Je mi teď nově 34, čas bilancovat. Ježíš už to měl v tomhle věku za sebou. A co toho stihl! Co jsem stihl já? No byla ta první třetina života zajímavá, to ne že ne. Ale spíš o ní nikdo evangelium nenapíše. Jako je fajn, že mam nějaký diplomy, kindoše, a dokonce svuj vlastní krb a dřevník! Ale když jsem na maturáku mluvil o naší budoucnosti plný Nobelových cen a čestných doktorátů, očekával jsem to asi takový … dramatičtější.

A pak se očekávání potkalo s realitou. Vůbec si nestěžuju, člověk tak nějak zjišťuje že i bez Nobelových cen může být život docela zajímavej. A že jde i bejt se sebou občas spokojenej, i když třeba zrovna neplnim pubertální plány. Co si asi v pubertě plánoval Ježíš? No ukřižování to asi zrovna taky nebylo.

A právě týhle kolizi mladistvé naivity s hřebama do rukou se říká dospívání. A proto já píšu tento blog, abych světu oznámil jeho završení – tedy nejspíš definitivní konec své puberty. Ne že bych považoval za ukončenej svuj duševní vývoj, to spíš pro budoucí životopisce vyznačuju jeho pomyslný vrchol. V příštích letech očekávám radostnou jízdu dolů po spirále cynismu a dekadence. .. Ba ne, to ze mě doznívá pubertální vize života prokletého básníka. Realita půjde spíš označit termínem “éra normalizace” – my, co skutečnou normalizaci nezažili, si to představujem tak, že se v těch 70.tých letech zavřeli prudiči, a byl klid na práci, rodinu, chalupaření a tak. To mě teď čeká.

Za bod definitivního konce puberty půjde asi označit pondělí 30.7.2018, kdy jsem do sběrného dvora odvezl kytaru jménem Epoxidovej zázrak (viz foto). Zázrak vznikl zhruba před dvanácti lety, kdy jsem z rozklíženého torza staré trempské kytary (věnovala mi ho Líba Ourodová) s pomocí pár vrutů a půl kila epoxidu vytvořil nástroj, zvukem připomínající kytaru. Naladit šla vždy jen na konkrétní akord, ostatní ucho tolerovalo jen po patřičné dávce rumu. Což na druhou stranu nebyl problém obstarat. Jó, to bylo tehdá. Dnes se Epoxidovej zázrak stal jednou z prvních obětí začínajícího procesu přípravy dětského pokoje. Sentiment šel stranou, nechávám si jen nutné minimum – 6 kytar, co fakt jdou naladit.

Ono se furt říká, jak ten svět zrychluje. Prdlačku zrychluje. Kopčem s Veverčákem dospívali ve třinácti, Ježíš tak v patnácti, Babička Boženy Němcové v sedmnácti .. a vidíte, já vyhazuju kytary až teď. Je to úžasná věc, tadleta medicína, že jo? Jak máte očekávanou délku života přes sedmdesát, vlastně nemusíte až tolik kvaltovat.

Loučil se s Epoxidovým zázrakem dýl, než ten krám zasluhoval – hrát se na něj nedalo přinejmenším od dob, co ho někdo zkusil použít místo pádla. Navíc už skoro nepiju ten rum, což problém lazení dále prohlubuje. I to je ale symptom nadcházející normalizace, Zázrak byl holt poslední dinosaourus. S jeho sešrotováním něco končí, něco začíná. A já si du protáhnout bolavý záda, a připravit mrněti něco k snědku. Docela spokojeně :).

V příštím díle se detailněji podíváme na problematiku nákupu drahých motorek, naslouchadel a výběru mateřskcýh škol!

A tak jsem před týdnem skončil vysokou školu. Popovídal jsem o svých článcích, pár profesorů mi potřáslo rukou, a po čtrnácti letech za mnou definitivně zapadla těžká brána mojí alma mater. Jo, je to čtrnáct let, co jsem vystoupil na Florenci z autobusu, na buzole nastavil azimut směr Václavské náměstí a na koloběžce se vydal určeným směrem k prváckýmu zápisu (žádná nadsázka, tak to fakt bylo).

Starej jsem se cejtil asi dvě minuty. To do momentu, než přišla myšlenka: tak, a teď máš minimálně čtyřicet let do důchodu. No vážně, neni to osvěžující? Vědět, že na mojí generaci před sedmdesátkou žádnej pokojnej odpočinek nečeká? Jo. Přesně takovýma radostnýma znalostma mě do života má škola vybavila. A věřte nebo ne, já si ten cynismus, kterýmu vás ekonomie mezi řádkama učí, já si ho zamiloval.

Člověk totiž nerad žije v opravdovým širým světě. Schová se radši do koutku, kterej mu nejlíp vyhovuje – mezi čísla, fotbalový fanoušky, do korporátního babylónu a nebo třeba k ultramaratoncům. Já se vydal na krásnej výlet do fiktivního, perfektně uklizenýho světa, kde se každej nákup jogurtu odehrává podle jasně daný diferenciální rovnice. Ale potom mě jeden profesor taktně upozornil, že jsem se tu sice naučil prima věci, ale bylo by škoda v tom světě zůstávat. Měl pravdu, a tak jsem šel jinam. Jen ten doktorát jsem ještě tak trochu z povinosti dodělal.

Ani na pivo sem pak nešel. Počínaje maturitou přes bakaláře a další podobný vysvědčení pozoruju jasnej trend – čím vyšší stupeň, tim míň se to slaví. První jsem zavrhl elegantní, leč nesprávnou teorii, že je to snižujícím se počtem slováků. On se u toho spíš snižuje počet lidí obecně – asi jim to ten profesor řek dřív než mě, ať jdou radši dělat něco užitěčnýho. Nebo na to kujóni přišli sami, a jenom já jouda zůstal tak dlouho.

Zajímavá myšlenka – ale co už. Já zůstal dýl s číslama, jiný holt zas prošustrujou víc času v korporátě, nebo s ultramaratonama. Moment .. teď možná působim zbytečně demotivačně, zejména na mládež. Takže mládeži pozor (jestli tohle teda nějaká čteš): klidně normálně studuj, dokud tě to baví. Prd ti uteče, do důchodu v sedmdesáti času dost. A třeba to i bude k něčemu dobrý :).

A tak to je. Já strávil 14 let na škole (i když posledních pár let to až tak žhavý nebylo), někdo zas celou tu dobu sbíral motýly. Jestli se mu to líbilo jako mě, dobře udělal.

Akademikův epitaf: Co dál? Já se teď ponořuju do světa obchodu s daty, což mi za pár měsíců nejspíš hodlá začít sabotovat potomek. Čili ve zkratce – místo bádání budou zakázky a dudlíky. Juch!

Seš chytrej, přitom příčetnej a nohama na zemi. Koukej bejt úspěšnej. Toť moderní variace na kantovskej imperativ – teda aspoň pro mladé, bílé muže, kterým jak známo svět leží u nohou. Ani vám to nemusej nahlas říkat, s tim se prostě tak nějak počítá. I vy s tim počítáte, protože víte že se to od vás čeká. Ani tak nemyslim tlak rodičů, jako prostě opravdu celýho okolí. Člověk to cejtí.

Já jsem odjakživa plánoval bejt spíš periferie společnosti. Coby taky ne: známky ve škole průměrný, mezi klukama trochu outsider, holky na mě nebraly, z pěti metrů jsem netrefil bránu a naše kapela svým umem patřila jednoznačně k tomu nejhoršímu co Karlovy Vary dokázaly nabídnout. Při výběru vysoký školy jsem chtěl leckam, ale realisticky tak nějak doufal že se aspoň dostanu Prahy (třeba na VŠE nebo hnojárnu).

Zlom asi nastal, když se se mnou kluci před maturitou vsadili, že odmaturuju celkem líp jak za šest (čemuž jsem nevěřil). Stalo se – marně jsem angličtinářku Líbu ukecával, že bych radši dvojku, abych neprohrál basu piva. Marně jsem se snažil utéct do průměru. Nevim proč zrovna ode mě, ale nejak se čekalo víc. Nakonec jsem hnán nějakým divným motorem (že by ten tlak?) skutečně opustil slibnou dráhu začínajícího alkoholika a vystudoval dvě špičkový český vejšky. S vyznamenáním.

Tim sem si ale moc nepomoh, očekávání se jenom posílilo. Aby ho člověk nezklamal, má v zásadě tři možnosti – vydělat velký prachy, dostat Nobelovu cenu a nebo bejt prezident. Nutno dodat, že lidí, od kterých se jedna z těchto kariér očekává, je poměrně hodně. Čistě statisticky to většině z nich prostě nemůže vyjít. Neřikam, že to bude i muj případ, ale stát se to může. Ostatně je mi 31 a nevypadá to, že bych směřoval k jedinýmu z toho.

Čas na veselý závěr? Ne, tentokrát budu krutě upřímnej! Jasně že má člověk furt ambice. Ani nevim jestli jdou ze mě, a nebo odjinud. A neni to jedno? No neni, svět je plnej vzdychačů typu “co já moh bejt”, který byli prostě pohodlný a teď frustrovaně snášej svuj malej osud. Když člověk nechce rozšířit jejich řady, musí se buď smířit s málem a nebo makat a doufat v kus štěstíčka.

Kdyby bylo po mým, už jsem dávno byl obtloustlým údržbářem IT. S pocitem intelektuální nadřazenosti bych nastavoval Outlooky na nějakým úřadě. Hm .. jako asi jsem rád že nebylo po mým. Má dosavadní kariéra vypadá jako větší zábava, i když z ní nobelovka asi nekápne. A je to skutečně větší zábava? Než život rozdělený mezi pivo, hry a spánek? Myslim že jo, už jenom že co dělam je blíž něčemu hmatatelnýmu, smysluplnýmu. Ale třeba si to jenom tak namlouvam, kdo ví?