Bydlim v domečku s američankama a kanaďanem. I v okolních rezidencích převládají obyvatelé severoamerického kontinentu. Povězme si něco o tomto záhadném živočišném druhu.
Znak první: řvou. Neni se čemu divit. Já bydlet v New Yorku mezi bandou takovejch tak taky řvu. Né snad zoufalstvím, to bych si nějak asi zvykl, ale prostě proto aby mě bylo přes ostatní slyšet.
Když sou na párty, řvou víc – přeci jen je tu k přeřvání ještě muzika, navíc jsou opilí. Znak druhý, Američani tu totiž pijou alkohol, a celkem fest. Jenže to neumí. To je tak, když si někdo dá první pivo potajmu v osmnácti. Pak přiletí do Austrálie, a je jak utrženej ze řetězu. Je to docela prdel, sledovat vysokoškoláky, co nejspíš už od dvanácti předstíraj jak jsou děsně dospělý, kterak zápolí s alkoholem asi jako deváťáci na lyžařským zájezdě. Pravda, zájezd už nám tu trvá pár měsíců, a největší překvapení tedy máme za sebou.
Znak třetí, fun musí bejt, i kdyby na chleba nebylo. Párty, chápete. Kdo nePárty, ten neŽije. O tajemné zábavě mítinkňůpípl už jsem psal, ale řekl bych, že tak nějak celý umění párty spočívá v tom, vypadat že se bavíš. Buď se pije, řve a nebo hromadně fotí (přičemž se pije, řve a nasazuje pravej American Smile – praví párty borci umí všechny tyhle tři věci provozovat zároveň), pak je tu samozřejmě sex v poschodí – kvalitnější samci i samice si s různými partnery odskočí až třikrát za večer. Vrcholem každé párty je však americká hra beer pong – házíte pingpongáč do kelímků s chlastem, když se trefíte, soupeř ho musí vypít. Poetický je, že hra je v univesničce oficiálně zakázaná – při každé hře je tedy třeba mít vedle konvici s vodou a předstírat, že tu vodu jako pijete, ha ha. (fakt zakázaná! vzpomněl jsem si na svůj šok když jsem se v polovině třech mušketýrů dozvěděl, že souboje jsou zakázány). Problém třetího znaku je v tom, že fun musí bejt i když neni. Když jsem viděl jednu spolubydlu – čerstvě rozejitou, zhroucenou v obýváku, kterak zamáčkla slzičku a šla na párty, vzpomněl jsem si na ten text od queenů – inside my heart is breaking..but my smile, still stays on. Je to zvláštní, američan vám nikdy neřekne že se musí učit, ani že má problém (pokud ho teda nemá s váma). Jeho život musí zvenčí vypadat jako děsná fun. Hádam že to dá docela fušku. Vypadat furt jak v reklamě na zubní pastu a hypotéku v jednom.
Ptal jsem se včera jedný Italky, čim to je, že jak američan vidí (i když ona to dělala taky) foťák, tak se s tymolínovým úsměvem vrhá před objektiv, objímaje kohokoliv kdo se namane. Prej je to reflex. Normálně od malička naučený. Že to dělá sem tam někdo, ok. Ale všichni? To je fakt hustý. Jednou bych rád viděl jak vypadá takový pořádný americký rodinný fotoalbum – snad jim na něj nehodim šavli.
Jako pravej američan nevedeš vážný rozhovory, což je znak čtyři. Člověk jehož život je jenom fun přece nemá důvod o něčem opravdu diskutovat. Dlouhý hovory nikoho nezajímaj a navíc kazí imič. Na párty neustále korzuješ, musíš se přece stihnout vyfotit se všema friends (těch máš řádově padesát, navzdory tomu, že sem přijel každej sám před třema měsícema). Když mi deset lidí po sobě sdělí jak rádi mě zase vidí a pak odejdou, říct to taky dalším, opouští mě veškerá chuť se s někym z nich bavit (a co teprve s těma, co mě rádi neviděj 🙂
Z výše psaného je asi jasný, že americkým párty neholduju. Absolvoval jsem jich jen pár a muj pohled může bejt dost mimo. Na jedný jsem seděl na podlaze u zdi obýváku, a ten mumraj asi tři hodiny v kuse pozoroval – stavily se u mě za tu dobu dvě holky, když jsem jim na otázku jak se mam odvětil, že studuju americké párty zvyklosti, tak o věc projevily obrovský zájem, a bez čekání na odpověď odešly. Tak jsme si pak dali vodku s jednim Finem, kterej jako správnej evropan dokázal s jednim člověkem prohodit i víc než tři věty v řadě, a vyhrál u mě tedy titul krále večera.
Vždycky jsem měl v čechách pocit, že v porovnání s vrstevníkama jsem mírně vývojově opožděnej. Asi tak o dva roky. Začal jsem se pozdějc zajímat o holky, celá puberta byla tak nějak šoupnutá a i teď se mi decánko zdá že mam mírně zastydlý priority. Což mi v nejmenším nevadí :D. Ve srovnání tady s američanama jsem ale na druhou stranu pan dospělej. Vážně…připadaj mi chvílema jako děcka, a to nejenom kvůli znakům který jsem zmiňval.
Jedno moje oblíbený moudro praví: Kdo chce hledá způsoby. Kdo nechce hledá důvody. A tak to třeba je. Asi nemam chuť s těma lidma kalit a poznávat se, hledat mezi spoustou lidskýho balastu schovaných pár sympaťáků. Sejně odtud za měsíc mizim. Jednoduchá věc, označit je za bandu kreténů, a užírat se sám doma. I když já se ani nějak moc neužíram. Z alternativ: blbej společenskej život, a žádnej společenskej život jsem zkrátka zvolil druhou – ačkoli to může znít smutně, neni to zlý. V někom se mi už dřív neúmyslně podařilo vzbudit dojem že tu bůhvíjak trpim, což tak neni. Objevuju jenom … jiný formy zábavy. Skamarádit se sám se sebou má taky něco do sebe. Starou vodováhu (moje zkratka pro taoistickou harmonii mezi všema sférama života) se společenským životem a tak obnovim až doma. Nebo taky ne. Uvidíme.
Napsat komentář