Nemyslel jsem že přijde, ale přišla. Melancholie. Včera jsem byl naposled regenerovat buš. To byl první z dlouhý řady 'naposledů', co mě teď čekaji. Tak třeba na obyčejným vynesení odpadků neni nic extra pozoruhodnýho, rozhodně o nic víc než před tejdnem. A přec při něm mam podivně sváteční pocit. Div se neloučim s popelnicema. Dokonce i spolubydlící jsou najednou o kousek sympatičtější.

Říká se tomu myslim Stockholmskej syndrom – když si při delším únosu rukojmí vybudujou citovej vztah k únoscům a odmítaj je pak opustit. Ponaučení? Lidi si časem zvyknou na všechno. A jakkoliv ono 'všechno' může někomu zvenčí připadat blbý, stane se tak nějak částí člověka. Částí kterou pak nechcem opouštět – né snad proto že by byla bůhvíjak dobrá, ale prostě proto, že je naše.

Vyšlapem si myšlenkový cestičky, vytvoříme si svoje soukromý rituály, vymyslíme vtipy kterým nikdo jinej nerozumí. A pak kdesi něco cvakne, přehodí se výhybka v běhu života, a my chceme nebo musíme jít dál, jinam. Opustit vyšlapaný cestičky, se najednou člověku nechce – jakkoliv mu vždycky přišly nudný. I největší tvrďáci, co maj 'změna je život' vytetovaný na čele, uroní aspoň v duchu slzu, než bez mrknutí hodí kus sebe za hlavu.

A tak to prostě máme. Je to hloupý? Možná. Můžem se rozčilovat, můžeme nesouhlasit, a to je asi tak všechno co se s tim dá dělat.

Konec monologu. Básník pomalu zavírá popelnici a odchází. Z dálky zní dívčí sbor, zpívající šlágr Káji Maříka: Loučení, loučení, jaká je to smutná věc, když se musí rozloučiti, s panenkou koní klec. Opona. Chvíle pohnutého ticha. Potlesk.