Seš chytrej, přitom příčetnej a nohama na zemi. Koukej bejt úspěšnej. Toť moderní variace na kantovskej imperativ – teda aspoň pro mladé, bílé muže, kterým jak známo svět leží u nohou. Ani vám to nemusej nahlas říkat, s tim se prostě tak nějak počítá. I vy s tim počítáte, protože víte že se to od vás čeká. Ani tak nemyslim tlak rodičů, jako prostě opravdu celýho okolí. Člověk to cejtí.
Já jsem odjakživa plánoval bejt spíš periferie společnosti. Coby taky ne: známky ve škole průměrný, mezi klukama trochu outsider, holky na mě nebraly, z pěti metrů jsem netrefil bránu a naše kapela svým umem patřila jednoznačně k tomu nejhoršímu co Karlovy Vary dokázaly nabídnout. Při výběru vysoký školy jsem chtěl leckam, ale realisticky tak nějak doufal že se aspoň dostanu Prahy (třeba na VŠE nebo hnojárnu).
Zlom asi nastal, když se se mnou kluci před maturitou vsadili, že odmaturuju celkem líp jak za šest (čemuž jsem nevěřil). Stalo se – marně jsem angličtinářku Líbu ukecával, že bych radši dvojku, abych neprohrál basu piva. Marně jsem se snažil utéct do průměru. Nevim proč zrovna ode mě, ale nejak se čekalo víc. Nakonec jsem hnán nějakým divným motorem (že by ten tlak?) skutečně opustil slibnou dráhu začínajícího alkoholika a vystudoval dvě špičkový český vejšky. S vyznamenáním.
Tim sem si ale moc nepomoh, očekávání se jenom posílilo. Aby ho člověk nezklamal, má v zásadě tři možnosti – vydělat velký prachy, dostat Nobelovu cenu a nebo bejt prezident. Nutno dodat, že lidí, od kterých se jedna z těchto kariér očekává, je poměrně hodně. Čistě statisticky to většině z nich prostě nemůže vyjít. Neřikam, že to bude i muj případ, ale stát se to může. Ostatně je mi 31 a nevypadá to, že bych směřoval k jedinýmu z toho.
Čas na veselý závěr? Ne, tentokrát budu krutě upřímnej! Jasně že má člověk furt ambice. Ani nevim jestli jdou ze mě, a nebo odjinud. A neni to jedno? No neni, svět je plnej vzdychačů typu “co já moh bejt”, který byli prostě pohodlný a teď frustrovaně snášej svuj malej osud. Když člověk nechce rozšířit jejich řady, musí se buď smířit s málem a nebo makat a doufat v kus štěstíčka.
Kdyby bylo po mým, už jsem dávno byl obtloustlým údržbářem IT. S pocitem intelektuální nadřazenosti bych nastavoval Outlooky na nějakým úřadě. Hm .. jako asi jsem rád že nebylo po mým. Má dosavadní kariéra vypadá jako větší zábava, i když z ní nobelovka asi nekápne. A je to skutečně větší zábava? Než život rozdělený mezi pivo, hry a spánek? Myslim že jo, už jenom že co dělam je blíž něčemu hmatatelnýmu, smysluplnýmu. Ale třeba si to jenom tak namlouvam, kdo ví?