5000 za den práce, to je 100.000 Kč měsíčně. Tolik teď v hrubým beru. Pro zkušenýho člověka v IT branži podpůrměr. Kdybych šel do korporátu, dostanu ještě o pořádnej kus víc.

Chlubit se takhle na Horní Blatný v hospodě, nejspíš dostanu přes držku. V mým rodným kraji je totiž každej pátej člověk v exekuci, v Blatný dokonce každej druhej. O průměrný mzdě 26 tisíc hrubýho si tam můžou nechat zdát. Jsou rádi za životní minimum a pár tisíc někde bokem. Za ty peníze si koupí rumy, dodaj si kuráže a zvalchujou mi hřbet. No co – mam taky dvě ruce a dvě nohy jako oni. Pokud si za dva dni sezení v teplým kanclu vydělam tolik, co oni za měsíc, musim bejt zákonitě zmrd. Zmrd na kterýho oni makaj.

Rich man. Photo by Étienne Beauregard-Riverin on Unsplash

Jsem zmrd? V Čechách nejsme na takový rozdíly v platech zvyklí. Za socialismu měl přece každej skoro stejně. Kdo měl náhodou víc, ten to tajil. I dneska pořád patříme k nejrovnostářštějším zemím světa – nůžky mezi bohatýma a chudýma ještě nejsou zdaleka tak rozevřený, jako by mohly bejt. Přesto mám nutkání, že bych se za dobrou mzdu z nějakýho důvodu měl stydět. Že bych se měl omluvit chlapům co dělaj v lese, a jsou rádi, že maj na ten rum. Ze studia ekonomie sice vím, že trh mojí práci cení násobně víc, než tu jejich. Moje práce je produktivnější, pro jiné užitečnější, a proto za ní dostávám víc peněz. Znamená to ale, že to tak je fér?

Zákony ekonomie jsou sice super a mam je rád, jenže o etice neříkaj nic. V zemi, kde žije 200.000 matek samoživitelek, se zdá asociální si takový prachy nechávat. A to vůbec nemluvim o černouškách v Africe. Jenže říct si “ok, jdu to rozdat”, to je jak flusnout do moře. Nadto mám taky nějakou rodinu, kterou duševně zdravej člověk upřednostňuje před společností. Samoživitelky promiňte, na vás dojde, až Andulka vystuduje.

Takže na společnost kašlu? Ne, člověk jen musí najít rozumnej balanc mezi svým prospěchem a svědomím. Že se chlapi z Blatný staraj hlavně o sebe je logický, víc by těžko utáhli. V mý příjmový skupině už je ale stejně tak logický, že člověk jenom na sebe nejede. Takže co já? Charitě dávám čistou nulu. Se svědomím jsme ale zadobře díky obsahu mojí práce. Beru míň, než bych mohl. Vybral jsem si totiž dělat na nelehkým úkolu – abychom měli efektivnější stát. Samoživitelky ani obyvatelé Blatný to asi přímo neocení. Ale já vim, že ovoce mý práce na ně dopadne podstatně víc, než kdybych mezi ně rozdal svojí mzdu. Jak? Líp fungující stát pro ně nejenom bude mít víc peněz, ale třeba jim i umožní postarat se líp samy o sebe. Jestli jsem za svou kariéru státu státu ušetřil aspoň 10 milionů (to doufám, že podstatně víc!), pak mu zbyly odhadem prachy na 10 plín pro každou samoživitelku. Kdo tohle má! Nelíbí? A co takhle pro svět děláte vy?

Milí kolegové z vyšších příjmových skupin, mám pro vás dobrou zprávu. Možná to už víte (těm co to ví se omlouvám), ale brát hodně peněz neni hřích, ani neni hřích o tom mluvit. Ale ty peníze nejsou zadarmo. Přichází s nima morální povinnost příspívat společnosti. Blbý, co? Tý společnosti, která vám pomáhá být tam, kde jste. Protože bez zdravotních sestřiček samoživitelek, bez dřeva od chlapů z Blatný, bez řidičů, kopáčů a traktoristů by se i vaše práce brzo sesypala jak domeček z karet. Nečekejte, že stát obstará všechny – socialismus je dávno pryč. Navíc vy to určitě zvládnete efektivněji. Jak pomáhat? To už je na každým. V práci, mimo ní a nebo třeba finančně. Jen koukejte na to, ať ta pomoc má dopad do reality, a ne jen na vaše svědomí.

P.S. Jednou jsem s kamarádem šel na vandr, večer jsme docházeli do vesnický hospody. Povídá mi “radši řekni, že seš popelář”. Halekal jsem tam půl hodiny s kytarou, a pak jsem přiznal, že radim u Babiše na ministerstvu. Přes držku jsme nedostali, chlapi to vzali fajn. Sociální třídy se musej míchat, to je základ boje proti tý, no … tý polárkizaci společnosti!