Tenhle příspěvek nebudu, oproti předchozím dvěma, slavně oznamovat ani číslovat. Tady končí hurá sekce, a začíná opravdickej blog – rutinní deníček, jeden z mnoha.
V tom “mnohu” jsou nějaký zajímavý, jiný ne, ale o to ani tak nejde – jen blázen by si mohl myslet, že blogování je tu od toho aby to někoho zajímalo. Taková věc se sice v několika málo slavných případech stává, ale vo tom to neni. Je to spíš věc vlastní reflexe (nemam cizí slova moc rád, ale sem se hodí).
Tak třeba dneska – už jsem se dávno vrátil z islandu, prázdniny ale pořád nekončí a člověku se zdánlivě nechce nic dělat. Venku svítí sluníčko, já mam po pěti týdnech pod stanem přírody plný zuby a z vysoka na něj kašlu. Nuda se pomalu vkrádá do mého podkrovního pokojíčku. Zvolna nabíram ztracený kila, a tuším, že i dneska ulehnu s pocitem, že jsem zase celej den nic nedělal. … Ne, tak to není, člověk jest od přírody tvor činorodý – a dobře že tak. Jen málokdo dokáže skutečně celý den nicnedělat. Děláme radši věci, které alespoň zdánlivě připomínají užitečnou činnost – hrajeme fotbal, okopáváme zahrádku a … blogujeme. Fyzička z fotbalu, mrkev ze zahrádky ani návštěvnost blogu přece skutečně nejsou důvod proč to doopravdy děláme – ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A tak tu píšu blog, který se stěží dočká publicity jako Kosmova kronika nebo nástěný malby v Altamiře a je mi to celkem jedno. Stejně tak jedno to bylo nejspíš Kosmovi, tomu pračlověku ve Španělských jeskyních, i tisícům dalších – anonymnějších. Pocvičím se v psaní, češtině, provětrám mozek a zaplním stránky – ale co je to všechno proti tomu, že mě to baví. Follow your instinct – přichází doba(už pár tisíc let…a přichází pořád dál), kdy je k uživení potřeba stále míň užitečný práce, a co má dělat chudák člověk-od přírody činorodý tvor? Dělat práci zbytečnou. A taky že jo. Tak bloguju, hraju fotbal a pěstuju brambory. Nemyslim si, že jde o úplně zbytečný činnosti, ale jejich užitečnost je mnohem víc spojená s tim instinktem, nežli s mrkví, fyzičkou a návštěvností. O tom ale jindy, mých teorií tu ještě bude dost a dost.
Tady co teď píšu byl odstavec o tom, že člověk za jedny 3-měsíční prázdniny strašně zvlčí. Smazal jsem ho jednak proto, že byl blbej a jednak proto, že to neni vždycky pravda – záleží, jaký zbytečný činnosti provozuje. Aby si někdo nemyslel – “ejhle, přece to píše pro jiný, nejdřív to promazává, a teď se dokonce snaží napsat co si myslim”, jde tady hlavně o autocenzuru a rozmluvu s druhým já. To je kritičtější než většina čtenářů, a strašně nepříjemný coby oponent. Tenhle odstavec je taky konec konců kandidát na smazání. A tím končí dnešní večerníček
Ještě poslední dodatek – vidíte-li v pozadí tohoto webu běhající prasátka, vězte, že i ona jsou výsledkem dnešního nicnedělání. Navíc se umí rozmnožovat – zkuste třeba tohle: index.php?pocet_prasatek=50 Můžete prasátka ještě přidat – jen pro rychlejší stroje, já skončil na 1000. Nakonec ale (jako já) nejspíš zjistíte, že 4 prasátka jsou celkem akorát.
Tak to vidim já:))
vede k vnitřní spokojenosti jednajícího se svými hereckými výkony v době a místě jejich hodnocení.Hehe,dobrý ne:))
Tak to vidim já:))
Čaues,tak já si taky pokecam s mozkem,ať v tom nelítáš sám:)…Já si myslim,že člověk nikdy nemůže předem znát povahu svých činností z hlediska užitečnosti a je nepochybné,že se lidé ve světě orientují dle vrozeného instinktu a to tak,že si vybírají si a následují předkládané vzory chování a časem je korigují s ohledem na své zkušenosti. Člověk se vyvíjí a realita kolem něj mění,co se zdálo být užitečné před rokem,je nyní ztracený čas a naopak. Navíc co se zdá být zbytečné jedinci,může být užitečné pro ostatní. Proto objektivně užitečné ani zbytečné jednání neexistuje. Svět je velký,společnost rozmanitá a každý človíček v tomhle divadle hraje nějakou roli,někteří se snaží psát ostatím scénáře a jiní dokonce režírovat. Naše generace má nebývalé štěstí,neboť si více,než ty předešlé můžeme se svou rolí hrát, usměrňovat, scénáristy vybírat či se jimi stát. Nakonec ale stejně nezáleží,jakou roli hrajeme,ale jak jsme s ní spokojení.A proto si myslim,že subjektivně užitečné je KAŽDÉ chování,které vede k vnitřní spok
re:Tak to vidim já:))
Pravdy (podle mě) máš jen půl. “Subjektivně užitečné je KAŽDÉ chování, které vede k vnitřní spokojenosti” = Úplně rezignovat na věci který se nám můžou zdát rozumný a považovat za užitečný jen to, co mi přináší vnitřní (neracionální) uspokojení – to přeci znamená krok zpátky .. k opicím. Je to totiž právě ta “korekce s ohledem na zkušenosti” (o který mluvíš) která nás posunuje o kousek dál. Já píšu o tom, že čím dál tím častěji děláme “neracionální” věci. Ty, zdá se, tvrdíš, že bychom je měli dělat pořád – protože jediným kritériem dělat/nedělat je naše osobní (neracionální) spokojenost. Vrozený instinkt je sice dobrá věc, je to ale právě jeho potlačení, které dělá člověka člověkem.
Tak to vidim já:))
A proč vycházíš z toho,že každé chování vedoucí k vnitřní spokojenosti je “iracionální”? Podle mě se naopak člověk často snaží chovat racionálně (porovnává výnosy-náklady)právě proto,aby dosáhl vnitřní spokojenosti,nějakého svého cíle. Ale já měl spíš na mysli,že je vůbec obtížné jakékoliv chování samo o sobě kvalifikovat jako racionální/neracionální. To lze jedině tehdy,když si primárně stanovíš nějaký cíl(větší úrodu mrkví,spokojenou rodinu,vilu s bazénem,stát se presidentem,vybudovat silnou firmu,být nejznámějšim pornohercem…) a pak teprve můžeš jednotlivé chování hodotit v relaci k danému cíli.Hlavní problém nastává ve chvíli,kdy se zvolený cíl ukáže jako nedosažitelný či si jedinec zvolí cíl jiný.Tím se všechny kroky a postupy,které se zdály být původně užitečné náhle zpětně stanou zbytečnými.A to mě dovedlo k závěru,že užitečné je každé chování,které vede k vnitřní spokojenosti(naplnění vybraného cíle) pouze v DOBĚ jeho hodnocení. Druhou věcí je otázka,kterou se vlastně celou dobu ty zabýváš,proč si l
Tak to vidim já:))
Druhou věcí je otázka,kterou se vlastně celou dobu ty zabýváš,proč si lidé stanovují takové cíle,jaké si stanovují, (podle tebe neracionální),proč je náhle mění a často si nestanovují vůbec žádné… zdá se to být iracionální chování,ale nejspíš je to právě to,co odlišuje člověka od naprogramovaného stroje
Re:Tak to vidim já
Budiž – pokud objektivně racionální cíle neexistují (což tvrdíš, a podle naprosto většinovýho názoru máš i pravdu), pak je tvá představa člověka sledujícího naprosto osobní (neohodnotitelný) cíle racionální cestou bude celkem správná. Ve chvíli, kdy úplně rezignujeme na objektivní hodnocení cílů. Metodu, kterou si člověk zvolí k dosažení cíle pak můžeme z hlediska efektivity hodnotit jako rozumnou, nebo naprosto hloupou, od hodnocení volby samotného cíle však musíme úplně odstoupit. Musíme?
..a zase ta moje evoluce. Jedno kritérium bych přeci jen navrhl – mé oblíbené přežití. Ani ne tak přežití biologické, jako přežití dědičné informace obsažené v genech, memech atp. Nejen, že se podle mě dá použít jako objektivní kritérium, já dokonce tvrdím, že ho jako takové (třeba nevědomky) drtivá většina z nás už dávno používá. Neni tu prostoru na množství příkladů – tak jen jeden za všechny. Vezměme Maslowovu pyramidu – standardní psychologický model který se snaží popsat hierarchii veškerých lidských potřeb. Všechny “přirozené potřeby” v ní obsažené jsou podle psychologů nejdůležitějšími kritérii pro stanovování osobních cílů. Všechny jsou navíc podle mě spojeny jedním vláknem – přežít a rozmnožit. Ať už jde o nejzákladnější biologické pudy(tam je to jasný), touhu náležitosti ke společnosti(mezi kterou lze jedině rozmnožit svou informaci), nebo potřebu seberealizace(tedy možnost naplnění svých niterních tužeb – které jako vzor rozmnoží původní myšlenku. Ať už jde o bombový útok, či napsání knihy).
Ve chvíli, kdy se pokusíš vztáhnout si to na sebe, či své okolí, pozor na jednu záludnost. “Přímo formulované cíle jsou jen zřídkakdy pravou hybnou silou člověka, a nikdy nejsou silou jedinou”(J.A.Schumpeter). Podvědomí zde koná člověku největší službu – a přestože se někdy může zdát lidské jednání jako nesmyslné lze jej většinou vysvětlit právě podvědomým pudem přežití.
Tak to vidim já:((
Určitě se můžeme shodnout na výroku,že pud přežití působí v podvědomé sféře myšlení na chování každého člověka obdobně,jako na každého jiného živočicha.
Avšak aplikovat zachování života jako objektivní kriterium racionality vědomého chování může být sporné.Pokud by šlo o život pouze jednoho člověka,který si jej rozhodne vzít a učiní tak,jeví se mi i takový cíl subjektivně racionální(převáží klid po smrti nad útrapami života dotyčného) a zároveň společensky indiferentní(smrt jedince reprodukční proces společnosti příliš neohrozí a naopak,ač to zní drsně,může být tato smutná událost pro společnost i pozitivní-např.pokud šlo o vraha či jinak nebezpečného jedince).
Ani v případě lokálních válek,kdy dochází k obrovským ztrátám lidských životů,nelze rozhodnout objektivně o racionalitě války. Vítězové budou mít jistě jiný názor než poražení.
Zbývá však otázka přežití lidské civilizace jako takové. Vzhledem k tomu,že po vymření všech lidí,už by nebyl nikdo,komu by to bylo ku prospěchu,byl by takový cíl opravdu objektivně irracionální.A z toho vyplývá,že jsou irracionální i všechna jednání,která k tomuto cíli potencionálně vedou.
Bohužel s tím my pranic uděláme a tak musíme nechat lidstvo jeho irracionálnímu osudu…
dobry den nase spolecnost nazbii nebankovni pujcku se zastavou az70 procent trzni hodnoty nemovitosti ,pujcujeme od 10 000 do 200 000 000 ,variabilni moznosti splaceni ,moznost expresniho cerpani do 2 dnu ,penize je mozne pouzit na cokoli,vyrizeni zdarma ,bez nahledu do registru a bez prokazovani prijmu ,podminka zastava nemovitosti ,zastavovana nemovitost muze byt ve vlastnictvi 3 osoby ,pokud mate o pujcku zajem tak me kontaktujte na emailu dekuji mlejnkova
it’s evolution baby
Uff..to už jsme od ospravedlnění psaní blogu spadli hodně daleko….Pokud je lidstvo natolik slabý, že vymře, zaslouží si to. Že s tím nejde nic dělat si nemyslim – právě tady je ta výhoda rozumnýho myšlení. Máme-li vytyčen cíl “přežít”, jsme schopni si sami pomoct – nejsme odkázáni na naši genetickou výbavu jako zbytek obyvatel týhle planety.
Uvažuješ-li o lidstvu jako celku, moc nám toho opravdu nezbývá. Evoluce ale vždycky začíná u jedince (nějakou ‘mutací’) a dál se rozšiřuje. Nechápu proto skepsi typu “my s tím pranic uděláme”.
S racionalitou sebevraždy na úrovni jedince nesouhlasim – leda by zemřel v rámci propagace nějaký svý myšlenky (tak třeba Ježíš) – ale tos asi nemyslel. Jiná sebevražda je svým způsobem porucha, sklony k ní se vyselektujou rychlejc jak co jinýho. Z hlediska společnosti to rozumný samozřejmě být může.