Je mi teď nově 34, čas bilancovat. Ježíš už to měl v tomhle věku za sebou. A co toho stihl! Co jsem stihl já? No byla ta první třetina života zajímavá, to ne že ne. Ale spíš o ní nikdo evangelium nenapíše. Jako je fajn, že mam nějaký diplomy, kindoše, a dokonce svuj vlastní krb a dřevník! Ale když jsem na maturáku mluvil o naší budoucnosti plný Nobelových cen a čestných doktorátů, očekával jsem to asi takový … dramatičtější.
A pak se očekávání potkalo s realitou. Vůbec si nestěžuju, člověk tak nějak zjišťuje že i bez Nobelových cen může být život docela zajímavej. A že jde i bejt se sebou občas spokojenej, i když třeba zrovna neplnim pubertální plány. Co si asi v pubertě plánoval Ježíš? No ukřižování to asi zrovna taky nebylo.
A právě týhle kolizi mladistvé naivity s hřebama do rukou se říká dospívání. A proto já píšu tento blog, abych světu oznámil jeho završení – tedy nejspíš definitivní konec své puberty. Ne že bych považoval za ukončenej svuj duševní vývoj, to spíš pro budoucí životopisce vyznačuju jeho pomyslný vrchol. V příštích letech očekávám radostnou jízdu dolů po spirále cynismu a dekadence. .. Ba ne, to ze mě doznívá pubertální vize života prokletého básníka. Realita půjde spíš označit termínem “éra normalizace” – my, co skutečnou normalizaci nezažili, si to představujem tak, že se v těch 70.tých letech zavřeli prudiči, a byl klid na práci, rodinu, chalupaření a tak. To mě teď čeká.
Za bod definitivního konce puberty půjde asi označit pondělí 30.7.2018, kdy jsem do sběrného dvora odvezl kytaru jménem Epoxidovej zázrak (viz foto). Zázrak vznikl zhruba před dvanácti lety, kdy jsem z rozklíženého torza staré trempské kytary (věnovala mi ho Líba Ourodová) s pomocí pár vrutů a půl kila epoxidu vytvořil nástroj, zvukem připomínající kytaru. Naladit šla vždy jen na konkrétní akord, ostatní ucho tolerovalo jen po patřičné dávce rumu. Což na druhou stranu nebyl problém obstarat. Jó, to bylo tehdá. Dnes se Epoxidovej zázrak stal jednou z prvních obětí začínajícího procesu přípravy dětského pokoje. Sentiment šel stranou, nechávám si jen nutné minimum – 6 kytar, co fakt jdou naladit.
Ono se furt říká, jak ten svět zrychluje. Prdlačku zrychluje. Kopčem s Veverčákem dospívali ve třinácti, Ježíš tak v patnácti, Babička Boženy Němcové v sedmnácti .. a vidíte, já vyhazuju kytary až teď. Je to úžasná věc, tadleta medicína, že jo? Jak máte očekávanou délku života přes sedmdesát, vlastně nemusíte až tolik kvaltovat.
Loučil se s Epoxidovým zázrakem dýl, než ten krám zasluhoval – hrát se na něj nedalo přinejmenším od dob, co ho někdo zkusil použít místo pádla. Navíc už skoro nepiju ten rum, což problém lazení dále prohlubuje. I to je ale symptom nadcházející normalizace, Zázrak byl holt poslední dinosaourus. S jeho sešrotováním něco končí, něco začíná. A já si du protáhnout bolavý záda, a připravit mrněti něco k snědku. Docela spokojeně :).
V příštím díle se detailněji podíváme na problematiku nákupu drahých motorek, naslouchadel a výběru mateřskcýh škol!