A tak mi zase začíná to údobí života, kdy je člověk vlastním libidem nucen dívat se na každou dívku v okolí jako na samičku, budoucí matku živitelku a potenciální cíl zároveň. Jako otrok bouřících pudů se i největší duch stává občas přiblblým primitivem a nesmyslnou válkou s vlastním tělem vyčerpává mnoho sil. Je směšné, že se právě tomuto údobí se říká svoboda.

Svoboda! Cha, sotva je někdy skutečnost tak daleko od slova kterým ji popisujeme. Volil bych jiné, – třeba "pusto". Stojí – li člověk uprostřed pusté a nehostinné krajiny, je skutečně "svobodný" může se vydat kterým směrem chce. Ale co, zdá se, ve všech těch směrech číhá?Pusto. Šťastlivec dojde do oázy – ani neví jak, a rád odhodí svou "svobodu" jít kamkoliv.

Ale co, umělcova duše musí být rozervaná. Právě obtíže a (duševní) nepohodlí působí jako ta největší hybná síla a inspirace. Lenošivý život v oáze – alespoň ten, který provozoval já, a ke kterému se snad každý dá zviklat – je pohodlný, a krásně líný. Nechci se k němu vracet – alespoň ne v této podobě. Oáza která neukolébévá ale inspiruje – existuje vůbec? I pro mě? A co na to Jan Tleskač? Já se moc rád sám ukolébám – a právě proto jsem teď svobodný prokletý básník.

Znáte to – člověk sedí na cvičeních či se účastní podobně zábavného pořadu ve škole, když v tom – světe div se – pedagog vznese otázku. Navíc je to otázka, na kterou si sám neodpoví, ale očekává odpověď od zbytku osazenstva místnosti. Jen naivka by si myslel, že zná-li někdo v plénu odpověď, tak jednoduše řekne co musí být řečeno a jede se dál. Na podobným cvíku jsem teď seděl – a vytvořil tuto průkopnickou teorii, která daný jev – tedy šanci cvičícího na obdržení odpovědi – docela dobře popisuje.

Jak se tedy věci mají? Už jsem naznačil, že problém (ne)komunikujícího publika je mnohem širší, než otázka znalosti odpovědi. V zásadě rozlišujeme pět možností obtížnosti dané otázky. Probereme je teď jednu podruhé, a na imaginárním studentu Bivojovi si ukážeme, že v žádném případě není dvakrát rozumné na otázku odpovídat.

1. otázka turboobtížná: je tím jediným případem kdy neznalost je skutečnou příčinou hrobového ticha, jenž následuje hnedle po doznění otazníku. To může být přerušeno leda smíchem studentů, rozveselených naivitou cvičícího, který věří že to skutečně někdo ví. Náš Bivoj je sice výborně naučenej hustodémon, ale co je moc, to je moc. Na otázku tedy neodpovídá.

Druhým případem je otázka hustě těžká. Ne že by v místnosti nikdo krom cvičícího odpověď neznal, Bivoj si včera jen tak četl skripta, a přesně tohle ho tam zaujalo. Přesto si však moc dobře rozmyslí, než vypustí hlásku. V prvé řadě je tu riziko, že domnělá odpověď nebude ta správná – nebo spíše, že se nebude líbit cvičícímu, který tomu konec konců taky moc nerozumí. Ať tak či onak – spolužáci jí nebudou rozumět určitě a Bivoj úspěch rozhodně nesklidí. A i kdyby sklidil – moc si nepomůže, aktivní blbečky nikdo moc rád nemá, a úsměv na tváři cvičícího stěží stojí za umístění na seznam šprtů.

Třetím případem je průměrně těžká otázka, na kterou Bivoj rovněž neodpoví 🙂 Máme tu totiž máme riziko doplňujících otázek – to že náš filuta zná odpověď na jednu hustě těžkou, a všechny středně těžký otázky ještě přeci neznamená, že by odolal nějakému dodatečnému šťournutí hlouběji do znalostí. Považte, že to je nerozum, vystavovat se takovému riziku. O tom, že v otázce může být (a on prevít bývá) chyták – a ona se jenom tváří jako střední, a přitom je to otázka turboobtížná – ani nemluvě.

Ne lehkou otázku Bivoj neodpoví jednoduše proto, že je pod jeho úroveň namáhat se otevíráním pusy k předání něčeho tak plytkého a samozřejmého, jako je odpověď na takovou otázku. Navíc není špatné udržovat cvičícího v lehké nejistotě, že na onu otázku SKUTEČNĚ nikdo odpověď nezná (po všech těch letech!) – ale o tom později.

Poslední jsou otázky vnadidlové – ty vůbec nemají sloužit k ověřování znalostí. Často se ani netváří, že mají co společného s předmětem – mám na mysli otázky typu "v kolik dneska končíme?" "byli jste přece na přednášce?" atp. Že jde o otázky zbytečné student bystře rozezná, leckterý dokonce vytuší, že jde jen o "zahřívačky" které budou následovány lehkou či střední otázkou. Studenti odpovědí na vnadidlovou otázku a) prokáže že umí mluvit b) naruší svou koncetraci, a vystavují se riziku, že by čistě automaticky mohli nedopatřením odpovědět i na šrapnel – tedy lehkou či střední otázku bezprostředně následující po vnadidlové. Bivoj neni žádnej prváček, a takový levný fígle ho nemůžou oblbnout.

Jak to všechno vidí nebohý cvičící? Většinou tragicky. Vzhledem k tomu že studenti (v případě že vůbec sledují co říká) nemění výraz při jakékoliv otázce – o vydání hlásky v pokusu o odpověď ani nemluvě, nedoví se cvičící odpověď, ba ani to, zda studenti něčemu rozumějí, zda považují celou věc za trivialitu, nebo všichni jen okázale spí s otevřenýma očima. Cvičení se mění buďto v nudnou tragédii, nebo zoufalou one-man-show, při níž si cvičící pokládá i zodpovídá otázky, zadává příklady a následně je řeší. Nikdy se ani nejspíš nedozví zda jsou jeho otázky považovány za lehké nebo hustě těžké.

Jak se v takovém případě cvičící zachová? Nejhorší případy dospějí k názoru, že všechno dále než tři metry od tabule je pouhá mlčenlivá kulisa, která si přinejlepším něco opíše. Uzavřou se do sebe, a stráví cvičení tichým brumláním pro sebe – které studenty nakonec ani moc neruší. Ambicióznější cvičící studenty všelijak motivují (za pět malých bodů dostatete jeden velký bod, za tři velké jeden opravdu velký..), nebo je naprosto surově po jednom vyvolávají. Že se ani tak nedočkají kloudné odpovědi je celkem časté, mohou si však být jisti že nebudou patřit k populárním. Jako optimistickou tečku na konec bych rád uvedl příklad "Janů Amosů" mezi doktorandy – kteří ze cvík udělají skutečná "cvičení" aniž by šli přes mrtvoly. Bohužel tento třetí případ se (podle mé dosavadní zkušenosti) nekoná. Amosům se omlouvám.