A je tu další z tragikomických okének do světa, který skromně nazývám šufův život. Tentokrát zasedám ke klávesnici pln optimismu po absolvovaném "jarním mácháči". Pro neznalé – jde o několikadenní pochod po Českém ráji a okolí ve stopách K.H Máchy, a to pochod velmi tradiční – letošní ročník byl dle slov (služebně) nejstaršího účastníka Sidiho "asi tak třiatřicátej".
Generacemi prověřená kombinace dlouhého pochodu, alkoholu a krás naší přírody skutečně potěší na duchu, uvolní po dlouhé zimě a před (opticky) ještě delším zkouškovým. O lyrice toho typicky českýho trempingu tu ale psát nehodlám – na to jsou určitě jiní lepší a povolanější. Já se teď prostě vrátil ze sympatický akce, která (prozatim?) uzavírá mou "lehce" alkoholickou šňůru posledních dní, a přemejšlim o tom, co mě na ní vlastně nabilo energií a optimismem.
I když téma je podobný, budu tu teď psát trochu jinak než ve starším článku Už zase končim s alkoholem..:), vlastně se teď chci pokusit o zpověď na téma "proč piju alkohol". Nemyslim si, že moje motivy jsou stejný jako u ostatních (ba mnohdy naopak), ani že to, co teď vybleju na papír plně vystihuje můj vztah k alkoholu. Jenom mám pocit, že český národ pije tak nějak ze setrvačnosti víc než z čeho jinýho, o motivech nepřemýšleje. A to včetně "intelektuálů" od kterých se snad čeká že budou o věcech který dělaj taky někdy přemejšlet. Byl bych rád, kdyby někdo, kdo tenhle článek dokáže dočíst do konce, opravdu promyslel, v čem je jed zvanej alkohol pro něj "užitečnej" – ať už s uvozovkama nebo bez. Budu rád za nějaký ohlasy, hlavně negativní :).
Takže – nevim jak by se mnou souhlasili medici a psychológové, já si myslim že chlastam (a podle okolí soudě jsem v tom lehce nadprůměrný) ze tří důvodů. Alkohol je pro mě: 1)pomocník k uvolnění stresu 2)nástroj k překonávání bariér v mezi mnou a jinýma lidma a o jak známých tak cizích, a konečně 3) mě stimuluje tvořivý myšlení. Vezmu tyhle tři věci popořadě a vysvětlim proč právě ony jsou pro mě významný.
První účel – uvolnění stresu je všem asi nejjasnější ze všech tří. A souhlasim s nim přestože jsem zásadní odpůrce chlastání v jednom o samotě a "řešení" kritických životních situací alkoholem. Ono totiž často jedno s druhým dost souvisí. Jde mi spíš o situace, kdy člověk skutečně potřebuje vypnout. Typickej příklad je zkouškový období, kdy studenti po zkoušce "mažou hárddisk". Finišování před těžkou zkouškou je klasická stresová situace, pro mě osobně jedno z mála období, kdy mam problémy se spánkem atd. Jako nejlepší přirovnání mě napadá, že v mozku se jednoduše některý kolečka točej nadzvukovou rychlostí a jiný se sotva pohnou. Je to nepřirozenej stav, a zvlášť učí-li se (případně pracuje-li atp.) člověk dýl, kolečka si na to tempo zvykaj. Když včas nevrátí do normálu, je to na Freuda. Alkohol podle mě podobnou věc dokáže poměrně pěkně zařídit, samozřejmě ideálně v kombinaci s další spoustou vjemů – kamarádi, kultura atd. Pokud mam zůstat uvnitř vlastní metafory, roztočený kolečka se zabrzdí, a ostatní roztočí – díky novým vjemům. Alkohol plní v tomhle případě roli oleje, kterej usnadní roztáčení zaseklých a brzdy co zpomalí ty rozjetý.
Z Islandu jsem si mimo jiné přivezl i jedno svoje moudro, zapsaný někde na stránkách Marxova Kapitálu: "Chceš poznat nové lidi? Začni nebo přestaň pít alkohol!" Tak o tom je ve zkratce muj druhej bod: alkohol jako pozitivní vítr do mezilidských vztahů. (Než mě začne někdo kamenovat – samozřejmě že alkohol má i negativní vlivy, a nejen na vztahy, ale třeba i na ty játra. O tohle mi ale v článku nejde – téma je "proč piju?", a ne "proč bych neměl pít?".) I tak má tahle moje odpověď (druhá ze tří) dvě součásti – jak alkohol tvoří nový vztahy, a jak upevňuje ty starý. První část je jasná nesmělým typům – a já s ní mam jako částečně přeučenej introvert taky svý zkušenosti. Nejde mi tu ani tak o odvahu pokládat oplzlé návrhy osobám opačného pohlaví, jako o obyčejný začlenění do společnosti. Tim myslim schopnost komunikovat s prakticky neznámými lidmi o čemkoliv jiném než o banalitách (větami o počasí si ještě nikdo kamarády nenašel). Já, a věřím že i spousta dalších lidí, jsem nedůvěřivej člověk – jen těžko se učím (ale učím se! 🙂 bavit se o čemkoliv zajímavějším s cizím člověkem, nebo mu dokonce říkat vlastní názor. Netušim, jestli je to náhoda, že v době kdy jsem začal pít začala i ona proměna v extroverta, ale možná i proto tuhle spojitost (alkohol a ochota komunikace s cizími lidmi) vidim tak jasně.
Otevřenost vůči ostatním (teď už píšu o vztazích se známými lidmi) není dobrá neustále. Jinak bychom nejspíš neustále otevření byli. Vyvstane-li mezi lidmi nějaký problém, a začne-li nabývat na rozměrech, je nutné ho řešit. Tady alkohol může (uznávám že nemusí) pomoci. Od zdánlivě jednoduchého sdělení problému tomu druhému, až po závěrečné potykání a kompromis je veškerá komunikace těžko překousnutelná. Myslím, že leckdo má podobné praktické zkušenosti jako já – nejde tu jen o odvahu, ale i o větší důvěru k člověku který pije pivo na židli vedle, než k člověku kterého "jen" běžně potkáváme. Pití s někým jiným je jednoduše stmelujícím prvkem samo o sobě. V tomhle směru není nejspíš o nic lepší než fotbal nebo rybaření – má pouze tu výhodu (aspoň u nás v čechách), že pije téměř každý, a není proto problém s ním sdílet aspoň nejaký ty hodnoty. Tady je vidět velká paralela třeba s kouřením – kde je ten tmelící prvek asi ještě patrnější. Rituál nabídnutí cigarety, ohně, nebo jen fakt, že dva lidi kouří vedle sebe v místě vyhrazeném se mně, nekuřákovi, jeví jako celkem častý styl seznamování (k minulému bodu), ale i upevňování vztahů. Na gymplu jsem chodil každou přestávku s kuřákama "na bránu" prostě proto že tam byla nejlepší atmosféra (tak tohle rozhodně neberte doslova. a i přes ten smrad jsem tam byl radši než kde jinde). Těžko se to popisuje slovy, ale snad každý zaloví ve vzpomínkách a bude se mnou souhlasit, že společná konzumace alkoholu stejně jako společný kouření mezi lidmi tak nějak podvědomě zvyšuje důvěru a může pomoci ke sblížení, kde předtím nebyla šance.
Dostávam se ke třetí – nejspornější části. Alkohol jako podpora tvůrčího myšlení. Jde u mě o čistě praktickou zkušenost – o podobné zkušenosti mluví řada umělců (mí oblíbení prokletí básníci jsou v tom pravda až trochu extrém). Nehodlám se tu stavět na ničí úroveň, prostě si myslim že k něčemu podobnýmu dochází u každýho. Když už dneska používam ty metafory: moje představa je taková, že v mozku normálně myšlenky poletujou podle poměrně ucelenýho řádu, kterej si budujem po celej život. Ten řád nám umožňuje dělat velkou spoustu věcí rychle a úspěšně s naprostou rutinou. Když ale přijde na kreativitu, není organizovanej tok myšlenek tak úplně vhodnej. Rutina zabíjí volný asociace, je vlastně prostředkem, kterej má zabránit tomu aby si myšlenky někde poletovaly v oblacích, zatímco by měly řešit praktický záležitosti. Tady vstupuje na scénu alkohol – myšlenky díky němu pomalu opouštějí zavedený řád, a narážejí do sebe nepředvídatelnými způsoby. Samozřejmě v drtivý většině srážek dojde ke stvoření kočkopsa – myšlenky která je k ničemu. Stejně tak ale dochází občas i k stvoření dobrých nápadů. Moje zkušenost je taková, že to neni ani tak přímo v momentě kdy jsem opilej, jako spíš v delším období v okolí konzumace. A ty nápady jsou mým třetím důvodem proč piju. Programově s sebou nosím zápisníček, a snažim se si ty lepší poznamenat – na období nouze, kdy myšlenky už zase budou pochodovat ve vyšlapaných koridorech. Někomu možná přijde smutný, že kreativitu spojuju víc s rumem, než s polibkem můzy. Toť muj názor. Jistěže že na nápady nestačí jen ožrat si držku – konec konců v hlavě kde myšlenky nelítaj se jen těžko můžou nějaký srazit. Jenže ony lítaj skoro v každý..jen toho umět využít. Abych byl správně pochopen – ty myšlenky který vznikaj nemusí bejt zrovna teorie relativity, nebo devátá symfonie. Jde spíš (v mým případě rozhodně) o nápady který někoho pobaví, nebo o nový úhly pohledu na obyčejnou věc. A z těch pak těžim daleko za horizont kocoviny, přemejšlim o nich a hraju si s nima mnohem, mnohem dýl – a některý i zužitkuju.
Přichází čas na epitaf článku. (Ne, nepletu si epilog a epitaf. Jednu dobu jsem měl pocit, že když si zapíšu pár myšlenek, a ty se zveřejní, je to jako jejich poprava. To proto, že mám pocit, že píšu natolik zkratkovitě, až muj text nemůže nikdo jinej pochopit. Snad tomu tak není.) Tak tedy : všechny postavy jsou smyšlené – rozhodně bych na výše popsané teorie nedal krk – i když pohádal bych se za ně rád a srdnatě. Netvrdim že "alkohol je super, pijte ho co to dá". Jen bych si rád vyjasnil, proč vlastně piju. Myslim, že i samotný psaní tohohle článku mi napovědělo, snad i správně. A proč pijete vy?
