Rubrika: Blok

Už je to nějakej pátek od příletu z mýho půlročního vejletu – dost na to, abych si v hlavě srovnal o čem to bylo, ale né tak moc abych už toho stihnul moc zapomenout. Nuže, tohle je první článek po návratu z Austrálie, a zároveň odpověď šem co se ptali "jak ses tam měl?", a já na to jenom něco neurčitýho zablekotal, protože co na takovou otázku říct. Tož:

Tam kdesi na jižní polokouli, leží tajemná Austrálie, a v ní se žije v podstatě stejně jako tady u nás. Maji tam nudnou pop-music, hezkou krajinu a zhruba stejný procento blbců. Lidi si tam taky myslej že maj dobrý pivo a drahej benzín, a když je zkusíte vyvést z omylu, tak ani moc nekřičej, ale myslej si o vás svý. Jako doma, jenže..

Úplně jiný kafe je, když tam jste z druhýho konce světa, jenom na půl roku. Pak zmizíte, a dost možná nikoho z těch lidí, domů, stromů a pavouků nikdy neuvidíte, a oni vás taky ne. A podle toho se k vám chovají a vy k nim.

Asi jsem se měl narodit do devatenáctýho století, nebo rovnou do jeskyně. Tak nějak nejsem stvořenej pro svět kde potkáváte co měsíc sto novejch lidí a minimálně devadesát devět z nich na základě rychlýho prvního okouknutí označíte jako spam a vykopnete z okruhu, který nazýváte svým světem, tak rychle jako se v něm objevili. A oni vás taky.

To vše je ohromně umocněný, žijete-li uprostřed vesničky studentů ze všech končin světa, který jsou tu taky jenom na otočku. Horizont tří měsíců. Nevymejšlíte s kym na lyže, nezakládáte kapely, a láska je jenom večernice. Nejpozdějc do žní budete každej bydlet na jiným kontinentě. Strategie "úspěchu" v týhle nehostinný velký společnosti, která spíš než harmonickou komunitu připomíná brownův pohyb, je jasná: chodit kolem dokola opakujíc několik vět, co zní jako názory hustýho člověka, hodně se usmívat, fotit, a dávat ostatním najevo jak jsou úžasný, i když nejsou. A doufat že budete pro spoustu jinejch ten jeden ze sta, čimž pádem budete děsně populární, idolem žen či mužů, s tisícem ksichtů na facebooku, a životem kterej je jedna velká párty – až na to, že pro někoho kdo si chce udržet sto kamarádů to místo nevázaný zábavy znamená dost běhání a focení.

Jak možná už víte, tak jsem se po několika polovičatých pokusech na společenský život vysral, a stal se radši poustevníkem. Na tisíckrát položenou (a blbě neurčitou) otázku "jak bylo v Austrálii?" jsem asi měl odpovídat : "fajn, bylo to dost osamělý, ale právě proto dobrý."

Dost jsem chodil, jezdil vlakem a spal sám v buši. Občas jsem fotil, s pár kolemjdoucíma jsem promluvil, ale nijak moc. Byl čas. Chodil jsem po lesích sem tam se kochnul, ale většinou jen přemejšlel a čuměl do blba. Pak jsem přišel dom a dost psal – básničky, blog, i jiný věci. A koukal do zdi a přemejšlel. Měl jsem víc volnýho času než kdy předtim, a víc jsem s nim i mrhal. Teda, mrhal v tom moderním smyslu slova.

Jako student dvou celkem těžkých škol se spoustou vedlejších zájmů, jsem tady doma zvyklej bejt v permanentní časový tísni. Na půlku věcí, který chci dělat prostě nezbjevá čas. .. a tam to najednou bylo jiný. Zmizel ten nepříjemnej hlásek svědomí, kterej vám vyčte, jakmile se mu zdá že někde mrháte časem. Neni proč kvaltovat z vejletu domů, neni proč dobíhat vlak. Vydal jsem se na vejlet na západ, a vrátil se až jsem měl náladu, třeba za tři dni. "Kdes byl?" ptaj se spolubydlící. "Na západě." To bych doma v čechách asi nikdy neudělal. Vy jo?

Né nestal se tam ze mě alternativec a hipíckej povaleč. Určitě né docela. Ale bylo to fajn podívat se tak nějak na druhou stranu bariéry. Na to, jak by se dalo existovat.

A tak i dneska jsem trochu pomalejší. Vynalezl jsem si pro tenhle malej převrat hodnot přirovnání "pořád se vyhejbam vlevo". (australani říděj vlevo, a tak nějak se to přenáší i na vyhejbání protijdoucích chodců. Řada evropanů tak prvních pár tejdnů pobytu působí kolize. A po návratu domů si zas těžko zvykaj zpátky.)

Bejt sám se svejma myšlenkama je fajn. Aspoň myslim. Spousta lidí se tomu intuitivně brání – když neni kolem nikdo živej, tak aspoň zapínaj televizi, otvíraj knížky nebo brouzdaj internetem. Znáte to, člověk je od přírody zvědavej, hledá nový podněty signály a tak dál. Jenže ono je podnětů kolikrát až až, že je ani nestihnete pobrat. V Austrálii jsem se naučil koukat do zdi. Civět do lesa. A nevyčítat si to.

A i dneska se občas vyhejbam vlevo. Kolizí nedbaje.

Aktuální poznámka: Jasně, teď po volbách má každej kydů o výsledcích už plný zuby. Nebojte, tenhle článek je snad trochu nadčasovější – nehodlam se rozplývat ani rozčilovat jakou barvu má zrovna naše republika. Koho to zajímá, ať se podívá z okna, já zrovna vidim žlutou, zelenou a hnědou. A docela se těšim až se obarví nabílo. Barvení republiky mi totiž nijak extra nevadí.

Vždycky jsem si myslel, že mediánovej volič je jenom taková politologická metafora. Fiktivní postava, která stojí uprostřed pravolevýho politickýho spektra, na kterou stranu se on a jeho kamarádi přikloní, ta vyhraje volby. Ale protože jsou uprostřed, tak je jejich politickej názor proměnlivej asi jako přízeň šlapky. To proto, že tihleti mediáni (typicky maminky, nějaký důchodci, státní zaměstnanci a volové) jsou pěkný kujóni – je jasný že rozumnej podnikatel volí pravici, dělník jde doleva. To oni si pěkně počkaj, jaká strana dá víc. A dočkaj se. Pastelek, důchodů, sociálních jistot a reforem s dobrým názvem a žádným obsahem. No a nálada těch pár lidí uprostřed vlastně rozhoduje o osudu země, protože jsou to právě jejich preference, který rozhodujou o tom co bude a co ne.

Moje dosavadní přesvědčení bylo, že celá výše popsaná teorie je postavená na hlavu. Neni to přece pár tisíc, ale pár miliónů lidí, který se skutečně rozhodujou když jdou volit. Neni pár diktátorů uprostřed spektra, jejichž názor se počítá víc než názory jiných, protože on je tim jazýčkem na vahách. Nebo jo? Vlastním pozorováním jsem dospěl k názoru že asi jo.

Podivná houpačka, na který se většina vyspělých národů veze. Říká se jí demokracie, a prej je to nejlepší princip rozdělování moci co zatim kdo vymyslel. Asi jo, ale nic moc to teda taky neni. Díky ní dneska už o našem osudu nerozhoduje banda nafoukaných aristokratů, ale banda matek, důchodců a volů. Nic proti nim (s výjimkou volů teda), ale pro mě jakožto intelektuálního punkera je to trochu frustrující zjištění.

Postavte se třeba na hlavu, ale myslim si, že u politickejch koryt jsou poměrně chytrý lidi. Rozhodně v průměru chytřejší než volové. A právě proto je upřímně lituju, že musí dělat věci který jim volič-vůl diktuje. Jsou politický kroky, o kterejch všichni nahoře ví, že je to děsně blbej nápad – a stejně je udělaj, aby měli mediáni radost.

Tohle neni o levici nebo o pravici, dělaj to všichni. Průměrnej volič, jemuž se snaží vlichotit, totiž neni zrovna dvakrát inteligentní – přinejmenším ne co se třeba makroekonomických otázek týče (těžko mu třeba vysvětlovat, že i při deficitu rozpočtu relativní státní dluh může klesat). My gympláci máme jen dost mlhavou představu jak moc blbej ten průměrnej občan asi tak může bejt, ale já se bojim že docela dost. Soudím tak z toho, jak přiblblýma heslama se na něj (nejen) politická reklama snaží působit, a nejspíš i působí.

Všichni aspoň tušíme, co tady u nás dřív znamenala slova "vláda lidu" (která vlastně byla vládou jedný elity, čili naprostým opakem pravý vlády lidu), ale zažíváme jí doopravdy až dneska. Chytří lidé říkaj v televizi hloupý věci, aby měl lid radost. A lid jí nemá. A neni se čemu divit, protože má co chtěl.

Neva, i tak tu máme docela hezky.

THE END

Poznámka pro rejpaly, politický filosofy a tak různě: ne, nejsem fanda diktatury osvícený většiny, monarchie ani ničeho podobnýho. Jenom si myslim, že podobně jako je rozumný mít fungující sdružení obrany spotřebitelů (SOS), měl by existovat i úřad na ochranu voliče. Proč jsou ty dva případy podobný? Ni spotřebitel, ni volič totiž nemaj a nemůžou mít tušení, co to pro ně potravinář / politik kuchtí. Kdyby si to sami měli do detailu zjišťovat, strávili by tim půl života. Proto je potřeba někdo, jako rozumnej mezičlánek, kdo si tu práci dá, a zjistí to. Spotřebitele tak chrání SOS, voliče by měl chránit (tj. informovat) novinář. Jenže jsou otázky, který ani novinář nechápe, nebo je nedokáže zpřístupnit voličovi. A čim je svět komplikovanější místo, tim takových otázek přibývá.

Chudák volič, on neni blbější než bejval dřív, ba spíš naopak. Ale globalizace je potvora rychlá, a ani inteligent nemá šanci stíhat všechny souvislosti, natož pak průměrnej občan. A tak nám ta demokracie funguje špatně, a bude fungovat čim dál tim hůř, protože volič ví už dneska hovno a zejtra bude vědět ještě míň. Ale co, i tak tu máme docela hezky.

Mluvíval jsem pár let zpátky děsně slušně. Skoro jako Mirek Dušín (co nikdy neřekl sprosté slovo, a proto ho všechny dívky obdivovaly). To teď jsem povětšinou sprostej jak dlaždič. Tak jsem přemejšlel, jestli se nevrátim ke starý mluvě…a rozhodl jsem se, že ne. Jsem pro, nazývat věci pravými jmény. Někdy to zkrátka neni zadnice, ale prdel, která k situaci sedne jak prdel na hrnec. A když někdo šuká, tak prostě šuká, a nešli se projít.

Tak….tady měl článek končit a bejt protentokrát krátkej a stručnej. Fakt, jsem neplánoval pokračovat. Ale budu. Protože vono to neni tak jednoduchý. Půvab naší slovanský kultury je totiž podle mě kolikrát právě ve věcech, který se neříkaj (v kontrastu s přímou leč vulgární kultůrou, co se k nám dere od západu).

Pražáci, který jsou tou amerikou načichnutý nejvíc, jsou považovaný zbytkem republiky za dacany. I když vás ani pořádně neznaj, tak jsou vám jen tak schopný na plnou hubu povědět věci, z kterých by jihočeskou babičku odvezli. No co by to neřekli, nejhorší co se jim může stát je, že si pomyslíte že jsou hovada a v životě s nima nepromluvíte. Což ve městě co má půldruhýho miliónu obyvatel neni zas až takovej průser.

Aby spolu lidi vydrželi, musí se k sobě chovat nějak rozumně ve vzájemný shodě. Jenže oni s váma vydržet nepotřebujou, když nejste podle jejich gusta. A tak vás sem tam pořádně slovně profackujou, ať vidí, s kým maj tu čest. Tak. Berte, a nebo jděte pryč.

Legrace ale začíná v momentě, kdy s někym naopak delší dobu vycházet maji (nechápejte mě špatně. nejde jenom o pražáky, ale obecně o přehnaně upřímný lidi v americkým stylu. .. a ano, upřímnost považuju za prima věc, ale tenhle článek je vo tom, že ani s ní se to nemá přehánět .. hm, tak koukam že jsem se od sprostých slov dostal trochu jinam, ale to je dobře. berte to tak, že článek o sprostých slovech skončil někde u prdele na hrnec, a teď už řešíme zajímavější věci). Najednou nejde všechno říkat až tak na plnou hubu, a pražák odhazuje svou standartní tvář dacana, a hlásí se ke svým slovanským kořenům. Tj. musíte smrdět opravdu hodně aby vám to řekl, dá vám kousnout párku v rohlíku a .. no moc dobrý příklady mě nenapadaj, ale vy už si něco domyslíte z vlastní zkušenosti.

Slovanskej styl komunikace je takovej..vlídnější, skoro bych řekl až harmonickej. Ne, nechci ho idealizovat, ono to má docela velký mouchy – přímá řeč je úžasnej nástroj, což zdůrazňuju s oblibou proto, že jí lidi dost často v pravej čas zapomenou použít. A jsou z toho průsery, nedorozumění, nenávistný pohledy který druhej nechápe a třeba i zničený vztahy. To se stává slovanům. Pražáci maj zase třeba problémy v situacích, kdy doktor Plzák (po slovansku) radí zatloukat.

Prostě je to jako vždycky. Napsal jsem tunu keců, nic mi z toho nevylezlo, a končim prohlášením, že svět neni černobílej a něco si člověk musí odnýst od Pražáka a něco od Plzáka.

Osobně jsem spíš pražák, a protože dost vydržim, tak od kamarádů chci aby se mnou taky po pražsku jednali. Já to taky často dělam, byť pak kolikrát dopadam jak ten slon v porcelánu. Ale povim vám, že lepší, než skončit jako Mirek Dušín v třiceti s želudečníma vředama a chronickou depresí. A nemyslete si, národní obrozenci by ze mě měli radost. Furt lepší někomu říct "čau vole", než po čechoanglicku "mějte hezký den".

Ty vole, ještě že dneska svítí sluníčko, jinak bych z toho upadnu do deprese. Skončilo mi teď trochu hektický období, nebo se spíš přelilo do další fáze. Sehnal jsem pro nás šest byt na Jiřáku, a těsně postoupil v prodloužení do posledního, finálového, kola dvou magisterských vzdělávacích programů. Mimo to jsem stihl vypít spoustu piva a přitom potkat na mé poměry nebývale mnoho nezadaných zajímavých slečen (a né že byly zajímavý jenom proto, že byly nezadaný!).

No, tak a najednou se vám probudim na Ateliéru (tak se ten novej byt jmenuje. dobrý, co?), a nemam co dělat. Což je na poslední období věc neobvyklá. Ale zase co dělat by trochu bylo – mam dva tejdny na to, vymyslet zadání dvou diplomek a ukecat někoho aby mi je vedl.

Tak nějak jsem na kamarádech vypozoroval, že se k týhle věci staví celkem lhostejně. Což nechápu. Teda, předně u mě, jakožto budoucího doktoranda je ta volba o něco důležitější, protože tak trochu předurčuje potenciální akademickou dráhu. A že spektrum věcí, který bych chtěl (a mohl) dělat se rozkládá od dějin ekonomických teorií po statistiku – tak to je docela významnej předěl.

Ale i kdybych nebyl budoucí doktorand, tak se u mě jedná o sakra důležitou záležitost. Téma diplomky rozhoduje o tom, z jakýho oboru si přečtu x knížek, dumáním nad čim stráví moje hlava desítky, možná i stovky člověkohodin. Pokud mýho vrtošivýho ducha zvolený téma omrzí po pár večerech, bude čas vyhlásit červenej poplach. Kdysi jsem tu psal, že nesnášim, mam-li se učit něco co je nudný, nebo s čim nedej bože nesouhlasim. Učení podobných blábolů považuju za nejvyšší formu znásilnění (..kdy silou z moci profesora mu danou, někdo strká do mé hlavy cosi, co tam podle mě být nemá..), chápete proto asi že znásilnit takhle sám sebe blbě zvoleným tématem je chyba kterou bych si dlouho neodpustil.

A máte to tady! Tohle je úplně jasnej příklad. Lidi toho nakecaj o svobodě, jak je pro ně důležitá a základní a blablabla. Ve chvíli kdy maj volit téma diplomky (nebo vysokou školu, nebo zaměstnání, nebo jednu z dvanácti panen, nebo Losnu či Mažňáka…), má svobodu jak řemen. Většina lidí je v tuhle chvíli frustrovaná, tak jako jsem teď já (ještě že svítí to sluníčko…), zahodí svobodu a střelí od boku první věc co je napadne, hlavně ať už jsou karty rozdaný a jistý. Lidi prej byli za komanče šťastnější, když měli na výběr jeden jogurt a né osm.

Ale takhle by to nešlo soudruzi! Chci patřit k lidem co zvládaj i víc jogurtů.Bojuju s vlastní přirozeností a jdu vybírat. Dnes poprvý mi jízda výtahem do pátýho patra připadala děsně krátká. Jdu pěšky kilák na olšanský hřbitovy a dál, kamsi do útrob východní (asijský) části prahy. Hrdě vybíram svuj jogurt, snad se bude líbit i konzultantovi. Ponaučení? Chce to kurva vůli aby se člověk ke skutečnýmu vybírání dokopal, a né ho jenom tak vošmrdlal. Ale myslim že dobrý, až se práce na diplomce ukáže bejt děsnej vopruz, nebudu muset tlouci hlavou o zeď, že jsem to teď podcenil. A vůbec jsem teď takovej spokojenější. Nebo jen proto že karty jsou rozdaný?

čaute, du na pivo

Todle taky neni první článek po návratu z Austrálie. Tohle je až třetí, přinejlepšim čtvrtej. Až ho dočtete, pochopíte čim to je, že první furt ještě neni hotovej, ale pracuje se na něm.

Stávalo se mi ještě před pár lety, že jsem klidně strávil den tak, že jsem ráno vstal, na kompu pustil nějakou hru, o šestnáct hodin pozdějc jí vypnul a šel spát. Mimo krátkých loupeživých výprav k troubě a ledničce se v tom žádný velký pauzy nevyskytovaly. Rozhodně jsem se netrápil výčitkama ohledně promrhanýho času. Toho totiž bylo dost, a zajímavějších činností málo.

Až s podivem to člověku přijde, jak je mi tenhle přístup dneska vzdálenej. Jako chápejte, pořád dokážu proflákat den na jedničku s hvězdičkou, ale už to nikdy neni bez občasnýho remcání ze strany vlastního svědomí. Nebo ještě líp, ze strany svýho vnitřního diáře, toho zařízení který máme všichni v hlavě aby nám říkalo co bychom měli udělat v nejbližších dnech, co jsme měli udělat před tejdnem, a co už vyloženě hoří, protože už jsme měsíc ve skluzu.

Nemusim nejspíš nikomu říkat že z toho skluzu člověk nevyvázne jak je rok dlouhej. I kdyby dělal jak mourovatej, získanej čas rychle zaplní nový věci, jež je nutno udělat. Je to stejnej fenomén, jako s penězma – kolik jich člověk má, tolik jich prošustruje. A když kontokorent dovolí, tak občas i víc. S časem je to stejný, akorát místo do kontokorentu člověk zabředává do zmiňovanýho skluzu.

Nejhorší věc co v takovým případě můžete udělat, je multitasking. (někteří lidi nevědí, že to slovo označuje řešení více problémů současně. tak teď už to vědí.) Když cítim že už se úkoly kupí přespříliš, začnu je brát po trojicích. Čimž se hovno urychlí, akorát z toho jde hlava kolem. Vlastně bych řek, že některý lidi multitaskujou právě proto aby z toho šla hlava kolem. Ono to líp vypadá. Skluz se sice nevyřeší, ale máte aspoň (klamnej) pocit, že pro to děláte maximum. I ostatní si říkaj jak strašně frčíte, možná vás i politujou. Což je hezký ne? 🙂 Pak už se nikdo nebude zlobit, až to položíte, všechno odřeknete a přenesete problémy na cizí hlavy…

Zpět, zpět. Dneska jsem byl celej den "zařizovat" v Praze, oběhnul jsem pár kanclů, vyřídil ňáký telefony, třikrát jsem parkoval kde jsem neměl (a klepal se jestli mě neodtáhnou), a dohromady jsem toho vyřídil žádná celá nula nic. Vrcholem dne byla schůzka s realitním makléřem a majitelem našeho novýho bytu, kdy makléř nestíhal – přišel o půl hoďky pozdě, a majitel nestíhal – odešel deset minut potom co přišel makléř. Za těch deset minut mezi tim jsme se krásně stihli dohodnout, kdy že se znova sejdeme vyřídíme to co jsme měli vyřídit dneska. Hmm, takovej už je život ve velkoměstě. Když máte v plánu na dopoledne dvě věci a v pohodě obě stíháte, proč mezi ně nešoupnout třetí, a nestihnout pořádně žádnou?

A takhle to máte furt. Protože jsem celkem stresuvzdornej, myslim, že vydržim v tomhle rychlorežimu fungovat docela dlouho, a vzdor úskalím multitaskingu i leccos užitečnýho vykonat. Ale i tak mě spíš než uspokojení z vykonaného čehosi, jímá pocit že jsem skákavá koza. A kdybych měl čas se sám sebe zeptat, co že jsem dneska dělal…tak bych si asi nebyl schopnej kloudně odpovědět. Sedlák co celej den oral, to má jednodušší. A i kdyby náhodou zapomněl co dělal, tak jukne na zoraný pole, a hnedle ví. Kujón jeden.

Kdo má, ať si pustí písničku Horkýže Slíže – Česká. Kdo nemá, má smůlu. Život je občas svině. Já si jí třeba teď zrovna taky pustit nemůžu.

P.S. : Todle neni první článek od návratu z Austrálie. Ten první teprve bude, todle je druhej. Von totiž ten první ještě neni hotovej, tak sem dávam tenhle a odjíždim na hippie road trip po krušnejch horách. To víte, o prázdninách se děje hovno, i bloggeři stávkujou.

Ono je teď děsně v módě fandit Tibetu. Prezidenti velmocí dělaj, že by kvůli tomu děsnýmu bezpráví skoro ani nechtěli přijet na olympiádu, naši hlavouni nosej odznáčky a penzion u nás pod barákem vyvěsil tibetskou vlajku. Přijde mi to jako pěkná pakárna, a neřekl bych, že jenom kvůli tomu že rád jdu proti proudu. Ještě než tu začnu tepat do dalajlámy, tak vám říkam že mé znalosti tibetských reálií jsou poměrně choré, nejspíš jako ty vaše. .. což je tak trochu moje první pointa; Tibetu dneska fandí i lidi který si nejsou úplně jistý na kterým kontinentě ten stát vlastně leží. Nejsem na tom o moc líp, a proto jsem si jist, že i kdybych měl penzion, vlajka by na něm nevisela.

Proč zrovna Tibet? Vždyť Svět je plnej separatistů! V každý zemi Čukotky po Madagaskar najdete nějakej kus hlíny, kterej byl původně samostatnej, a pár lidí co na něm bydlí by ho zase chtěli osamostatnit. A i když nebyl, proč se neosamostatnit jen tak z plezíru. Dyk to neni blbej nápad! Kdybych neměl důležitější věci na práci (šťourání v nose a tak..), oplotim pořádně naší chatu a vyhlásim samostatný Děpoltovický stát, ústavu obšlehnu od Lichtnštejců a se vzduchovkou budu na půdě vyčkávat, až přijede z Doupova tank nastolit pořádek.

Ale vážně. Když se chtěj odtrhnout Baskové od Španělska nebo Quebečani od Kanady, tak jsou za teroristy, nebo v lepším případě za voly, co dělaj zbytečný vlny. Kde je rozdíl oproti Tibetu? Maj slabej píár. Nemaj nervy se našroubovat do role slabšího utlačovaného bratra (kterýmu všichni fandí, jsou na to naučený z pohádek),a nemaj sympatickýho dědu v županu, kterej je hlavou jedný víry a kvůli tomu radši emigroval. To je všechno, co potřebujete aby se z vás místo teroristů a volů stali hrdinové.

Jo, jasně že byli obsazený silou! To Baskitsko i Quebec nepochybně taky, ale už je to dýl. Ukažte mi jedinej stát, kterej nebyl. Když Bismarck sjednocoval Německo, taky to nebylo pokoukání pro ďoučí oči. A jenom proto, že v Německu se to stalo o sto let dřív, tak už do toho nikdo nešťourá. Když soudruzi vydrží v Tibetským sedle ještě padesát let, taky se tomu začne říkat sjednocení, protože umřou všichni co si dobře pamatujou, že to vlastně bylo spíš násilný obsazení. Spravedlnost neni slepá, ale sklerotická rozhodně je.

Ale komu jde o spravedlnost? Hlavně že se maj lidi dobře. Důvod proč se Kolín nechce odtrhnout od Čech nespočívá v tom, že k Čechám historicky patří, ale v tom, že z takovýho odtrhávání nic dobrýho nekouká. Řekl bych, že jak v Tibetu tak v Kolíně žijou lidi který jsou na Peking (resp. na Prahu) a jeho politiky naštvaný. Ale většinou jsou rozumný a nedělaj vlny, aby nebyli za voly. Že se občas najde banda tupých nacionalistů, nebo moudrých proroků který chtěj něco dělat jinak a třeba i líp – to se stává, lidi už jsou takoví. Bandě se to povede, a nebo jí spíš rozstřílej na hadry – to se taky stává, dějiny už jsou takový.

Zkrátka, to že se chce Tibet odtrhnout je béčková záležitost. To že mu svět nadšeně tleská je mnohem zajímavější. Fotbal je zkorumpovanej a málo se v něm fauluje. Pojďme radši fandit světový politice! Někde jsem četl, že nadchází doba, kdy si nebudeme uvědomovat rozdíl mezi volením prezidenta a hledáním suprstár. A ta doba se evidentně rychle blíží. Dřív než to udělá někdo jinej jsem chtěl sám sebe obvinit ze zlehčování okupace a útisku při kterým umíraj opravdický lidi. Ale neobvinim :). Když už je to samo o sobě zlehčený natolik, že lidi fanděj Tibetu podobně jako by fandili Baníku, tak už svou troškou škodu nenadělam.

Kdo viděl Život Bryana, ten ví, že okupanti s sebou můžou přinést akvadukt, lepší cesty, fungující státní správu, zákon, pořádek a ještě pár dalších drobností (Což ovšem neni důvod, je nevykopat pryč ze země!) Co jsem slyšel, tak by to mohl bejt tak trochu i případ chudýho Tibetu. Na druhou stranu takovej Kolín, vodovod i železnici už má, a jako daňovej ráj by si určitě nevedl špatně. Když se udělá dobrej píár, tak by to mohlo vyjít. Pražáci tam jezdí jako hovada, a sráží nebohé kolíňany. Po stovkách! Celá zem si zpívá posměšné písničky o rovině kolem Kolína. A čeština je jediný úřední jazyk, ani školám se "nedostává prostředků" pro výuku v kolínštině. Free Kolín!

Nemyslim si, že jsem tady za oceánem 72 dní. Nejspíš to bude o dost víc, jenže já jsem línej to počítat. Mimo to že je nesprávný, má číslo 72 všechny potřebný parametry. Je dost velký aby naznačilo že tu nejsem jenom na vejletě. A navíc je docela pěkný (i když to neni druhá mocnina celýho čísla, ty sou nejhezčí, to ví každej…vemte si … pětadvacítku). A nikdo by nechtěl v nadpisu….třeba 143….to je hodně ošklivý. Pravda je sice pěkná věc, ale jak dojde na nadpisy, musíte se s ní držet zkrátka.

No, vyvolal-li v někom tento blog iluzi že můj život je jako nějakej hustomega seriál, plnej překvapení, zvratů, a po dvaceti dílech máte pocit že všechny postavy někdo pomalu vyměnil za úplně jiný lidi, který akorát vypadaj stejně … asi ne. Je až nechutný, jak dokážou bejt dni jednotvárný, podobný jako vejce vejci. A je ještě nechutnější, že to člověku celkem nevadí. Nebo je to dobře? Jak jsem tu psal o těch američanech – Myslim si, že jejich dny musí bejt neskutečně nudný, a oni si o těch mých nejspíš myslí totéž.

Je pátek, měl jsem regenerovat buš, ale už mě to nějak nebere. Taky jsem dneska chtěl jít nakoupit – došel mi toaleťák a olej. Ale nešel jsem. Válim se doma, kouknul jsem na film na počítači, složil nahrál a hned smazal jednu písničku, dojedl rejži od včerejška. Procházka se do nabitýho programu dne nevešla. Dal bych si zelňačku, ale nemaji tu kyselý zelí. Tento den se nejspíš do historie mého života nezapíše vůbec nijak. A kdyby se mě někdo v neděli zeptal…cos dělal v pátek?, nebudu si to pamatovat. Znamená to že je dnešek byl o hovně? Že jsem ho mohl klidně přeskočit a nic by se nestalo? Ale jděte.

Kdysi dávno někdo (stopro ňákej Řek) přišel s nápadem, že co nepřetrvá, to se nepočítá. Když umřete a nezanecháte po sobě dědičnou sněť, strom, knížku ani devátou symfonii, tak jste buďto kojenci nebo lůzři. … čtete li tohle, předpokládam že kojenci už nejste, tak byste měli setsakra makat aby z vás nebyli ty lůzři. Říkal kdysi ten Řek. A lidi přitakávali, safra ten kluk má recht! Ale jinak na něj srali. Lidi maj totiž jednu kouzelnou vlastnost – když si rozum usmyslí, že je něco správně, zbytek těla ho nechá pěkně vykecat a pak si to stejně dál dělá po svým. Rozum se chvíli cuká, a pak to vzdá.

Udělal jsem si teď silnej a dobrej pu-erh, tim pádem budu dneska vzůru minimálně do zejtra. .. vidíte, tyhle jazykový libůstky, kdybych si odpustil, tak bych třeba neodlákával čtenářovu pozornost od jádra věci, a článek by byl srozumitelnej .. jenže já jsem učebnicovej případ cimrmanovský senility – mam problém udržet a opustit myšlenku i když mluvim, a co teprva když píšu. To pak kolem myšlenky poskakuju jak střelená koza, chvilku blíž a chvilku dál. Občas neúmyslně, občas naschvál (jako třeba teď). Víte proč? Sám mam totiž nejradši texty, který musim číst pomalu a s přestávkama, aby z nich člověk něco měl. Texty kde je víc myšlenek, než se dá na jedno přečtení vstřebat. Kdo čte po mně rychle jako kdyby četl detektivku, je buď geniální a nebo z čtení musí mít hovno. Já píšu článek nejmíň dvacetkrát tak dlouho, než za kolik se dá normálním tempem přečíst. Víte co všechno za tu dobu stihne hlavou proběhnout? By vydalo na knížku. Blbou, ale tlustou. Vy z ní dostáváte výcuc – né tak blbej, ale zato tenkej a složitej. Psát lehko čitelný články který maj myšlenku, považuju za jedno z největších lidských umění – ne vždy se mu ale snažim přiblížit. Jednak to kazí imič intelektuála, druhak to mění celou zábavu z psaní ve fušku a hlavně by pak ty články nesplňovaly svuj účel. Jakej účel?

Koukáme na televizi, kecáme u piva, čteme knížky a blogy proto, abychom se něco dozvěděli? Většinou ne. My hledáme materiál k přemejšlení. Nový impulzy. I když zvenčí vypadaj dny podobný jako vejce vejci, uvnitř našich hlav bejt stejný nemusí, a my děláme všechno proto aby nebyly. Naše potřeby vstupů jsou proměnlivý – někdy se začtete na kolik hodin do brutálně těžký knížky, jindy vám postačí teletubbies nebo mlčenlivej rozhovor se stěnou. Svuj blog se snažim řadit mezi ty první, hutnější, zdroje. Chápejte, vyhýbam se tak tuhý konkurenci z druhýho křídla, jako jsou třeba super.cz a spořič obrazovky.

Nemyslim si že tu píšu bůhvíjaký sdělení. O tom to ani neni. Vy hledáte útržky myšlenek, zajímavý úhly pohledu…od kterých pak začnete přemejšlet o svejch věcech. Je dobrý číst, ale je lepší vědět kdy číst přestat, a zahledět se do blba. Protože to je na celým čtení nejpřínosnější fáze. Autor vás nakopl nějakým směrem, a dál už je to na vás, najít si svoje otázky a svoje odpovědi. Podobenství: Moje psaní je, asi jako když falešný věštkyni rozsypu lógr. Jeho tvar jí (=vám) v podstatě nic neřekne, ale dá jí dobrej počáteční odpich od kterýho začne špekulovat o čem se jí zlíbí.

Každá "pitomá" sekretářka nosí v hlavě mozek, kterej by při správným tréninku ještě před třiceti lety porazil v šachu všechny počítače na Zemi. A ten prevít nemá co dělat. Tak se věnuje dokonalému rozboru postav v telenovele, piluje k dokonalosti umění lakování nehtů nebo si udržuje přehled o světě šoubyznysu. Nejspíš od každýho trochu. Ta sekretářka neni blbá, je jenom jinam zaměřená (což ale neznamená, že jí tim pádem považuju za rozumnou bytost). A i pro tohle zaměření potřebuje proud informací – její i náš šachovej počítač je nešťastnej, když nemá co chroupat.

Z předchozího je patrný, že se nepotřebuju nějak výrazně srát se závěrem. Nezaujal-li jsem vás po cestě, tak tady už to nevytrhnu. .. Tak a konev čaje je ta tam. Dnešní den se zapíše do historie aspoň timhle článkem. Taky faktem že jsem spravil pana Avokádo epoxidem. A kdo ví čim ještě, noc je přec mladá. … Ale komu jde o to aby se dny zapsaly do historie? Řekové toho nakecaj. Obrázky z vnějšího života, ty se zapisujou do památníku historie. Pro ten důležitější život uvnitř hlavy platí úplně jiný pravidla.

text v originálním znění, přesně tak jak vznikl během jednoho slovního průjmu. omluvte proto sníženou kvalitu přenosu.

Čau. Právě opadla kocovinka, je krásný nedělní odpoledne a já cejtim formu na kopačkách. Nabroušenej jazyk, chápete. Tak pojďme. Já si sem budu psát nějaký ty jako že filosofický kecy, vy je budete číst a dělat že mým blábolům rozumíte, a všichni se budem tvářit jako děsný intelektuálové. A vo tom je blogování? Hoho, dosti urážek – jsem fakt rád že tohle někdo čte a ve světlejších chvilkách si dokonce myslim že to co píšu je docela dobrý.

No nekoukejte, to my narcisové děláme, zvlášť v takovýhle odpoledne. A že za den dva už si takový věci co teď píšu myslet nebudu? Chachá, no to se ví! Vše plyne a nic netrvá, povidal nějakej řeckej kujón, co mu teď nemůžu přijít na jméno. Tak hopla, jdeme chvíli plynout – že mam tu formu tak teď sypu do klávesnice věty jednu za druhou, snad k sobě budou pasovat tak, jak se jim to daří vevnitř v hlavě.

Povim vám, že na takovýmhle psaní blogu mam rád tu schizofrenii. Totiž, když čtu nějakej text, na první juknutí poznam, že sem ho psal já. Ale né moje současný já, ale nějakej frája v minulosti, co evidentně přemejšlel děsně podobně jako já. Podobně, ale né stejně. Rozumíme si spolu parádně – vim přesně co kterou větou myslel, proč použil to slovo a né ono. Ale přesto je jeho pohled pohledem někoho cizího.

Je děsně zajímavý, jak se mi mění vztah ke všemu okolo. Hlava je vždycky plná toho co jsem zrovna četl, co jsem se učil, co jsem viděl a zažil – v posledních pár týdnech. Rozumový názory ne, ty zůstávaj celkem stálý, zato ten náhodnej generátor myšlenek co je uprostřed mozku prostě plive úplně jiný věci než plival před časem.

Přiznam se zcela sebestředně a bez přemáhání – děsně rád čtu věci co jsem dřív napsal (a i proto konec konců tenhle blog vzniká). V žádným jiným textu na mě nečíhá tolik překvapení, jako v něčem co jsem sám psal a dělí mě už od toho delší čas. Ve vlastních asociacích vidí člověk tak nějak i za roh. Stává se vám to taky? Když někdo napíše na kus papíru že i cesta může bejt cíl, tak si to třicet lidí nejspíš vyloží třiceti způsoby. Ale pro toho člověka samotnýho, je to jasný a neskutečně zkomprimovaný sdělení – zpráva jeho budoucímu já, který si po přečtení toho papírku vybaví náladu, celej tehdejší pohled na svět se kterým je ta větička jen a jen pro něj spojená.

Psaní tak deníčků neni jen způsob jak si utřídit myšlenky v danej moment, ale i způsob komunikace se svýma budoucíma já. Naše paměť je totiž na hovno, jako skladiště bez mapy…nebo ještě líp jako muj pokoj. Tři prdele věcí se v něm válej, ale jenom málokdy najdete co potřebujete – i když najdete spoustu jiných věcí, který jste vůbec nečekali. Když čtete vlastní deník, je to jako otevřít šuplík kterej by jinak zůstal už nafurt zavřenej a zapomenutej, uprostřed toho chaotickýho přeplněnýho skladiště. Vim kam jsem si hodil včera batoh, a kam mi zapadly trenky před tejdnem. Ale jestli je tam necham ještě další tejden – tak už jim asi nikdy nikdo nepomůže.

Paměť ve který víme co kde máme, je jen úzký pohyblivý okno koukající do blízký minulosti. Zbytek vaší hlavy je temná díra, z který vyskakujou různý věci – ale tak nějak samy od sebe, bez naší kontroly. Chtěl bych si třeba teď udělat doktorát, a bejt akademik – ale copak to půjde? Nevim kterak si jiní dokážou udělat vevnitř pořádek, ale u mě to prostě nefunguje. Chochó, to budu prima docent ekonomický teorie, když všechno zapomenu během chvíle. .. Jako víte co, pamatuju si spoustu věcí, ale vyskočí ven jenom někdy, většinou v dost blbý okamžiky. Mluvíte na párty se sympatickou slečnou, a najednou vám škodolibej skřítek vevnitř začne do hlavy pumpovat věci o vývoji gramatik a lidských predispozic pro jejich raný učení. I kdyby to velikou shodou náhod byla echt-cool slečna, která je sympatická, a ještě k tomu se zajímá o přirozený gramatiky, tak si stejně moc nepokecáte, protože překout vaše obrázky z minulosti do srozumitelných slov trvá jednomu věčnost.

Jo, dáme si jedno podobenství, podobenství jsou prima. Představte si skřítka co sedí v hlavě, tahá vaše ven vzpomínky jako karty z balíčku – a předhazuje je vašemu vědomí. Někdy vybírá podle toho co zrovna viděl venku venku, někdy prostě vezme náhodnou. Vycházim s timhle skřítkem celkem fajn – užijem si spoustu legrace, ale bojim se že pro vědce je takovej mozek nepoužitelnej. Věřim že u jiných lidí se totiž drží víc při zdi a tahá karty rozumněji, podle toho co je potřeba – což je dobrý pro každodenní fungování člověka, ale ustřihne vám to ty nejlepší nápady, pocházející z podivných kombinací, který ten šikula občas vytáhne. Hmmm, něco dobrý něco špatný. Budu ale někdy v životě schopnej mít hodinu a půl přednášku na jedno téma? Ne. Zákonitě budu uhejbat někam k asociacím, co jsem si udělal v posledních týdnech..a nebo úplně jinam. Podívejte se jenom, jak začal tenhle text, a u čeho jsem teď :).

Motýl přelétá z květinky na květinku. Některej přelítá tak rychle, až kolikrát nestíhá ani sát nektar. Proč to dělá? Narodil se prostě tak. Jak to s nim dopadne? Kdo ví. Jdu si koupit něco zásob. Mějte se solární baterie.

Drtivá většina lidí potřebuje pro udržení mentálního zdraví provozovat pravidelně nějakou tupou aktivitu. ….. Po přečtení předchozí věty asi začnete myslet na prasárny. To vám sice schvaluju, ale dneska budu psát o něčem jiným. Chci si totiž koupit bicí, elektronický. A věřte nebo ne, zdůvodnění který jsem si pro takhle elegantně vyhozených osmnáct tisíc vymyslel je: duševní hygiena.

Na bicí hraju špatně ale rád. Moc rád. A když nejsou v okolí bicí, tluču do jiných věci. Neživých! Teda…až na moje vlastní stehna třeba, taky samozřejmě stromy, brouči co se blbě nachomejtli a tak. Ale nemyslim si, že by za tim byla touha zděděná od pračlověka něco ztlouct. Naopak, mě dost frustruje když se tlučený objekt nějak deformuje, utíká a tak. To potom totiž nedělá ten zvuk co chci já. A vo ten tady de! Když jsem šel bubnovat k Veselým Trubadůrům, do dotazníku jsem uvedl, že mé hudební bubenické vzory jsou střídavý proud (50 Hz) a sbíječka (120 dB).

Při vyluzování zvuků mě totiž jímá zvláštní euforie. Nevim nakolik to funguje i u ostatních, ale evidentně míň než u mě, protože míň než já tlučou do stehen, stromů a tak. A nebo se jim to líbí stejně, akorát nechtěj vypadat jako kreténi? Kdo ví, to by bylo na delší úvahu. Já při vyluzování jako kretén vypadam (je to potvrzený z několika nezávislých zdrojů), což moje ego intelektuála nenese až tak těžce protože mu to vynahradim jindy, když pro změnu předstíram, že jsem distingovaný vzdělanec. To se dělá například tak, že používam slovo "distingovaný".

A proč teda ty bicí jako kupuju. No a věřte nebo ne, urodilo se mi v hlavě přesvědčení, že bubnování:
a) je prima tělocvik
b) se dá (s elektronickýma bubnama!) provozovat kdekoliv, kde máte prostor 2×1.5m
c) umožňuje mi namlouvat že jsem umělec (to jako muzikant 🙂
d) uvolní všechny ty adrenalíny a endorfíny co se maj občas uvolnit, abych nezmagořil
e) je to děsná zábava

A tak, přestože se v lepších chvilkách považuju spíš za kytaristu, jsem se rozhodl investovat do bubnů víc než jsem kdy napral do kytary, bo jinýho hudebního nástroje. Vlastně jsem tolik peněz nikdy nedal za nic, mimo počítače a letenky do austrálie. … momentík …. ne opravdu za nic jinýho. Pracující muž by nad obnostem mávl rukou – splněný sen za měsíční mzdu? Cha! Já si však zvolil dráhu chudého postgraduálního studenta, a jedny takovýhle bubny stojí stejně jako tři měsíce pohodovýho přežití v Praze (včetně piva)!

Navzdory tísni já se rozhod že si je prostě zasloužim. A tak při regenerování buše tluču do stromů a usmívam se. Jak říkáme my sudeťáci: Wen die Natur anruft, du mußt!

Milí přátelé drobného hazardu, dovoluji si vám oznámit, že zde, v podkrovním pokojíku ve státě Nový Jižní Wales, právě začíná nová éra československé kinematografie! Dnešním dnem totiž počíná práce na trháku jenž zasáhne srdce našich národů nebývalou dávkou emocí, na šokujícím odhalení toho co již dávno víme, ale bojíme se to říct nahlas, na filmu SLOVENSKÝ KOMPLEX!

Právě jsem si byl ve sprše umejt hlavu. Bylo to fajn, ale zapomněl jsem si při tom umejt hlavu. Neklamná známka kypící tvůrčí energie! Takže jakej je plán? Jasná věc, tvorba musí bejt spontánní, ale vono se blbě spontánně tvoří film, když zrovna nemáte například herce, kameru a scénář. Takže hrubej plán:

Nejprve se nacucám slovenskou kulturou. Jakpak já to udělam, tady v NSW? Obstaral jsem si DVD plný slovenskýho top seriálu panelák, a k tomu hafo slovenskýho hiphopu. Z prvních ochutnávek tušim že to bude nářez, i kdyby nakonec k žádnýmu filmu nedošlo. Jenže vono dojde.

Každopádně to bude průser. Když se film nepovede, bude to průser obyčejnej. Spousta povyku a snahy pro nic, na youtube ho uvidí osmdesát lidí, třicet řekne že se jim to líbilo, a dva to budou myslet vážně. Oukej, stane se. Druhá, mnohem zajímavější, varianta jak to může dopadnout je průser neobyčejnej. Když se totiž film povede (a bude-li patřičně zobrazovat realitu), tak nasere přibližně všechny slovenský nacionalisty, co ho uvidí. Čili v podstatě skoro všechny slováky. Až mně, a další spoluautory, najdou po ránu někde zmlácený se slovenskou vlajkou vytetovanou na čele, budu se usmívat, protože bude jasný že Slovenský komplex se povedl.

Spousta lidí už ví o co jde, těm ostatním neprozradím než že film bude kupodivu o česko-slovenských vztazích. Až nadejde čas, jistě některé z vás oslovím za účelem spolupráce (teda pokud jste ochotný riskovat slovenskou vlajku na čele). S největší pravděpodobností k ničemu skutečně slavnýmu nedojde, ale historky z natáčení budete vykládat u táborových ohňů ještě svým vnoučatům. Nevim zda se něco stihne kolektivně dělat třeba už koncem tohohle léta, každopádně ocením slušný náměty a nabídky spolupráce (zejména technický). Soundtrack onoho filmu bude nejspíše má osobní třešnička na dortu, třeba se mi k něčemu podaří přesvědčit zbytky Veselých Trubadůrů, Hudební Skupinu, nebo jiné svobodné hudebníky.

Ultimativní úkol bude získání slovenských osob k obsazení klíčových rolí, jazykové konzultaci atd. Bylo trapný, když ve Vinetouovi hráli indiány opálený chorvati, předpokládam že obsadit čecha do role Košického východňára by mohl být nápad ještě horší. Nebojte, film bude vyvážený. Vždyť přece syrová realita, to je to co dneska táhne diváky (vona totiž kolikrát docela stačí, přikrášlování ani přičerňování netřeba). Ba ne, kecam. Jasně že film bude těžce zaujatej, a bude podkopávat důstojnost každýho kdo bydlí pod tatrou a neni maďar. Co byste taky chtěli, od zasratého pražáka? Znam spoustu sympatických slováků, snad se na mě bratia až tak nenaserou 🙂

A co jsem vám tím vším jako chtěl říct? Kokot kokot kokot. Blíží se něco super!
Vzorový hiphop: