Za časů, který my, euromládež, rozhodně nepamatujeme se pánům rodičům vykalo. Můžu si tu zaspekulovat zda šlo o projev úcty, a uznání jejich přirozený autority, nebo o holou formalitu vynucenou řemenem, ale koho to zajímá. Tehdy se prostě vykalo, mykalo, onkalo, onikalo (a makalo). Náš národ tomu byl nejspíše uvyknutý, a nepochybuju, že když si pán pořídil psa, oslovoval jej prvních pár týdnů plurálem, než se tak nějak lépe poznali. Byl byste tak laskav a posadil se u nás, žeryku?

Myslim že nejsem staromilec (i když kdo jinej než staromilec ještě dneska používá slovo "staromilec", he?). Ale povim vám, že i do mě ta vykací tendence tak nějak prosákla. Napříč celým dvacátým stoletím.

Nedávno jsem se nastěhoval na kolej a začal pracovat u McKinsey. Zažil jsem dvojí šok, asi jako když vás hodí do dvou studených bazénů zároveň. To proto že obě zdánlivě nesouvisející instituce mají jednu společnou vlastnost: všichni se tam zdraví pozdravem ahoj a tykají si. Čestnou výjimku tvoří pan vrátný na hlávkovce, kterýmu je přes šedesát a důsledně mi vyká (i když mé "vrostlé" společenské konvence říkají, že ten by zrovna vůbec neměl).

Abyste mě nepochopili špatně – rozhodně mi nevadí, že mi někdo tyká, ba právě naopak. Necítím se ještě natolik důstojnou osobou abych byl oslovován nikoliv jako jeden jirka skuhrovec, nýbrž jako mnoho jirků skuhrovců což, uznejte je samo o sobě představa děsivá. Ale zpět – co mi vadí není tykání jiných, ale to že musim tykat já jim.

McKinsey je firma plná mladých úspěšných lidí jejichž práce podle mě spočívá v přípravě powerpointových prezentací. Nechci vůbec snižovat jejich zásluhy, jsou v tom skutečně dobrý a měsíčně odpracujou hodin o půlku víc než pilnej ukrajinec. Píšu to jenom proto, abyste si představili ten typ lidí. Oni maj podle mě místo pyžama druhý sako, jenom si na spaní trochu povolej kravatu.

No a těchto úspěšných mladých lidí za den v práci potkám dejme tomu dvacet který jsem v životě neviděl – a všichni mě vesele zdraví "Ahoj!". Odpovídám na ty bodré námořnické pozdravy úplně nenámořnicky. Zdráhavým mumláním, asi jako když má prvňáček paní učitelce vysvětlit kdo rozbil to okno.

Ve firmě je to součást firemního "koudu", tedy se všichni vítáme tak trochu na povel. Přesto je zjevné, že dlouhodobějším zaměstnancům už celá věc bez problémů přešla do krve, bojácní lidé mého typu buď odešli či svou nesmělost rozpustili v powerpointové eufórii a koudu. Kdo ví, možná to jednou potká i mě. Ahoj cizí světe!