Rubrika: Blok

Netušim, k čemu to může bejt dobrý široký veřejnosti, ale můj oblíbený server mapy.cz zprovoznil novou službu. Asi někdo našel na půdě parádní starou mapu a mrsknul jí na web. Link vás zavede do exotické části Německa nápadně připomínající Prahu 6 – názvy jako Dejwitz,Hradšin a dokonce i perly mezi čechoněmeckými hybridy – Gr. Břewniov a Střešowitz. Naší rakouskou minulost nám nedokáže odpárat ani Jára da Cimrman.

Byl jsem na muzikálu, fakt. A to přesto, že už jsem si jednou slíbil že "nikdy více". V českým podání jsem totiž doteď viděl akorát úžasnej Jesus Christ Superstar a prvních 15 minut z Monte Christa (právě na jejich konci došlo k onomu slibu). S návštěvou celé akce jsem souhlasil možná proto, že jsem masochisticky toužil shlédnout další podobnou ohavnost (kterou autoři stvořili nejspíše jen proto, aby se svezli na doznívající muzikálové módní vlně, a vytřískali z ní nějakej ten peníz), ale spíš protože to bylo zadarmo. Jana kdesi hrdinně sehnala lístky a tak se šlo na kultůru.

Když člověk nic nečeká, jen těžko může být zklamán. Obrněn naprostou připraveností na veelmi podprůměrný hudební zážitek, kombinovaný s tancem a "úžasnými" efekty, usedl jsem do křesílka v fungl novým divadle Hybernia, a celkem se těšil až uvidím poskakovat po jevišti Petra Muka bo ňákou jinou celebritu. Jediným zklamáním bylo, že jsme si nestihli před tyjátrem koupit lahváče pro případ nouze nejvyšší. Se zaujetím jsme pozorovali publikum – který se zjevně těšilo na nadcházející velký věci. Náladu nám vylepšovalo akorát pár věcí, který s představením neměly příliš společnýho – pěkný uvaděčky v těžkých šedivých kápích, a fakt že "přízemí" maj v divadle Hybernia v druhým patře.

První půle byla slabá, písničky nudný, a celebrity žádný (akorát jednu ženu, co hrála bordelmama Jana identifikovala jako Petru Janů). Vildu Čoka s techno-punkovým hitem kde zpívá "probouzí se ve mně golem" jsem vyhlížel marně. Vrcholy první části pro mě bylo několik momentů, kdy zaváhal operátor jevištní techniky. Některé pohyby všelikých propadel a vysouvadel tak zjevně překvapily nejen publikum ale i protagonisty. Přeci jen, když se vám uprostřed vlastní árie pod nohama začne propadat jeviště, nepotěší to.

Netuším, zda to bylo rychlým Bráníkem na sluníčku před divadlem, nebo náhlým nárůstem kvality programu, ale druhá půle co do zábavnosti mnohonásobně převýšila prvou. Hudba chvilkami prosakovala z původní otřesné až na průměrnou úroveň(!), jevištní efekty se staly ještě nepředvídatelnějšími, a některé pasáže textu mi vyloženě zahýbaly bránicí. Namátkou golemovo vyznání lásky (Ten příběh je vo zamilovaným golemovi. To je panečku nápad!)

Neznám jíst a pít
jílem proudí cit.
Chci jen žít
a být žid!

Zážitek večera měl však přijít až v následující scéně. Viděli jsme totiž na vlastní oči vrchol playbacku. A pořádnej. V momentě kdy nám měl ten Kolář zazpívat klíčovou zamilovanou árii, rozsvítilo se na jevišti modré světlo a v něm…..nikdo. Hudba začíná hrát, světlo se pohybuje směrem, kterým se měl podle choreografie sunout umělec. Ten byl asi zřejmě na cigárku, nebo co. Publikum už počalo nervóznět, že neuslyší ten velký hit, když tu se z reproduktroů ozval libý hlas našeho hrdiny. Místo naživo nám mistr zpíval z repráků. Světlo ještě chvíli zmateně jezdilo po prázdným jevišti a pak zhaslo. Rozsvítilo se až na mohutný závěrečný refrén, ale zase nic. Není každý den posvícení. Tohle byla jediná scéna který jsme s Janou opravdu zatleskali. Zážitky si nekoupíš.

Jsem zas o zážitek bohatší – a vůbec ne o malej. Absolvoval jsem svou první šifrovačku. Pro neznalé věci: jde o hru založenou na tom, že soutěžící týmy provozujou střídavě dvě činnosti – za prvý si huntujou mozkový závity, za druhý pobíhaj po městě a okolí hledaje něco na čem by si mohli huntovat mozkový závity. To vše provozují tak dlouho, dokud nepadnou totálním vyčerpáním, nebo se nedostanou do cíle. Romantika hry spočívá v tom, že ten první z obou možných konců je MNOHEM častější.(Podle neoficiálních výsledků, dorazily tentokrát do cíle 2 týmy ze 176 startujících. Tak vidíte že nekecam.)

Hra se jmenovala Matrix , hrála se už třetím rokem a zúčastnilo se jí kolem tisícovky lidí. Já, jakožto úplná prvnička jsem objevil novej svět – a docela jsem si to užíval. Stačí pár kliknutí, a zjistíte, že podobných her se u nás koná hnedlle několik do roka, a že kolem toho roste docela solidní komunita nadšenců. Prapodivná směska lidí, mě povětšinou sympatických, krom toho nutně taky celkem hravých a inteligentních.

Na celou akci jsem se přichomejtl naprostou náhodou – na pozvání starý kamarádky Barčy. Jeden člen týmu si jim zlomil nohu, a ona si na poslední chvíli vzpomněla (přestože mě tak dva roky neviděla), že bych mohl být ten pravý, pro podobnou soutěž :). A tož jo, řekl jsem si, a už to bylo. V týmu jsem znal akorát Barču, ale se zbytkem jsem se rychle srostl (i když jsme se potkali až pět minut po startu 🙂

Start v páteční podvečer byl vskutku masový, následujících 20 hodin už ale bylo spíš o naprosto individuálním luštění a pobíhání mezi stanovištěma a MHD. Setkání se soupeři probíhalo buď tam, nebo v "kofeinových centrech" tj. jakýchkoli přístupných místech s dobrým světlem, topením a klidnou atmosférou – která spousty soutěžících rychle zaplnily (v Praze!). Naše skupinka sídlila nejprve šest hodin v McDonaldu na Andělu, poté se přesunula do ornitologického klubu. Kofeinová centra tomu říkam proto, že mimo blekotání nesrozumitelných věcí a zuřivého čmárání do papíru vyplňovali lidé čas strávený na těchto místech pitím čaje, kafe redbullu a jiných nakopávadel. Okolní lidi moc nechápali (málokdy mají u McDonalds v jednu ráno 40 lidí obložených mapami, notebooky a civících do podivně vyhlížejících papírů).

O průběhu tady psát nebudu – fascinuje mě jen, jakej tuning účastníci podobných akcí provozují. Tak v první řadě je tu znalost šifer – "top" týmy jsou skutečně neuvěřitelný, a způsob jakým absolvujou podobný soutěže mi přijde přinejmenším jako hooodně zajímavej týmovej sport. Je to v prvý řadě o zkušenostech, pak znalostech a nakonec o výdrži – fyzický i psychický. Přitom jsou šifrovačky celkem i sranda (má-li člověk dobrej tým). Taky výbava je neskutečně různorodá – nejrůznější tabulky, šifrovací kolečka, elektronika, všebarevný malovátka, povzbuzovadla, vysílačky, GPSky.. (navzdory tomu že na většinu šifer bohatě stačí tužka a papír a někdy ani to ne. Tzv delfská metoda luštění šifer nepotřebuje žádných pomůcek – prostě se na šifru podíváte a řeknete výsledek :)) Samozřejmě mapy, baterky a housky se salámem.

Pro mě osobně byla hra hlavně o 16ti hodinách naprostý koncentrace nad luštěním. Čaj, notebook, tužka papír a jedu. Sem tam si odskočit pro novou šifru – to se ale nedělo moc často, bo jsem byl po většinu času z týmu duchem nejčerstvější. V půl jedenáctý ráno náš tým definitivně vypadl – a moje hlava s nim. Až do toho momentu mě hnali soutěžní duch spolu s teinem zcela úžasným tempem, až jsem se divil. Následný propad byl o to hlubší. Přesto, nebo právě proto – výbornej zážitek, už plánuju účast na květnový Bedně Má-li kdo chuť to zkusit, nechť se přidá.

Všechno pučí a na pivo mi nikdo nepučí.Zhubl jsem 7 kil, něco se ve mně zlomilo a nyní opět celý muž (i když kariéry prokletého básníka se nevzdávám), a nikoli zoufalá manželka, což je můj osobní technický termín pro uzlíček neštěstí obviňující sebe i všechno kolem sebe z nespravedlnosti světa. Prokletý básník to ví, ano svět je nespravedlivý, a co? A nic.

Tak teď nehraju ty počítačový hry, hraju na kytaru učim se a vůbec jsem skoro způli tak činorodý jako moje hyperaktivní sestra Ája, což mi činí potěšení. Mam nový pokoj v něm záchod, v něm vodu a v ní rybičky – takže nejsem buzerant. Tenhle článek nemá bejt o něčem, takže sorry milý čtenáři dychtivý po obsahu. Jen tak si plkam ve své spokojené jarní náladě.

A tak mi zase začíná to údobí života, kdy je člověk vlastním libidem nucen dívat se na každou dívku v okolí jako na samičku, budoucí matku živitelku a potenciální cíl zároveň. Jako otrok bouřících pudů se i největší duch stává občas přiblblým primitivem a nesmyslnou válkou s vlastním tělem vyčerpává mnoho sil. Je směšné, že se právě tomuto údobí se říká svoboda.

Svoboda! Cha, sotva je někdy skutečnost tak daleko od slova kterým ji popisujeme. Volil bych jiné, – třeba "pusto". Stojí – li člověk uprostřed pusté a nehostinné krajiny, je skutečně "svobodný" může se vydat kterým směrem chce. Ale co, zdá se, ve všech těch směrech číhá?Pusto. Šťastlivec dojde do oázy – ani neví jak, a rád odhodí svou "svobodu" jít kamkoliv.

Ale co, umělcova duše musí být rozervaná. Právě obtíže a (duševní) nepohodlí působí jako ta největší hybná síla a inspirace. Lenošivý život v oáze – alespoň ten, který provozoval já, a ke kterému se snad každý dá zviklat – je pohodlný, a krásně líný. Nechci se k němu vracet – alespoň ne v této podobě. Oáza která neukolébévá ale inspiruje – existuje vůbec? I pro mě? A co na to Jan Tleskač? Já se moc rád sám ukolébám – a právě proto jsem teď svobodný prokletý básník.

Znáte to – člověk sedí na cvičeních či se účastní podobně zábavného pořadu ve škole, když v tom – světe div se – pedagog vznese otázku. Navíc je to otázka, na kterou si sám neodpoví, ale očekává odpověď od zbytku osazenstva místnosti. Jen naivka by si myslel, že zná-li někdo v plénu odpověď, tak jednoduše řekne co musí být řečeno a jede se dál. Na podobným cvíku jsem teď seděl – a vytvořil tuto průkopnickou teorii, která daný jev – tedy šanci cvičícího na obdržení odpovědi – docela dobře popisuje.

Jak se tedy věci mají? Už jsem naznačil, že problém (ne)komunikujícího publika je mnohem širší, než otázka znalosti odpovědi. V zásadě rozlišujeme pět možností obtížnosti dané otázky. Probereme je teď jednu podruhé, a na imaginárním studentu Bivojovi si ukážeme, že v žádném případě není dvakrát rozumné na otázku odpovídat.

1. otázka turboobtížná: je tím jediným případem kdy neznalost je skutečnou příčinou hrobového ticha, jenž následuje hnedle po doznění otazníku. To může být přerušeno leda smíchem studentů, rozveselených naivitou cvičícího, který věří že to skutečně někdo ví. Náš Bivoj je sice výborně naučenej hustodémon, ale co je moc, to je moc. Na otázku tedy neodpovídá.

Druhým případem je otázka hustě těžká. Ne že by v místnosti nikdo krom cvičícího odpověď neznal, Bivoj si včera jen tak četl skripta, a přesně tohle ho tam zaujalo. Přesto si však moc dobře rozmyslí, než vypustí hlásku. V prvé řadě je tu riziko, že domnělá odpověď nebude ta správná – nebo spíše, že se nebude líbit cvičícímu, který tomu konec konců taky moc nerozumí. Ať tak či onak – spolužáci jí nebudou rozumět určitě a Bivoj úspěch rozhodně nesklidí. A i kdyby sklidil – moc si nepomůže, aktivní blbečky nikdo moc rád nemá, a úsměv na tváři cvičícího stěží stojí za umístění na seznam šprtů.

Třetím případem je průměrně těžká otázka, na kterou Bivoj rovněž neodpoví 🙂 Máme tu totiž máme riziko doplňujících otázek – to že náš filuta zná odpověď na jednu hustě těžkou, a všechny středně těžký otázky ještě přeci neznamená, že by odolal nějakému dodatečnému šťournutí hlouběji do znalostí. Považte, že to je nerozum, vystavovat se takovému riziku. O tom, že v otázce může být (a on prevít bývá) chyták – a ona se jenom tváří jako střední, a přitom je to otázka turboobtížná – ani nemluvě.

Ne lehkou otázku Bivoj neodpoví jednoduše proto, že je pod jeho úroveň namáhat se otevíráním pusy k předání něčeho tak plytkého a samozřejmého, jako je odpověď na takovou otázku. Navíc není špatné udržovat cvičícího v lehké nejistotě, že na onu otázku SKUTEČNĚ nikdo odpověď nezná (po všech těch letech!) – ale o tom později.

Poslední jsou otázky vnadidlové – ty vůbec nemají sloužit k ověřování znalostí. Často se ani netváří, že mají co společného s předmětem – mám na mysli otázky typu "v kolik dneska končíme?" "byli jste přece na přednášce?" atp. Že jde o otázky zbytečné student bystře rozezná, leckterý dokonce vytuší, že jde jen o "zahřívačky" které budou následovány lehkou či střední otázkou. Studenti odpovědí na vnadidlovou otázku a) prokáže že umí mluvit b) naruší svou koncetraci, a vystavují se riziku, že by čistě automaticky mohli nedopatřením odpovědět i na šrapnel – tedy lehkou či střední otázku bezprostředně následující po vnadidlové. Bivoj neni žádnej prváček, a takový levný fígle ho nemůžou oblbnout.

Jak to všechno vidí nebohý cvičící? Většinou tragicky. Vzhledem k tomu že studenti (v případě že vůbec sledují co říká) nemění výraz při jakékoliv otázce – o vydání hlásky v pokusu o odpověď ani nemluvě, nedoví se cvičící odpověď, ba ani to, zda studenti něčemu rozumějí, zda považují celou věc za trivialitu, nebo všichni jen okázale spí s otevřenýma očima. Cvičení se mění buďto v nudnou tragédii, nebo zoufalou one-man-show, při níž si cvičící pokládá i zodpovídá otázky, zadává příklady a následně je řeší. Nikdy se ani nejspíš nedozví zda jsou jeho otázky považovány za lehké nebo hustě těžké.

Jak se v takovém případě cvičící zachová? Nejhorší případy dospějí k názoru, že všechno dále než tři metry od tabule je pouhá mlčenlivá kulisa, která si přinejlepším něco opíše. Uzavřou se do sebe, a stráví cvičení tichým brumláním pro sebe – které studenty nakonec ani moc neruší. Ambicióznější cvičící studenty všelijak motivují (za pět malých bodů dostatete jeden velký bod, za tři velké jeden opravdu velký..), nebo je naprosto surově po jednom vyvolávají. Že se ani tak nedočkají kloudné odpovědi je celkem časté, mohou si však být jisti že nebudou patřit k populárním. Jako optimistickou tečku na konec bych rád uvedl příklad "Janů Amosů" mezi doktorandy – kteří ze cvík udělají skutečná "cvičení" aniž by šli přes mrtvoly. Bohužel tento třetí případ se (podle mé dosavadní zkušenosti) nekoná. Amosům se omlouvám.

Po obloze budou létat metanové ohnivé koule, což vyvolá další globální oteplování. Oceány přijdou o svůj kyslík a promění se v stagnantní vody. Začnou uvolňovat sirovodík a zlikvidují ozónovou vrstvu. Pouště se rozšíří skoro až do Arktidy. Po světě bude docházet k obrovským hurikánům, které budou způsobovat přívalové povodně, které splaví z území půdu. Z lidstva zůstane na světě jen malé množství lidí, kteří se budou snažit přežít jako polární uprchlíci. Většina života na planetě Zemi bude zlikvidována, neboť teploty stoupnou výše než za stamiliony let.

Hádejte, copak tohle je? Ne není to předpověď žádnýho zfetovanýho věštce, ani článek ze Strážný věže. Jde o citát z britského deníku Independent (já to převzal z blisty.cz ). Tento text poměrně věrně shrnuje ono nedávné a přec veleslavné sdělení "předních vědců" lidstvu. Obrázek ať si udělá každý sám. Ekologický fundamentalista, který by mě nejraději pro následující řádky proklel, ať tak s klidem učiní.

Před necelým tisícem let se přední vědci poměrně shodovali na tom že Země je placatá, o něco dříve byl o dokonce blížící se milénium považováno za poměrně pravděpodobné datum konce světa. Z novějších katatrofických vizí uveďme třeba vyčerpání světových zásob uhlí do roku 1860(!), nebo beznadějné přelidnění světa do začátku 20. století. Obojí mělo vést k strašné a poslední válce :). Lidstvo si zřejmě v katastrofických vizích libuje.

Nechci tady popírat existenci klimatických změn, nebo autoritu zmíněných vědců. K těm bych směřoval jen poznámku, že dělat předpovědi na sto let dopředu je hodně odvážnej kousek (kterej prakticky nikdy nikomu nevyšel). Proč to asi dělají?

Ekologie je náboženstvím dneška – má svou masu věřících. A troufám si tvrdit, že v oněch vědcích právě získala nové kněží. Ne to není banální analogie, myslím to celkem vážně. Je nakonec jedno, jestli se "víra" upíná k metafyzickému bohu, nebo k něčemu pro "malého" člověka jen o zlomeček bližšímu – budoucnosti planety. Důležitější je, že dokáže dát člověku nepřítele, návod jak žít atp.

A co oni novodobí kněží? Jsou i oni "věřícími"? Kdo ví, někteří možná jsou, další pak jen v ekologických prognózách našli slušnou obživu. Lidé rádi platí za to že se jim říká co chtějí slyšet. I odpustky ve formě výzkumných grantů ropných a uhelných společností si najdou pár hladových přikyvovatelů. A oteplování? Ale no tak, o to tady vlastně nejde.

Tak jsem se chtěl se světem podělit o tento nový poznatek : v Datartu (obchod s elektrem) NEMAJ OBJÍMKY BA ANI DRÁTY. Teda dráty maj – ale museli byste si je koupit i s nějakým hifi multimediálním dývýdý. Tomu říkam elektro.

A já se ptám – kde udeří taková pohroma příště? V zelenině už nebudou prodávat mrkev?

Takže na úvod..chtěl jsem tenhle příspěvek postnout až dneska ve 23.11. abych tak trumfnul datum minulýho článku (11.11. v 8.22). Pak mě napadlo, že ještě líp bych udělal, kdybych počkal ještě 305 let, pak by to datum bylo 23.11. 2311 ve 23:11. Nepochybuji, že by to čtenáře tohoto blogu uvedlo do extáze..ale přeci jen jsem se rozhodl že je lepší dát sem horší příspěvek a brzo. Kdo chce kvalitu ať de jinam, že jo.

Máme ten prosinec, tak bych měl psát vo kaprech a salátu. Prosím – tímto vycházím průměrném čtenáři vstříc : KAPR,SALÁT. Tak to by taky bylo.

A teď k opravdickýmu obsahu, kterej kromě data nahoře asi nemá s kaprama a salátem nic společnýcho. Tématem dnešního dne je: úskalí blogování. Bystrý čtenář usoudí, že tím pádem bude článek krátký – blogování je činost až přiblble jednoduchá (proto se jí taky věnuje tolik lidí), úskalí to nemá, můžeme jít domů. Jo, to si řekne bystrý čtenář. Jenže už ne tolik bystrý autor (a to sem já:) to vidí jináč, takže domů ještě nemůžem.

Ústřední problém je následující – blogování sice opravdu je jednoduchoučký asi jako stavění hradů z písku, ALE – kdo na ně (blogování i hrady) má dneska čas? (To byla řečnická otázka, odpovím si sám – jinak bych se tak blbě neptal) Odpověď zní: já to nejsem. Neberte to jako výraz neochoty dělit se (teoreticky) o své názory s (opravdu velmi teoreticky) milióny uživatelů internetu. Spíš je tomu tak proto že jsem strašně vytížen. .. .. Tenhle článek asi vyzní hodně blbě, když přímo pod ním je esejík na téma „jak trávit čas počítačovými hrami“. Tak jinak

Vážení čtenářové, vězte že i v průběhu vzniku tohoto textu autor přemýšlí (neupozorňoval bych na to, kdyby se mi to nezdálo mírně neobvyklé). Tenhle článek měl být o tom, že blogování je pro pracující, zvášť pro kancelářský prevíty co stejně osm hodin denně akorát dělaj vlaštovky z formulářů, tak co by si nezablogovali. Zatímco student, vytížen studiem, zábavou a sháněním chleba vezdejšího je na tom bídně a tak zvládne přinejlepším jeden příspěvek do blogu za měsíc. Hm .. no myslim, že nejsem sám, kdo vidí jak děravá je to výmluva. Tak holt ani o tom to dneska nebude. No, sice jsou zejtra Vánoce, ale přesto..nemůže být každý den posvícení.

Takže závěrem: studentský život je sice velmi těžký, ale zas tak zlý to nebude. Do nového roku se má jít s ideály, a velkohubými budovatelskými hesly na rtech .. tak tedy: Ano, dostanu se na dva příspěvky do měsíce! A taky sem dám nějakou muziku. To čumíte,co?

Ještě speciální dodatek pro čtenáře, kterým se sice zdálo, že je to jen nudnej nevánoční článek, plný všedního lamentování, a přesto se dočetli až sem: KAPR, SALÁT, ROLNIČKA.

Tak, dneska si tu něco napíšu o počítačových hrách. A začnu rovnou aktuálně – s World of Warcraft, kterej poslední dobou hýbe nejen jednou vilou na Dědině. Kdo m8 ruce, nohy, myš a internet, ten už si tůní postavičku a pomalu ale jistě přesunuje své „já“ ze světa skutečného do toho virtuálního. .. Teda každý ne, drobnou výjimku tvoří (aspoň na vile) dívky a podivíni. Ale takové lidi správný pařan v podstatě nevnímá..takže z mýho hlediska tvoří tu podružnou skupinku. ( víme že to tak neni, ale jsme na blogu, co bych se neodvázal 🙂

Při jednom rozhovoru nad zeleným čajem jsme s Pavlem dospěli k názoru, že na 60. level (to je ve WoW úplně nejvíc) se můžou dostat jen asociální staří mládenci. Každý ať si to přebere po svém, ta implikace může vést (a podle mě někdy i vede) oběma směry – ať už se stávají z asociálních mládenců náruživí hráči, nebo naopak. Jestli je to případ několika jedinců, nebo masová záležitost, to se teprvá uvidí – první větší generace pařanů (za jejíhož člena se hrdě považuju) zatim v průměru nedospěla ani do kristových let, takže všichni asociální staří mládenci jsou zatím moc mladí na to, aby šli definitivně odepsat. Dejte jim (a mě) šanci!

Jak píšu v třetím záznamu tohoto bloku, lidi se v převážný většině času zabývaj (přinejmenším zdánlivě) zbytečnýma činostma. Leč okolí pařana si to zjevně nemyslí, a plýtvání časem civěním do monitoru považuje za plýtvání časem (brilantní obrat což? ale on tu situaci fakt vystihuje). Navíc to okolí vzápětí projevuje naprosto stejnou chybu jakou vyčítá pařanovi – a plýtvá časem kdy mu jeho neškodného koníčka rozmlouvá.

Prekérka (nebo výhoda?) každýho blogu je v tom, že ať tam autor píše sebevětší kraviny, nikdo mu neodporuje. Tu jsem se právě rozhodl eliminovat. Budu si teď odporovat sám. To plánuji činit po několik odstavců, v samém závěru pak nad sebou hodlám triumfálně zvítězit. Která část mého schizofrenního já to bude, samozřejmě neprozdradim, nikdy sem neměl rád detektivky, kde je vrah od začátku jasnej (Colombo je výjimka – tam snadno poznáme vraha podle toho, že se s nim Colombo od začátku nejvíc baví. Přesto je to dobrá detektivka :). Takže co praví hlásek správňák, kterej by mě nejradši poslal na rozkvetlou louku tančit s motýly?

Hlas 2: ty vole, co to tu mektáš? Přečti si cos tu psal před pár dnama. Student, intelektuál, ajťák? Povaleč! Práce jak na kostele, hafo zajímavých věcí ke čtení i k učení a co dělá pán? Běhá se svým Mágem po lesích složených z pixelů a metá ohnivý koule na kance, medvědy a podobnou verbež. Teď píše blog, ale to vyjde vlastně na stejno, jenom tak vyplňuje čas mezi narozením a smrtí. Místo aby stavěl pyramidu, nebo aspoň bořil mrakodrapy..Díky bohu, že apoň ta trocha morálky tam je, ale jen v zoufalý menšině. Je to problém, ty hry jsou dělaný tak, aby hráče vtáhly a nepustily. Zneužívaj lidský přirozenosti – člověk je od přírody hravej a zvědavej, a o tobě to platí přinejmenším dvojnásob. No jo, ale jiný hry zase hrajou na jiný struny v pozadí lidský mysli .. takže se mezi nima najde droga prakticky pro každýho. A mašinérie herních kolosů tyhle drogy navíc rok od roku piluje a rafinuje do ještě lepší a návykovější podoby. Jak z toho ven? Používat hlavu? Ta za to jak vidno do velký míry sama může..no tak teda používat tu správnou půlku hlavy (stéblo pro ty, co už se v tom guláši slov topí: tou správnou půlkou je myšlen Hlas 2, těm co se už utopili stébla házet asi nemá cenu. Jinak řečeno: chytrýmu napověz, a hloupej za to nemůže, bo sem to já kdo tu píše pátý přes devátý :). Takže abych to shrnul, těžko nebohýho pařana vinit, že podlehl něčemu, co bylo od začátku vymýšleno a do detailu vysoustruženo tak aby tomu podlehl. Na druhou stranu, komu tu jde o etiku? Má oblíbená evoluce zapůsobí, a asociální mládenci vyhynou, ať už za to můžou, nebo ne. Tak co se trochu zasnažit mladíku?

A proč, táže se hlas 1 – epikurejec (člověk jehož jediným náboženstvím je vlastní potěšení). Evoluce ať se stará, klidně vyhynu. Ono mě neubude. Rozhodně ne tolik, jako kdybych místo plnění questů šel na louku za těma motejlama. .. A jsme u toho. Oba maj trochu pravdu, nebo ne? Jak praví mé vlastní oblíbené přísloví(kdo nezná, možná nepochopí. rád někdy vysvětlim) „Důležitý je hledat tu vodováhu“ – čili pravda bude asi někde uprostřed. A lidi to dobře ví..nebo aspoň tuší. Prakticky nikomu nezní v hlavě jenom hlas 1, nebo hlas 2, všichni hledáme tu vodováhu. A že hlas 1 vymře? Nemyslim si. Ať se to komu líbí nebo ne, hraní má i svoje dobrý stránky (proto k němu konec konců máme ty sklony).

Takže co? Takže nic. Tento blok asi nikdy nebude nejčtenější 🙂 lidi nemaj rádi nejasný závěry. A vodováha bohužel málokdy dává jiný. howgh