Nedělní ráno začlo pěkně, koňskou dávkou negativní energie. Vstanu, udělam si konvičku zelenýho čaje, a pustim si k ranní siestě Nicka Cavea. Jednu jeho písničku jsem včera slyšel výborně zahranou v podání mladýho kytaristy na malým pouličním festiválku. A tak si právě jí pustim. A pak jsem zjistil, jakej je rozdíl mezi pubertálním kytaristou odkojeným americkým popíkem, a démonickým čtyřicátníkem, s temným sametovým basem a vzezřením upíra, o jehož muzice se říká že při dlouhodobým poslouchání působí poruchy spánku a deprese. Nářez. Atmosféra ospalýho nedělního rána najednou dostala nádech procházky ponurým hřbitovem.
Neangličanům se omlouvam, ale následující kousek textu odmítam překládat, na to se mi až moc líbí. Přeložte si tedy sami, nápověda: weep – truchlit, merely cry – sotva plakat, yet to come – teprve přijde. Jinak je to angličtina jak z první třídy.
Nick Cave & TBS : Weeping Song
Go son, go down to the water
And see the women weeping there
Then go up into the mountains
The men, they are weeping too
Father, why are all the women weeping?
They are weeping for their men
Then why are all the men there weeping?
They are weeping back at them
Father, why are all the children weeping?
They are merely crying son
O, are they merely crying, father?
Yes, true weeping is yet to come
Chvilku si tu písničku řežu do kytary, což tragický atmosféře rozhodně neubralo. Následuje rozhodnutí nepracovat, a jít místo toho do lesa. A tak jdu. Jeden máme hned za rohem, a mimo pavouků v něm nikdo nebejvá. Smráká se k dešti a já přemýšlim o tom, že smutně ponurá nálada není nic nepříjemnýho. Jen jako by někdo mezi vás a svět dal zalalený sklo, přes který druhá strana vypadá víc temně a cize. Tak se procházim po hranici lesa a koukam na ty temný, cizí baráky a stromy. Ponurá procházka, ale přesto vůbec ne nepříjemná. Začíná pršet, a z dálky zahřmí – což mě těší, akorát se mi počasí strefilo do nálady. Loudám se zpátky do vesnice a přemýšlim, co je tak negativního na negativních emocích.
Nálada. Jinej stav mysli. Člověk s neobvyklou náladou je tak trochu někým jiným. Kdo říká, že nikdy nemůžu vidět svět cizíma očima? Já sám se desetkrát denně stávam někým cizím a jeho měřítkama a postojema si vysvětluju dění kolem sebe. Že se dnešní den zdá černější než předešlej? Tak co? Nemam blbou, mám jen jinou náladu než včera. Blbá nálada neexistuje, jenom lidi jsou někdy rozlazený, že věci vypadaji dneska jinak.
Lidi jsou vůbec často rozlazený. Někde jsem četl hodně obecnou poučku, že jediným zdrojem emocí jsou rozdíly mezi světem tak jak právě je, a světem o kterým si myslíme že by měl být. Tu zmrzlinu co má ten pán bych chtěl mít já. S támhletou slečnou bych si přinejmenším rád popovídal. Ta kráva na studijním by mohla bejt příjemnější. A tak dál. Kdyby ty dva světy – ten co právě je, a ten co chceme aby byl, byly oba stejný, tak by nebyl důvod pro emoce ani pro nějakou činnost. Což by bylo fajn, aspoň to říkal nějakej Buddha.
Jiný lidi zase říkali, že Buddha sice má recht, a takovej stav vyvanutí by byl prima, ale jako evoluční strategie je nicnedělání a splývání s vesmírem poměrně špatnej nápad. Tak se rozhodli, že jim život v nedokonalým světě, a nekonečný pachtění za jeho zlepšením (směrem k tomu, jak by svět podle nich vypadat měl), celkem vyhovuje. A potomci těchhle lidí my jsme.
A negativní nálady? Svět najednou vypadá vzdálenej tomu kterej chceme. Vzdálenější než včera. Propasti který oba světy se zdají hlubší, a jejich stěny příkřejší. Ale co víc, zdaj se prostě jiný. A tomu se říká špatná nálada – ať už věci skutečně jsou horší než kdy byly, nebo se takový jenom zdaj. A člověk je tímto novým zjištěním frustrovanej, neví co dělat a zoufá si. Jako muži a ženy, co o nich Nick zpívá. A zpívá že lepší to nebude, spíš se s věkem ten vysněnej svět bude vzdalovat, propasti prohlubovat, a my budeme mít víc důvodů k temný melancholii.
A přece. Zjištění, že ta melancholie vlastně neni nijak temná. Právě to mě dneska nejvíc překvapilo. Co na tom, že vysněnej svět, kterej po léta pronásledujem je vzdálenější než byl včera? Vždyť od začátku víme, že stejně chytáme nechytitelný.
Vrátil jsem se do domku, venku mezitim začínala pořádná bouřka. A protože jsem dneska beztak chtěl prát, tak jsem vyndal z kapsy mobil a šel zpátky ven, prozkoumat, jak moc nepříjemný ty negativní pocity jsou, oprostíme-li se od toho že jsme vyrostli v tom, že jsou nepříjemný, a je radno se jim vyhýbat. Mým cílem byly pocity mokra a nebezpečí (ano, i v pojednání o nirváně lze parafrázovat reklamu na vložky) a hlavně zimy. Průtrž byla solidní, během minuty jsem byl totál mokrej. Prošel jsem univerzitní vesničkou, nevěřícně sledován studenty kouřícími na zastřešených verandách, a už jsem byl v lese. Přistihl jsem se, jak se podvědomě vyhýbam loužím a potokům, ale ihned jsem skokem do nejbližší strouhy chybku napravil. Výlet trval asi dvacet minut, po kterých, k mému zklamání, vysvitlo sluníčko. Dřív než jsem se začal pořádně klepat.
Ale neva, zjištění ale bylo celkem jasný – procházka v průtrži mračen se ukázala být celkem příjemným zážitkem. Stačilo vědět, že neumrznu a že se mam do čeho převléct. Že, jakkoliv jsou mý vjemy považovaný za nepříjemný, tak nepříjemný nejsou. To máte jako hořký chutě. Děti si zvyknou že hořká chuť a chlad jsou nepříjemný. Vyrostou, a klidně pijou pivo a máčí se v sauně v ledový vodě. Nijak jsem se od toho správnýho světa nevzdaloval,
..
..
..
A vidíte. Člověk píše, píše, a najednou zjistí, že příběh mu vůbec nesouhlasí s tim co předtim tak slavně vyteoretizoval. Takže to teď buď smaže, jakožto slabej a nepřesvědčivej text, a nebo příběh na konci nějak zakamufluje aby to pasovalo. Příběh sice nebude pravdivej, celý vyznění bude takový podivný a nejasný. Ale to většinou intelektuální kydy bejvaj stejně, takže nikdo nic nepozná.
Zvolil jsem třetí cestu. Nechal jsem prostě text jak je. Finální sdělení sice nevyšlo jak mělo, ale komu dneska jde o finální sdělení. Správnej čtenář si to podstatný stejně spíš vyzobe kdesi mezi řádkama, kde jsou kolikrát zajímavější věci než ty, který považuje za zajímavý autor a píše je proto do závěru. Tak se svět neposere, když pro jednou závěr vypustim. No ne?
Jo a Adame, sorry – mě se tahle forma teď prostě fakt líbí. viz tady
Napsat komentář: Jaa Zrušit odpověď na komentář