) sbalit se do klubíčka. medvěd si pohraje a pude.

    3) tančit a hulákat. medvěd odejde

    4) dělat mrtvýho. mědvěd mrtvoly nežere, maximálně nám ukousne ruku. i pak musíme ale dělat mrtvýho!

    5) je to jedno. na devadesát procent nebude mít medvěd touhle roční dobou hlad, a nechá nás plavat. pokud hlad mít bude, sežere nás stejně.

    Po sesbírání těchto mouder jsem se rozhodl že na starší a zkušenější prdim, a zkusim neotřelou strategii – zapálim noviny a počkam až medvěd uteče před vohněm. Jestli to funguje poznáte jednoduše. Pokud tenhle záznam v blogu zůstane poslední, tak to nefungovalo.

    No nic, vám i medvědům zdar. Letim ještě nakoupit trochu žrádla. K tomu přibalit dvě trika, jedny pohory, rybářskej prut stan vařič spacák karimatku a ručník aby se chudák Douglas Adams netočil v hrobě. Kytaru po zkušenostech z letu do Austrálie neberu, koupim si jednu ve Vladivostoku a v Moskvě jí daruju strádajícím. Páčko!

  • šuf : jak jsem neudělal v metru vodopád

    Jedu takhle jednou metrem a nudim se. Neokopává mě žádnej prďola, nežvástá tu žádnej houmles, a jaru navzdory šla dneska teplota dolů, a tak ani tupě necivim na puberťačky v šortkách. Nudu jsem se tedy rozhodnul rozčísnout sám, a šoupnul jsem si do huby šumivej celaskon. Teda .. nejdřív jsem ho pokusně párkrát olíz, a pak až šoupnul.

    Hmm. Jako nečekejte žádnej příběh plnej lásky a dobrodružství. Ten celaskon mi trochu odřel jazyk, a pak v poklidu vyšuměl. Při lízání na veřejném prostranství mi nikdo nic neřek, ani se neofrněl. Tak proč vo tom vlastně píšu?

    Děsně mě totiž překvapilo, že jazyk věděl co s takovým celaskonem dělat. Jako kdyby už někdy nějakej žužlal. Matně si zpětně vzpomínam že von už asi žužlal, a nebylo jich málo. Von věděl, že stačí s nim rejdit po dásni, a když je pěny moc tak vodevřít hubu a nechat celaskon na vzduchu bez styku se slinama, aby se uklidnil.

    Ten jazyk má lepšího pamatováka než já! Já nevěděl co se stane, proto jsem zkusmo olizoval. Když jsem to pak fouknul do pusy, čekal jsem že třeba exploduju a budu vrat na podlahu metra bubliny jak vodopád. Smůla – nestalo se, bo moje pusa která evidentně už celaskonů vycucala desítky, vědela co s nima, a zvládla to s bravurou stejnou jako před patnácti lety, kdy tak hádam že mohla cucat svuj poslední celaskon.

    Co všechno si moje svaly pamatujou, o čem já nevim? Hlavou se honí desítky otázek. Jak jsem na tom s prolejzačkama? Jsem ještě pořád špička počítačovejch hrách, ve kterých jsem kraloval v pubertě? Umim se ještě nechat kojit?

    Jaký to asi je, cucat dudlík? Tak, a tady už vás zanecham ve vlasních úvahách. páčko

  • šuf : konec hadrníků v čechách

    Megasekáč a superbazar skončily. Zkrachovaly. Už nejsou. Legendární obchody, skutečné protipóly moderního konzumu. Haly o velikosti Tesca narvaný prádlem, kde jste za stovku pořídili oblek i s botama. Neexistovaly tam cenovky, v jedný hale byly na dlouhých stolech poházený oblečky za třicet, v druhý (lepší) totéž za šedesát. A jednou za čas akce "vše za pět".

    A ty lidi tam .. cikánský rodinky si hážou napříč halou hadry, důchodci natahujou kalhoty na sukovitý nohy přímo mezi stolama, lepší lidi co ale maj taky hluboko dokapsy jen obcházej a očuchávaj. V osm se zavře, a houmlesové co se tu byli jen zahřát jsou vyhozeni ven. Tak zase zítra, hoši! Jenže .. teď už žádné zítra nebude.

    Zlí jazykové tvrdili, že ty hadry vozili z německýho červenýho kříže. Někdo je dal na charitu, a nám je tu prodávali za pětikorunu. Tvrdej zisk. Na druhou stranu, charitativní funkci to určitě mělo, hádam že megasekáč zachránil nepočítaně socek před umrznutím. A já se ptám, co budou ti nebozí mužové dělat teď? Ještě že zima už přešla. Ale ta příští bude zlá.

    Jsem ve fázi popírání. Je krize … bazary maj přece prosperovat, ne nemůžou být pryč. Megasekáč se přestěhoval do Úvalů u Prahy, ale to je jako by umřel. Co na to říct, ve svých pětadvaceti jsem zhnusen světem, který už nikdy nebude jako tehdá, když jsem byl mlád :).

  • šuf : Upřímnost až po pátym pivě

    Objevil jsem u sebe zásadní charakterovou vadu: nepotřebuju alkohol abych byl upřímnej. To neni ironie ani skrytý vychloubání, myslim to vážně. Proč?

    Normálně se k sobě lidi chovaj slušně. Jen občas popustí ventily, ožerou se spolu a řeknou si, co by si jinak neřekli. Druhej den přebolí hlava a je dobře. Líp než předtim – pročistí se vzduch. Alkohol tu hraje velmi užitečnou roli – nejenom že popustí zábrany mluvčímu, ale taky obrní posluchače aby ne vždy příjemný sdělení snášel. Opilost je navíc univerzální omluvenkou, kdyby to náhodou někdo z nich s upřímností přehnal. Geniální, jednoduché, jako by to vymyslela sama matka příroda.

    Kdyby na sebe lidé byli hustý i normálně, bez chlastu, společnost by se rozpadla. Lidi jsou ale naštěstí nastavený jinak, a jsou-li v běžným denním režimu, maj tendenci držet jazyk za zuby. Většinou je to dobře, někdy je to škoda.

    Samozřejmě, jsou lidi co chlast nepotřebujou. Maj (oni, ne já) cit pro to, co kdy říct a co ne. Ví, že mluví-li k střízlivému, musí volit slova opatrněji atakdál. Ne s každým ale vyjdou. Pro někoho totiž výměna ostřejších názorů patří zásadně do alkoholickýho oparu, a kdo se o ní pokouší střízliv a za dne, je v lepším případě nezdvořák.

    I já si v tomto světě našel režim fungování. Nemluvím, když nejsem tázán. Považuje-li někdo téma za ožehavý, začne o něm mluvit až po přiměřený dávce omamný látky, pak i já mu s radostí řeknu svůj díl pravdy. Jinak radši neříkam nic, bo už jsem dávno zjistil že výše zmiňovaný cit pro situaci nemam. Proto jsem ale jen rád, když s problémem přijde někdo jinej, a tuplem si toho cenim když to udělá střízlivej.

    Muj přístup ale má vážný mouchy. Když se druhej neožere, a mluvit nezačne, vzduch se nepročistí. Někdy to proto přece jenom zkusim, a vypálim první ránu. Dělam hodně nerad – až když už mě někde moc tlačí bota. Někdy to dopadne dobře, většinou ne. Navzdory výše uvedenému to totiž dělam za střízliva, nemam tedy ani omluvenku, ani obrněnýho posluchače. Proč? Rád kontroluju co říkam, a taky ocenim když si dialog oba pamatujem dobře a nejen v obrysech. Ale v tom asi bude ta chyba. (žádná ironie!)

    Závěr nemam, jen předsevzetí do budoucna: stát se dalším z průkopníků střízlivé metody. Protože muj názor (s kterým můžete klidně nesouhlasit. třeba na základě výše uvedeného) je, že schovávat se s vážnýma sděleníma za půllitrem je víc srabárna než ohleduplnost. Ale v čechách holt máme jinou tradici.

    P.S.: Existujou taky milióny lidí, co emoce neventilujou, alkohol nealkohol. Asi bych je teď měl taky odsoudit, ale kašlu na to – ať si dělaj co chcou. Copak jsem nějaká morální autorita? Kulový!

  • šuf : existuje průměrnej bobek?

    Ne … nemůžu si nejdřív sednout a pořádně to promyslet, dyk jsem tak roztěkanej že během chvíle ulítnu duchem k něčemu jinýmu. A ne, nemůžu o tom přece začít psát předtim než to mam pořádně rozmyšlený. To je jak začarovanej kruh.

    Chápete, přijde myšlenka (samozřejmě geniální :), a vy máte dvě možnosti. Běžet si jí rychle zapsat, a nebo jí nejdřív podrobit kritickýmu zkoumání. Jasně, že nejdřív podrobit, co by tak asi člověk hnedka psal. Jenže ouha – když jí budete podrobovat tomu kritickýmu zkoumání (jako u vás v hlavě), riskujete že původní myšlenka bude zapomenuta – ztratí se někde v procesu. Je to něco jako když šachista hraje po paměti, promýšlí do hloubky nějakou variantu a zapomene přitom jak vlastně právě stojí figury. Nebo ještě konkrétnějc: vzpomenu si, že Mach a Šebestová si kladli otázku kolik má zajíc lesní chlupů, a zamyslim se jak bych to řešil já. No, je blbost počítat to přímo na tom zajícovi, povídam si, tak bych toho zajíce asi oholil, sehnal přesnou váhu, napočítal pětset chlupů, zvážil je, pak zvážil všechny chlupy a trojčlenkou dopočítal celkovej počet chlupů. Jenže pak to začnu řešit víc do hloubky. Má zajíc všechny chlupy zhruba stejně těžký? Dokážu mu je oholit? A kde teď do prdele mam shánět zajíce?! (plus samozřejmě otázka nejdůležitější: nezkoušel to už někdo přede mnou, takže můžu odpověď vygůglit bez zbytečnýho šaškování se zajícem?)

    To všechno jsou dobrý otázky, bo se držej tématu. Když si na ně na všechny odpovim, můžu hrdě vykročit vpřed, shánět (do prdele) toho zajíce. Ale nevykročim, protože mezi nima přijdou i ty druhý, zrádnější otázky: Měli na mysli nějakýho konkrétního, nebo průměrnýho zajíce? Existuje něco jako průměrnej zajíc? Jakýpak má asi průměrný bobky. Hoří ty bobky? Třeba ne, třeba hoří jenom když jí ten zajíc nějakou speciální stravu. A jí von speciální stravu? Ne, nejí – dyk je to přece průměrnej zajíc, tak žere naprosto průměrnou stravu.

    Tak. A tady spokojeně skončim. S vědomím že jsem jednou provždy vyřešil problém průměrných bobků. A v tom je ten průser … protože původní problém počtu chlupů zůstal nevyřešen, to proto že ten je někde o dva odstavce vejš, a pomalu už si na něj nevzpomenete ani vy, čtenářové. Natož pak abych si na něj vzpomněl já, s hlavou plnou, plnou … bobků. Ať už průměrnejch nebo speciálních.

    No vidíte … tenhle článek měl taky bejt o něčem úplně jiným .. a neni. Konkrétně vo tom, že prokastinace je mrcha všudypřítomná, jenže vo zajících se píše líp, tak měla holka smůlu. Abych aspoň naznačil o co mělo jít, doplnim vysvětlení našeho zaječího příkladu: mý podvědomí moc dobře ví, jak línej jsem jít shánět nějakýho debilního zajíce. Tak mě radši nenápadně pošťouchlo k úplně jiný otázce, kterou umim vyřešit i bez zajíce.

    Ale o tom už někdy jindy. Tento blog teď hodlam přibližovat publiku, tak nebudu psát dlouhý eposy, ale jenom krátký blbosti. To ste rádi, co? A to i aby napsal takovýhodle kraťáska člověk potřebuje dodělat práci, ustřihnout od internetu, vypnout muziku, smazat hry a odejít pěšky s notebookem v batohu sám na chatu, kde mimo štípání polen neni v prosinci jiná alternativní činnost než psaní blogu. A přitom to je docela sranda … já vám ani nevim proč se to debilní podvědomí snaží psaní odkládat.

    P.S. Průměrnej čech vypije za den půllitr piva, něco přes decku vína, malýho panáka tvrdýho, trochu mlíka, čaje, džusu a koly. Do toho sežere půl jahody, lžíci kyselýho zelí, gram prošlýho masa a pár dalších nechutností. Myslíte si že po tom všem má průměrnej bobek?

  • šuf : proč pít vaječňák na hajzlu

    Před timhle článkem jsem se na děsně dlouho odmlčel. Takže čekejte velké myšlenky 🙂

    Stalo se to předevčírem. Jdu takhle v jednu ráno domů z hospody, když tu uslyšim hlas. To se mě ptá mé druhé já mocným hlasem: "Ty vole, co že tak brzo deš domů?" Chci mu odpovědět "ty vole, protože zejtra musim …", a pak jsem se zarazil. To nebyla ta věc na kterou se druhý já ptalo. Vono, potvora jedna, mířilo mnohem hloub. Dobře vědělo, že už tolikrát jsem v životě "zejtra musel", a hovno jsem si z toho dělal. Tak proč teda pochoduju po Jiráskově mostě k domovu, místo abych do sebe na Andělu lámal další vaječňáky s klukama na záchodě? Prooč?! To byla otázka, a protože z Jiráskova mostu je to k nám na Vinohrady ještě pěknej kus cesty, měl můj podnapitý mozek o předivo postaráno.

    Populární odpověď, kterou mí vrstevníci svým druhým já předkládají je, že jsou starý. Už na to nejsou, sedět někde do pěti do rána aby pak další dopoledne strávili s hlavou v dlaních. Že už to tělo míň vydrží, a kdesi cosi. To je podle mýho totální hovadina. Kocovina a nevyspání funguje podobně jako před pár lety, stařecký kecy jsou jenom výmluva, a pravda je jinde (poznámka mimo mísu: jsem zvědavej jakou výmluvu si vymyslíme ve věku, kdy ty stařecký pravdivý budou. No přece si nebudem říkat pravdu .. to je pro děcka). Ráno nejsme o nic víc nepoužitelný než před pár lety, akorát nám ta nepoužitelnost víc vadí. Mít kocovinu v posteli, u kompa, ve škole nebo na přednášce je úplně jiný kafe než jí mít a snažit se něco dělat. To si pak teprv připadáte zbídačený. No a protože dneska se snažim dělat něco smysluplnýho imrvére, tak mi ta zbídačenost asi vadí.

    Nejde tu jenom o chlast, ta myšlenka je obecnější. Vůbec si nějak víc vážim (vážíme?) času, a tak se mi s nim nechce plejtvat. Nedělam spoustu věcí co jsem dřív dělal, hry nehraju, na kytaru nešáhnu jak je rok dlouhej … a vidíte jak dlouho jsem nenapsal nic sem na blog. To neni náhoda .. to je, mí milí time management.

    Nemluvim tu o nějakým extra tuningu s kalendáříkem a tužkama. Stačí fungovat v režimu: říct si co je třeba .. a udělat to. Zamyslet se co dál je třeba, a zase to udělat, a tak dál furt dokola. Člověk do toho zabředne ani neví jak. Aktivity, který třeba tak nějak nejsou prostě samy vypadnou. Šel jsem z hospody, protože ráno bylo třeba vstát a pracovat. Teď mam nutkání přestat psát tenhle článek, protože musim psát grantovou žádost. A tak dál. Věci co nejsou třeba najednou … prostě nejsou vůbec.

    Za poslední roky jsem se naučil být "pánem" nad svým časem. Stíham docela dobře spoustu věcí .. akorát nějak zjišťuju, že se z toho nějak vytratila ta sranda. Né že by to jako bylo nějak zlý, to neřikám (jsem dneska jenom hodně negativně nalazenej po devíti hodinách v kanclu) … ale nějak to neni ani kór dobrý. Waltari na to má takovou pěknou metaforu: divoká řeka života se rozšířila, až se nakonec proměnila v klidné jezero. Dobrý, ale ty vlnky tomu scházej.

    Sesumíroval jsem si to do hesla: Nezestárl jsem, akorát zmoudřel. Tělo by furt mohlo hopsat po lučinách a prolejvat se rumem dnem i nocí, ale duchu se nechce, protože "ještě musí něco udělat". Je fakt, že teď dokážu zvládat víc věcí než bych si před pár lety uměl představit, ale holt se za to platí nějaká cena.

    Otázka zní: je cesta zpět? A pokud jo, kdo po ní vlastně chce jít? Já? Možná. A nebo si jen tak stařecky povzdychávám, jaká nuda je život v jezeře. Pamatuju si že řeka měla vlnky, který vynesly člověka do výše, a zapomínam že ty vlnky měly taky druhej konec někde dóle. Ale vlastně bych se svým mladším já neměnil.

    V létě jsem našel svůj deník asi z 18-ti let. No řeknu vám, takovýho vola bych potkat nechtěl, někdy sem o tom napíšu separé článek. A rozhodně bych se do toho stavu ducha nechtěl vracet. Žena se při čtení smála, já teda ne. Až moc palčivě jsem si uvědomoval jak málo mam s tim klukem společnýho.

    Ne, zpátky nechci. Ale to snad ani nemusim. Chci jenom pít vaječňák na hajzlu kdykoliv se mi zachce. To chci tak moc? Před tejdnem jsem si cestou tramvají říkal, že bych si asi nemohl úplně sám menežovat vlastní čas. Kdykolivv jsem někdy byl třeba mimo školu, bez blízkých dedlajn, odkázanej jenom sám na sebe (mý svědomí bylo jedinej šéf široko daleko – tajm menežr) dělal jsem spoustu píčovin, jenom né to co jsem měl. A vidíte, teď se mi ten poznatek hodí. Myslim že je to právě naopak – musim to udělat tak abych byl sám svým tajm menežerem, a von už se vaječňák na záchodě spolu s ostatníma píčovinama dostaví. Hohó, můj plán je stát se vědcem. Budu flákat výzkum a dělat kraviny. A až mě kraviny omrzí, zamrznu na měsíc dnem i nocí nad výzkumem, vopublikuju to, a vrátim se ke kravinám. Juchůůůůůů!

  • šuf : Můj první nekrolog

    Umřel pan profesor Sojka – pokud mě někdo z mých učitelů hodně ovlivnil, tak to byl on. Nejspíš by se to slušelo, ale nebudu užívat vzletných frází typu "byl to velký člověk". I když on asi byl. Asi? Za poslední roky jsem byl na desítkách jeho přednášek a seminářů, pár konzultacích – a po pravdě nevím jestli on si rozuměl se mnou, já s ním jo. Před čtrnácti dny mě odmítl vést jako doktoranda, posílal mě k někomu mladšímu – nejspíš už věděl. Ale ukecal jsem ho aspoň na publikaci společnýho článku. Co se dá dělat, napíšu ho in memoriam.

    V mým věku se člověk ještě nesetkává se smrtí tak často. Nebo aspoň já ne. A tak se mě to dotklo – podivnou směsí smutku a nasranosti. Nasranosti né na boha, né na nespravedlivej svět, prostě jenom nasranosti která dává člověku touhu něco udělat, i když ví že ničemu nepomůže. Praštit do zdi, hodit hroudou, běžet dokud nepadnu. Nasranosti, a smutku že svět do kterýho vstanu zejtra bude o malej ale pro mě dost citelnej kousek horší než ten včera.

    A tak jsem vyběhl nad Drahovice na vodárnu. Šest ráno, svítalo, nikde nikdo. Zblbnutej filmovýma scénama a pohanskou mystikou, chtěl jsem si aspoň něco hodit dolů – asi to má člověku pomoct se s někym rozloučit, přenést se přes to a jít dál. A tak jsem nakonec nic nehodil.

    Přijde mi povrchní předstírat že se teď má líp. Nemá. Rozplynul se do nicoty, tak je to. Stejně jako se jednou rozplynu já, i vy. Věřící člověk je pokrytec, kterej znevažuje smrt – kterej si usnadňuje poslední loučení předstíráním, že jednou bude zase následovat shledání. Pokrytec kterej hází kámen do propasti, a sám sobě nalhává že to má nějakej význam.

    Smrt neni jako globální oteplování. Smrt je opravdová. Přesto něco uvnitř, nás nutí předstírat že je to obráceně. Asi abychom se cítili líp, asi protože tíhu světa jaký je – bez globálního oteplování a se smrtí bychom neunesli. Nikdo se nechce naordit do světa kde není zač bojovat, kde je nutno jenom čekat až vás matka příroda smete zpátky do nebytí. A přesto právě tam se rodíme.

    ..

    Jsme malý, a úplně nepodstatný shluky živý hmoty poletující vesmírem, kterej se kolem nás netočí. Vznikáme a zanikáme, a všehomírovi je to srdečně jedno. Je tak těžký se s tim smířit? Přece i tak je život sranda. Né, Sojka nebyl superman jak je moderní předstírat o čerstvě zemřelých. Ale co dělal, dělal hodně dobře, a co víc – bavilo ho to, i když to třeba smysl nemělo. A všehomíra mu mohl bejt ukradenej. A proto čest jeho památce, přestože jsem za něj ani nehodil šutr z vodárny.

  • šuf : blbečkova zpověď

    Každá parta potřebuje vůdčího blbečka. Typicky je to člověk společensky orientovanej, ale trochu zakomplexovanej. Je to on kdo vkládá energii, kdo vymejšlí a organizuje, komu se volá když se něco posere. Taková funkce vyžaduje trochu schopností, trochu fantazie ale hlavně vůli něco dělat. Odkud se taková vůle bere? Může za ní stát libido, ambice, a nebo (jako u mě) komplex zastrčenýho dítěte.

    Je to pěkný bejt vůdčí, ale neni už tak pěkný bejt blbeček. Lidi kolem jsou ve svý podstatě líný – a vy před ně jdete s kůží na trh. Blbej datum? Blbý počasí? Blbej nápad? Sorry, dneska nemůžu. Dík za pozvání.

    Vim o čem mluvim. V posledních pár letech jsem pořádal pět dědských táborů, založil tři hudební skupiny, staral se dva roky o běh jedný vily a teď mam na triku jeden ateliér. Do toho nějaký vandry, vařby .. kdo ví ten ví, a kdo neví, ten ať si něco představí. Někdy přišlo víc lidí, někdy míň, někdy nikdo.

    Nevykládejte si to špatně – nechci tu nadávat že jsou lidi líný. Ať jsou. A vůbec – neni to jenom o lenosti. Já i moje okolí přicházíme do věku, kdy čim dál tim častějc někdo vypadne ze společenskýho života bandy. Odejde vydělávat prachy, chce bejt víc se svým klukem/holkou, vydá se do ciziny atd…oukej, tak to chodí, život jde dál. Už je to nějakej pátek co odzvonilo prvobytně pospolný společnosti, už nežijeme v kmenech (teda až na hokejový fanoušky, něco z pralidí v nás přece zůstalo). A přestože si to my, vůdčí blbečkové, ve svých lepších momentech nemyslíme – tak si dneska hraje každej spíš sám za sebe, maximálně za pár. Za tým těžko.

    O to víc člověka (to jako mě) nasere, když mu někdo vmete že on je ten, co by chtěl hrát za sebe. To přece nejde! Od vůdčího blbečka se čeká, že bude blbeček furt. Ostatní si můžou dle libosti přicházet a odcházet, ponořit se do vztahu, knih či panamský džungle, za rok se vynořit a tvářit se jako že se nic nestalo. A v zápětí se ještě tvářit pohoršeně, že k nim ještě nespěchá blbeček s novou kůží na trh.

    Jo, je to trochu komplex z dětství, trocha zděděnýho kmenovýho puzení, a taky velká porce znechucení nad tim jak lidi dokážou bejt letargický, co mě vždycky hnalo – a nejspíš taky dál požene – k tomu něco společenskýho vymejšlet a konat, k tomu dělat ostatním blbečka. Vždycky jsem trávil dost času s mailem, s mobilem, nebo jenom tak civěním do zdi a vymejšlením jak co uspořádat. Vždycky jsem se taky zamejšlel, jak to že ta spousta lidí kolem, který maj víc volnýho času, a který rádi něco podniknou … jak to že skoro nikdy nic sami nepodniknou?

    Ale co, tohle neni žádný žádný poslední rozloučení. Dělal jsem blbečka většinou celkem rád, a nejspíš ho dál dělat budu. A když náhodou ne? Tak holt ne, a nikdo neřekne ani pumpička. Jasný?

    takže slunce v duši

    šuf

  • šuf : Rukouni a Nožáci

    Čau internetoví brouzdači a povaleči. Nechce se vám učit a pracovat, co? Chápu. Dobře že tak. Já jsem vlastně rád že se vám nechce (mě taky ne) a přišli jste sem :). Abych vás zchladil, zařadim teď dva odstavce ekonomickej úvod – nudnej a nutnej.

    Jsou takhle na světě dva typy akcionářů – říká se o nich, že hlasujou buďto rukama nebo nohama (budu jim teď říkat třeba Rukouni a Nožáci). Rukoun je klasickej (i když čim dál tim vzácnější) typ akcionáře – svojí firmu založil, nebo je v ní stálej partner – vložil do ní nějakej kapitál, a ten tam plánuje nějakou dobu nechat – a rozmnožit. Přeje si vydělat peníze tak, že jeho firma bude prosperovat, akcie porostou a on dostane dividendy, nebo je za pár let za těžký prachy prodá. Aby mu přání vyšlo, podílí se na řízení firmy – chodí na valný hromady, do dozorčích rad atd – a tam hlasuje (rukama). Mění běh firmy, snaží se o to aby fungovala líp – a je za to po zásluze odměňován.

    Nožák chce taky vydělat peníze (jak jinak, dyk je to ekonomie), ale jde na to jinak. Akcie nakoupí, počká pár tejdnů,měsíců i let (dokavaď rostou), prodá a jde dál. Hlasuje nohama. Svuj kapitál investuje do firmy, která se zrovna jeví nejslibnějc – ale do jejího běhu moc nezasahuje. Jakmile něco začne skřípat, sbalí kufry a jde jinam. Jen tak mimochodem – jsou to právě Nožáci, který se v období růstu přemnožej, ale při krizi si nejvíc nabijou hubu. Aby taky ne, když se vlastně živí obchodováním se zajícema v pytli..neni divu že jim v pytli nakonec zůstane nejsmradlavější zdechlina :).

    Nic, než přejdem na hlavní téma, ještě jeden krátkej příkládek: Seš občan. Nelíbí se ti vláda. Máš dvě možnosti – zkusit zvolit jinou (rukama), nebo se odstěhovat jinam (nohama). Jenom pech, že do ciziny je to daleko, a tvůj hlas sám prd změní. Ale u obecního zastupitelstva by to fungovalo líp :). .. to sem dneska zas ukecanej. Dem dál.

    Tenhle článek se kouká na 'lásku' očima ekonoma, nebo možná spíš cynika. Dobrý je, že v mým životě se teď otevřelo zamilovaný okno, kdy si můžu dovolit takovej článek napsat, aby se lidi zamysleli nad jeho textem, a né nad motivací autora. To jest, aniž by si ho kdo moh vykládat jako zapšklý hořekování mládence, kterej je buďto osamělej, nebo naopak trudně rozjímá nad smyslem svýho dlouhodobýho vztahu. Zkrátka, ač je na mým osobním blogu, tenhle článek vůbec neni osobní. Napad mě takhle cestou v tramvaji a viděl bych za nim spíš dlouhodobý pozorování americkejch seriálů a českých kamarádů, než moje jho.

    Stop. Zamyslete se. Vlastně už byste po tom úvodu měli tušit, co teď přijde … už to máte? Oukej jdem na to.

    Máme tu blbou ale poučnou analogii – vztah partner-partner vs. akcionář-firma. Hlavní rozdíl je, že v partnerských vztazích nejde o prachy, ale o štěstí. Když se ale podíváte na to, jakým stylem různý lidi procházeji životem, můžete najít nějakou podobnost, s Rukounama nebo Nožákama. Možná by stálo za to přečíst si ještě jednou první dva odstavce, a číst tentokrát trochu mezi řádkama. Zkrácená zpráva je, že lidi hledají šťastnej vztah dvěma způsoby (nebo spíš nějakým křížencem mezi oběma) – buď chodí světem a hledaj ideálního partnera zkoušením mnoha, nebo se co nejvíc snaží přetvořit toho stávajícího.

    Zlomovým bodem, kdy se pozná, kde mezi oběma extrémy člověk stojí je vlastně každej problém ve vztahu. Když nastane, ti dva se buď rozejdou (nohama) a nebo se zasnaží a nějak ho překonaj (rukama). Čim větší problém, tím větší rukoun musí dotyčnej bejt, aby to nezabalil. Zatimco typická Nožačka pakuje kufry sotva najde první trenky v kuchyni, její Rukoun (a majitel trenek) se s ní snaží smířit a poukazuje na (podle něj mnohem víc alarmující) fakt, že i on u ní v kuchyni onehdá našel pánský trenýrky. Tenkrát si to vyříkali, a nakonec jí odpustil. Rukoun jeden.

    Co si z toho odnést? Když se nad tim trochu člověk zamyslí, tak vztah dvou Nožáků má jepičí život, vztah dvou Rukounů slušný šance. Smíšený páry jsou souboj nervů, kdy větší Rukoun víc trpí.

    Ale netřeba věšet hlavu Nožák a Rukoun nejsou škatulky, který má člověk pevně daný od narození do smrti – ba právě naopak. Myslim, že v různých fázích života to maj lidi poskládaný různě. Nejtypičtější postup je od Nožáka v pubertě, po usazenýho Rukouna ve středních letech. Ale bejt to tak v žádným případě nemusí! Znáte to, puberťák se trefí do lásky jak řemen, usazenýmu Rukounovi se zapálí lejtka – a šup, škatule škatule hejbejte se.

    Navzdory takovým příkladům náhlých změn v chování, maj lidi tendenci klonit se celoživotně k jedný nebo druhý straně. A na truc mnohým cizím názorům si myslim, že obě můžou pro někoho fungovat. Jako si oba druhy akcionářů přijdou na svý peníze, tak i obě role – přelétavýho Nožáka, i snaživýho Rukouna někomu vyhovujou. To už si ale musí přebrat každej sám, kolik Rukouna se v něm skrývá, čili s jakou strategií se dobere většího štěstí.

    Epilog:

    Hmm. Zase jedna z pseudoteorií, co se snaží objevit Ameriku na podivným přirovnání. Takových dneska je .. a některý se tvářej mnohem vědečtějš, než ta moje. Myšlenka dne otce Fura zní: neberte je až moc vážně. Každá analogie má svý limity – může vám ukázat jinej úhel pohledu, ale jen těžko vám dá recept jak něco dělat líp.

  • šuf : Heřmánkové štěstí

    Je ráno. Žádná kocovina, smrad jde ze všech pórů těla, a v hlavě zvláštní prázdno… tak vypadá člověk po návratu z vícedenní párty. Byl jsem pět dní v Amsterdamu, požil malé množsvtí lehkých drog a hodně alkoholu. Pět dní bez svýho mobilu, notebooku, bez povinností. Nepotkal jsem kulturu, přírodu a nemluvil jsem s žádným holanďanem (teda až na jednoho černocha,co jsem mu dal koště, ale byl to vůbec holanďan?), zkrátka cestování par excellence.

    Jdu do práce, je na čase zapadnout do běžnýho týdenního rytmu. Měl bych bejt plnej elánu, od toho přece rekreace je…nebo? Hmm, nějak nejsem. Což o to, myšlenky v hlavě skutečně uhání jak o život, ale spíš tak nějak nekontrolovatelně. Odcházim z práce po třech hodinách, tady jsem úplně marnej. A mimo to je škoda mrhat explozí tvůrčího potenciálu na pracovní rutinu. Teď mam bezkocovinu, zvláštní duševní stav kdy je na čase psát básně a né ťukat do excelu.

    V hlavě mi lítaj slova jako buddha a vyvanutí. Jestli je alkohol k něčemu dobrej, tak k tomu, že vás posune někam jinam. Ne když jste opilí, ale až potom – když se spousta starých myšlenek vyplaví, vyříká, a jiná spousta mnohem chaotičtějších podnětů a zážitků zaujme jejich místo. Ne, neposune vás to vždycky k lepšímu. Jenom jinam. I když kolikrát je posun kamkoliv lepší, než přešlapování na místě se stereotypem zacyklovaným v hlavě. Udělá celodenní procházka po horách totéž? Spíš ne.

    Je načase sepsat omluvný dopis vlastním játrům. Kupuju heřmánek, ostropestřec a k tomu nějakej lecithin. Né proto, že by mě něco bolelo, nebo jsem se cítil špatně. Ale prostě je čas zase trochu otočit kormidlem. Nebudu teď nějakou chvíli pít, budu mít spoustu času, peněz, a nepoznam žádný nový lidi (ni dívky), protože lid studentský se dneska seznamuje převážně v hospodách.

    Někomu se může zdát, že takový přecházení z extrému do extrému (Amsterdam byl jen poslední z dlouhý řady akcí) je hloupý. Typický pro člověka, kterej nemá jasno co chce, a nedokáže se ustálit na rozumných pár pivech tejdně. Copak játrům pomůžou omluvný dopisy, když nejpozdějc do silvestra budu lít stejně jako včera?

    Ale jasně že ne. O fyzickej zdravotní stav, tu ani tak nejde. Moje mladý tělo toho vydrží, až se kolikrát sám divim. Mimo to, až mi bude pětačtyřicet, dostanu nový játra z prasátka (i když nemyslim, že zrovna já je budu potřebovat, pořád piju spíš druhou až třetí ligu).

    Život asi opravdu JE změna, což usuzuju z toho, jak pociťuju radost, pokaždý když odhodim starý stereotypy, a přejdu na nový. Dokonce i když vidim Buráka sosat plzeň, tak se cítim relativně spokojeně s čajíkem. Jak dlouho to vydrží? Plán je do Vánoc (těch ateliérových, čili 12.12.), ale uvidíme. Život je plnej překvapení, a dodržování plánů je pro malé duchem.