šuf : neni co ztratit!

Jak jsem již předestřel v předchozím díle tohoto nudného a konečného výletního seriálu, nedorazila má nová a tudíž nejoblíbenější kytara k protinožcům úplně vcelku. Mohl za to nejspíš nějakej anglán v Londýně, nebo šikmoočec v Hongkongu. A abych nebyl rasista, tak taky s mojí nebohou kytarou mohl třísknout nějakej černoch jak noc, mexikánec a indián, který všichni žijou pod bičem otrokáře v londýně. A nebo eskymák. Tak a teď jsem to řek úplně nerasisticky, takže je tenhle deník moderní a můžou ho klidně citovat třeba v evropský ústavě.

No zkrátka, krk a tělo mý kytary se nepohodly a rozešly se někde cestou. Rozumnému člověku ihned dojde, že na takový nástroj nejde hrát. Já to zkusil. Nešlo (leda třískáním by šlo vyloudit zvuky, ale na tenhle styl hry známe řadu lepších nástrojů). No a tak nezbylo než sebrat gůgl, najít nejbližší krám s kytarama a jít se zeptat co by stála taková oprava. A hle – měl jsem štěstí, jeden krám byl hned v naší čtvrti. Nutno poznamenat, že australský čtvrti jsou trochu větší – a protože stále nedůvěřuju místní MHD, šel jsem tam asi tři hodiny. Fajn procházka.

Jamile jsem svůj elektroakustický poklad vytáhl z tlumoku, sympatický fousatý pán za pokladnou se zakabonil. Povidá (australsky, to dá rozum): "Dyk je úplně zlomená. No podívej mladej, hádam že asi stejně nestála moc, co? Koštuju tu opravu totiž asi na čtyřista dolarů, a to si radši kup novou." Tu jsem se zakabonil já – nemaje na novou kytaru, natož pak čtyřista dolarů (za to by bylo sto třicet kilo místních tesko párků!). Ale sympatický fousatý pán, vida rozpaky chudého studenta zřejmě zavzpomínal na staré časy, a mudroval dál (furt australsky. vono tu česky moc lidí neumí): "Hele, ty stejně nemáš co ztratit, viď? (Nothing to lose) Tak mě poslouchej – půjdeš do hobby krámu za rohem a koupíš dvousložkový lepidlo, epoxidovou pryskyřici, rozumíš? No a tou to zkusíš slepit. Vono to nejspíš moc hrát nebude, ale náhoda je blbec." No, uznávam že jsem jeho slova přeložil poněkud volněji, ale můžete bejt rádi. Třeba byl ten rozhovor úplně bezbarvej a ten pán nebyl ani sympatickej ani neměl fousy. A třeba jsem teď na Orlický přehradě a pěkně si užívam za ty prachy co jsem měl na letenku a na žrádlo. Vidíte? Hovno víte, tak mi budete muset věřit.(ale byl sympatickej a fousatej a řikal to. no fakt.)

Tedy, epoxid jsem zakoupil, a doběhl dom. Taková operace se nesmí uspěchat, řekl jsem si. Proto jsem se důkladně připravil – sebral jsem kelímek od jogurtu, a klacíčky na míchání epoxidu, spoje kytary omyl a obrousil kapesním nožíkem, uklidil (operační) stůl v obýváku pod podezřívavým pohledem jedný americký spolubydlící poodvíral okna aby epoxid vysmrád. Nepodceněná příprava zabrala pět minut, i s vymýváním kelímku. Co se pak dělo, nechtějte vědět. Tuhá operace, chirurgická práce, na milimetry! Nevim jak dlouho to trvalo, kapky potu se rosily na čele a kapky epoxidu odkapávaly na koberec. Zamrzí, ale když člověk zná svý priority, nemůže ho taková podřadnost rozhodit.

Obal lepidla říká, že schne tři dny. Dam tomu dva a mezitim vymejšlim kytaře jméno. Lazar. Ne, to je mužský, kytara musí mít ženský jméno abych k ní mohl mít ten správnej vztah. Tak Lazarka. Ne to je blbý. Tak Lazurka. Prima, to je sexy, a ještě navíc modrý!

Strašně nerad píšu historky s happyendem, to se člověk cejtí jak hollywoodskej scénárista. Takže konec příběhu si domyslete. Například: přiběhl velký zlý pes a ted dort sežral.