text v originálním znění, přesně tak jak vznikl během jednoho slovního průjmu. omluvte proto sníženou kvalitu přenosu.
Čau. Právě opadla kocovinka, je krásný nedělní odpoledne a já cejtim formu na kopačkách. Nabroušenej jazyk, chápete. Tak pojďme. Já si sem budu psát nějaký ty jako že filosofický kecy, vy je budete číst a dělat že mým blábolům rozumíte, a všichni se budem tvářit jako děsný intelektuálové. A vo tom je blogování? Hoho, dosti urážek – jsem fakt rád že tohle někdo čte a ve světlejších chvilkách si dokonce myslim že to co píšu je docela dobrý.
No nekoukejte, to my narcisové děláme, zvlášť v takovýhle odpoledne. A že za den dva už si takový věci co teď píšu myslet nebudu? Chachá, no to se ví! Vše plyne a nic netrvá, povidal nějakej řeckej kujón, co mu teď nemůžu přijít na jméno. Tak hopla, jdeme chvíli plynout – že mam tu formu tak teď sypu do klávesnice věty jednu za druhou, snad k sobě budou pasovat tak, jak se jim to daří vevnitř v hlavě.
Povim vám, že na takovýmhle psaní blogu mam rád tu schizofrenii. Totiž, když čtu nějakej text, na první juknutí poznam, že sem ho psal já. Ale né moje současný já, ale nějakej frája v minulosti, co evidentně přemejšlel děsně podobně jako já. Podobně, ale né stejně. Rozumíme si spolu parádně – vim přesně co kterou větou myslel, proč použil to slovo a né ono. Ale přesto je jeho pohled pohledem někoho cizího.
Je děsně zajímavý, jak se mi mění vztah ke všemu okolo. Hlava je vždycky plná toho co jsem zrovna četl, co jsem se učil, co jsem viděl a zažil – v posledních pár týdnech. Rozumový názory ne, ty zůstávaj celkem stálý, zato ten náhodnej generátor myšlenek co je uprostřed mozku prostě plive úplně jiný věci než plival před časem.
Přiznam se zcela sebestředně a bez přemáhání – děsně rád čtu věci co jsem dřív napsal (a i proto konec konců tenhle blog vzniká). V žádným jiným textu na mě nečíhá tolik překvapení, jako v něčem co jsem sám psal a dělí mě už od toho delší čas. Ve vlastních asociacích vidí člověk tak nějak i za roh. Stává se vám to taky? Když někdo napíše na kus papíru že i cesta může bejt cíl, tak si to třicet lidí nejspíš vyloží třiceti způsoby. Ale pro toho člověka samotnýho, je to jasný a neskutečně zkomprimovaný sdělení – zpráva jeho budoucímu já, který si po přečtení toho papírku vybaví náladu, celej tehdejší pohled na svět se kterým je ta větička jen a jen pro něj spojená.
Psaní tak deníčků neni jen způsob jak si utřídit myšlenky v danej moment, ale i způsob komunikace se svýma budoucíma já. Naše paměť je totiž na hovno, jako skladiště bez mapy…nebo ještě líp jako muj pokoj. Tři prdele věcí se v něm válej, ale jenom málokdy najdete co potřebujete – i když najdete spoustu jiných věcí, který jste vůbec nečekali. Když čtete vlastní deník, je to jako otevřít šuplík kterej by jinak zůstal už nafurt zavřenej a zapomenutej, uprostřed toho chaotickýho přeplněnýho skladiště. Vim kam jsem si hodil včera batoh, a kam mi zapadly trenky před tejdnem. Ale jestli je tam necham ještě další tejden – tak už jim asi nikdy nikdo nepomůže.
Paměť ve který víme co kde máme, je jen úzký pohyblivý okno koukající do blízký minulosti. Zbytek vaší hlavy je temná díra, z který vyskakujou různý věci – ale tak nějak samy od sebe, bez naší kontroly. Chtěl bych si třeba teď udělat doktorát, a bejt akademik – ale copak to půjde? Nevim kterak si jiní dokážou udělat vevnitř pořádek, ale u mě to prostě nefunguje. Chochó, to budu prima docent ekonomický teorie, když všechno zapomenu během chvíle. .. Jako víte co, pamatuju si spoustu věcí, ale vyskočí ven jenom někdy, většinou v dost blbý okamžiky. Mluvíte na párty se sympatickou slečnou, a najednou vám škodolibej skřítek vevnitř začne do hlavy pumpovat věci o vývoji gramatik a lidských predispozic pro jejich raný učení. I kdyby to velikou shodou náhod byla echt-cool slečna, která je sympatická, a ještě k tomu se zajímá o přirozený gramatiky, tak si stejně moc nepokecáte, protože překout vaše obrázky z minulosti do srozumitelných slov trvá jednomu věčnost.
Jo, dáme si jedno podobenství, podobenství jsou prima. Představte si skřítka co sedí v hlavě, tahá vaše ven vzpomínky jako karty z balíčku – a předhazuje je vašemu vědomí. Někdy vybírá podle toho co zrovna viděl venku venku, někdy prostě vezme náhodnou. Vycházim s timhle skřítkem celkem fajn – užijem si spoustu legrace, ale bojim se že pro vědce je takovej mozek nepoužitelnej. Věřim že u jiných lidí se totiž drží víc při zdi a tahá karty rozumněji, podle toho co je potřeba – což je dobrý pro každodenní fungování člověka, ale ustřihne vám to ty nejlepší nápady, pocházející z podivných kombinací, který ten šikula občas vytáhne. Hmmm, něco dobrý něco špatný. Budu ale někdy v životě schopnej mít hodinu a půl přednášku na jedno téma? Ne. Zákonitě budu uhejbat někam k asociacím, co jsem si udělal v posledních týdnech..a nebo úplně jinam. Podívejte se jenom, jak začal tenhle text, a u čeho jsem teď :).
Motýl přelétá z květinky na květinku. Některej přelítá tak rychle, až kolikrát nestíhá ani sát nektar. Proč to dělá? Narodil se prostě tak. Jak to s nim dopadne? Kdo ví. Jdu si koupit něco zásob. Mějte se solární baterie.