Už o letních prázdninách mi v hlavě vyskočila nevinná myšlenka o tom, jak rád bych zkusil něco poustevnického života. Lhostejno zda bych meditoval na vrcholu hory, putoval po krušnohorském pohraničí a nebo se prostě někde zavřel. Obdivoval jsem prostou krásu a jednoduchost toho nápadu. Být nějakou dobu skutečně sám se svými myšlenkami, to je něco co se mnohým pořádně nepodaří za celý život. Možná je to tím že máme zemi přelidněnou, spíš je to ale tak že se lidi pořádnýho setkání s vlastním já bojí. Jak to zatim vidim, maj důvod.
Právě kvůli oný izolaci jsem se na výlet do Austrálie docela těšil. V duchu jsem jí nazýval právě "vrcholem hory", a doufal jsem že na něm si dam do kupy všechny ty duševní záležitosti co mě poslední dobou trápí. První a největší z nich, od který se všechny ostatní tak trochu odvíjej, je právě ten cíl, smysl života s kterým tady už nějakou dobu otravuju. Víte, právě ten byl posledních pár let tim motorem, kterej mě snad odlišoval od velký většiny ostatních. Studovat dvě těžký vejšky zároveň, koučovat vilu, Hudební skupinu, do toho vymejšlet a organizovat pařby, vydělávat peníze na spoustě různejch front, chlastat jak se na studenta patří a samozřejmě se snažit o nějakej smysluplnej vztah. Díky tomu jak dobře jsem měl v hlavě srovnaný proč to všechno chci dělat, šlapalo to všechno docela dobře.
Poslední dobou jsem ale ten pocit mít přestal. Cíle se rozplynuly kdesi v mlžné dálce a já všechno dělal najednou spíš tak ze setrvačnosti, přerušovaný jen malýma ostrůvkama opravdový radosti z vědomí toho co dělam a proč to dělam. Žije v tomhle nijakým stavu průměrný člověk neustále? Brr, jestli jo, tak je na čase se z toho buď rychle vyhrabat, anebo zakoupit sobě komplet Kafku a začít poustevničit. Představa šedi pohlcující ty, kterým došla motivace, elán a po čase i setrvačnost, mě děsí stejně jako nejspíš potajmu děsí i spousty jiných.
Jak si tu šeď představuju? Kdo nemůže najít uspokojení v současný činnosti, uchyluje se do knížek, seriálů, počítačových her, upíná se k budoucnosti, k minulosti a tak dál. Vyhýbá se samotě, pobytům na vrcholu hory jen se svým já, kde by poprvé naplno ucítil tíhu šedi, která už na něj dávno padla. Tíhu toho, že se jeho život a emoce už kdysi pomalu vykradly pryč z tohohle přítomného světa, který je jen nešťastnou náhodou tím světem kde on nebohý musí přinejmenším pár hodin denně pobývat. Pobývat aby zajistil tělu vše potřebné, a mohl se zas vrátit k neskutečným životům kdesi, tam kde není té tíživé šedi.
Jsem toho názoru, že jen málokdy přijde zvenčí impulz, kterej vrátí člověka duší do skutečnýho světa. Mam na mysli něco jako že přijde kamarád co řekne "vypni už toho kompa a pojď dělat něco pořádnýho". To může člověka vyrušit z šedý letargie nakrátko, životní směr to ale změní jen těžko. Jestli člověk má najít cíle schopný ho nabít energií, pak je spíš najde schovaný uvnitř vlastní hlavy, než v nových zážitcích. Já věřim že se mi dneska podobnej kousek podařil, a pocitově jsem na výši jako málokdy. Stalo se to při něčem, co pro sebe nazývam meditací, ale nějak na tom názvu nelpim. O východních filozofiích totiž vim jenom o něco málo menší kulový než průměrnej středoevropan. Takže si tomu říkejte jak chcete, u mě je to meditace, a teď sem napíšu co jsem to vlastně prováděl.
Nejdřív jde o to co nejvíc vyloučit vnější podněty, aby vám nerušily tok myšlenek. Bolí to. Člověk je od přírody činorodý tvor a nechce bejt sám jenom s myšlenkama. Rád se aspoň naoko něčim zaměstnává – třeba štípe dříví nebo plete ponožky. To je v poho, dokud to nevyžaduje žádnou činnost od mozku. Já jsem například takhle objevil hodně pravděpodobnej důvod proč se tak rád sprchuju (A proč se jiní zavíraj na dlouhý doby na záchodě. Sprchování vede, netáhne vám na prdel.) Tím důvodem je, že při tý naprosto nenáročný činnosti jsem sám, zavřenej v důvěrně známý místnosti bez oken, dobře odhlučněný kachličkama – vnější podněty jenž by vzbudily zájem jsou tedy prakticky nulový.
Tak vypadá meditace v malý formě – chvilku někde vypustíte u štípání dřeva a hlavou se vám honí kdeco. Pokud skutečně potřebujete něco promyslet, jde to líp než kdy jindy – pokud ovšem udržíte pozornost u tématu. Což je první menší problém. Jsou totiž dva pohledy jak se na celou věc dívat. Dokud štípete dříví a nevíte že meditujete, těžko budete sami sebe ukázňovat a říkat si na co myslet. Naopak – jakmile je činnost kterou provozujete meditace (u který jen čirou náhodou zdoláte metrák smrkových polen), je to už o kousek lepší. Víte že tu jste od toho abyste něco promysleli, a ne abyste bůhvíjak máchali sekerou. Proto snáz udržíte myšlenky u tématu, který vás trápí. Nechci se tvářit že jsem objevil Ameriku, tohle už určitě spousta z vás znala i dřív, i když tomu třeba říkala jinak a koukala se na to z jinýho úhlu. Přesto si myslim že je fajn naplno si uvědomit o co skutečně jde.
Na meditaci většího rozsahu už podle mě sekera nebo pletací dráty nestačí. Chce to vůli. Člověk je akční tvor je taženej k jiným činnostem. Tim silněji ho podvědomí táhne, čim nepříjemnější téma je na programu meditace. A že jsem to měl dneska hodně tuhý, pocítil jsem během dne touhu jít běhat, koukat na filmy, hrát na kytaru a podobně intenzivněji než kdy jindy. Dokonce mi v hlavě po dlouhý době vyskočilo pokušení začít zas hrát počítačový hry, s kterýma jsem se s velkou pompou před rokem rozloučil. Pokušením jsem odolal a po zdánlivě proflákaných šesti hodinách jsem, zdá se, zase našel zdroj energie, kterej mi tak dlouho chyběl. Neni úžasnějšího motoru, než mít v hlavě srovnáno co chci. Opravdu by mě zajímalo jak to maj ostatní, ale podle všeobecného nedostatku činorodý energie kterej vnímam bych řekl, že povětšinou jsou na tom hůř než já. A možná ani nepoznali jaký to je bejt na tom líp. Tak proto tady popisuju stohy wapíru, třeba to někomu helfne. A věřte že to udělá rozdíl.
Tak teď ještě pár poznámek pod čarou, který se do textu nějak nepodařilo napasovat, ale chci je zmínit:
Delší pobyt na vrcholu hory, jak já si ho představuju, spočívá právě v utkání tváří v tvář se samotou. Myslel jsem si že jí najdu tady v Austrálii, a že to bude snadný. Nebylo. V okolí dvanácti tisíc kilometrů neni nikdo, koho bych považoval za kamaráda, přesto podnětů který mi ruší myšlenky je spousta. .. Vlastně je muj pobyt tady výborným příkladem upnutí se do budoucna, který jsem zmiňoval jako metodu prchání před šedí. Vážení přátelé, nefunguje to, co jsem vymeditoval, mohl jsem docela dobře vymeditovat i doma za barákem.
Říkáte si, stejně jako já, že mi s těma depresema a smyslama života jen tak něco přelítlo přes nos. Nemyslim si to, je to opravdu věc která udělá děsnej rozdíl. Myslim si třeba, že jsem docela chytrej, ale svojí hlavní výhodu spatřuju v tom, jak jasný cíle si někdy umim vytýčit a umim jich i chtít dosáhnout. Neni to o vůli, ale o něčem co musí přijít ještě před vůlí – motivace. A když ta dojde, neni to prdel. Takovej F.A. Hayek (jeden z mála ekonomů který obdivuju) třeba kvůli podobným depresím podle vlastních slov nedokázal psát skoro deset let svýho života.
Asi jsem byl zbytečně ostrej ve vytyčování oněch "šedivých" činností jako seriály a počítačový hry. Nepovažuju je apriori za špatný (stejně jako sport u mě neni apriori dobrej). Špatný jsou až od momentu kdy vás přestávají reálně těšit, a drží vás u sebe jen svou návykovostí. Tu bezpochyby maj, však oni páni autoři ví jak na to. Ten moment jsem třeba u her rozpoznat nedokázal, a tak jsem s nima musel skončit úplně. Dokud nezačínaj vytěsňovat ostatní radosti, nebo vyplňovat šedý vakuum, jsou tyhle činnosti neškodný. Ale přiznejte si, nedělaj to tak trochu i u vás?
A nakonec jedna praktická – při hledání onoho smyslu jsem probíral ve vzpomínkách minulý roky, a hledal v nich momenty kdy jsem se cítil nejvíc šťastnej a plnej energie. Sebezpytování na tohle téma je parádní věc, to se na sebe dozvíte věci 🙂
Tak a to je všechnno, byl jsem zas chytrej jak lečo. Kritiku právě proto ocenim. přeju vám aby váš motor skvěle Shell!
Napsat komentář: Lucka Zrušit odpověď na komentář