Nedělní ráno začlo pěkně, koňskou dávkou negativní energie. Vstanu, udělam si konvičku zelenýho čaje, a pustim si k ranní siestě Nicka Cavea. Jednu jeho písničku jsem včera slyšel výborně zahranou v podání mladýho kytaristy na malým pouličním festiválku. A tak si právě jí pustim. A pak jsem zjistil, jakej je rozdíl mezi pubertálním kytaristou odkojeným americkým popíkem, a démonickým čtyřicátníkem, s temným sametovým basem a vzezřením upíra, o jehož muzice se říká že při dlouhodobým poslouchání působí poruchy spánku a deprese. Nářez. Atmosféra ospalýho nedělního rána najednou dostala nádech procházky ponurým hřbitovem.
Neangličanům se omlouvam, ale následující kousek textu odmítam překládat, na to se mi až moc líbí. Přeložte si tedy sami, nápověda: weep – truchlit, merely cry – sotva plakat, yet to come – teprve přijde. Jinak je to angličtina jak z první třídy.
Nick Cave & TBS : Weeping Song
Go son, go down to the water
And see the women weeping there
Then go up into the mountains
The men, they are weeping too
Father, why are all the women weeping?
They are weeping for their men
Then why are all the men there weeping?
They are weeping back at them
Father, why are all the children weeping?
They are merely crying son
O, are they merely crying, father?
Yes, true weeping is yet to come
Chvilku si tu písničku řežu do kytary, což tragický atmosféře rozhodně neubralo. Následuje rozhodnutí nepracovat, a jít místo toho do lesa. A tak jdu. Jeden máme hned za rohem, a mimo pavouků v něm nikdo nebejvá. Smráká se k dešti a já přemýšlim o tom, že smutně ponurá nálada není nic nepříjemnýho. Jen jako by někdo mezi vás a svět dal zalalený sklo, přes který druhá strana vypadá víc temně a cize. Tak se procházim po hranici lesa a koukam na ty temný, cizí baráky a stromy. Ponurá procházka, ale přesto vůbec ne nepříjemná. Začíná pršet, a z dálky zahřmí – což mě těší, akorát se mi počasí strefilo do nálady. Loudám se zpátky do vesnice a přemýšlim, co je tak negativního na negativních emocích.
Nálada. Jinej stav mysli. Člověk s neobvyklou náladou je tak trochu někým jiným. Kdo říká, že nikdy nemůžu vidět svět cizíma očima? Já sám se desetkrát denně stávam někým cizím a jeho měřítkama a postojema si vysvětluju dění kolem sebe. Že se dnešní den zdá černější než předešlej? Tak co? Nemam blbou, mám jen jinou náladu než včera. Blbá nálada neexistuje, jenom lidi jsou někdy rozlazený, že věci vypadaji dneska jinak.
Lidi jsou vůbec často rozlazený. Někde jsem četl hodně obecnou poučku, že jediným zdrojem emocí jsou rozdíly mezi světem tak jak právě je, a světem o kterým si myslíme že by měl být. Tu zmrzlinu co má ten pán bych chtěl mít já. S támhletou slečnou bych si přinejmenším rád popovídal. Ta kráva na studijním by mohla bejt příjemnější. A tak dál. Kdyby ty dva světy – ten co právě je, a ten co chceme aby byl, byly oba stejný, tak by nebyl důvod pro emoce ani pro nějakou činnost. Což by bylo fajn, aspoň to říkal nějakej Buddha.
Jiný lidi zase říkali, že Buddha sice má recht, a takovej stav vyvanutí by byl prima, ale jako evoluční strategie je nicnedělání a splývání s vesmírem poměrně špatnej nápad. Tak se rozhodli, že jim život v nedokonalým světě, a nekonečný pachtění za jeho zlepšením (směrem k tomu, jak by svět podle nich vypadat měl), celkem vyhovuje. A potomci těchhle lidí my jsme.
A negativní nálady? Svět najednou vypadá vzdálenej tomu kterej chceme. Vzdálenější než včera. Propasti který oba světy se zdají hlubší, a jejich stěny příkřejší. Ale co víc, zdaj se prostě jiný. A tomu se říká špatná nálada – ať už věci skutečně jsou horší než kdy byly, nebo se takový jenom zdaj. A člověk je tímto novým zjištěním frustrovanej, neví co dělat a zoufá si. Jako muži a ženy, co o nich Nick zpívá. A zpívá že lepší to nebude, spíš se s věkem ten vysněnej svět bude vzdalovat, propasti prohlubovat, a my budeme mít víc důvodů k temný melancholii.
A přece. Zjištění, že ta melancholie vlastně neni nijak temná. Právě to mě dneska nejvíc překvapilo. Co na tom, že vysněnej svět, kterej po léta pronásledujem je vzdálenější než byl včera? Vždyť od začátku víme, že stejně chytáme nechytitelný.
Vrátil jsem se do domku, venku mezitim začínala pořádná bouřka. A protože jsem dneska beztak chtěl prát, tak jsem vyndal z kapsy mobil a šel zpátky ven, prozkoumat, jak moc nepříjemný ty negativní pocity jsou, oprostíme-li se od toho že jsme vyrostli v tom, že jsou nepříjemný, a je radno se jim vyhýbat. Mým cílem byly pocity mokra a nebezpečí (ano, i v pojednání o nirváně lze parafrázovat reklamu na vložky) a hlavně zimy. Průtrž byla solidní, během minuty jsem byl totál mokrej. Prošel jsem univerzitní vesničkou, nevěřícně sledován studenty kouřícími na zastřešených verandách, a už jsem byl v lese. Přistihl jsem se, jak se podvědomě vyhýbam loužím a potokům, ale ihned jsem skokem do nejbližší strouhy chybku napravil. Výlet trval asi dvacet minut, po kterých, k mému zklamání, vysvitlo sluníčko. Dřív než jsem se začal pořádně klepat.
Ale neva, zjištění ale bylo celkem jasný – procházka v průtrži mračen se ukázala být celkem příjemným zážitkem. Stačilo vědět, že neumrznu a že se mam do čeho převléct. Že, jakkoliv jsou mý vjemy považovaný za nepříjemný, tak nepříjemný nejsou. To máte jako hořký chutě. Děti si zvyknou že hořká chuť a chlad jsou nepříjemný. Vyrostou, a klidně pijou pivo a máčí se v sauně v ledový vodě. Nijak jsem se od toho správnýho světa nevzdaloval,
..
..
..
A vidíte. Člověk píše, píše, a najednou zjistí, že příběh mu vůbec nesouhlasí s tim co předtim tak slavně vyteoretizoval. Takže to teď buď smaže, jakožto slabej a nepřesvědčivej text, a nebo příběh na konci nějak zakamufluje aby to pasovalo. Příběh sice nebude pravdivej, celý vyznění bude takový podivný a nejasný. Ale to většinou intelektuální kydy bejvaj stejně, takže nikdo nic nepozná.
Zvolil jsem třetí cestu. Nechal jsem prostě text jak je. Finální sdělení sice nevyšlo jak mělo, ale komu dneska jde o finální sdělení. Správnej čtenář si to podstatný stejně spíš vyzobe kdesi mezi řádkama, kde jsou kolikrát zajímavější věci než ty, který považuje za zajímavý autor a píše je proto do závěru. Tak se svět neposere, když pro jednou závěr vypustim. No ne?
Jo a Adame, sorry – mě se tahle forma teď prostě fakt líbí. viz tady
očekávaný/neočekávaný svět?
Z toho co píšeš, vyplývá: Ty jsi se nevzdaloval od světa co má být,protože v tu chvíli bylo tvoje rozhodnutí že svět co má být ( to co očekáváš) bude mokrý a nebezpečný, studený. A K TVÉMU ZKLAMÁNÍ vedlo to že, vysvitlo sluníčko. Jen jsi se přesunul na druhou stranu pohledu. Ale pořád je tam jeden základ: to že chceš mít v něčem jistotu. Nejvíc tě štve když ji nemáš. (stačilo vědět že neumrznu) Nebo spíš když se necítíš tak, že ji nemáš. Stačí si být jistý, nebo mít pocit jistoty. I když jsem teď smutná, věřím tomu,že zase mi bude fajn a díky tomu si můžu ten smutek naprosto úžasně užít protože tímhle pohledem jsem svět ještě neviděla.. Na jednom kurzu nám řekli: až přijde emoce zastavte se, a podívejte se na ní, nechte ji sebou procházet a pozorujte ji, nechte ji projít, prožít a zase odeznít. Není špatná, ublíží vám ve chvíli, kdy jí bráníte, kdy si jí neuvědomujete, nebo kdy ji držíte..
Akorát k tej jistotě- není mi jasný, jak je to ve takové situaci: Co když jsem si jistá s tím že za 20 minut umřu? To si nejsem jistá jestli si pak takovou emoci užiju.. Mohlo by být proto že už to není mé rozhodnutí (očekávání), ale jistota přinesená zvenčí?
U mě oki
Nerad bych byl za hada, kterej kritizuje formu díla, a je tím všeobecně známý, jen proto, že sem se jednou proti něčemu ohradil (to něco nebyla Tvá osoba). Když mě teda příště vynecháš bude to myslim jen ku prospěchu. Koneckonců to nepíšeš pro mě, ale pro sebe…takže ta omluva je mimo mísu. Nebo to bylo rafinované volání po nějaký podobný mojí odpovědi? Je za tím vším touha utkat se na poli smysluplné diskuze?
Ani bych se tomu u Tebe nedivil…
když se to nehejbe, šťouchni do toho
Toť už asi po dva týdny mým krédem. Někdy se tu o jeho skrytém kouzlu dozajista rozepíšu, ale dneska mi postačí ho sem prdnout bez dalších výkladů.
Tudíž – tu poznámku jsem vskutku zasunul konec tak trochu jako lakmusovej papírek, kterej mi měl upřesnit co konkrétně jsi na minulým článku kritizoval. Je lepší si věci vyjasnit na konkrétním příkladě, než obecně teoretizovat.
Že píšu pro sebe neni docela pravda. Pořád tvrdim, že píšu proto abych si urovnal svoje myšlenky, a naučil sebe líp psát. ALE to obojí jde mnohem líp, směřuju-li text někomu jinýmu. Nutí mě to se vyjadřovat jasně, a dívat se na věci, o kterých píšu, z pohledu třetí nezúčastněný osoby. Kdyby na druhým konci internetu ona třetí nezúčastněná osoba (čtenář a potenciální kritik) nebyla, byl bych já sám k sobě a myšlenkám o kterých píšu míň kritickej. Důvodem je moje lenost, kvůli který bych nad spoustou odboček, který je nutno domyslet, prostě mávnul rukou. Kvůli ní neni špatný mít nad sebou Damoklův meč v podobě čtenáře (kterýho vůbec nepovažuju za hada), jenž se nebojí říct "cos napsal je píčovina, proto a proto".
Ta samá hrozba je přítomná kdykoliv člověk něco hodí na internet a podepíše se pod to. Nejenom hrozba, že někde udělal chybu, ale i že ho někdo špatně pochopí, překroutí a očerní. Toť riziko povolání, a proto spousta lidí nosí svou kůži na trh nerada. Výměnou za podstoupení toho rizika je právě možnost utkat se na poli smysluplné diskuse s někým dalším.
Pro lidi, kteří bohužel moc o kritiku nestojí (čili pro většinu) nošení kůže na trh tim pádem moc smyslu nemá. Ty ses ale pod svůj komentář podepsal, a rozhodl ses podstoupit riziko, že tě někdo zaškatulkuje jako věčnýho kritika. Já to neudělal, jen jsem měl pocit že oba články jsou si podobný a přece jiný, a tak nebude od věci "do toho šťouchnout" a vyrazit nějakou další reakci. Ale uznávam, bylo to trochu off-topic, a pokud chceš tak tohle vlákno promažu a zakamufluju to jako že žádný šťouchání neproběhlo.
Doufam že to nebylo naposled cos podal prst mediálnímu ďáblu 🙂
tušim kam míříš
Jen pro pořádek – reaguju na komentář od Jaa. Nebojte připravuju sem na web pár vylepšení, včetně vláknový diskuse (tj. reakce na něco se zobrazí přímo pod tim něcim).
Jo, nenašel jsem kousek nirvány (ve smyslu apatie, oproštění od všeho chtění), našel jsem jinej pohled. Jiný chtění, který nahradilo to starý. Najednou jsem chtěl zimu místo tepla. A kupodivu to nebylo o nic nepříjemnější, jenom jiný.
Co se jistoty týče, naopak kam míříš nechápu. Spíš bych hádal, že si promítáš nějaký svoje záležitosti a hledáš v mým textu něco co tam neni. Jistota ve smyslu že mně nesrazí blesk, neumrznu a proto budu mít šanci pokračovat po neznámý cestě dál za ideálama který nikdy nechytim? To nezní moc jistě. Jistota zvenčí? Existuje snad ještě nějaká jiná? Chrl prosím (to je české slovo) míň myšlenek a jasněji je rozváděj.
K jistotě
To povídání o jistotě už nepromítam do tvého textu (napadlo mě, že je to nevhodně formulované až po uveřejnění). Má reakce má být jako další krok od tvého textu tentokrát už krok dál- kam se ubírá moje myšlení..
Jistota: nevím jak je to s cestou za neznámýma ideálama, ale tady bych spíš mluvila v rovině základů chytré pyramidy pana Maaslowa: Pokud se cítím zajištěná v mých základních potřebách(jídlo, pudy..)potom jsem ochotná zkoušet nové pohledy na svět v této sféře (1.patro pyramidy)-
Jako třeba jeden den o vodě a chlebu a ten pocit si prožiju. Ani se mi to nemusí líbit ( i když může). Najednou třeba zjistím jak vlastně chutná chleba bez másla a že jsem tu chuť vlastně nikdy nezkoumala. A něco se z toho poučím. JÁ jsem se rozhodla že to zkusím. A mám pocit že jsem to zkusila ale kdykoliv můžu říct: " Dost, zase budu jíst normálně." Ze své vůle.
Prostě jako kdybych měla možnost si vybrat ze tří cest a měla pocit že se kdykoli mohu vrátit na výchozí místo a pokračovat v cestě původním směrem, protože ta jiná cesta se mi nelíbila. Tahle jistota mi umožňuje zkoumat jiné cesty a pohledy.
Nejistota: 1. cesta- nepříjemné zjištění bez východiska
Pokud tenhle pocit jistoty nemáš (že se můžeš kdykoli vrátit) neprožiješ si ten druhý pohled, nebudeš ho zkoumat. Nebudeš ho vnímat jako zajímavé rozptýlení všedního dne. Budeš ho vnímat jako špatný, budeš z něho frustrován a budeš si zoufat. V tý chvíli MÁŠ pocit že melancholie JE TEMNÁ. Že není východiska. A nikdo ti to nevymluví jinak, než že ti to východisko ukáže. Dětem v africe nevysvětlíš že si mají prožít pocit hladu a že to je fajn. (není to jejich rozhodnutí,že hladoví) Když jim dáš chleba, to bude fajn. Nebude jim hrozit smrt. (alespoň příštích 5 dnů- což je skvělé takový pocit jistoty na 5 dnů)
Nejistota: 2. cesta -přijemné zjištění
Samozřejmě je možné že půjdeš jinou cestou nuceně (nebylo to tvé rozhodnutí) a objevíš že je to moc zajímavé a už se nebudeš chtít vrátit na původní cestu: příkl: ve škole rozhodnou že máš dělat bakalářku na tohle téma, tobě se zpočátku nelíbí protože jsi měl jinou ideu, ale když na tom začneš pracovat, zjistíš že je to moc zajímavý a že jsi nakonec rád že ti jí zadali, protože jinak by jsi se o tomto tématu nedozvěděl.
Když to tak čtu, říkám si že, se to dá srovnat s tou budhovou ideou: Že nejlepší je, když nebude člověk mít žádné emoce, že má jediná snaha je od nich se oprostit. Oprostím se od nich tak že je nebudu prožívat, že si najdu jistotu které se budu držet.
Jedinou jistotou je smrt a pokud s tou se ztotožním, umožní mi nepociťovat melancholii jako temnou. Ale ani nebudu prožívat, že jsem šťastná. Jen v té chvíli dokážu vidět jiné pohledy z různých stran, protože té své jistotě věřím a jsem schopná se oprostit svých pocitů. Vlastně v té chvíli dokážu vnímat svět mnohem intenzivněji, protože emoce mnou projdou ale neovlivní můj pohled. Nemanipulují mnou ale já se můžu podívat na ně.
Tolik moje teorie.. Praxe kulhá, protože tohle fakt nedam..
Je to srozumitelněji vysvětleno?
Rozhodně
Nic nemazat!
p.s. pořád se s Alikem těšíme na příspěvek plný písku, slunce, piva, nahých Australanek, písku v trenýrkách, serfování, piva, písku, nahých Australanek, písku a nahých Australanek.
Možná by tam nemuselo bejt tolik povídání o písku.
V dokonalé úctě
A.
buddha pod pokličkou
Může se zdát, že se trochu opakuju (a to já se opravdu opakuju), leč tvá teorie, zdá se, jenom jinak popisuje realitu, než aby byla člověku prakticky ku prospěchu. Máš tu dva druhy nejistot, ale rozeznat je dovedeš až zpětně.
Co mi ale přijde zajímavý, je tvůj přístup k sebekontrole. Píšeš to jako by člověk měl nad sebou a svýma emocema mít co největší kontrolu, ovládat se jak autíčko na baterky. Stresu a nejistotám které by nemusel zvládnout se má raději vyhnout.
Něco ti povim. Největší návaly radosti (a pravda i smutku) v životě, jsem měl vždycky naprosto nečekaně a nekontrolovaně. A myslim si že právě díky tomu byly tak intenzivní. Umístit sám sebe pod pokličku a vzdát se jich (dobrejch i špatnejch)? To je buddhovo cesta, kterou více či méně dneska volí spousta lidí. Já v článku hájim opačnej názor – jít do světa bez pokličky. Neni to, jako když šachista táhne pěšcem, ale spíš jako kdybych já jel dejme tomu do Bolívie a vůbec netušil co tam bude. Apatie a nirvána jsou pro děcka, s nima si ani nevšimnu že jsem žil.
No konečně
taky něčemu rozumim :o), tak poklička, to je moc pěkný přirovnání. Jinak mi s Jájou celkem dáváte zabrat. Taky se těšim na to povídání o slunci, pivu a nahejch australankách…australanech :o)? A myslim že buddhovo cestu většina lidí opravdu nevolí – nemaj na to čas. Spíš myslí na to co koupí dětem k obědu, jak vyperou prádlo a zaplatí složenky, než aby přemejšleli o meditaci a nirváně :o)a kterou cestou…
buddha taky pokličky nenosí
Proč by měla být moje teorie k neprospěchu? Je k tomu (pokud ji někdo uvede v praxi), aby člověk dokázal vnímat intenzivněji realitu. Soustředit se na ní, být v ní. A proč být v realitě? Jsi schopen ji mnohem více reflektovat a poznávat. Více, než když ti ji zastírají pocity.
(příklad: mnohdy neumím rozeznat dobrý film od špatného protože mě naprosto strhlo lovestory- naplnilo můj pocit. Právě proto si myslím že to byl dobrý film. Ale když se na to podívá kritik, řekne o tom že je to klasické ploché holywoodské story bez jakohokoli hlubšího podtextu)
Že nečekané návaly smutku/radosti byly právě pro svou nečekanost intenzivní nepochybuju. Ale svojí intenzivností ti zastíraly vidění reality.
Já nechci říct co je lepší či horší- zda to zda plně prožíváš svoje pocity nebo zda plně prožíváš realitu. (ne že bych se nechtěla vyjádřit ale nevim. A nevim to taky proto, že tahle teorie se mi teprve objevuje na mysli a ještě jsem ji nezkoušela, a nikdy mě do teďka nenapadlo dívat se na Buddhu z tohodle pohledu. Myslim ze ted zacinam chapat jak to mozna mohl myslet, pac do tehle doby mi jeho pohled pripadal vzdycky "šáhlej").
Zároveň neříkám že ty ty svoje pocity strčíš pod pokličku. To ne, ty si je prožiješ, ty je sebou necháš projít- svou hlavou, tělem, srdcem. Ale duchem jsi stranou, jen se na to divas jako na prirodu-z druhe strany. Podobne jako ty jsi se dival na to, co my nazyvame neprijemnym (dest) a ty jsi si odstoupil a rekl, ze to tak vubec neni, ze to jen jiny pocit- hodnotil jsi to ne podle zaběhaných hodnot.
Taky ti něco povim: Ty tu hájíš smysl života. Vědět za čim jít.. A pak opěvuješ chození do světa bez pokličky- jit do světa netušíc co tam bude? Jo taky to může být cíl ( typ hledač v hlubokem lese- viz můj příspěvek někde tady na fóru, tušim u dětí v africe)- ale jestli netušim co tam bude, tak ten cíl nevidim.
Budhova cesta (v mym pojeti) taky muze znamenat: jit klidne do sveta a ocekavat co prijde. Ne zavřít své pocity. jen je pozorovat(slovo kontrolovat muze asi byt taky ale nelibi se mi).
Ze pocity spousta lidi uzavira pod poklicku si narozdíl od Lucky myslim dělá opravdu hodně lidí- (hlavně se zavřít, neukazovat pocity aby je nevideli druzi, neprožívat je a raděj je zahnat prací,koukáním na telku a tak. Lepší, než se jimi babrat, či dokonce na ně nahlížet z nějkakýho vnějšího pohledu. ) Řekla bych že tohle zavírání je taky často pramen stresu, psychických problémů… Vnitřního tlaku který potřebuje ven u mnoha lidí.
sourozenci
jojo, Lu, to tak když dva sourozence ty filozofické diskutování fakt bavi.. Eště že tě máme abys nás vrátila do světa australanek..
tomu zas rozumim já 🙂
Ta filosofická diskutování, jako ta stavení. A dál už o tom diskutovat nebudu. 🙂
Jak?
Ty filosofické diskutování, to filosofické diskutování, nebo ta filosofická diskutování?
babylónský myšlení
Dobrej filosof se pozná podle toho, že nekupí myšlenky na sebe, ale drží se jedný centrální a kolem tý tak nějak krouží, aby jí co nejlépe vysvětlil. Opačná metoda – kterou si myslim že používáš – se jmenuje babylónská. Klade jednu myšlenku za druhou jak přicházejí, nechává čtenáře si vybrat, ale nevyjadřuje skutečně názor autora protože jako celek je text – vpravdě babylónský. Ta metoda je svobodnější, snazší a hrozně blbě se s ní polemizuje. Nechci ti jí vymlouvat – svět taky nemá jednu myšlenku – ale když už tak píšeš, tak to co píšeš třeba čleň do bodů. Netvrdim, že já bejvam vždycky o mnoho lepší, ale aspoň se o to snažim (paradoxně je tahle poznámka pod článkem, kde dělam pravej opak a v textu si napůl protiřečim. ale aspoň se k tomu hned i přiznam).
Teď pár reakcí, od tý nejtrapnější k nejzajímavější:
1) Neřekl jsem že je tvoje teorie k neprospěchu (tj, člověk se s ní má hůř) ale že není k prospěchu (tj člověk se s ní nemá líp).
2)Člověk nemá svoje pocity zavírat pod pokličku (poslední odstavec).
ALE Člověk si má svoje pocity projít, prožít (první, druhej i třetí komentář).
To těžko obhájit, a stejně tak s tim těžko polemizovat 🙂
3)Když se oprostíš od pocitů, jsi schopná realitu vnímat plněji/intenzivněji (druhej/třetí komentář)
A to skutečně jde? Platón, Locke a Kant jsou jinýho názoru, nemluvě o těch davech psychologů. Ty nemáš čidla a senzory, jejichž zprávy by sis dokázala vykládat bez zapojení minulých asociací a zkušeností. Ale i kdybys je měla – k čemu by takový plný vnímání bylo dobrý? Ideální objektivní pozorovatel přece nemá preference, cíle, přání – kdyby je měl, už není objektivní. A když je nemá, v čem mu pomůže ono intenzivní vnímání reality – vždyť on, bytost bez jakékoliv tužby je ztělesněním apatie. Oprostil se od svých přání, a je sám se svým dokonalým vnímáním reality – která pro něj ovšem neznamená nic než hromadu neživých atomů poletujících kolem. Díváš ne na svoje procházející "emoce", který pro tebe ale neznamenaj o nic víc. Není důvod nějakou z nich vyhledávat, a vůbec cokoliv dělat. Hmm, zdař bůh že je objektivita nedosažitelná.
4)Hájim smysl života, a přitom jsem pro chození do světa bez pokličky, bez představy co mě čeká.
No ne? Jak máš zjistit co chceš, bez toho abys něco zkoušela? Jo, jsem pro zkoušení neobvyklých věcí a pro plný prožívání pocitů. Pak si můžu říct: jo, to bylo dobrý, jdu do toho dál. Skutečně si myslim, že by člověk měl mít nějakej cíl v dálce, za kterým jde. ALE (a to je velký ale), jakkoliv se ten cíl zdá být úžasnej, je potřeba si připustit že to neni nutně ten nejlepší – a že třeba jednou najdeš jinej. Jak? Metodou pokusu a omylu protože nic jinýho nemáš. Máš svůj cíl, za tím jdeš, ale cestou se poohlížíš po lepším. Ano, je to hloupej kompromis, ale nic lepšího zatim lidi nevymysleli. Jdeš někam..a zase se vracíš. Ode zdi ke zdi, pořád dokola a snad i kupředu. Pořád však za něčim – a tomu něčemu říkam smysl života, byť to může bejt proměnlivý. Kdo nemá smysl života, nejde nikam a nikam nedojde. Kdo ho má, jde za nim a nedívá se kolem, dojde nejspíš někam kam nechtěl. Takže go za australankama, čtením a avokádem 🙂