Je 17.9. 2007 sedm ráno, a já se řítím ranní mhou ku Praze. Autobus plný podřimujících lidí, letuška jim roznáší horkou čokolídu a má játra odbourávají zbytky zbytkového alkoholu. Zbývá deset dní prázdnin, babí léto pozvolna končí – včera jsem měl při spaní pod širákem na spacáku jinovatku. Přichází čas, kdy i nejlínější část národa, lid studentský, bude donucena k návratu z domova i ze světa, návratu do kamrlíků kdesi na rozhraní mezi větší králíkárnou a těsným panelákem z dob vrcholící normalizace. Ti poctivější začnou možná navštěvovat i o poznání větší přednáškové místnosti, ostatní poznají tváře pedagogů až o pár měsíců později. Letos to období prožívám už po páté, což mi dává nárok nazývat se mazákem, na kterýho se opravdu necítim.

Jsem svobodný mladý muž, čekají na mě co nevidět dvě školy a jedna práce. Hodlám se všem třem věnovat se zápalem, což je u mě věc nebývalá. Zvláště ta práce, která přibyla oproti loňsku bude zajímavá – školy už nejsou výzva, a je načase ověřit v praxi zdalipak mam skutečně nějakej potenciál, nebo spěju v ukecanýho akademika. Jak praví jeden z mých mnoha hrdinů "Children, the most important thing in your life, is to kickass!" A tak teda jo.

Zvláštní pocit – nemam chuť na rum ani na válení, čímž, zdá se, zrazuji své někdejší ideály. Budiž. Nic nebaví člověka věčně….ne nelekejte se nemam iluze o změně sebe sama ze dne na den. Už pěkných pár dní to ale vypadá, že mam potřebu trochu zamíchat vlastníma kartama. Že by tohle byla ta dospělost? Jestli jo, tak prosim. Ve třiadvaceti přišla tak akorát – přesně podle mé osobní teorie o tom, že oproti svým vrstevníkům je můj mentální vývoj asi o dva roky opožděnej. Měl bych něčeho litovat? Blbost. Moje životní ideologie spočívá v tom, že dělam JENOM věci který dělat chci. Něco se holt přecvaklo kdesi uvnitř a teď chci dělat jiný věci. Sbalim si skicák popsanej rebelskýma řečma, a včlením se do procesu – a vůbec ne proto že bych musel.

Ne nebojte se (netěšte se – nehodící se škrtněte), nevyjdu z tohoto autobusu jako jinej člověk. S úžasem jsem v minulých letech sledoval podobnou proměnu u některých kamarádů, a za tepla jí odsuzoval. Částečně proto, že jsem jí nerozuměl a částečně proto, že to s ní podle mě přeháněli. Vlna hypoték a spálených mostů, mám pocit, pořád doznívá mezi mými vrstevníky. Všichni – ti noví i ti nezměnění – kolem sebe tlučou jako by změna ideálů byla něco bolestivýho. A dělaj a říkaj se věci, až člověku zůstává rozum stát.

Možná právě proto, že s tim rozum nemá moc co dělat. Holky z ničeho nic maj chuť mít děti, my zase blbnem po svým – a v přechodových obdobích, snad právě z pocitu že teď bude všechno jinak, kácíme stromy který ničemu nepřekážely.

Kolem ubíhá důvěrně známá krajina, válí se po ní mlha a do toho vychází sluníčko. Nebojte se, lyrické pasáže opěvující nádhery české přírody nejsou moje specialita ale tohle člověka fakt nadchne. Jistý je, že se cítim opravdu nabitej energií, i když si nejsem úplně jistej, jestli proto, že prázdniny (prvně v historii mého života) skutečně splnily svůj účel, nebo jde jen o dočasný pominutí smyslů způsobený konstelací toho krásnýho rána a přílivu optimismu kterej občas přijde na každýho – jen tak bez příčiny. Jestli přijde co nevidět odliv, a vykolejení ze starých kolejí se odloží na neurčito, nebo naopak nastolím kurz ode zdi ke zdi, těžko říct. Mládí vpřed!