Rubrika: Blok

Probudil jsem se v neděli ráno. Ukrutná bolest hlavy. Štěpánko, nevíš proč mam na obou rukách napsáno „hever“? Ukaž..no jo. Tak to fakt nevim.

Včera totiž naše dědinská vila zažila další z nechvalně proslavených párty. Tahle se jmenoval „kurva párty“, a spočívala v tom, že jsme odděni v dresy prostitutek tančili na stole, popíjeli drahé nápoje a obtěžovali hosty v blízkém hostinci. Výsledky konec konců může každý vidět na vila.skuhry.com.Pili ostatní, pil jsem i já. Kocovina jen tak štípne, zítra si užijeme nádherně línou neděli.

Jenže ouha, jelikož jsem zodpovědnost sama, naplánoval jsem si, že v neděli přečtu půlku skript a v pondělí díky nabytým znalostem a vrozené inteligenci úspěšně složím polovinu zkoušky z mikroekonomie. Asi nikoho nepřekvapí, že nabyté znalosti nějak zůstaly na papíře, a vrozená inteligence (byla-li kdy nějaká) si po prochlastaným víkendu dala pauzu. Naděli jsem jednoduše proáchal s bolavou hlavou, a v pondělí už toho moc dohnat nešlo, ač jsem hrdinně vstal v 5:30 abych se pokusil dohnat nedohnatelné

Teď sedim po mizerným testu u kompu ve škole, a plísním se tím způsobem, že se pomlouvam na vlastních stránkách. Případným čtenářům se omlouvam, vy jste si tyhle stránky vybrali, já vás nenutil.

Takže končim s alkoholem? Ale no tak…to už jsme slyšeli stokrát. Jak ví každej správnej buddhista, dobrej život neni o extrémech…ale vo tý rovnováze. Takže chlastat, ale zodpovědně. Mam vytyčený nějaký cíle, a ty se budou plnit, i kdyby na pivo bylo. Teda doufam.

A teď veselejc. Zítra se po velkých prodlevách sejde úžasné hudebně komické uskupení Hudební Skupina, a začne zkoušet a nahrávat, na což se tuze těšim. Hodláme vydat CD, než skončí třetí série suprstár, a jakýkoliv výtvor jejího vítěze spolehlivě zastínit. Malý ten kdo má jen malý cíl. Až něco nahrajem, dam to sem, a svět nám počítam tak během tejdne padne k nohám 🙂

Ano, je to tak. Přestože životním krédem jsem povaleč, se začátkem semestru jsem se začal válet tak nějak ve vyšším tempu. Tři dni v týdnu vstávám před sedmou hodinou, o čemž se mi posledních pár let nezdály ani noční můry. Tak trochu jsem tušil, že jednou přijde čas, kdy dvě hodinky psychického vypětí týdně nebudou stačit k udržení mé existence, že se to ale stane tak brzo, to jsem netušil.

Kdo chce kam, pomozme mu tam. Já jsem sem chtěl. Postoupit na vyšší úroveň a utkat se s ještě většíma a ultimátnějšíma obludama, to je motivace, která dneska hýbe světem (jak praví naprostý neklasik – hrdina filmu School of Rock, co nevim jak se jmenuje : „Children, the most important thing in your life is to kickass.“ V mým případě jsou obludami jazyky C# a Java. Zatim se jen tak oťukáváme, závěrečná bitva je tu za pár měsíců.

Život na vile kypí. Střídavě alkoholem a nepořádkem – na obojím se podílím, byť o něco občasněji nežli dříve. Pokusím se rozběhnout sekci webu vila.skuhry.com, tam se možná dovíte víc.

Hudební skupina naprosto stagnuje, což mě fakt mrzí – dle mých představ je teď nutno zaznamenat aspoň část naší úžasné tvorby, a ukázat světu, že má zas o jednu (zatím) podprůměrnou kapelu víc. Leč nabitý program všech tří členů zdá se neumožní pravidelná setkání při kvalitní muzice. Asi odstartuju sólovou dráhu. Bo založim velmi alternativní kapelu s Bartem a Líbou – toť nejnovější z oněch „hospodsky založených“ kapel, co se v reálu nikdy nesejdou…nebo jo?

Tak teda bajbaj, jdu volit do komunálních voleb. Jsem nadprůměrně informovaný volič – znám víc než dvě kandidující strany, a viděl jsem i nějakej program. Takže to nemůže dopadnout jinak než dobře. Dnešnímu slohovému cvičení NAZDAR!

V úterý jsem si byl vyzvednout index na studijním – a co čert nechtěl? Zatímco u všech 14-ti spolubydlících na vile ještě zuří prázdniny, jaderka už má semestr. Tak to sem trochu prokoučoval – plán byl tam aspoň první tejden chodit, zjistit co a jak, seznámit se se spolužákama. Neva. Život je jeden velkej průser, a je to dobře, bo jinak by to byla nuda. Řítim se do skoly, a fakt se tam přednáší. Spolužáci dobrý, ale na pivo se mnou zatim nešli. To je pech, musim y nich tahat royumy při přednáškách.

Je to tady, dva dny po zápisu na FJFI instaluju na svou nebohou herku linux. Možná to nepotrvá dlouho, a stane se ze mě ještě hrbatější a pobledlejší stvoření, který touží po tom, aby i osobní automobily šly ovládat z příkazový řádky. I když některý spolužáci vypadaj, že občas čerstvej vzduch potkaj, celkově to vyzerá, že jsem to já, kdo tráví u kompu málo času (odhaduju, že v průměru 4 hodiny denně). Neva, budu to muset dohnat inteligencí, snad to pude :).

Tak to vidíte, měsíc nic (přesně jak pravim v nadpisu) a pak hned dva příspěvky ve dvou dnech. Čim to? Pořádám totiž ekonomickou konferenci světový úrovně. To znamená, že sedim v přednáškový aule, a posloucham/neposloucham tlachání hostů ze všech konců světa. Naštěstí tu mam notebook s internetem, jináč bych odsud brzo uprchl se strašlivým řevem, nebo spíš usnul, což by taky nebylo společensky korektní. A to by bylo blbý, přeci jen mě za to tady platí a luxusně krmí. Koho chléb jíš, toho píseň zpívej. O řízečcích nakládaných v tymiánu to platí dvojnásob, ale přesto..

Iluze o tom, že na takovou konferenci se sjede banda chytrých lidí a bude mluvit o zajímavých tématech jsou ty tam. V každém povolání zjevně existují lidé výteční, průměrní, a diletanti. Po konferencích zjevně jezdí druhé dvě skupiny (výjimkám se omlouvám, pár jich tu je – ale fakt jenom pár). Nikdy bych netušil, kolik lidí dokáže zaměstnat obyčejná metoda OLS regrese (taková trochu vytůněná statistika). Snad každej tady sehnal „ňáký data“, udělal na nich „ňákej výzkum“, dostal na to spoustu peněz z „ňákýho grantu“, a – světe div se – ještě s tim jel někoho otravovat na konferenci do Prahy. Co naplat, že jsou jejich zjištění k ničemu, hlavně, že si prohlídnou Pražskej Hrad.

Dobře, nechal jsem se trochu unést, tak zlý to neni – ale zklamanej trochu sem. Až na slečnu z MIT a pár borců co zkoumaj důvěru a reciprocitu při laboratorních pokusech to tu je ale vážně bída. Spravuju sice jenom vedlejší přednáškovou místnost (ukazuju lidem kam se dává fleška, sem tam otevřu nebo zavřu okna – za 1000 na den slušný, ne? :), ale stejně by to mohlo bejt trochu o něčem. Třeba je to o patro níž lepší. Vyštuduju a ukážu jim, jak se dělaj zajímavý přednášky. Krleš!

Jak to začalo? 14.9. jsem se kdesi dočetl, že 15.9.je uzávěrka přihlášek na navazující magisterský studium FJFI ČVUT. Ha, toť znamení, bude to těsně. A bylo. Během týdne jsem se už smažil kdesi v neprobádaných částech Prahy (až pod Karlovým náměstím) nad písemkou z matiky, následně i programování. Oboje jsem s chlupem zvládl, matiku zaslouženě, programování naprostým omylem (měl jsem napsat dva algoritmy, o kterých jsem nikdy neslyšel, zkoušející o nich naštěstí slyšel, tak mi je namaloval:). Čo bolo, bolo, terazky som studentem softwarového inženýrství v ekonomii. A co teď?

Jestli jsem to s žízní po vědomostech nepřehnal, to ukáže čas. Mam před sebou magisterský studium na dvou celkem těžkých školách – to by ještě šlo. Když ale přidám fakt, že jsem lempl, že mám i jiný záliby než studium a že nerad chodím byť jen jednou ročně na studijní…vypadá má budoucnost podstatně černěji. Studium na dvou školách může paradoxně předčasně ukončit má studentská léta, jak si je každej představuje – jako nekonečnou párty či flákárnu občas lehce narušenou zkouškama. A neni to vlastně to, co jsem chtěl?

Vlastně asi jo, ale nikomu to neříkejte, nebejt povalečem totiž v čechách vůbec neni in. Tak asi in holt nebudu, ale stejně se na to celkem těšim. IES už pomalu přestává být taková výzva jako v prváku. Motivace „dostat se na další level“ slábne, a tak si naložím další břemeno na bedra. Že mě život naučí nedělat podobný kraviny? Možná. Kdo se bojí, nesmí do lesa.

Zbyšek tvrdí, že si kazim studentský léta – tim spíš, jestli mě to na jaderce bude bavit..a ono asi bude. Zkazim studentský, zlepšim studijní. Ale nebojte, já se nestrham – to zabíjí kreativitu.

Tenhle příspěvek nebudu, oproti předchozím dvěma, slavně oznamovat ani číslovat. Tady končí hurá sekce, a začíná opravdickej blog – rutinní deníček, jeden z mnoha.

V tom „mnohu“ jsou nějaký zajímavý, jiný ne, ale o to ani tak nejde – jen blázen by si mohl myslet, že blogování je tu od toho aby to někoho zajímalo. Taková věc se sice v několika málo slavných případech stává, ale vo tom to neni. Je to spíš věc vlastní reflexe (nemam cizí slova moc rád, ale sem se hodí).

Tak třeba dneska – už jsem se dávno vrátil z islandu, prázdniny ale pořád nekončí a člověku se zdánlivě nechce nic dělat. Venku svítí sluníčko, já mam po pěti týdnech pod stanem přírody plný zuby a z vysoka na něj kašlu. Nuda se pomalu vkrádá do mého podkrovního pokojíčku. Zvolna nabíram ztracený kila, a tuším, že i dneska ulehnu s pocitem, že jsem zase celej den nic nedělal. … Ne, tak to není, člověk jest od přírody tvor činorodý – a dobře že tak. Jen málokdo dokáže skutečně celý den nicnedělat. Děláme radši věci, které alespoň zdánlivě připomínají užitečnou činnost – hrajeme fotbal, okopáváme zahrádku a … blogujeme. Fyzička z fotbalu, mrkev ze zahrádky ani návštěvnost blogu přece skutečně nejsou důvod proč to doopravdy děláme – ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A tak tu píšu blog, který se stěží dočká publicity jako Kosmova kronika nebo nástěný malby v Altamiře a je mi to celkem jedno. Stejně tak jedno to bylo nejspíš Kosmovi, tomu pračlověku ve Španělských jeskyních, i tisícům dalších – anonymnějších. Pocvičím se v psaní, češtině, provětrám mozek a zaplním stránky – ale co je to všechno proti tomu, že mě to baví. Follow your instinct – přichází doba(už pár tisíc let…a přichází pořád dál), kdy je k uživení potřeba stále míň užitečný práce, a co má dělat chudák člověk-od přírody činorodý tvor? Dělat práci zbytečnou. A taky že jo. Tak bloguju, hraju fotbal a pěstuju brambory. Nemyslim si, že jde o úplně zbytečný činnosti, ale jejich užitečnost je mnohem víc spojená s tim instinktem, nežli s mrkví, fyzičkou a návštěvností. O tom ale jindy, mých teorií tu ještě bude dost a dost.

Tady co teď píšu byl odstavec o tom, že člověk za jedny 3-měsíční prázdniny strašně zvlčí. Smazal jsem ho jednak proto, že byl blbej a jednak proto, že to neni vždycky pravda – záleží, jaký zbytečný činnosti provozuje. Aby si někdo nemyslel – „ejhle, přece to píše pro jiný, nejdřív to promazává, a teď se dokonce snaží napsat co si myslim“, jde tady hlavně o autocenzuru a rozmluvu s druhým já. To je kritičtější než většina čtenářů, a strašně nepříjemný coby oponent. Tenhle odstavec je taky konec konců kandidát na smazání. A tím končí dnešní večerníček

Ještě poslední dodatek – vidíte-li v pozadí tohoto webu běhající prasátka, vězte, že i ona jsou výsledkem dnešního nicnedělání. Navíc se umí rozmnožovat – zkuste třeba tohle: index.php?pocet_prasatek=50 Můžete prasátka ještě přidat – jen pro rychlejší stroje, já skončil na 1000. Nakonec ale (jako já) nejspíš zjistíte, že 4 prasátka jsou celkem akorát.

Teď zrovna nic významného světu sdělit nechci, leč potřebuju vidět, jak stránka funguje s větším množstvím textu, a tak tu takhle plkam. Lorem Ipsum 🙂

Je opravdu škoda, že tu nemam láhev šampaňského. Tímto zápisem totiž počíná nová epocha mého života – epocha v jejímž běhu již nebudu tím joudou z vidlákova, ale člověkem, který má vlastní blok. Kdo neblokuje, jako by nebyl (i ve volejbale) – a já už teď jsem. Radujme se, stroje pracují za nás!