Tak jsem začal naplno vstřebávat místní, teda spíš americkou, kulturu a na radu spolubydlícího Ryana jsem zakoupil burákový máslo. Už dopředu jsem tušil, že to nebude nic moc, ale skutečnost předčila očekávání. Je to fakt kentus, prostě máslo z buráků. Po půlce toustu už bylo naprosto jasný, že dva dolary investovaný do půlkilovky "smooth peanut butter" jsem prakticky vyhodil z okna.
Pak, ale přišel spásný nápad. Vzpomněl jsem si na dvě postavy, který arašídový máslo halasně propagovaly. Jednak ALF a zadruhý tančící banán. Ano přátelé, banán. A jelikož obě jmenované postavy mají u mě slušnou autoritu, rozhodl jsem se burákovýmu máslu dát druhou šanci.
Klip peanut butter jelly time je jeden z mnoha případů, kdy TOTÁLNÍ píčovina dobyla internet. Jak v něčí hlavě vznikla idea tančícího retrobanánu řvoucího že je čas na toust s burákovým máslem a marmeládou? Proč si dal práci s dvouminutovou animací, kde nic než ten banán neni? A proč se na to milióny lidí dívaj znova a znova?! Protože ten banán, vážení přátelé, je sympaťák.
A tak jsem vyhledal onen klip a počal vstřebávat kulturu. Během chvilky jsem hořel zvědavostí co že to ten "peanut butter jelly" je, a už jsem gůglil. A za chvíli spokojeně chroustal tousťák s burákovým máslem a marmeládou. Jo, chutná to přesně tak jak to zní – totální úchylárna. Přesto – nebo právě proto jich průměrný američan sní od narození po konec střední školy asi 1500. Nemůžu uvěřit že jim to chutná i bez toho aby se koukali na tančící banán.
Jen abyste věděli, ten banán je kultovní. Vznikla třeba spousta klonů původního videa, který jsou krásný a nápaditý, nicméně se jim pořád nedaří zakrýt fakt že původní myšlenka – dvě minuty tančící banán a nic víc – je úplně blbá. A vidíte, i tak dobyla svět. A mě pomohla sníst už třetí toust 🙂
Napsat komentář