Tak jsem předevčírem dokončil svou poslední přednášku dějin ekonomických teorií. Takzvanou "královskou disciplínu ekonomie" (přehled teorií od Aristotela přes Marxe až po různý tábory pokračovatelů Keynese) jsem s kolegama učil dva semestry, a byl to zážitek. Ještě si nejsem jistej že pozitivní, ale každopádně intenzivní. Poslední dvě přednášky semestru už má Honza, pak jen odzkoušíme těch 70 studentů a příští rok už to bude zas učit nějakej profesor. Doufam že líp jak my :D.

Abyste byli v obraze, poté co umřel muj oblíbenej profesor Sojka, neměl dějiny u nás na škole kdo učit. Nikdo nemá kvalifikaci blabla, vedení školy se to hodilo – beztak jsme chtěli seškrtat kecací předměty, že? Což mě a pár dalším doktorandům přišlo trochu blbý, protože místy panujou názory že právě dějiny jsou nejzajímavější předmět co se tak v ekonomii učí.

Ani nevim jestli z hecu nebo proč, prohlásil jsem tehdy že než aby ten předmět skončil, to ať ho radši učí pár doktorandů (rozuměj – ekonomů v mým věku, který nepřečetli celou knihovnu, a v nejbližší době tak nehodlaj učinit). A co se nestalo, rázem jsem byl v čele tříčlennýho týmu co to jako měl učit. Hohó, dyk to ale neumíme. No co, rozporcovali jsme učebnici na tři kusy (obrazně). Za měsíc, pánové, první přednáška. Ta vyšla na Tomáše Sedláčka – což se ukázalo jako dobrej krok, sice se moc nedržel tématu, ale strhl přes stovku lidí, aby na to chodila.

No nic, na knihy vzpomínek bude čas v důchodu. Zkusil jsem si prvně menežovat předmět, regulérně anglicky přednášet, vyhodit studenta od zkoušky, a lít pivo i názory při debatách jak to správně učit. Studenti byli fajn, dokonce chodili i na dobrovolnej diskusní seminář.

Docent Půlpán řiká, že bejt profesor na VŠ je fajn, nechaj tě před lidma vykecat, a ještě za to dostaneš kapesný (bo plat se tomu říkat nedá). Muhehe. Normálně jsem jim cpal vlastní názory, a pak se o nich sám se sebou hádal – když se do toho zrovna nechtělo jim. Ze začátku jsem s tim teda měl trochu morální problém – učit lidi o pět let mladší, z nichž někteří možná o tématu ví tolik co já nebo i víc. Ale to přebolelo rychle, naopak jsem sám sebe přesvědčil že muj primitivní pohled na některý pasáže látky je pro studenty stravitelnější, než kdybych tomu rozuměl fakt do hloubky. Nestěžovali si, na přednášky chodili. Dějiny teorií maj dát člověku arzenál názorů s kterýma můžou nesouhlasit. To jsem jim rozhodně dal :D.

Byla to zábava a byla to i fuška. Stálo to za to? Pro muj osobní rozvoj jo. Jestli jsem zanechal i něco pozitivního i v těch studentech už je komplikovanější otázka. Jsou lidi, který šíření vlastních názorů vidí automaticky jako dobrou věc. Já nevim – kór když si nejsem jistej jestli ty názory jsou správný (což v ekonomii neví člověk skoro nikdy, i kdyby přečet tři knihovny). Jestli náhodou budu fakt akademik, asi si to budu muset nějak vnitřně vyřešit.

P.S. Dneska se moc lidí nechlubí že přednášeli Marxe. A to já jo :), dokonce jsem jednu studentku vyhodil když nevěděla kdo napsal Kapitál. Cho cho, ekonom z postkomunistický země tohle prostě znát musí. A to JE muj názor.

asi tak 10. duben

Pořádně ani nevim jak to vzniklo. Někdy v únoru někdo dostal hodně blbej nápad – že poběží maraton. A aby z toho neměl osypky sám, zkusil do toho u piva uvrtat i pár kámošů. Dobrá (nebo špatná?) věc se podařila, podroušeni odcházeli plni bujaré odvahy – vole, poběžíme v červnu maratón, takový budeme borcí! Ráno pak matně vzpomínali, co že to … ale nic, červen je daleko, to se zvládne. Maraton je taková nehmotná výzva, jako třeba skolit medvěda nebo pokořit everest. Mozek si ani nepřipouští že by to bylo reálný. Ale datum maratonu se blíží, a dohoda je dohoda.

asi tak 5. květen

Moc bych se tý historce smál, kdybych nebyl jednim z protagonistů. Teď místo smíchu žeru maratonec, a snažim se po odpolednách ve svých nohách probudit dávno vyhaslej dynamit. Místo dynamitu se ale po pár kilometrech probouzí kolenní vazy, a kvůli nim po pořádným tréninku dva dni nechodim. Kunratickej lesík má po obvodu necelejch deset, zatim jsem ho neoběhl ani dvakrát v kuse. Do startu zbývá měsíc.

asi tak 20. květen 2011

Tady, vážení přátelé, končí veškerá prdel. Dojde k průseru – a buď to odnese moje mužné ego, nebo fyzické zdraví. Navzdory faktu, že si tohle velmi reálně uvědomuju, si odmítam připustit že bych se na startovní čáru nepostavil. Je v tom určitá umanutá posedlost – jakmile si z něčeho člověk udělá výzvu, tak už jí prostě chce překonat. A já chci běžet maraton, ještě k tomu po Krušnejch horách. V mé věkové kategorii dokončili loni všichni, nejhorší čas je pět hodin. Otázkou je pouze kterou z těchhle dvou statistik letos zhorším :).

Život bez výzev by byl .. plochej a nudnej. V 21. století už výzvy nepřicházej samy od sebe – nikdo vám nechce vypálit ves ani nehrozí smrt hlady, a tak si je člověk vymejšlí sám. Proč jenom si ale ten Radek Medal (jo, a já to sem klidně napíšu, byl to von, hajzl) musel vybrat výzvu tak blbou, a ještě do ní tahat ostatní?

červen 2011

Jsem sráč, nedal jsem to – ani jsem nenastoupil na start. Můžete tomu věřit nebo ne, ale moje pravý koleno neuneslo intenzivní trénink, a začínalo standardně bolet jako čert už po pěti kilometrech běhu. Což je na maraton dost tristní. Uběhnout desítku se zaťatýma zubama ještě jde, ale na čtyřicítce už bych si ty zuby uskřípal. Zašel jsem za doktorem Vačou, a dostal pilulky co ho snad za čtvrt roku vyléčej, a taky fotky kolene který říkaj že jsem v pohodě. Tak nevim.

Došlo na moment, kdy se člověk cítí starej hned dvakrát. Jednak proto, že ho bolí klouby, a druhak proto že musí udělat srabskej ale zodpovědnej krok – rozhodnout se neriskovat trvalou invaliditu (i když má furt cukání běžet, třeba si to to debilní koleno rozmyslí).

srpen 2011

Našel jsem tyhle rozepsaný poznámky. Myslim, že podobných záchvatů (více či méně úspěšných) si ještě pár zažiju. Pro budoucí inspiraci sebe i ostatních teoretických maratonců dávám na web. Mimochodem – včera jsem si po pauze asi dvou tejdnů oběh desítku bez sebemenší bolesti. Tak třeba příští rok 🙂

Tak ty si chlapče myslíš, že ve svých šestadvaceti můžeš psát o vyhoření? Že tě huba nebolí!

Myslim, a můžu. Co bych nemohl, na Internet si každej může chrlit co chce (a podle toho ten kyberprostor taky vypadá). Jestli jednou moje čtyřicetiletý já dospěje k názoru že to co teď píšu je naprostá hovadina, a že jsem byl tehdy v roce 2011 vzorem emočního náboje, tak ať si k tomu klidně dospěje a nějak se s tim srovná. Už je přece velký :).

Takže, vyhoření říkam stavu kdy člověk nějaký emoce prožívá méně intenzivně než dřív, nebo dokonce vůbec. Ví co by s nim todle a tamto dělalo před pár lety, a dneska nad tim jenom mává rukou. První opravdovou pusu prostě dostanete jednou za život, a každá další už holt bude slabší (samozřejmě s čestnýma výjimkama). Pomalu unitř hoříme asi každej, proto vám každej důchodce rád vysvětlí že dřív byly stromy zelenější a muzika za něco stála.

Funguje to podle mýho asi takhle: Jak se v člověku hromaděj zážitky a vzpomínky, jak se mu v mozku vyšlapávaj cestičky, je každej další vjem, každá procházka po starý cestičce, míň neobvyklá – a nevyvede už člověka z míry. To platí pro emoce hezký i pro ty ošklivý. Někdo to bere pozitivně – že se stářím přichází klid a rozvaha, někdo naopak vidí jenom tu emoční vyčpělost. Pravda je tradičně někde mezi – člověk se životem pomaličku propadá směrem k apatii, někdo rychlejc a někdo pomalejc. A to neni ani dobře ani špatně – je to prostě tak.

Normálně vám lidi řeknou, že co skončí puberta – jako to divoce emotivní období, tak už se s člověkem nic moc neděje. Kecaj. Hned potom (..i když vlastně už při tom) se vydáváte na dlouhou cestu vyhoření. Když John Lennon říkal, že lidem nad 30 let se nesmí věřit, měl podle mě na mysli právě tohle – že s tim klidem a rozvahou přichází taky vypočítavost, umění potlačit svuj morální kompas, která je hipíkovi plnýmu lásky, míru, drog a rokenrolu zkrátka odporná :).

Nad mým vlastním vyhořením jsem se prvně zamyslel před čtrnácti dny, když mi obrovská mašina na magnetickou rezonanci snímkovala koleno. Trvalo jí to dvacet minut, a přestože to byla moje první rezonance v životě, tak jsem u ní po chvilce usnul. Rozumíte, moje klučičí instinkty velí každej stroj pořádně omrknout a prozkoumat (zvlášť když vypadá úplně kosmicky a vydává roztodivný zvuky), a já to klidně zaříznu.

Podobně to mam pocit vypadá poslední půlrok pořád – mluvim do televize, zakládam firmu, pracuju na věcech který vážně jsou zajímavější než co jsem kdy dělal předtím atd. Je toho hodně, a jako že dobrý. Rozum mi řiká jak je to všechno hustý a fajn … jenže to je všechno, emoční odezva minimální. A že by to s ní bylo ještě lepší, to je ložený.

S vyhořením se dá bojovat, ale zastavit ho nejde. Můžete přiškrtit přívody nových impulzů, a dát si víc času je prožít. Nebo se můžete přestat držet vyšlapaných cestiček. Vždycky jde začít zkoušet nový věci který člověka nabudí nějak nově a hlavně jinak. Jenže nový cestičky zevšední a i u těch úplně neprozkoumaných začnete zjišťovat, že jsou vlastně tak trochu podobný těm co už znáte.

O tom bude asi ta krize středního věku. Silnou motorku nebo dvacetiletou milenku si čtyřicátník sežene bo hledá něco opravdu novýho .. dost, k filozofování na tohle téma ještě nejsem kvalifikovanej. Co jsem chtěl říct, že s vyhořováním půjde bojovat (a já mu ten boj vyhlašuju – taktika je zatim tajná, když uspěju na celé čáře nápad dám do receptáře), ale vyhrát ten boj nelze, a s tim je líp se smířit.

Tak co? Tak nic. Až budu důchodce, stromy prostě budou míň zelený a muzika bude stát za prd. Doufam že budou aspoň v bedně (která musí bejt minimálně 4D) dávat ještě nářezovější slaďáky, krváky a reality show než dnes. Takže i moje otrlá cynická duše u nich zažije tu správnou radost, děs a vůbec. A když ne, tak pak přijde čas začít hulit.

Před měsícem a půl jsem od zkoušky vyhodil prvního člověka, byl to velkej vnitřní boj.
Před čtrnácti jsem vyhodil čtyři, a včera dalších pět. Začíná to bejt celkem rutina. Soucit ustupuje kamsi do pozadí, a hádam že časem vymizí úplně. Jako ten slavnej psychologickej experiment, kde náhodně vybraným lidem losem přisoudili roli dozorce ve věznici. Během pár dní se tihle novopečení bachaři samovolně začali chovat k vězňům neskutečně brutálně, tj k lidem kteří jen neměli to štěstí a táhli si špatně los.

Člověk svojí 'lidskost' ztratí než se naděje. Uvozovky dávam proto, že vlastně o lidskost (tj. vlastnost člověku vrozenou a snad neodpáratelnou) nemusí jít, spíš úhel pohledu, kterej dává moc soudit co lidský je a co neni.

Povýšil jsem ze studenta na doktoranda, čili o né moc znatelnej stupínek. A najednou jsem autorita, a místo biflování na zkoušky trávim večery tim že k těm zkouškám vymejšlim otázky nebo třeba opravuju písemky.

Vsuvka: Nechtěl jsem to sem nějak cpát ale asi je to na místě: na fakultě jsem teď hlavní přednášející dějin ekonomických teorií, a z podivnýho rozmaru jsem si ještě vzal volitelnej seminář o ekonomii na jednom gymplu. Zkrátka jsem do učení skočil rovnýma nohama, primárně v naději že se při tom taky něco naučim. A že to bude sranda. Je, ale představoval jsem si to teda trochu jinak. Ale o tom třeba jindy.

Sotva se to člověku stane, hned získá na studenty jinej pohled. Jsou to líný prevíti, neučí se, dělaj akorát bordel, nečtou a všechno chtěj vošulit. No … věcnej pohled se možná nezměnil ale emoce jo – zatimco soudnej student by předchozí větu řekl vesele s trochou sebeironie, pedagog (to jako já :)) jí říká nasraně. Jako vážně, jak někdo čeká že pochopí přednášku, když si nepamatuje tu předchozí? Jak může student naší školy nečíst ekonomický knížky? A když mluvim tak by bylo hezký aby mě měli možnost slyšet i ti vzádu, když už jsem se na tu přednášku půl dne připravoval.

Nejhorší je, že si úplně uvědomuju že výše napsaný řádky zní jak by je psala padesátiletá dějepisářka. Úplně se s nima neztotožňuju, se studentama jsem vlastně celkem zadobře. Pravda ale je, že takový věci člověku v hlavě začnou vyskakovat! A samy od sebe! Radši nedomejšlet, jakou takováhle palba způsobí deformaci za pár (desítek) let.

To se mě snad týkat nebude, pedagogem se stát nehodlam. O to hezčí je ale takový učení zážitek – s vědomím, že to nebudu dělat do důchodu, se třídnice zvedá o kus snáz :).

Jé, to jsem zase dlouhej. Zakončim pozitivní myšlenkou! Když studenta vyhodíte od zkoušky, bude se muset znova připravit a znova na ní jít. Připravíte ho tak o člověkoden života, možná o tři a možná o mnohem víc. Mohl by jít třeba do parku, nebo napsat báseň .. a ne, bude sedět nad knížkama, a strkat si do hlavy věci co už tam stejně za tejden nebudou. A za to můžu já. Když vyhodim dost studentů, možná že tim v součtu zmařim celej lidskej život. A to se říká že učitelská profese je poslání? Vraždění to je!

Antiteze: hovno hovno. Bez peněz do hospody nelez, a kdo nemá rád studium ať si jde třeba k rybníku a ne na univerzitu. Ukradený dny jsou pro studenta pozitivní. Jeho další život by se bez nich obešel, ale jistě by byl méně kvalitní. Pokud teda jako učitel věříte že váš předmět je přínosnej. A tomu já věřim!

Čekali byste, že po roční pauze na blogu bude člověk tak nějak sumírovat co se stalo, proč se vodmlčel a jestli se nestal nekym jinym, než byl ten co sem psal před tim rokem. Čekali byste blbě, sorry. Právě potřeba vypořádat se nějak s takovouhle pauzou dělá restart blogu těžším než by jinak byl. A já jsem se rozhodl se na nějaký vypořádávání prostě vykašlat, a začít rovnou psát o nějaký blbosti co mi zrovna přelítla přes nos. A je to :).

Před pár dny jsme publikovali první výstup našeho velkýho výzkumu o veřejných zakázkách, což přineslo megadávku dojmů. Rozzuřený ministři, fandící i spílající lid a hlavně střet s novinářema. Daly by se tim popsat stohy, ale to bych vám nezáviděl číst. Chaos, nevyspání, volaj vám zajímavý i divný lido (o kterých jste nikdy neslyšeli) a vlastně ještě pořád nevim jestli to jako dopadlo dobře nebo ne :), ale to se snad usadí.

Co vim určitě, a o tom chci právě dneska podat zprávu světu, že nemam rád kravaty. K čemu taková věc je? Jako .. ostatní (mužský) oblečení má alespoň tu slušnost předstírat, že slouží nějakýmu účelu. Chrání vás před zimou a deštěm, má to kapsy na nošení věcí a údajně i předchází studu z nahoty.

Kravata? Evidentně zbytečná věc, obojek kterej vás škrtí a jehož jedinej smysl je že prej to dobře vypadá. No nevim, jestli dívky preferují muže kteří se rádi škrtí před těma kteří ne, je to jejich volba. Možná že ochota nosit kravatu je signálem ochoty později nosit i chomout, a vůbec snášet různá příkoří u nichž moc nerozumíte tomu proč jsou vlastně nutná. Což je rozhodně pro dívku dobrý signál o potenciálním partnerovi.

No nic, já jsem prostě odjakživa trochu zaměřenej proti společenským konvencím co mi nedávaj smysl. Možná že kdysi to k něčemu bylo – že by taková divná šála? Hmm, a nebo bryndák pro opulentní hostiny? Dneska už asi ne, a povim vám že je mi líto že etiketa dneska nepovolí člověku utřít si mastnou hubu do kravaty. To bych její nošení i zvážil. Do té doby se bez tohoto "výdobytku" společnosti obejdu.

P.S. Až budu prezident zeměkoule a budu skoro denně nosit kravatu: prvnímu, kdo mi tenhle článek omlátí o hlavu, koupim pivo.

Jedu takhle jednou metrem a nudim se. Neokopává mě žádnej prďola, nežvástá tu žádnej houmles, a jaru navzdory šla dneska teplota dolů, a tak ani tupě necivim na puberťačky v šortkách. Nudu jsem se tedy rozhodnul rozčísnout sám, a šoupnul jsem si do huby šumivej celaskon. Teda .. nejdřív jsem ho pokusně párkrát olíz, a pak až šoupnul.

Hmm. Jako nečekejte žádnej příběh plnej lásky a dobrodružství. Ten celaskon mi trochu odřel jazyk, a pak v poklidu vyšuměl. Při lízání na veřejném prostranství mi nikdo nic neřek, ani se neofrněl. Tak proč vo tom vlastně píšu?

Děsně mě totiž překvapilo, že jazyk věděl co s takovým celaskonem dělat. Jako kdyby už někdy nějakej žužlal. Matně si zpětně vzpomínam že von už asi žužlal, a nebylo jich málo. Von věděl, že stačí s nim rejdit po dásni, a když je pěny moc tak vodevřít hubu a nechat celaskon na vzduchu bez styku se slinama, aby se uklidnil.

Ten jazyk má lepšího pamatováka než já! Já nevěděl co se stane, proto jsem zkusmo olizoval. Když jsem to pak fouknul do pusy, čekal jsem že třeba exploduju a budu vrat na podlahu metra bubliny jak vodopád. Smůla – nestalo se, bo moje pusa která evidentně už celaskonů vycucala desítky, vědela co s nima, a zvládla to s bravurou stejnou jako před patnácti lety, kdy tak hádam že mohla cucat svuj poslední celaskon.

Co všechno si moje svaly pamatujou, o čem já nevim? Hlavou se honí desítky otázek. Jak jsem na tom s prolejzačkama? Jsem ještě pořád špička počítačovejch hrách, ve kterých jsem kraloval v pubertě? Umim se ještě nechat kojit?

Jaký to asi je, cucat dudlík? Tak, a tady už vás zanecham ve vlasních úvahách. páčko

Megasekáč a superbazar skončily. Zkrachovaly. Už nejsou. Legendární obchody, skutečné protipóly moderního konzumu. Haly o velikosti Tesca narvaný prádlem, kde jste za stovku pořídili oblek i s botama. Neexistovaly tam cenovky, v jedný hale byly na dlouhých stolech poházený oblečky za třicet, v druhý (lepší) totéž za šedesát. A jednou za čas akce "vše za pět".

A ty lidi tam .. cikánský rodinky si hážou napříč halou hadry, důchodci natahujou kalhoty na sukovitý nohy přímo mezi stolama, lepší lidi co ale maj taky hluboko dokapsy jen obcházej a očuchávaj. V osm se zavře, a houmlesové co se tu byli jen zahřát jsou vyhozeni ven. Tak zase zítra, hoši! Jenže .. teď už žádné zítra nebude.

Zlí jazykové tvrdili, že ty hadry vozili z německýho červenýho kříže. Někdo je dal na charitu, a nám je tu prodávali za pětikorunu. Tvrdej zisk. Na druhou stranu, charitativní funkci to určitě mělo, hádam že megasekáč zachránil nepočítaně socek před umrznutím. A já se ptám, co budou ti nebozí mužové dělat teď? Ještě že zima už přešla. Ale ta příští bude zlá.

Jsem ve fázi popírání. Je krize … bazary maj přece prosperovat, ne nemůžou být pryč. Megasekáč se přestěhoval do Úvalů u Prahy, ale to je jako by umřel. Co na to říct, ve svých pětadvaceti jsem zhnusen světem, který už nikdy nebude jako tehdá, když jsem byl mlád :).

Objevil jsem u sebe zásadní charakterovou vadu: nepotřebuju alkohol abych byl upřímnej. To neni ironie ani skrytý vychloubání, myslim to vážně. Proč?

Normálně se k sobě lidi chovaj slušně. Jen občas popustí ventily, ožerou se spolu a řeknou si, co by si jinak neřekli. Druhej den přebolí hlava a je dobře. Líp než předtim – pročistí se vzduch. Alkohol tu hraje velmi užitečnou roli – nejenom že popustí zábrany mluvčímu, ale taky obrní posluchače aby ne vždy příjemný sdělení snášel. Opilost je navíc univerzální omluvenkou, kdyby to náhodou někdo z nich s upřímností přehnal. Geniální, jednoduché, jako by to vymyslela sama matka příroda.

Kdyby na sebe lidé byli hustý i normálně, bez chlastu, společnost by se rozpadla. Lidi jsou ale naštěstí nastavený jinak, a jsou-li v běžným denním režimu, maj tendenci držet jazyk za zuby. Většinou je to dobře, někdy je to škoda.

Samozřejmě, jsou lidi co chlast nepotřebujou. Maj (oni, ne já) cit pro to, co kdy říct a co ne. Ví, že mluví-li k střízlivému, musí volit slova opatrněji atakdál. Ne s každým ale vyjdou. Pro někoho totiž výměna ostřejších názorů patří zásadně do alkoholickýho oparu, a kdo se o ní pokouší střízliv a za dne, je v lepším případě nezdvořák.

I já si v tomto světě našel režim fungování. Nemluvím, když nejsem tázán. Považuje-li někdo téma za ožehavý, začne o něm mluvit až po přiměřený dávce omamný látky, pak i já mu s radostí řeknu svůj díl pravdy. Jinak radši neříkam nic, bo už jsem dávno zjistil že výše zmiňovaný cit pro situaci nemam. Proto jsem ale jen rád, když s problémem přijde někdo jinej, a tuplem si toho cenim když to udělá střízlivej.

Muj přístup ale má vážný mouchy. Když se druhej neožere, a mluvit nezačne, vzduch se nepročistí. Někdy to proto přece jenom zkusim, a vypálim první ránu. Dělam hodně nerad – až když už mě někde moc tlačí bota. Někdy to dopadne dobře, většinou ne. Navzdory výše uvedenému to totiž dělam za střízliva, nemam tedy ani omluvenku, ani obrněnýho posluchače. Proč? Rád kontroluju co říkam, a taky ocenim když si dialog oba pamatujem dobře a nejen v obrysech. Ale v tom asi bude ta chyba. (žádná ironie!)

Závěr nemam, jen předsevzetí do budoucna: stát se dalším z průkopníků střízlivé metody. Protože muj názor (s kterým můžete klidně nesouhlasit. třeba na základě výše uvedeného) je, že schovávat se s vážnýma sděleníma za půllitrem je víc srabárna než ohleduplnost. Ale v čechách holt máme jinou tradici.

P.S.: Existujou taky milióny lidí, co emoce neventilujou, alkohol nealkohol. Asi bych je teď měl taky odsoudit, ale kašlu na to – ať si dělaj co chcou. Copak jsem nějaká morální autorita? Kulový!

Ne … nemůžu si nejdřív sednout a pořádně to promyslet, dyk jsem tak roztěkanej že během chvíle ulítnu duchem k něčemu jinýmu. A ne, nemůžu o tom přece začít psát předtim než to mam pořádně rozmyšlený. To je jak začarovanej kruh.

Chápete, přijde myšlenka (samozřejmě geniální :), a vy máte dvě možnosti. Běžet si jí rychle zapsat, a nebo jí nejdřív podrobit kritickýmu zkoumání. Jasně, že nejdřív podrobit, co by tak asi člověk hnedka psal. Jenže ouha – když jí budete podrobovat tomu kritickýmu zkoumání (jako u vás v hlavě), riskujete že původní myšlenka bude zapomenuta – ztratí se někde v procesu. Je to něco jako když šachista hraje po paměti, promýšlí do hloubky nějakou variantu a zapomene přitom jak vlastně právě stojí figury. Nebo ještě konkrétnějc: vzpomenu si, že Mach a Šebestová si kladli otázku kolik má zajíc lesní chlupů, a zamyslim se jak bych to řešil já. No, je blbost počítat to přímo na tom zajícovi, povídam si, tak bych toho zajíce asi oholil, sehnal přesnou váhu, napočítal pětset chlupů, zvážil je, pak zvážil všechny chlupy a trojčlenkou dopočítal celkovej počet chlupů. Jenže pak to začnu řešit víc do hloubky. Má zajíc všechny chlupy zhruba stejně těžký? Dokážu mu je oholit? A kde teď do prdele mam shánět zajíce?! (plus samozřejmě otázka nejdůležitější: nezkoušel to už někdo přede mnou, takže můžu odpověď vygůglit bez zbytečnýho šaškování se zajícem?)

To všechno jsou dobrý otázky, bo se držej tématu. Když si na ně na všechny odpovim, můžu hrdě vykročit vpřed, shánět (do prdele) toho zajíce. Ale nevykročim, protože mezi nima přijdou i ty druhý, zrádnější otázky: Měli na mysli nějakýho konkrétního, nebo průměrnýho zajíce? Existuje něco jako průměrnej zajíc? Jakýpak má asi průměrný bobky. Hoří ty bobky? Třeba ne, třeba hoří jenom když jí ten zajíc nějakou speciální stravu. A jí von speciální stravu? Ne, nejí – dyk je to přece průměrnej zajíc, tak žere naprosto průměrnou stravu.

Tak. A tady spokojeně skončim. S vědomím že jsem jednou provždy vyřešil problém průměrných bobků. A v tom je ten průser … protože původní problém počtu chlupů zůstal nevyřešen, to proto že ten je někde o dva odstavce vejš, a pomalu už si na něj nevzpomenete ani vy, čtenářové. Natož pak abych si na něj vzpomněl já, s hlavou plnou, plnou … bobků. Ať už průměrnejch nebo speciálních.

No vidíte … tenhle článek měl taky bejt o něčem úplně jiným .. a neni. Konkrétně vo tom, že prokastinace je mrcha všudypřítomná, jenže vo zajících se píše líp, tak měla holka smůlu. Abych aspoň naznačil o co mělo jít, doplnim vysvětlení našeho zaječího příkladu: mý podvědomí moc dobře ví, jak línej jsem jít shánět nějakýho debilního zajíce. Tak mě radši nenápadně pošťouchlo k úplně jiný otázce, kterou umim vyřešit i bez zajíce.

Ale o tom už někdy jindy. Tento blog teď hodlam přibližovat publiku, tak nebudu psát dlouhý eposy, ale jenom krátký blbosti. To ste rádi, co? A to i aby napsal takovýhodle kraťáska člověk potřebuje dodělat práci, ustřihnout od internetu, vypnout muziku, smazat hry a odejít pěšky s notebookem v batohu sám na chatu, kde mimo štípání polen neni v prosinci jiná alternativní činnost než psaní blogu. A přitom to je docela sranda … já vám ani nevim proč se to debilní podvědomí snaží psaní odkládat.

P.S. Průměrnej čech vypije za den půllitr piva, něco přes decku vína, malýho panáka tvrdýho, trochu mlíka, čaje, džusu a koly. Do toho sežere půl jahody, lžíci kyselýho zelí, gram prošlýho masa a pár dalších nechutností. Myslíte si že po tom všem má průměrnej bobek?