Po pěti hodinách
(asi tak) pobytu na jeho půdě nám Island počal ukazovat
svou skutečnou tvář – čili začlo pršet a strašně
foukat. Nevadí – s antibiotikem, který mam na
shnilou nohu, stejně nemůžu na sluníčko. Přikolíkovali
sme stan, ulít kolík (neznámo kam). Stan zatížen
šutrama, snad to udrží. Ráno (říkáme
tomu ráno ze setrvačnosti, bylo stejný světlo jako
kdykoli jindy) jsme nakradli na letišti co šlo (brožury, špagát)
a hurá na stopa. Rozdělujeme se na dvě operativní
grupy – Meddy a Pendolína míří na Geysir a za
památkama, my do vulkanický oblasti.

Stop mizernej, málem
sme zmrzli, pak však série tří rychlíků
v řadě dovezla nás až do Hveragerdi, kde pěstujou
banány, i když je tu stejně hnusně, jako na zbytku Islandu.
Maj na to totiž vychytávku – skleník, ve kterym je
gejzír a tudíž taky hic.

Šli jsme radši do
supermarketu s prasátkem („Bónus,“ ten je
nejlevnější!), odkud se nám do toho psího
počasí nechce, a tak radši píšu deník a
Štěpka spí. Vezl nás pán, so dělá
v Brusselu, ale přijel si na rodný Island zajezdit na
koních. Ten to teda chytl…no…jako my. Jmenoval se Oskar,
jeho syn je Oskar Oskarsson. Já jsem Jiří Jiřísson
a Štěpánka je Štěpánka Vladimírsson. (Tu
udělal Šufan chybu, já sem Štěpánka
Vladimírsdóttir!!!) Tak my asi pudem do hor, ale
moc se nám nechce. Ale jdem!!!

Jenže…nevíme
kudy. První cíl je gejzír Grýla. Tak ten
sme nenašli, anebo to byl jen takovej trapák, co se z něj
čoudí. Zato sme našli teplej pramen (i když „našli“
asi není vhodný slovo – jsou tu všude…) a cachtali
si nohy. Šufovi se to moc líbilo. Hódně studená,
studená, vlažná, teplá, hódně teplá.
Jak je libo. Asi dvacetkrát sme zmokli, ale nevadí 
Obešli sme ohradníky a přišla divoká řeka se
zbořenou lávkou, tak sme brodili…No nechtělo se mi. Voda
byla chladná až mrazivá.

Jsou tu mušky. Děsně otravný.
Nekoušou, ale sedí mi i v nosní dirce. A to teda
není žádný bájo!!! Nocležiště sme
rozbili na celkem hezkym plácku a uvařili večeři. Pršelo,
tak sme šli spát.