šuf : jak jsem se nestal fotografem

V Blue Mountains fotí každej a furt. Panoramata. Vodopády. Džungli. Lidi s panoramatama, lidi v džungli, džungli s vodopádama a vodopády s panoramatama. Obří paměťový karty se plní modrozelenýma čmouhama, z nichž se povede každá dvacátá – což je výborný, protože to znamená minimálně sto dobrejch fotek. Kluci Japonský samozřejmě v počtu stisknutí spouště vedou, ani se pořádně nekoukaj co fotí. Je to pochopitelný, maj tři dny na celou austrálii, tak co by se zdržovali koukáním. Kde vlastně o víkendu byli si prohlídnou až doma tj. v kanceláři. No jo, ještě že nejsme druhá nejvyspělejší země světa, maj to, chudáci jedni šikmovoký, těžký.

Aby bylo jasno. Vůbec nenadávam na věk digitální, klukům japonskejm fandim, a nemyslim si že smršť levnejch megapixelů degradovala celý umění fotografie. Trapně pohoršená póza typu "kam ten svět spěje" je dneska dobrá leda pro repujícího puberťáka. Vždyť už i některý důchodci z ní vyrostli! Každý svého štěstí strůjcem, kdo si myslí že užije tisíce modrozelených rozmazaných megabajtů, jistě se nemýlí. Vzpomínky si přece nekoupíš. Jistě jednou i vnoučata ocení, jaké že měla obětavé prarodiče, kteří nedbali mozolů na ukazováčku, poctivě osm hodin v kuse cvakali a celý modrý hory jim tak krásně zdokumentovali.

Taky jsem cvakal, trochu míň ale jo. Kouknout na světlo, vybrat místo, poštelovat foťák, počkat až projdou dvě tři výpravy a cvak cvak vodorovně, kolmo šikmo, s bleskem, bez blesku, v dřepu, ve stojce, a nakonec ve vzporu klečmo se zanožením levé nohy a krátkou závěrkou. Ujít sto metrů a znova – kouknout na světlo…

Něco vám teď povim: srát na to. Nafocený megamegapixely nikdo nenatřídí, všechny obrázky jsou skoro stejný, a ty hezký se mezi balastem ztratí. Vy budete mít z pěknýho vejletu kulový, a vnoučata se vám na zdokumentovaný hory stejně vykašlou. Chcete ukázat kamarádům kde jste byli a co za prima věci jste viděli? Pokud na to nemáte celej večer, vystačíte si s pěti obrázkama, a nejspíš i bez nich.

Jeden vodopád byl krásně vysutej nad úroveň džungle. Prodrali jsme se na deset metrů širokou římsu ze který padal a udělali pár obrázků. Já decentně balancuju na okraji propasti, Tomáš (jednodenní výletní kolega ze slovenska) se drží na pevnějším podkladu. Dofoceno, dokoukáno. Přícházejí tři sympatické slečny a já Tomášovi povídam: ještě že jdou až teď. Jinak bych začal na tom ochozu machrovat a spadl bych. Tomáš ještě šel něco vyfotit, a já nevydržel. Ńež se vrátil, byl jsem znova na ochozu namlouvaje si, že ještě musim vyfotit ty malinkatý lidičky dole s hromadou vodní tříště. To jsem učinil a přidal pár nenucených piruet nad třicetimetrovou dírou. Odcházím s jásotem zmíněných dívek a výsměchem Tomášovým. Zjistili jsme: že na tý římse je fakt hezky, že se mnou stále cloumá puberta a že motivací k focení nemusí být jenom hezký obrázky.

Fotky který podle mě opravdu lidi zajímaj jsou v prvý řadě takový, kde jsou oni sami. Pak ty, kde někoho znaj nebo kde se děje něco zajímavýho. Musí v člověku zahrát na nějakou známou strunu, vyprávět příběh, překvapit neobvyklou perspektivou…prostě něčim zaujmout. Ty ostatní fotky jsou jenom zářezem na pažbě, zatrženou kolonkou v seznamu zajímavostí, nápisem "byl jsem zde, Fantomas". Spousta lidí fotí jen proto aby se mohli někde blejsknout, aby měli živoucí důkaz kde všude byli a co "zažili", jako by jim paměť nestačila. Opravdu – ještě jsem se nepřistihl, že bych něco fotil jen tak pro sebe, od toho mam přece oči. Vždycky přemejšlim jak taková fotka zapůsobí na ostatní … a ona většinou ne. Musí to být sakra výkon, aby někomu přišla dobrá fotka místa kde nebyl, člověka koho nezná nebo situace kterou nechápe.

Večeřim na skále vsunut mezi zábradlím a dírou do údolí. Tomáš už zatim drandí vlakem domů do postýlky a já nemaje kolegu fotím vlastní nohu s konzervou, panorámatem a vodopádem (úžasná kompozice). Unavená noha se cukne a plechovka s večeří letí ze skály. Jsem vůl. Koukám dolů jakpak moje vepřový dopadlo a zjišťuju že dobře. Skála potřísněná tomatou sice vypadá, jak kdyby tu pivní skaut odhodil něco ze svého poledního guláše, ale jen asi o pět metrů níž, na plošince, leží konzerva s dobrou půlkou obsahu. Jakožto syn horolezce mohu zcela zodpovědně prohlásit, že jablko od stromu nejspíš odnesla vichřice, a já dodnes vejšky nemiluju. Přesto – buď rodinná čest a nebo velkej hlad mě donutily se spoustit po skále nad propastí. Konzervu jsem hrdinně získal a dokonce cestou sesbíral lžící ze skály i něco tomaty – a jak chutnala, byť byla o pár kamínků křupavější. Znova fotim nohu, vodopád, hlubinu a plechovku co právě přežila pokus o sebevraždu. Jsou fotky, jež nezasvěcený člověk prostě nepochopí.

Přesto fotim nejradši takový fotky, který maj aspoň nějakej obsah, myšlenku, byť srozumitelnou jen pro pár lidí. Opravdový umění je udělat fotku která osloví skoro každýho, ale to se snad i řemeslnému mistrovi podaří jen párkrát za život. Přesto se o takový fotky neúměrný množství lidí snaží, možná věří že se jim taková jednou podaří, a možná..

..Někoho spíš baví samotný focení. Tahá se s křížencem mezi foťákem a palcátem, nejčastěji ruský výroby, nebo naopak s digitálním čarostřelcem co má objektiv že se nevejde do krosny (a i kdyby se vešel, majitel si radši ukousne ruku, než by riskoval poškození o konzervu). Takový fotograf je něco jako hrdý člen rytířského řádu, který sobě zvolil těžší cestu a okolní cvakálky raději shovívavě nevnímá. Stejně jako nevnímá nefotogenický části okolí, místa se špatným světlem a bůhvíčim. Žádat ho aby se i na ně podíval je jako chtít po sjezdařovi aby se kochal krásou krajiny.

Stráví-li takovej fotograf-sjezdař den s prstem na spoušti, budiž – asi si svou těžší cestu skutečně užil. Nejspíš bude mít supr fotky a bude náramně spokojenej se strávením dne. Neříkejte mi ale, že toho viděl víc, nebo dokonce že je svět očima fotografa bohatší. Hovno hovno. Svět očima fotografa je dvourozměrnej, plnej otravných lidí, větví, a každopádně špatně nasvícenej. V takovým světě tráví dny jenom ten koho to baví (a dobře dělá), nebo ten kdo se chce svýma výplodama děsně vytáhnout (a to je vůl).

Vstal jsem čtvrt hodinky před východem slunce. Spacák a batožinu jsem ponechal svému osudu a pohybem jsem se jal prokrvovat ztuhlé údy. Pojídaje nektarinku k snídani pobíhám po okolí, místo vhodné k fotografování východu slunce nenacházím. Nervozita se stupňuje, jsem sice na vysokým útesu nad dolinou ale okolní džungle nedovolí jedinej rozumnej průzor na protilehlej masiv. Pobíham rychleji, konečně třista metrů od ležení nacházím pěknej plácek. Do východu slunce zbejvá pět minut. Fotim červánky a běžim si pro pastu na zuby. Cestou zpátky radši ještě zrychluju, aby mi sluníčko náhodou neuteklo.

A prd ho. Zakopl jsem o šutrák a rozšlehal se na skále. Nedbaje krve ni bolesti dobíhám na plácek. Šteluju foťák a vybíram místo, už to bude. …chvilinku si oddychuju a přemýšlim co to tu vlastně provádim. O focení vim velký hovno, a o kýčovitý panoramata vlastně vůbec nestojim. Mam rozsekanou ruku, a těšim se na dnešní vejlet, a ne na focení. Dochází ke zlomu, patřim do kategorie volů, nikoliv umělců. Dvě minuty před východem slunce beze slova vypínam foťák, dojídam nektarinku a jdu si opláchnout odřený ruce a koleno. Usmívam se. Tak přesně tehdy jsem se nestal fotografem.

5 thoughts on “šuf : jak jsem se nestal fotografem

  1. Sledgehewer

    S tim focenim…
    …bych to člověče neviděl tak zle. Máš vše, co pravý fotograf potřebuje – 1) odvahu, 2) vlastnoručně zprasenou fotku západu slunce, bez tý to prostě nejde

    Reply
  2. Lord Masturbátor

    No ty vole
    taky todle je to neslabčí čtení co sem tu kdy viděl…skoro jak nepovedená slohovka našich dětských let…ale co se v mládí naučíš…aspoň že sou k tomu ty vobrázky 🙂

    těšim se na další "příhody strýčka šufa u protinožců"

    (už by to chtělo nějakou lechtivou příhodu s austalankou)

    Měj se hezky…

    adam

    Reply
  3. šuf

    fakt jo?
    A mě se zrovna tenhle post docela líbil 🙂 Uznávam, blog neni román, a střídavý prolínání úvah a děje se prostě na webovou stránku nehodí. Ale k věcem co se nehodí jsem měl vždycky dobrej vztah. A co byste mi teda vytknul pane kritik? Moje doměnka je, že článek je trochu zmatenej a nepřehlednej (přidávam do něj proto tímto kurzívu).

    Tolik k formě. Pokud se ti nelíbí obsah, tak ti odpovim akorát, že mě jo. Stane se. Příště se vynasnažim zažít lepší dobrodružství, s více australankama 🙂

    Jedním z cílů tohohle webu je, naučit mě psát. Psát i obtížnější formy, než novinový jednohubky ve stylu co kde kdy se stalo, a co si o tom myslim. A tenhle článek je jedním z takových pokusů.

    Každopádně díky za feedback. Negativní kritiky se neradostně píšou, neradostněji čtou, ale potřeba (mi) jsou jako sůl.

    Reply
    1. Avataron

      napsal:You have made some really great pniots here. I hope numerous people are able to acquire access to this information. This is great quality of writing is deserving of attention.

      Reply
  4. Vaginální Těšitel

    (už mi dochází perverzní jména autorů)
    Zdar!

    Obsah v poho, o to nic, kuli němu sem se prokousal až nakonec…ale ta forma mi příde…no, tak jak sem to napsal…fakt jako na gymplu když sme měli psát "Váš zážitek z výletu" nebo tak…akorát ti tam chybí přímá řeč a dílo by bylo dokonáno.

    ale když o tom přemejšim…vlastně proč ne? Vžyť i ta forma, kterou nás učili je časem prověřená…jenom mi to jaks to napsal ty přišlo takový…školácký.

    .

    .

    .

    k těm fotkám…měl bys ještě něco někdy cvaknout…bylo mi fakt líto, že sem neviděl foto konzervy na skalní římse…

    Měj se

    A.

    Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published.