František Sahula nedávno umřel – zbytečně a tragicky kvůli pár ožralým hovadům. Ale umřel taky jak se na ikonu českého alcoholic-rocku sluší: nad ránem, zpitej cestou z hospody. Viděl jsem toho člověka dvakrát v životě, přečetl od něj jednu knížku a nikdy s nim nemluvil. Přesto o něm teď píšu, stejně jako o něm píše banda novinářů co nejspíš četli o jednu knížku míň než já, a s osobníma setkáníma jsou na tom podobně.
Lidi, s kterýma jsem nikdy nemluvil, umřou každou vteřinu asi tak čtyři. Nevěřim na nic, tak z toho nejsem ani nadšenej ani nešťastnej, a necítim potřebu pro ně truchlit. Přesto zrovna v tomhle případě jsem z jakýchsi okultních pohnutek musel otevřít okno a zahrát univerzitní vesničce Sovy v Mazutu. Proč? O tom je tenhle článek. Nepochybně jsem byl v okolí jedinej kdo rozuměl slovům, a kdo věděl že v tomto případě nejde o řvaní opilýho blba, ale o velmi veselý umíráček. Podobných umíráčků mu dozajista po světě světě zaznělo víc a v různých podobách. Stránky Sahuly i Tří Sester teď nejspíš praskaji ve švech. Cynik, realista i reklamní agentura jsou zajedno: neni lepší propagace pro dílo umělcovo, než když umělec umře.
A sláva nehynoucí je tu. Nejspíš se Sahulovi díky ní v rakvi neleží pohodlnějc. To je pochopitelný, sláva nehynoucí je totiž kurva prodejná a vlastně s jeho osobou má málo co do činění. Stíny na duši nebo Nebarevnej svět jsou prima písničky, nic však nemění na tom že Sahula mohl bejt klidně pěknej vůl.
Nevim jestli byl, a rád se opájim představou že ne, že jeho písničky a život maj hlubší smysl. Tomu opájení se říká kultura. Chraplavý hlas a příjemný kytarovky, to je jediný co z toho chlapa znam. Prej taky děsně rád fotil, vochomejtal se kolem divadla a spoustu dalších věcí, kdo ví? Já ne. A přesto tu řvu na vesničku že "Ten strom plakal!".
Člověk-Kulturní ikona má dvě osobnosti – soukromou a veřejnou. Soukromá umřela, a pro jeho okolí je to tragédie. Veřejná je slavnější a živější než kdy předtim. My co jsme znali jen toho veřejnýho Sahulu jsme rozpačitý. Už nebudou nový sovy, nebudou živý koncerty. Umřel kousek naší kultury. Opravdu umřel? Za poslední dny jsem slyšel víc Sahulovo písniček než za předchozí rok. A nejenom já. Proto Sahula neni úplně hotovej.
Ne, nechci nikomu cpát že "Sahula žije dál v nás". V mě ne, já toho chlapa neznal. A myslíte že by ho to zajímalo? Jeho veřejnou osobnost těžko. Ikona Alcoholic Rocku kráčí pro jasně vytyčené dráze: nejdřív sex, chlast a rokenrol pak už jenom chlast,chlast a rokenrol a nakonec chlast,chlast a alkohol. Žádný místo na ohlížení se zpátky ani dopředu. Život je krátkej a jinej nebude. To dává jejich muzice šťávu, a koncertům atmosféru.
A tak se kulturně opájim Sahulovou veřejnou osobností, tou jedinou kterou znam, a říkam si že žil tady a teď (nebo spíš tehdy a tam…no prostě pro přítomnost). Muziku dělal proto že ho bavila, a ne pro slávu nehynoucí. Když slyšel opilce cestou z hospody řvát že sovy v mazutu houkaj, zahřálo ho to u srdéčka, ale ne natolik, aby zaplatil útratu a šel taky spát, nebo cvičit na kytaru. A dál? Že byl ten chlap úplně jinej, než si ho představuju? Nejspíš. Ten už je pro mě hotovej. Prostě jeden z těch čtyř lidí za sekundu. Ale o tom pánovi vlastně ani noviny ani já nepíšem.
Tak proč sovy pro vesničku? Kromě cizío člověka nám umřela taky kulturní ikona. Tvoreček kterej skutečnýho Františka živil, bavil ho a byl možná jednou malou částí jeho já. Tou částí kterou jsem znal, měl jí rád, a který je mi jí líto – protože byla součástí mojeho světa. (Teď nemluví ekonom co hledá za všim egoistu. Může mi být třeba líto spousty ostatních, co ho kvůli tý jedný pitomý rvačce nikdy neuslyšej hrát..) Když umře cizí herec, možná se to ani nedozvíte, bude vám jen líto vaší oblíbený seriálový postavy, která umřela s ním. Možná mu byla podobná, možná vůbec.
…a teď odjinud…
Hérostratos byl nejspíš naprosto řadovej venkovskej jouda. A tak šel a zapálil div světa – Artemidin chrám, aby získal nesmrtelnou slávu. A vida, povedlo se. I po 2000 letech je znám jako "ten blbec co zapálil Artemidin chrám". Ale když umřel, nejspíš to vzbudilo stejně povyku a slz, jako když umřel kdokoliv jinej.
Tak. Oba zanechali na tváři světa stopu. "They made the difference", jak říkaj američani. Ta stopa se jich přímo nějak moc netýká, to spíš nás, co se dneska díváme na svět. Možná se na ně časem zapomene možná ne. Vlastně je úplně jedno jestli to byli volové. Písničky jsou napsaný a chrám spálenej. A co oni soudí o svým odkazu? Co to vlastně umřelo za chlapa? To už dneska nikdo netuší.
P.S. Svět neni nebarevnej.
Napsat komentář