P.S. : Todle neni první článek od návratu z Austrálie. Ten první teprve bude, todle je druhej. Von totiž ten první ještě neni hotovej, tak sem dávam tenhle a odjíždim na hippie road trip po krušnejch horách. To víte, o prázdninách se děje hovno, i bloggeři stávkujou.

Ono je teď děsně v módě fandit Tibetu. Prezidenti velmocí dělaj, že by kvůli tomu děsnýmu bezpráví skoro ani nechtěli přijet na olympiádu, naši hlavouni nosej odznáčky a penzion u nás pod barákem vyvěsil tibetskou vlajku. Přijde mi to jako pěkná pakárna, a neřekl bych, že jenom kvůli tomu že rád jdu proti proudu. Ještě než tu začnu tepat do dalajlámy, tak vám říkam že mé znalosti tibetských reálií jsou poměrně choré, nejspíš jako ty vaše. .. což je tak trochu moje první pointa; Tibetu dneska fandí i lidi který si nejsou úplně jistý na kterým kontinentě ten stát vlastně leží. Nejsem na tom o moc líp, a proto jsem si jist, že i kdybych měl penzion, vlajka by na něm nevisela.

Proč zrovna Tibet? Vždyť Svět je plnej separatistů! V každý zemi Čukotky po Madagaskar najdete nějakej kus hlíny, kterej byl původně samostatnej, a pár lidí co na něm bydlí by ho zase chtěli osamostatnit. A i když nebyl, proč se neosamostatnit jen tak z plezíru. Dyk to neni blbej nápad! Kdybych neměl důležitější věci na práci (šťourání v nose a tak..), oplotim pořádně naší chatu a vyhlásim samostatný Děpoltovický stát, ústavu obšlehnu od Lichtnštejců a se vzduchovkou budu na půdě vyčkávat, až přijede z Doupova tank nastolit pořádek.

Ale vážně. Když se chtěj odtrhnout Baskové od Španělska nebo Quebečani od Kanady, tak jsou za teroristy, nebo v lepším případě za voly, co dělaj zbytečný vlny. Kde je rozdíl oproti Tibetu? Maj slabej píár. Nemaj nervy se našroubovat do role slabšího utlačovaného bratra (kterýmu všichni fandí, jsou na to naučený z pohádek),a nemaj sympatickýho dědu v županu, kterej je hlavou jedný víry a kvůli tomu radši emigroval. To je všechno, co potřebujete aby se z vás místo teroristů a volů stali hrdinové.

Jo, jasně že byli obsazený silou! To Baskitsko i Quebec nepochybně taky, ale už je to dýl. Ukažte mi jedinej stát, kterej nebyl. Když Bismarck sjednocoval Německo, taky to nebylo pokoukání pro ďoučí oči. A jenom proto, že v Německu se to stalo o sto let dřív, tak už do toho nikdo nešťourá. Když soudruzi vydrží v Tibetským sedle ještě padesát let, taky se tomu začne říkat sjednocení, protože umřou všichni co si dobře pamatujou, že to vlastně bylo spíš násilný obsazení. Spravedlnost neni slepá, ale sklerotická rozhodně je.

Ale komu jde o spravedlnost? Hlavně že se maj lidi dobře. Důvod proč se Kolín nechce odtrhnout od Čech nespočívá v tom, že k Čechám historicky patří, ale v tom, že z takovýho odtrhávání nic dobrýho nekouká. Řekl bych, že jak v Tibetu tak v Kolíně žijou lidi který jsou na Peking (resp. na Prahu) a jeho politiky naštvaný. Ale většinou jsou rozumný a nedělaj vlny, aby nebyli za voly. Že se občas najde banda tupých nacionalistů, nebo moudrých proroků který chtěj něco dělat jinak a třeba i líp – to se stává, lidi už jsou takoví. Bandě se to povede, a nebo jí spíš rozstřílej na hadry – to se taky stává, dějiny už jsou takový.

Zkrátka, to že se chce Tibet odtrhnout je béčková záležitost. To že mu svět nadšeně tleská je mnohem zajímavější. Fotbal je zkorumpovanej a málo se v něm fauluje. Pojďme radši fandit světový politice! Někde jsem četl, že nadchází doba, kdy si nebudeme uvědomovat rozdíl mezi volením prezidenta a hledáním suprstár. A ta doba se evidentně rychle blíží. Dřív než to udělá někdo jinej jsem chtěl sám sebe obvinit ze zlehčování okupace a útisku při kterým umíraj opravdický lidi. Ale neobvinim :). Když už je to samo o sobě zlehčený natolik, že lidi fanděj Tibetu podobně jako by fandili Baníku, tak už svou troškou škodu nenadělam.

Kdo viděl Život Bryana, ten ví, že okupanti s sebou můžou přinést akvadukt, lepší cesty, fungující státní správu, zákon, pořádek a ještě pár dalších drobností (Což ovšem neni důvod, je nevykopat pryč ze země!) Co jsem slyšel, tak by to mohl bejt tak trochu i případ chudýho Tibetu. Na druhou stranu takovej Kolín, vodovod i železnici už má, a jako daňovej ráj by si určitě nevedl špatně. Když se udělá dobrej píár, tak by to mohlo vyjít. Pražáci tam jezdí jako hovada, a sráží nebohé kolíňany. Po stovkách! Celá zem si zpívá posměšné písničky o rovině kolem Kolína. A čeština je jediný úřední jazyk, ani školám se "nedostává prostředků" pro výuku v kolínštině. Free Kolín!

Nemyslim si, že jsem tady za oceánem 72 dní. Nejspíš to bude o dost víc, jenže já jsem línej to počítat. Mimo to že je nesprávný, má číslo 72 všechny potřebný parametry. Je dost velký aby naznačilo že tu nejsem jenom na vejletě. A navíc je docela pěkný (i když to neni druhá mocnina celýho čísla, ty sou nejhezčí, to ví každej…vemte si … pětadvacítku). A nikdo by nechtěl v nadpisu….třeba 143….to je hodně ošklivý. Pravda je sice pěkná věc, ale jak dojde na nadpisy, musíte se s ní držet zkrátka.

No, vyvolal-li v někom tento blog iluzi že můj život je jako nějakej hustomega seriál, plnej překvapení, zvratů, a po dvaceti dílech máte pocit že všechny postavy někdo pomalu vyměnil za úplně jiný lidi, který akorát vypadaj stejně … asi ne. Je až nechutný, jak dokážou bejt dni jednotvárný, podobný jako vejce vejci. A je ještě nechutnější, že to člověku celkem nevadí. Nebo je to dobře? Jak jsem tu psal o těch američanech – Myslim si, že jejich dny musí bejt neskutečně nudný, a oni si o těch mých nejspíš myslí totéž.

Je pátek, měl jsem regenerovat buš, ale už mě to nějak nebere. Taky jsem dneska chtěl jít nakoupit – došel mi toaleťák a olej. Ale nešel jsem. Válim se doma, kouknul jsem na film na počítači, složil nahrál a hned smazal jednu písničku, dojedl rejži od včerejška. Procházka se do nabitýho programu dne nevešla. Dal bych si zelňačku, ale nemaji tu kyselý zelí. Tento den se nejspíš do historie mého života nezapíše vůbec nijak. A kdyby se mě někdo v neděli zeptal…cos dělal v pátek?, nebudu si to pamatovat. Znamená to že je dnešek byl o hovně? Že jsem ho mohl klidně přeskočit a nic by se nestalo? Ale jděte.

Kdysi dávno někdo (stopro ňákej Řek) přišel s nápadem, že co nepřetrvá, to se nepočítá. Když umřete a nezanecháte po sobě dědičnou sněť, strom, knížku ani devátou symfonii, tak jste buďto kojenci nebo lůzři. … čtete li tohle, předpokládam že kojenci už nejste, tak byste měli setsakra makat aby z vás nebyli ty lůzři. Říkal kdysi ten Řek. A lidi přitakávali, safra ten kluk má recht! Ale jinak na něj srali. Lidi maj totiž jednu kouzelnou vlastnost – když si rozum usmyslí, že je něco správně, zbytek těla ho nechá pěkně vykecat a pak si to stejně dál dělá po svým. Rozum se chvíli cuká, a pak to vzdá.

Udělal jsem si teď silnej a dobrej pu-erh, tim pádem budu dneska vzůru minimálně do zejtra. .. vidíte, tyhle jazykový libůstky, kdybych si odpustil, tak bych třeba neodlákával čtenářovu pozornost od jádra věci, a článek by byl srozumitelnej .. jenže já jsem učebnicovej případ cimrmanovský senility – mam problém udržet a opustit myšlenku i když mluvim, a co teprva když píšu. To pak kolem myšlenky poskakuju jak střelená koza, chvilku blíž a chvilku dál. Občas neúmyslně, občas naschvál (jako třeba teď). Víte proč? Sám mam totiž nejradši texty, který musim číst pomalu a s přestávkama, aby z nich člověk něco měl. Texty kde je víc myšlenek, než se dá na jedno přečtení vstřebat. Kdo čte po mně rychle jako kdyby četl detektivku, je buď geniální a nebo z čtení musí mít hovno. Já píšu článek nejmíň dvacetkrát tak dlouho, než za kolik se dá normálním tempem přečíst. Víte co všechno za tu dobu stihne hlavou proběhnout? By vydalo na knížku. Blbou, ale tlustou. Vy z ní dostáváte výcuc – né tak blbej, ale zato tenkej a složitej. Psát lehko čitelný články který maj myšlenku, považuju za jedno z největších lidských umění – ne vždy se mu ale snažim přiblížit. Jednak to kazí imič intelektuála, druhak to mění celou zábavu z psaní ve fušku a hlavně by pak ty články nesplňovaly svuj účel. Jakej účel?

Koukáme na televizi, kecáme u piva, čteme knížky a blogy proto, abychom se něco dozvěděli? Většinou ne. My hledáme materiál k přemejšlení. Nový impulzy. I když zvenčí vypadaj dny podobný jako vejce vejci, uvnitř našich hlav bejt stejný nemusí, a my děláme všechno proto aby nebyly. Naše potřeby vstupů jsou proměnlivý – někdy se začtete na kolik hodin do brutálně těžký knížky, jindy vám postačí teletubbies nebo mlčenlivej rozhovor se stěnou. Svuj blog se snažim řadit mezi ty první, hutnější, zdroje. Chápejte, vyhýbam se tak tuhý konkurenci z druhýho křídla, jako jsou třeba super.cz a spořič obrazovky.

Nemyslim si že tu píšu bůhvíjaký sdělení. O tom to ani neni. Vy hledáte útržky myšlenek, zajímavý úhly pohledu…od kterých pak začnete přemejšlet o svejch věcech. Je dobrý číst, ale je lepší vědět kdy číst přestat, a zahledět se do blba. Protože to je na celým čtení nejpřínosnější fáze. Autor vás nakopl nějakým směrem, a dál už je to na vás, najít si svoje otázky a svoje odpovědi. Podobenství: Moje psaní je, asi jako když falešný věštkyni rozsypu lógr. Jeho tvar jí (=vám) v podstatě nic neřekne, ale dá jí dobrej počáteční odpich od kterýho začne špekulovat o čem se jí zlíbí.

Každá "pitomá" sekretářka nosí v hlavě mozek, kterej by při správným tréninku ještě před třiceti lety porazil v šachu všechny počítače na Zemi. A ten prevít nemá co dělat. Tak se věnuje dokonalému rozboru postav v telenovele, piluje k dokonalosti umění lakování nehtů nebo si udržuje přehled o světě šoubyznysu. Nejspíš od každýho trochu. Ta sekretářka neni blbá, je jenom jinam zaměřená (což ale neznamená, že jí tim pádem považuju za rozumnou bytost). A i pro tohle zaměření potřebuje proud informací – její i náš šachovej počítač je nešťastnej, když nemá co chroupat.

Z předchozího je patrný, že se nepotřebuju nějak výrazně srát se závěrem. Nezaujal-li jsem vás po cestě, tak tady už to nevytrhnu. .. Tak a konev čaje je ta tam. Dnešní den se zapíše do historie aspoň timhle článkem. Taky faktem že jsem spravil pana Avokádo epoxidem. A kdo ví čim ještě, noc je přec mladá. … Ale komu jde o to aby se dny zapsaly do historie? Řekové toho nakecaj. Obrázky z vnějšího života, ty se zapisujou do památníku historie. Pro ten důležitější život uvnitř hlavy platí úplně jiný pravidla.

text v originálním znění, přesně tak jak vznikl během jednoho slovního průjmu. omluvte proto sníženou kvalitu přenosu.

Čau. Právě opadla kocovinka, je krásný nedělní odpoledne a já cejtim formu na kopačkách. Nabroušenej jazyk, chápete. Tak pojďme. Já si sem budu psát nějaký ty jako že filosofický kecy, vy je budete číst a dělat že mým blábolům rozumíte, a všichni se budem tvářit jako děsný intelektuálové. A vo tom je blogování? Hoho, dosti urážek – jsem fakt rád že tohle někdo čte a ve světlejších chvilkách si dokonce myslim že to co píšu je docela dobrý.

No nekoukejte, to my narcisové děláme, zvlášť v takovýhle odpoledne. A že za den dva už si takový věci co teď píšu myslet nebudu? Chachá, no to se ví! Vše plyne a nic netrvá, povidal nějakej řeckej kujón, co mu teď nemůžu přijít na jméno. Tak hopla, jdeme chvíli plynout – že mam tu formu tak teď sypu do klávesnice věty jednu za druhou, snad k sobě budou pasovat tak, jak se jim to daří vevnitř v hlavě.

Povim vám, že na takovýmhle psaní blogu mam rád tu schizofrenii. Totiž, když čtu nějakej text, na první juknutí poznam, že sem ho psal já. Ale né moje současný já, ale nějakej frája v minulosti, co evidentně přemejšlel děsně podobně jako já. Podobně, ale né stejně. Rozumíme si spolu parádně – vim přesně co kterou větou myslel, proč použil to slovo a né ono. Ale přesto je jeho pohled pohledem někoho cizího.

Je děsně zajímavý, jak se mi mění vztah ke všemu okolo. Hlava je vždycky plná toho co jsem zrovna četl, co jsem se učil, co jsem viděl a zažil – v posledních pár týdnech. Rozumový názory ne, ty zůstávaj celkem stálý, zato ten náhodnej generátor myšlenek co je uprostřed mozku prostě plive úplně jiný věci než plival před časem.

Přiznam se zcela sebestředně a bez přemáhání – děsně rád čtu věci co jsem dřív napsal (a i proto konec konců tenhle blog vzniká). V žádným jiným textu na mě nečíhá tolik překvapení, jako v něčem co jsem sám psal a dělí mě už od toho delší čas. Ve vlastních asociacích vidí člověk tak nějak i za roh. Stává se vám to taky? Když někdo napíše na kus papíru že i cesta může bejt cíl, tak si to třicet lidí nejspíš vyloží třiceti způsoby. Ale pro toho člověka samotnýho, je to jasný a neskutečně zkomprimovaný sdělení – zpráva jeho budoucímu já, který si po přečtení toho papírku vybaví náladu, celej tehdejší pohled na svět se kterým je ta větička jen a jen pro něj spojená.

Psaní tak deníčků neni jen způsob jak si utřídit myšlenky v danej moment, ale i způsob komunikace se svýma budoucíma já. Naše paměť je totiž na hovno, jako skladiště bez mapy…nebo ještě líp jako muj pokoj. Tři prdele věcí se v něm válej, ale jenom málokdy najdete co potřebujete – i když najdete spoustu jiných věcí, který jste vůbec nečekali. Když čtete vlastní deník, je to jako otevřít šuplík kterej by jinak zůstal už nafurt zavřenej a zapomenutej, uprostřed toho chaotickýho přeplněnýho skladiště. Vim kam jsem si hodil včera batoh, a kam mi zapadly trenky před tejdnem. Ale jestli je tam necham ještě další tejden – tak už jim asi nikdy nikdo nepomůže.

Paměť ve který víme co kde máme, je jen úzký pohyblivý okno koukající do blízký minulosti. Zbytek vaší hlavy je temná díra, z který vyskakujou různý věci – ale tak nějak samy od sebe, bez naší kontroly. Chtěl bych si třeba teď udělat doktorát, a bejt akademik – ale copak to půjde? Nevim kterak si jiní dokážou udělat vevnitř pořádek, ale u mě to prostě nefunguje. Chochó, to budu prima docent ekonomický teorie, když všechno zapomenu během chvíle. .. Jako víte co, pamatuju si spoustu věcí, ale vyskočí ven jenom někdy, většinou v dost blbý okamžiky. Mluvíte na párty se sympatickou slečnou, a najednou vám škodolibej skřítek vevnitř začne do hlavy pumpovat věci o vývoji gramatik a lidských predispozic pro jejich raný učení. I kdyby to velikou shodou náhod byla echt-cool slečna, která je sympatická, a ještě k tomu se zajímá o přirozený gramatiky, tak si stejně moc nepokecáte, protože překout vaše obrázky z minulosti do srozumitelných slov trvá jednomu věčnost.

Jo, dáme si jedno podobenství, podobenství jsou prima. Představte si skřítka co sedí v hlavě, tahá vaše ven vzpomínky jako karty z balíčku – a předhazuje je vašemu vědomí. Někdy vybírá podle toho co zrovna viděl venku venku, někdy prostě vezme náhodnou. Vycházim s timhle skřítkem celkem fajn – užijem si spoustu legrace, ale bojim se že pro vědce je takovej mozek nepoužitelnej. Věřim že u jiných lidí se totiž drží víc při zdi a tahá karty rozumněji, podle toho co je potřeba – což je dobrý pro každodenní fungování člověka, ale ustřihne vám to ty nejlepší nápady, pocházející z podivných kombinací, který ten šikula občas vytáhne. Hmmm, něco dobrý něco špatný. Budu ale někdy v životě schopnej mít hodinu a půl přednášku na jedno téma? Ne. Zákonitě budu uhejbat někam k asociacím, co jsem si udělal v posledních týdnech..a nebo úplně jinam. Podívejte se jenom, jak začal tenhle text, a u čeho jsem teď :).

Motýl přelétá z květinky na květinku. Některej přelítá tak rychle, až kolikrát nestíhá ani sát nektar. Proč to dělá? Narodil se prostě tak. Jak to s nim dopadne? Kdo ví. Jdu si koupit něco zásob. Mějte se solární baterie.

Drtivá většina lidí potřebuje pro udržení mentálního zdraví provozovat pravidelně nějakou tupou aktivitu. ….. Po přečtení předchozí věty asi začnete myslet na prasárny. To vám sice schvaluju, ale dneska budu psát o něčem jiným. Chci si totiž koupit bicí, elektronický. A věřte nebo ne, zdůvodnění který jsem si pro takhle elegantně vyhozených osmnáct tisíc vymyslel je: duševní hygiena.

Na bicí hraju špatně ale rád. Moc rád. A když nejsou v okolí bicí, tluču do jiných věci. Neživých! Teda…až na moje vlastní stehna třeba, taky samozřejmě stromy, brouči co se blbě nachomejtli a tak. Ale nemyslim si, že by za tim byla touha zděděná od pračlověka něco ztlouct. Naopak, mě dost frustruje když se tlučený objekt nějak deformuje, utíká a tak. To potom totiž nedělá ten zvuk co chci já. A vo ten tady de! Když jsem šel bubnovat k Veselým Trubadůrům, do dotazníku jsem uvedl, že mé hudební bubenické vzory jsou střídavý proud (50 Hz) a sbíječka (120 dB).

Při vyluzování zvuků mě totiž jímá zvláštní euforie. Nevim nakolik to funguje i u ostatních, ale evidentně míň než u mě, protože míň než já tlučou do stehen, stromů a tak. A nebo se jim to líbí stejně, akorát nechtěj vypadat jako kreténi? Kdo ví, to by bylo na delší úvahu. Já při vyluzování jako kretén vypadam (je to potvrzený z několika nezávislých zdrojů), což moje ego intelektuála nenese až tak těžce protože mu to vynahradim jindy, když pro změnu předstíram, že jsem distingovaný vzdělanec. To se dělá například tak, že používam slovo "distingovaný".

A proč teda ty bicí jako kupuju. No a věřte nebo ne, urodilo se mi v hlavě přesvědčení, že bubnování:
a) je prima tělocvik
b) se dá (s elektronickýma bubnama!) provozovat kdekoliv, kde máte prostor 2×1.5m
c) umožňuje mi namlouvat že jsem umělec (to jako muzikant 🙂
d) uvolní všechny ty adrenalíny a endorfíny co se maj občas uvolnit, abych nezmagořil
e) je to děsná zábava

A tak, přestože se v lepších chvilkách považuju spíš za kytaristu, jsem se rozhodl investovat do bubnů víc než jsem kdy napral do kytary, bo jinýho hudebního nástroje. Vlastně jsem tolik peněz nikdy nedal za nic, mimo počítače a letenky do austrálie. … momentík …. ne opravdu za nic jinýho. Pracující muž by nad obnostem mávl rukou – splněný sen za měsíční mzdu? Cha! Já si však zvolil dráhu chudého postgraduálního studenta, a jedny takovýhle bubny stojí stejně jako tři měsíce pohodovýho přežití v Praze (včetně piva)!

Navzdory tísni já se rozhod že si je prostě zasloužim. A tak při regenerování buše tluču do stromů a usmívam se. Jak říkáme my sudeťáci: Wen die Natur anruft, du mußt!

Milí přátelé drobného hazardu, dovoluji si vám oznámit, že zde, v podkrovním pokojíku ve státě Nový Jižní Wales, právě začíná nová éra československé kinematografie! Dnešním dnem totiž počíná práce na trháku jenž zasáhne srdce našich národů nebývalou dávkou emocí, na šokujícím odhalení toho co již dávno víme, ale bojíme se to říct nahlas, na filmu SLOVENSKÝ KOMPLEX!

Právě jsem si byl ve sprše umejt hlavu. Bylo to fajn, ale zapomněl jsem si při tom umejt hlavu. Neklamná známka kypící tvůrčí energie! Takže jakej je plán? Jasná věc, tvorba musí bejt spontánní, ale vono se blbě spontánně tvoří film, když zrovna nemáte například herce, kameru a scénář. Takže hrubej plán:

Nejprve se nacucám slovenskou kulturou. Jakpak já to udělam, tady v NSW? Obstaral jsem si DVD plný slovenskýho top seriálu panelák, a k tomu hafo slovenskýho hiphopu. Z prvních ochutnávek tušim že to bude nářez, i kdyby nakonec k žádnýmu filmu nedošlo. Jenže vono dojde.

Každopádně to bude průser. Když se film nepovede, bude to průser obyčejnej. Spousta povyku a snahy pro nic, na youtube ho uvidí osmdesát lidí, třicet řekne že se jim to líbilo, a dva to budou myslet vážně. Oukej, stane se. Druhá, mnohem zajímavější, varianta jak to může dopadnout je průser neobyčejnej. Když se totiž film povede (a bude-li patřičně zobrazovat realitu), tak nasere přibližně všechny slovenský nacionalisty, co ho uvidí. Čili v podstatě skoro všechny slováky. Až mně, a další spoluautory, najdou po ránu někde zmlácený se slovenskou vlajkou vytetovanou na čele, budu se usmívat, protože bude jasný že Slovenský komplex se povedl.

Spousta lidí už ví o co jde, těm ostatním neprozradím než že film bude kupodivu o česko-slovenských vztazích. Až nadejde čas, jistě některé z vás oslovím za účelem spolupráce (teda pokud jste ochotný riskovat slovenskou vlajku na čele). S největší pravděpodobností k ničemu skutečně slavnýmu nedojde, ale historky z natáčení budete vykládat u táborových ohňů ještě svým vnoučatům. Nevim zda se něco stihne kolektivně dělat třeba už koncem tohohle léta, každopádně ocením slušný náměty a nabídky spolupráce (zejména technický). Soundtrack onoho filmu bude nejspíše má osobní třešnička na dortu, třeba se mi k něčemu podaří přesvědčit zbytky Veselých Trubadůrů, Hudební Skupinu, nebo jiné svobodné hudebníky.

Ultimativní úkol bude získání slovenských osob k obsazení klíčových rolí, jazykové konzultaci atd. Bylo trapný, když ve Vinetouovi hráli indiány opálený chorvati, předpokládam že obsadit čecha do role Košického východňára by mohl být nápad ještě horší. Nebojte, film bude vyvážený. Vždyť přece syrová realita, to je to co dneska táhne diváky (vona totiž kolikrát docela stačí, přikrášlování ani přičerňování netřeba). Ba ne, kecam. Jasně že film bude těžce zaujatej, a bude podkopávat důstojnost každýho kdo bydlí pod tatrou a neni maďar. Co byste taky chtěli, od zasratého pražáka? Znam spoustu sympatických slováků, snad se na mě bratia až tak nenaserou 🙂

A co jsem vám tím vším jako chtěl říct? Kokot kokot kokot. Blíží se něco super!
Vzorový hiphop:

Sameček se samičkou se pomalu přibližují a vzájemně druhého přesvědčují o svých genetických kvalitách. On předvádí mužné svalstvo a zlatý řetízky, ona staví na odiv své dokonale symetrické vnady zvýrazněné přesně podle tipů z časopisu …. Nebo …. On jí po nocích předčítá pod oknem poezii, ona předstírá nezájem, či dokonce spánek. I v rozumnější denní dobu s ním takřka nepromluví, neb testuje jeho vytrvalost, zakrývaje vlastní vnitřní muka. Zároveň ho však udržuje na dobré cestě tisícovkou nenápadných signálů. Vytrvale krouží kolem sebe, a udržují druhého v nejistotě. Je to náročná hra v níž oba předstírají že on je lovcem a ona obětí, i když ve skutečnosti …. Nebo …. O své přízni se budoucí milenci přesvědčují rafinovaně a nepřímo. S využitím všech dostupných moderních technologií si vyměňují spoustu zdánlivě nepodstatných informací, do nichž pečlivě ukrývají dvoj a trojsmysly, které jsou nezávazně nevinné a přitom tak jasně srozumitelné. Síla jejich vztahu graduje spolu s vyplýtvaným kreditem a časem, jejichž investice jest živoucím důkazem vzájemné náklonosti.

Tak, to byly tři různý pohledy, který vám měly nastínit, jak jsem v pubertě viděl namlouvací rituály, a proč jsem se odmítal jich účastnit. Namlouval jsem si, že takový věci jsou pod mou důstojnost, a co víc pod důstojnost mých vysněných dívek, nebo spíš dokonalých andělských mrch, který jsem v nich viděl. Pod mojí důstojnost to možná bylo, ale pravej důvod mé zdrženlivosti byl mnohem prostší. Byl jsem posranej. A vlastně do dneška trochu jsem. Síla pubertálního libida je jak vidno mnohdy přeceňována, ne každýho první lásky doženou k zoufalým krokům, a né každý tim pádem už ve čtrnácti zjistí, že to je vlastně celkem v pohodě.

A tak jsem spolu s takovou polovinou stejně starých chlapců trpěl. Slečnám jež jsem tajně miloval, jsem se v praxi spíš vyhýbal a namlouval si, že jsou sice pěkný, ale že jsou to děsný husy o který vlastně nestojim. To by se vidělo, jak bych o ně nestál, kdyby projevily špetku zájmu :). Šťastnější polovina chlapců si procházela prvníma (dozajista) úžasnýma zkušenostma, a my hovno. O tom období se nerado mluví, píše, a spousta lidí včetně mě se za něj tak trochu stydí. Jó, kouzlo vzpomínek 🙂

A pak se to zlomilo. .. Kecam. Nic se nezlomilo, i když na lepší časy se nám tak po sedmnáctým roce blýskat začlo. Mohla za to náhoda, kamarád alkohol, nebo prostě jenom globální oteplování vztahů s holkama který tehdy tak nějak nastávalo všude kolem. Já počal ztrácet iluze o svojí důstojnosti nebo holky přestaly bejt takový husy? Kdo ví? Ale oukej, spolu s ostatními opozdilci (se ví že každej zvlášť) jsme taky získali nějaký ty prima nezapomenutelný zážitky, a bylo dobře.

Mimochodem, všechny holky co jsem kdy pořádně poznal se nakonec ukázaly bejt mnohem komplikovanější a tudíž zajímavější, než se zdálo na první pohled. Neni úplně jistý, zda jsem se prostě díky štěstí či podvědomým volbám vždycky nachomejtl k těm správnejm, nebo je prostě na světě míň hus než se od oka zdá. Každopádně je to dobrý.

A teď už hurá do přítomnosti!

No asi před tejdnem jsem totiž velmi opožděně překonal velký životní milník, a prvně v životě pozval dívku na rande. Děsně sympatickou! Chodíme spolu na jeden seminář. Teď už vím že se jmenuje Tara, je z Kanady a že je vdaná. To se mi ten milník teda vyved.

Jo, jen se smějte artyčokové. Je mi pouhých 23 let, a už takovej významnej krok jsem dokázal udělat. A kupodivu docela v pohodě. Prostě nikdy dřív na to nebyla příležitost, nebyla správná dívka, a hlavně nebyl morál. A teď byl. Leč mé dlouhé čekání se mi vymstilo. Než jsem našel odvahu žádat dívky o schůzku, ony se začly vdávat. No to mně poser, a to hádam s časem bude ještě horší.

Teda, měl to bejt článek jenom vo tom, ale co bych psal víc. Syrová realita týhle historky myslim stačí. Co se týče svádění dívek ze mě jak vidno žádný moudro nevypadne, ba ani nemůže. Konec.

Epilog:
Mým novým heslem je: "Když se to nehejbe, pořádně do toho šťouchni." V tomto duchu nyní sám sebe vychovávám k větší průraznosti, zdaleka nejen co se dívek týče. Jde to ztuha, zvyk je železná košile. Ale aspoň se něco děje, takže je to fajn :). I když je vdaná.

František Sahula nedávno umřel – zbytečně a tragicky kvůli pár ožralým hovadům. Ale umřel taky jak se na ikonu českého alcoholic-rocku sluší: nad ránem, zpitej cestou z hospody. Viděl jsem toho člověka dvakrát v životě, přečetl od něj jednu knížku a nikdy s nim nemluvil. Přesto o něm teď píšu, stejně jako o něm píše banda novinářů co nejspíš četli o jednu knížku míň než já, a s osobníma setkáníma jsou na tom podobně.

Lidi, s kterýma jsem nikdy nemluvil, umřou každou vteřinu asi tak čtyři. Nevěřim na nic, tak z toho nejsem ani nadšenej ani nešťastnej, a necítim potřebu pro ně truchlit. Přesto zrovna v tomhle případě jsem z jakýchsi okultních pohnutek musel otevřít okno a zahrát univerzitní vesničce Sovy v Mazutu. Proč? O tom je tenhle článek. Nepochybně jsem byl v okolí jedinej kdo rozuměl slovům, a kdo věděl že v tomto případě nejde o řvaní opilýho blba, ale o velmi veselý umíráček. Podobných umíráčků mu dozajista po světě světě zaznělo víc a v různých podobách. Stránky Sahuly i Tří Sester teď nejspíš praskaji ve švech. Cynik, realista i reklamní agentura jsou zajedno: neni lepší propagace pro dílo umělcovo, než když umělec umře.

A sláva nehynoucí je tu. Nejspíš se Sahulovi díky ní v rakvi neleží pohodlnějc. To je pochopitelný, sláva nehynoucí je totiž kurva prodejná a vlastně s jeho osobou má málo co do činění. Stíny na duši nebo Nebarevnej svět jsou prima písničky, nic však nemění na tom že Sahula mohl bejt klidně pěknej vůl.

Nevim jestli byl, a rád se opájim představou že ne, že jeho písničky a život maj hlubší smysl. Tomu opájení se říká kultura. Chraplavý hlas a příjemný kytarovky, to je jediný co z toho chlapa znam. Prej taky děsně rád fotil, vochomejtal se kolem divadla a spoustu dalších věcí, kdo ví? Já ne. A přesto tu řvu na vesničku že "Ten strom plakal!".

Člověk-Kulturní ikona má dvě osobnosti – soukromou a veřejnou. Soukromá umřela, a pro jeho okolí je to tragédie. Veřejná je slavnější a živější než kdy předtim. My co jsme znali jen toho veřejnýho Sahulu jsme rozpačitý. Už nebudou nový sovy, nebudou živý koncerty. Umřel kousek naší kultury. Opravdu umřel? Za poslední dny jsem slyšel víc Sahulovo písniček než za předchozí rok. A nejenom já. Proto Sahula neni úplně hotovej.

Ne, nechci nikomu cpát že "Sahula žije dál v nás". V mě ne, já toho chlapa neznal. A myslíte že by ho to zajímalo? Jeho veřejnou osobnost těžko. Ikona Alcoholic Rocku kráčí pro jasně vytyčené dráze: nejdřív sex, chlast a rokenrol pak už jenom chlast,chlast a rokenrol a nakonec chlast,chlast a alkohol. Žádný místo na ohlížení se zpátky ani dopředu. Život je krátkej a jinej nebude. To dává jejich muzice šťávu, a koncertům atmosféru.

A tak se kulturně opájim Sahulovou veřejnou osobností, tou jedinou kterou znam, a říkam si že žil tady a teď (nebo spíš tehdy a tam…no prostě pro přítomnost). Muziku dělal proto že ho bavila, a ne pro slávu nehynoucí. Když slyšel opilce cestou z hospody řvát že sovy v mazutu houkaj, zahřálo ho to u srdéčka, ale ne natolik, aby zaplatil útratu a šel taky spát, nebo cvičit na kytaru. A dál? Že byl ten chlap úplně jinej, než si ho představuju? Nejspíš. Ten už je pro mě hotovej. Prostě jeden z těch čtyř lidí za sekundu. Ale o tom pánovi vlastně ani noviny ani já nepíšem.

Tak proč sovy pro vesničku? Kromě cizío člověka nám umřela taky kulturní ikona. Tvoreček kterej skutečnýho Františka živil, bavil ho a byl možná jednou malou částí jeho já. Tou částí kterou jsem znal, měl jí rád, a který je mi jí líto – protože byla součástí mojeho světa. (Teď nemluví ekonom co hledá za všim egoistu. Může mi být třeba líto spousty ostatních, co ho kvůli tý jedný pitomý rvačce nikdy neuslyšej hrát..) Když umře cizí herec, možná se to ani nedozvíte, bude vám jen líto vaší oblíbený seriálový postavy, která umřela s ním. Možná mu byla podobná, možná vůbec.

…a teď odjinud…

Hérostratos byl nejspíš naprosto řadovej venkovskej jouda. A tak šel a zapálil div světa – Artemidin chrám, aby získal nesmrtelnou slávu. A vida, povedlo se. I po 2000 letech je znám jako "ten blbec co zapálil Artemidin chrám". Ale když umřel, nejspíš to vzbudilo stejně povyku a slz, jako když umřel kdokoliv jinej.

Tak. Oba zanechali na tváři světa stopu. "They made the difference", jak říkaj američani. Ta stopa se jich přímo nějak moc netýká, to spíš nás, co se dneska díváme na svět. Možná se na ně časem zapomene možná ne. Vlastně je úplně jedno jestli to byli volové. Písničky jsou napsaný a chrám spálenej. A co oni soudí o svým odkazu? Co to vlastně umřelo za chlapa? To už dneska nikdo netuší.

P.S. Svět neni nebarevnej.

Nedělní ráno začlo pěkně, koňskou dávkou negativní energie. Vstanu, udělam si konvičku zelenýho čaje, a pustim si k ranní siestě Nicka Cavea. Jednu jeho písničku jsem včera slyšel výborně zahranou v podání mladýho kytaristy na malým pouličním festiválku. A tak si právě jí pustim. A pak jsem zjistil, jakej je rozdíl mezi pubertálním kytaristou odkojeným americkým popíkem, a démonickým čtyřicátníkem, s temným sametovým basem a vzezřením upíra, o jehož muzice se říká že při dlouhodobým poslouchání působí poruchy spánku a deprese. Nářez. Atmosféra ospalýho nedělního rána najednou dostala nádech procházky ponurým hřbitovem.

Neangličanům se omlouvam, ale následující kousek textu odmítam překládat, na to se mi až moc líbí. Přeložte si tedy sami, nápověda: weep – truchlit, merely cry – sotva plakat, yet to come – teprve přijde. Jinak je to angličtina jak z první třídy.

Nick Cave & TBS : Weeping Song

Father, why are all the children weeping?
They are merely crying son
O, are they merely crying, father?
Yes, true weeping is yet to come

Chvilku si tu písničku řežu do kytary, což tragický atmosféře rozhodně neubralo. Následuje rozhodnutí nepracovat, a jít místo toho do lesa. A tak jdu. Jeden máme hned za rohem, a mimo pavouků v něm nikdo nebejvá. Smráká se k dešti a já přemýšlim o tom, že smutně ponurá nálada není nic nepříjemnýho. Jen jako by někdo mezi vás a svět dal zalalený sklo, přes který druhá strana vypadá víc temně a cize. Tak se procházim po hranici lesa a koukam na ty temný, cizí baráky a stromy. Ponurá procházka, ale přesto vůbec ne nepříjemná. Začíná pršet, a z dálky zahřmí – což mě těší, akorát se mi počasí strefilo do nálady. Loudám se zpátky do vesnice a přemýšlim, co je tak negativního na negativních emocích.

Nálada. Jinej stav mysli. Člověk s neobvyklou náladou je tak trochu někým jiným. Kdo říká, že nikdy nemůžu vidět svět cizíma očima? Já sám se desetkrát denně stávam někým cizím a jeho měřítkama a postojema si vysvětluju dění kolem sebe. Že se dnešní den zdá černější než předešlej? Tak co? Nemam blbou, mám jen jinou náladu než včera. Blbá nálada neexistuje, jenom lidi jsou někdy rozlazený, že věci vypadaji dneska jinak.

Lidi jsou vůbec často rozlazený. Někde jsem četl hodně obecnou poučku, že jediným zdrojem emocí jsou rozdíly mezi světem tak jak právě je, a světem o kterým si myslíme že by měl být. Tu zmrzlinu co má ten pán bych chtěl mít já. S támhletou slečnou bych si přinejmenším rád popovídal. Ta kráva na studijním by mohla bejt příjemnější. A tak dál. Kdyby ty dva světy – ten co právě je, a ten co chceme aby byl, byly oba stejný, tak by nebyl důvod pro emoce ani pro nějakou činnost. Což by bylo fajn, aspoň to říkal nějakej Buddha.

Jiný lidi zase říkali, že Buddha sice má recht, a takovej stav vyvanutí by byl prima, ale jako evoluční strategie je nicnedělání a splývání s vesmírem poměrně špatnej nápad. Tak se rozhodli, že jim život v nedokonalým světě, a nekonečný pachtění za jeho zlepšením (směrem k tomu, jak by svět podle nich vypadat měl), celkem vyhovuje. A potomci těchhle lidí my jsme.

A negativní nálady? Svět najednou vypadá vzdálenej tomu kterej chceme. Vzdálenější než včera. Propasti který oba světy se zdají hlubší, a jejich stěny příkřejší. Ale co víc, zdaj se prostě jiný. A tomu se říká špatná nálada – ať už věci skutečně jsou horší než kdy byly, nebo se takový jenom zdaj. A člověk je tímto novým zjištěním frustrovanej, neví co dělat a zoufá si. Jako muži a ženy, co o nich Nick zpívá. A zpívá že lepší to nebude, spíš se s věkem ten vysněnej svět bude vzdalovat, propasti prohlubovat, a my budeme mít víc důvodů k temný melancholii.

A přece. Zjištění, že ta melancholie vlastně neni nijak temná. Právě to mě dneska nejvíc překvapilo. Co na tom, že vysněnej svět, kterej po léta pronásledujem je vzdálenější než byl včera? Vždyť od začátku víme, že stejně chytáme nechytitelný.

Vrátil jsem se do domku, venku mezitim začínala pořádná bouřka. A protože jsem dneska beztak chtěl prát, tak jsem vyndal z kapsy mobil a šel zpátky ven, prozkoumat, jak moc nepříjemný ty negativní pocity jsou, oprostíme-li se od toho že jsme vyrostli v tom, že jsou nepříjemný, a je radno se jim vyhýbat. Mým cílem byly pocity mokra a nebezpečí (ano, i v pojednání o nirváně lze parafrázovat reklamu na vložky) a hlavně zimy. Průtrž byla solidní, během minuty jsem byl totál mokrej. Prošel jsem univerzitní vesničkou, nevěřícně sledován studenty kouřícími na zastřešených verandách, a už jsem byl v lese. Přistihl jsem se, jak se podvědomě vyhýbam loužím a potokům, ale ihned jsem skokem do nejbližší strouhy chybku napravil. Výlet trval asi dvacet minut, po kterých, k mému zklamání, vysvitlo sluníčko. Dřív než jsem se začal pořádně klepat.

Ale neva, zjištění ale bylo celkem jasný – procházka v průtrži mračen se ukázala být celkem příjemným zážitkem. Stačilo vědět, že neumrznu a že se mam do čeho převléct. Že, jakkoliv jsou mý vjemy považovaný za nepříjemný, tak nepříjemný nejsou. To máte jako hořký chutě. Děti si zvyknou že hořká chuť a chlad jsou nepříjemný. Vyrostou, a klidně pijou pivo a máčí se v sauně v ledový vodě. Nijak jsem se od toho správnýho světa nevzdaloval,

..
..
..

A vidíte. Člověk píše, píše, a najednou zjistí, že příběh mu vůbec nesouhlasí s tim co předtim tak slavně vyteoretizoval. Takže to teď buď smaže, jakožto slabej a nepřesvědčivej text, a nebo příběh na konci nějak zakamufluje aby to pasovalo. Příběh sice nebude pravdivej, celý vyznění bude takový podivný a nejasný. Ale to většinou intelektuální kydy bejvaj stejně, takže nikdo nic nepozná.

Zvolil jsem třetí cestu. Nechal jsem prostě text jak je. Finální sdělení sice nevyšlo jak mělo, ale komu dneska jde o finální sdělení. Správnej čtenář si to podstatný stejně spíš vyzobe kdesi mezi řádkama, kde jsou kolikrát zajímavější věci než ty, který považuje za zajímavý autor a píše je proto do závěru. Tak se svět neposere, když pro jednou závěr vypustim. No ne?

Jo a Adame, sorry – mě se tahle forma teď prostě fakt líbí. viz tady

Tak jsem se právě vrátil z knihovny. Jo, je sobota, je hezky, a já trávil odpoledne v knihovně nad knížkama. Třeba mě zastřelte, ale mě se tam líbilo. Mimo to – moje škola je teď prakticky výhradně o samostudiu, a já preferuju takovou věc provádět v chvilkách kdy je venku vedro k chcípnutí. Školní knihovna (obrovská!) má supr atmosféru, a tim nemyslim jenom fakt že je tam funkční klimatizace. I když ta je taky prima.

No, študoval jsem tam nějakou knížku o vývoji světový populace, a jejích ekonomických důsledcích. A během toho studia jsem si milí přátelé udělal názor. Názor naprosto opačný, než jaký asi zastává autor knihy (pan Todaro), což je u mě už celkem běžnej jev. Souhlasit je nuda. Jen málo autorům se podaří vzbudit u mě dostatek respektu na to, abych s nima souhlasil.

Né že bych o problematice rozvojových zemí bůhvíjak moc věděl (nejspíš narozdíl od pana Todara), přesto sem teď hrdě napíšu co si myslim, i kdyby jenom proto abych, až se dozvim víc, mohl tady někde o kousek níž se sebou brutálně nesouhlasit. To se ale nejspíš nestane, protože s panem Todarem budu polemizovat nikoli o tom jak to dneska je, ale o tom jak by to mělo bejt. A na tomhle poli už vám znalosti až tak nepomůžou, tady už je to o morálce a pohledu na svět. Takže si tu můžu klidně udělat z prdu kuličku, a vy (a nebo ten Todaro) s ní můžete tak leda souhlasit nebo nesouhlasit, jen těžko ale řeknete že nemam pravdu.

No prostě, knížka byla o tom, že teď je nás na zemi přes šest miliard a za půl století nás bude miliard deset. Západní svět stagnuje, ale rozvojový země – Afrika, Asie a Jižní Amerika rostou o sto šest. A spousta lidí si myslí že je to velkej problém. Ne že by ty budoucí miliardy úplně chcípaly hlady, ale prostě se budou mít o dost hůř než kdybychom nějakým zázrakem zůstali na současných šesti. Mimo oněch zázraků nám zbývá leda podporovat chudý země aby svuj rychlorůst populací zarazily, což se ale podaří přinejlepším někde na těch deseti miliardách. No, a mezinárodní konsenzus (tj. bod kde spolu Todaro a Mezinárody souhlasí) říká, že zarazit ten děsnej růst je docela dobrej nápad, a to co nejrychlejc.

I řekl bůh: Pro mě za mě se milujte jak chcete, ale už se proboha nemnožte!

(úplně mimo mísu: bůh používající jak frázi "pro mě za mě", tak "proboha" je veselá kopa, ne? jó rodnej jazyk, to je kanón..)

Tak fajn, máme konsensus – ale jak to, my bohatý státy, provedem? Inu, budem cpát do zemí třetího (čtvrtýho, pátýho..) světa peníze, ale moudřeji než kdy předtim. Tak aby se sami rozhodli mít míň dětí. Zavedeme jim penzijní systémy a možnosti spoření, aby se nemuseli rodiče spoléhat na další generace, který o ně v stáru postaraj. Zvedneme životní standard – uděláme školy, nemocnice a pokusíme se jim roztočit ekonomiku, aby zapomněli na dělání kupy dětí, tak jak na ně během minulých století zapomněly hospodyňky ve státech nebo v evropě. Ubyde dětí, přibyde polí a bude dobře na světě.

A vidíte, to přesně se mi nelíbí. Za prvé si nemyslim, že pak bude dobře. Že bude všem, nebo aspoň většině, líp. Víte, v hladu, a pod takzvanou hranicí chudoby žije naprostá většina lidí asi tak posledních 40.000 let. Jen konzumní magor by snad mohl tvrdit že celou tu dobu byli lidi hrozně nešťastný a že on je na tom teď o moc líp. Nebudu tu nějak extra vytahovat statistiky, ale podle pár průzkumů jsou v průměru nejspokojenější se svým životem právě obyvatelé subsaharský afriky, a vůbec obyvatelé chudších zemí. Ale zamyslete se nad tim – pokud to tak je, k čemu jako potřebujou tu naší 'pomoc'?

Už slyšim ty poznámky typu: "Chtěl bych tě vidět, jak nemáš co žrát, kde bydlet a půlka rodiny ti umírá na spalničky. Tak se žije v Africe. To bys byl určitě šťastnej." Vážení přátelé, nebyl. Byl bych asi jedním z nejnešťastnějších Afričanů. Ale v tom to právě je – jejich podmínky se zdaj hrozný našima očima. Náš sentiment nás vede k tomu, jim pomoct něco zlepšit, aby se v našich očích měli líp, a my měli pocit že pomohli.

Až bude černý muž trávit mládí ve škole, v dospělosti deset hodin denně v továrně a mít povoleno jedno dítě na pár (tak jako to všechno má dnes muž žlutý), bude sice mít pitnou vodu, peníze na penicilin a dožije se osmdesáti let, ale bude on spokojenější? Statistiky tvrdí že ne, a já si to taky myslim. Rodina v širším smyslu se mu rozpadne – stejně jako se rozpadla v rozvinutých zemích díky sociálním dávkám (ne děti, stát se má starat o rodiče!), a stěhování za prací. Né pod bičem otrokáře, ale pod bičem vlastní blbosti se černý muž zařadí mezi stresované občany "rozvinutých" zemí.

A hle, už se sebou začínam nesouhlasit. Z předchozího odstavce to může vypadat, že jsem nějakej fanda Rosseaua, kterej hlásá návrat lidí do jeskyní k oštěpům, protože tehdá se měli nejlíp. Tak to ne, milí ptakopysci! Jenom tvrdim, že ne všechno co nám pokrok přináší je fajn. A tudíž nemáme důvod to bezmyšlenkovitě ládovat nebohým Afričanům a Filipíncům. Neni divu že se bráněj.

Sousloví "pod bičem vlastní blbosti" se mi tuze zalíbilo. Přesně pod nim se z člověka stává mravenec. Pracující pachtič a fanda koncentrátů, zastávající názor že nejspokojenějším člověkem světa musí bejt Bill Gates. A hovno, hovno! Sebevraždy, deprese a psychický poruchy, to dneska v super rozvinutejch zemích frčí. Ale klídek neni to beznadějný! Tam se dostanete jen pod tim bičem vlastní blbosti. Jsem toho názoru, že když se biči dokážete vyhnout, a třeba i zjistit že vlastně nechcete aby svět byl takovej jako v televizi, můžete se mít i líp než kdejakej obyvyatel Nigérie! Paráda, ne?

No, abych zachoval pesimistický punc tohohle blogu (stejně to už nevydrží dlouho, jsem teď nabit optimismem), položím si nyní otázku: proč my jako teda těm rozvojovým zemím chceme pomáhat? Jo, už jsem tu psal jak s nima soucítíme, a chceme jim všem děsně pomoct. A teď trocha cynismu: děláme to proto, že se bojíme. Pokud nezastaví svuj strašlivej populační růst, zůstane naše milovaná euroamerická kultura za chvilku jen drobnou skvrnkou na tváři světa a posléze vybledne úplně. Jakkoliv skrýváme naše obavy pod roušku charity, ve skutečnosti neshazujeme kondomy z vrtulníků kvůli prevenci AIDS. Základní tvrzení onoho mezinárodního konsensu je, že populační růst vede k větší bídě. Proto je potřeba ho pomoci těm zemím zarazit, a tak je zachránit. To jako téměř dostudovanej ekonom prohlašuju za hovadinu. Je to falešnej důvod. Zkrátka jen sobě nebo ostatním nechceme přiznat, že tady nebojujeme o to aby se někdo v Africe měl za padesát let líp, ale o místo na slunci pro to co po nás zbyde.

A to já se zase přiznat nebojim. Jsem xenofobní. Nechci aby naše česká (natož pak euroamerická) kultura zůstala jen zábavnou epizodou v rané historii Indočíny. Jenom nevěřim že toho jsme schopný dosáhnout pomocí nějaký rafinovaný zahraniční pomoci. Čísla jsou v tomhle smyslu celkem jasný – můžeme se stavět na hlavu ale naše geny se co nevidět rozpustí ve žlutočernohnědým moři. Tak co? Tak nic, vaše pravnoučata nejspíš nebudou vypadat jako slovani. Netřeba típat slzu v oku. A netřeba se tomu marně snažit zamezit.

Je to asi tři dny, co jsem se bavil s jednou číňankou o tom jak se jí líbí Kundera (jehož knížek se mimochodem v Jižní Koreji prodalo myslim víc než v čechách). Víte, přemejšlel jsem pak o tom, že je vlastně jedno že českej jazyk,kterej mam opravdu tuze rád, nejspíš pomalu vymizí. Ty opravdu dobrý věci zůstanou. Co to bude? Úžasně sebeironickej smysl pro humor? Plzeňský pivo? Švejkovskej přístup k autoritám? Nebo ještě vzkřísíme to krásný komunistický dědictví života ve kterým se nespěchá? Nebo vůbec nic?

Kdo ví. Ale bude to tak dobře.

Už o letních prázdninách mi v hlavě vyskočila nevinná myšlenka o tom, jak rád bych zkusil něco poustevnického života. Lhostejno zda bych meditoval na vrcholu hory, putoval po krušnohorském pohraničí a nebo se prostě někde zavřel. Obdivoval jsem prostou krásu a jednoduchost toho nápadu. Být nějakou dobu skutečně sám se svými myšlenkami, to je něco co se mnohým pořádně nepodaří za celý život. Možná je to tím že máme zemi přelidněnou, spíš je to ale tak že se lidi pořádnýho setkání s vlastním já bojí. Jak to zatim vidim, maj důvod.

Právě kvůli oný izolaci jsem se na výlet do Austrálie docela těšil. V duchu jsem jí nazýval právě "vrcholem hory", a doufal jsem že na něm si dam do kupy všechny ty duševní záležitosti co mě poslední dobou trápí. První a největší z nich, od který se všechny ostatní tak trochu odvíjej, je právě ten cíl, smysl života s kterým tady už nějakou dobu otravuju. Víte, právě ten byl posledních pár let tim motorem, kterej mě snad odlišoval od velký většiny ostatních. Studovat dvě těžký vejšky zároveň, koučovat vilu, Hudební skupinu, do toho vymejšlet a organizovat pařby, vydělávat peníze na spoustě různejch front, chlastat jak se na studenta patří a samozřejmě se snažit o nějakej smysluplnej vztah. Díky tomu jak dobře jsem měl v hlavě srovnaný proč to všechno chci dělat, šlapalo to všechno docela dobře.

Poslední dobou jsem ale ten pocit mít přestal. Cíle se rozplynuly kdesi v mlžné dálce a já všechno dělal najednou spíš tak ze setrvačnosti, přerušovaný jen malýma ostrůvkama opravdový radosti z vědomí toho co dělam a proč to dělam. Žije v tomhle nijakým stavu průměrný člověk neustále? Brr, jestli jo, tak je na čase se z toho buď rychle vyhrabat, anebo zakoupit sobě komplet Kafku a začít poustevničit. Představa šedi pohlcující ty, kterým došla motivace, elán a po čase i setrvačnost, mě děsí stejně jako nejspíš potajmu děsí i spousty jiných.

Jak si tu šeď představuju? Kdo nemůže najít uspokojení v současný činnosti, uchyluje se do knížek, seriálů, počítačových her, upíná se k budoucnosti, k minulosti a tak dál. Vyhýbá se samotě, pobytům na vrcholu hory jen se svým já, kde by poprvé naplno ucítil tíhu šedi, která už na něj dávno padla. Tíhu toho, že se jeho život a emoce už kdysi pomalu vykradly pryč z tohohle přítomného světa, který je jen nešťastnou náhodou tím světem kde on nebohý musí přinejmenším pár hodin denně pobývat. Pobývat aby zajistil tělu vše potřebné, a mohl se zas vrátit k neskutečným životům kdesi, tam kde není té tíživé šedi.

Jsem toho názoru, že jen málokdy přijde zvenčí impulz, kterej vrátí člověka duší do skutečnýho světa. Mam na mysli něco jako že přijde kamarád co řekne "vypni už toho kompa a pojď dělat něco pořádnýho". To může člověka vyrušit z šedý letargie nakrátko, životní směr to ale změní jen těžko. Jestli člověk má najít cíle schopný ho nabít energií, pak je spíš najde schovaný uvnitř vlastní hlavy, než v nových zážitcích. Já věřim že se mi dneska podobnej kousek podařil, a pocitově jsem na výši jako málokdy. Stalo se to při něčem, co pro sebe nazývam meditací, ale nějak na tom názvu nelpim. O východních filozofiích totiž vim jenom o něco málo menší kulový než průměrnej středoevropan. Takže si tomu říkejte jak chcete, u mě je to meditace, a teď sem napíšu co jsem to vlastně prováděl.

Nejdřív jde o to co nejvíc vyloučit vnější podněty, aby vám nerušily tok myšlenek. Bolí to. Člověk je od přírody činorodý tvor a nechce bejt sám jenom s myšlenkama. Rád se aspoň naoko něčim zaměstnává – třeba štípe dříví nebo plete ponožky. To je v poho, dokud to nevyžaduje žádnou činnost od mozku. Já jsem například takhle objevil hodně pravděpodobnej důvod proč se tak rád sprchuju (A proč se jiní zavíraj na dlouhý doby na záchodě. Sprchování vede, netáhne vám na prdel.) Tím důvodem je, že při tý naprosto nenáročný činnosti jsem sám, zavřenej v důvěrně známý místnosti bez oken, dobře odhlučněný kachličkama – vnější podněty jenž by vzbudily zájem jsou tedy prakticky nulový.

Tak vypadá meditace v malý formě – chvilku někde vypustíte u štípání dřeva a hlavou se vám honí kdeco. Pokud skutečně potřebujete něco promyslet, jde to líp než kdy jindy – pokud ovšem udržíte pozornost u tématu. Což je první menší problém. Jsou totiž dva pohledy jak se na celou věc dívat. Dokud štípete dříví a nevíte že meditujete, těžko budete sami sebe ukázňovat a říkat si na co myslet. Naopak – jakmile je činnost kterou provozujete meditace (u který jen čirou náhodou zdoláte metrák smrkových polen), je to už o kousek lepší. Víte že tu jste od toho abyste něco promysleli, a ne abyste bůhvíjak máchali sekerou. Proto snáz udržíte myšlenky u tématu, který vás trápí. Nechci se tvářit že jsem objevil Ameriku, tohle už určitě spousta z vás znala i dřív, i když tomu třeba říkala jinak a koukala se na to z jinýho úhlu. Přesto si myslim že je fajn naplno si uvědomit o co skutečně jde.

Na meditaci většího rozsahu už podle mě sekera nebo pletací dráty nestačí. Chce to vůli. Člověk je akční tvor je taženej k jiným činnostem. Tim silněji ho podvědomí táhne, čim nepříjemnější téma je na programu meditace. A že jsem to měl dneska hodně tuhý, pocítil jsem během dne touhu jít běhat, koukat na filmy, hrát na kytaru a podobně intenzivněji než kdy jindy. Dokonce mi v hlavě po dlouhý době vyskočilo pokušení začít zas hrát počítačový hry, s kterýma jsem se s velkou pompou před rokem rozloučil. Pokušením jsem odolal a po zdánlivě proflákaných šesti hodinách jsem, zdá se, zase našel zdroj energie, kterej mi tak dlouho chyběl. Neni úžasnějšího motoru, než mít v hlavě srovnáno co chci. Opravdu by mě zajímalo jak to maj ostatní, ale podle všeobecného nedostatku činorodý energie kterej vnímam bych řekl, že povětšinou jsou na tom hůř než já. A možná ani nepoznali jaký to je bejt na tom líp. Tak proto tady popisuju stohy wapíru, třeba to někomu helfne. A věřte že to udělá rozdíl.

Tak teď ještě pár poznámek pod čarou, který se do textu nějak nepodařilo napasovat, ale chci je zmínit:

Delší pobyt na vrcholu hory, jak já si ho představuju, spočívá právě v utkání tváří v tvář se samotou. Myslel jsem si že jí najdu tady v Austrálii, a že to bude snadný. Nebylo. V okolí dvanácti tisíc kilometrů neni nikdo, koho bych považoval za kamaráda, přesto podnětů který mi ruší myšlenky je spousta. .. Vlastně je muj pobyt tady výborným příkladem upnutí se do budoucna, který jsem zmiňoval jako metodu prchání před šedí. Vážení přátelé, nefunguje to, co jsem vymeditoval, mohl jsem docela dobře vymeditovat i doma za barákem.

Říkáte si, stejně jako já, že mi s těma depresema a smyslama života jen tak něco přelítlo přes nos. Nemyslim si to, je to opravdu věc která udělá děsnej rozdíl. Myslim si třeba, že jsem docela chytrej, ale svojí hlavní výhodu spatřuju v tom, jak jasný cíle si někdy umim vytýčit a umim jich i chtít dosáhnout. Neni to o vůli, ale o něčem co musí přijít ještě před vůlí – motivace. A když ta dojde, neni to prdel. Takovej F.A. Hayek (jeden z mála ekonomů který obdivuju) třeba kvůli podobným depresím podle vlastních slov nedokázal psát skoro deset let svýho života.

Asi jsem byl zbytečně ostrej ve vytyčování oněch "šedivých" činností jako seriály a počítačový hry. Nepovažuju je apriori za špatný (stejně jako sport u mě neni apriori dobrej). Špatný jsou až od momentu kdy vás přestávají reálně těšit, a drží vás u sebe jen svou návykovostí. Tu bezpochyby maj, však oni páni autoři ví jak na to. Ten moment jsem třeba u her rozpoznat nedokázal, a tak jsem s nima musel skončit úplně. Dokud nezačínaj vytěsňovat ostatní radosti, nebo vyplňovat šedý vakuum, jsou tyhle činnosti neškodný. Ale přiznejte si, nedělaj to tak trochu i u vás?

A nakonec jedna praktická – při hledání onoho smyslu jsem probíral ve vzpomínkách minulý roky, a hledal v nich momenty kdy jsem se cítil nejvíc šťastnej a plnej energie. Sebezpytování na tohle téma je parádní věc, to se na sebe dozvíte věci 🙂

Tak a to je všechnno, byl jsem zas chytrej jak lečo. Kritiku právě proto ocenim. přeju vám aby váš motor skvěle Shell!