A tak jsem před týdnem skončil vysokou školu. Popovídal jsem o svých článcích, pár profesorů mi potřáslo rukou, a po čtrnácti letech za mnou definitivně zapadla těžká brána mojí alma mater. Jo, je to čtrnáct let, co jsem vystoupil na Florenci z autobusu, na buzole nastavil azimut směr Václavské náměstí a na koloběžce se vydal určeným směrem k prváckýmu zápisu (žádná nadsázka, tak to fakt bylo).
Starej jsem se cejtil asi dvě minuty. To do momentu, než přišla myšlenka: tak, a teď máš minimálně čtyřicet let do důchodu. No vážně, neni to osvěžující? Vědět, že na mojí generaci před sedmdesátkou žádnej pokojnej odpočinek nečeká? Jo. Přesně takovýma radostnýma znalostma mě do života má škola vybavila. A věřte nebo ne, já si ten cynismus, kterýmu vás ekonomie mezi řádkama učí, já si ho zamiloval.
Člověk totiž nerad žije v opravdovým širým světě. Schová se radši do koutku, kterej mu nejlíp vyhovuje – mezi čísla, fotbalový fanoušky, do korporátního babylónu a nebo třeba k ultramaratoncům. Já se vydal na krásnej výlet do fiktivního, perfektně uklizenýho světa, kde se každej nákup jogurtu odehrává podle jasně daný diferenciální rovnice. Ale potom mě jeden profesor taktně upozornil, že jsem se tu sice naučil prima věci, ale bylo by škoda v tom světě zůstávat. Měl pravdu, a tak jsem šel jinam. Jen ten doktorát jsem ještě tak trochu z povinosti dodělal.
Ani na pivo sem pak nešel. Počínaje maturitou přes bakaláře a další podobný vysvědčení pozoruju jasnej trend – čím vyšší stupeň, tim míň se to slaví. První jsem zavrhl elegantní, leč nesprávnou teorii, že je to snižujícím se počtem slováků. On se u toho spíš snižuje počet lidí obecně – asi jim to ten profesor řek dřív než mě, ať jdou radši dělat něco užitěčnýho. Nebo na to kujóni přišli sami, a jenom já jouda zůstal tak dlouho.
Zajímavá myšlenka – ale co už. Já zůstal dýl s číslama, jiný holt zas prošustrujou víc času v korporátě, nebo s ultramaratonama. Moment .. teď možná působim zbytečně demotivačně, zejména na mládež. Takže mládeži pozor (jestli tohle teda nějaká čteš): klidně normálně studuj, dokud tě to baví. Prd ti uteče, do důchodu v sedmdesáti času dost. A třeba to i bude k něčemu dobrý :).
A tak to je. Já strávil 14 let na škole (i když posledních pár let to až tak žhavý nebylo), někdo zas celou tu dobu sbíral motýly. Jestli se mu to líbilo jako mě, dobře udělal.
Akademikův epitaf: Co dál? Já se teď ponořuju do světa obchodu s daty, což mi za pár měsíců nejspíš hodlá začít sabotovat potomek. Čili ve zkratce – místo bádání budou zakázky a dudlíky. Juch!