byl v první řadě dnem sanitárním.
Umyl jsem se já, Štěpánka, naše vlasy, oblečení a trochu taky
stan. Vlastně ještě ešusy a zuby, neumyl se jenom vařič, ale ten
stejně smrdí i když je čistej. Placená sprcha – 5 minut a pak
se vypne. Sou to prevíti, v takovym stresu jsem se ještě nesprchoval.
Před vhozením mince jsem byl vysvléknut, šampon byl umístěn na
správném místě a otevřen, kohoutek puštěn a cesta mezi automatem
a sprchou zbavena překážek.Prvních 15 vteřin tekla studená –
za což jsem v tu chvíli byl ochoten zabíjet. Zbylých 4:45 bylo nádherným
zážitkem, nicméně při závěrečném zaskřípění se chuť zabíjet
vrátila. Nebylo však koho, tak jsem čistý s očekáváním vykročil
do nového dne.

Stopování v pustině. Každý,
kdo přijel, zahnul do nešnl parku, odkud my jsme právě vylezli.
Ale Šuf mě uklidnil – prý je ten kus ringroad významnou tepnou
…mně teda přišlo, že až na cisternu vezoucí MJOLk (mléko)tam
jezdí leda turisti a zásadně večer (až cestou z nešnl parku). My
tam stopujem ráno. Cisterna s mjolk nás teda nevzala, až asi skoro
po dvou hodinách ňáký Italové. Byli fajn. Nevěděli kam jedou,
co chtěj vidět, co zejtra a že česká republika má víc než 2
miliony obyvatel. To „taťku“ udivilo. Tak jeli, kam jsme chtěli
my. A to bylo k jezeru Jokulsarlon, kde plavou ledovce. Právě tady
MEZI LEDOVCI v té ZIMĚ spočíval můj velký úkol. Svléct se DONAHA
a v té ZIMĚ MEZI LEDOVCI se vyfotit. Devět stupňů celsia. Všude
kolem tůristi. Co naplat. Tak jsem se svlíkla. A tůristi čuměli
– toto ještě neviděli. BYLA MI ZIMA, přesto jsem se do objektivu
usmívala (jektaly mi zuby).

Je otázkou času, kdy se celá
dokumentace objeví na internetu – když ne z našeho, tak z cizího
foťáku určitě. Štěpánka bude možná zase i ve zprávách :o).
Vida ten úspěch, vyfotil jsem se ještě s vystrčenou prdelí, a jelo
se dál…teda, šlo se na stopa. Cestou na nás zaútočili ptáci
rybáci, neboť nejkratší cesta na stopa vedla skrz jejich kolonii.
Jakéhokoliv nezvaného hosta vítali strašným řevem a urputnými
nálety ve stylu kamikadze – a to po stovkách. Velmi rychle jsme
vyklidili pole a šli oklikou.

Stopovali jsme hódně dlouho.
Zdálo se že u ledovcového jezerase lid neskutečně schází, asi
jako na Václaváku. Všichni jeli tam a nikdo ven. Byl to VOSER. Navíc
před náma úderníci malovali most a zdržovali dopravu. Taky sme
měli nádherný výhled na tabuli ukazující, že v Kvísheru je 12
stupňů celsia. To teda bylo. A pak po dvou hodinách zastavil osamělý
Nizozemec s banánem, kterej mě neskutečně lákal. A o 30km dál jsme
zase stáli venku. Posledním oddílem cesty bylo asi 50 km do Hofnu
se sympatickejma anglánama. Sir si stěžoval na ceny. Chleba za dvě
pounds – to je prý nevídané…(A CO MY??)!!

Pročež jsme navštívili
v Hofnu infocentrum a v něm internet. Největší radost ale byla krást
CUKR a CUKRKANDL. Ten tam ležel jen tak v misce. Rvali jsme to do pusy
a dokapes. Navíc tam byl polívkovej automat, tak Šufan vocumlával
prášek na rajskou. I ten Internet jsme přetáhli, tak nás paní
musela přijít vyhodit…

V obchodě nebylo nic akčního,
tak jsme se vydali hledat nocležiště. Potají na něčí pastvině
asi 250 m od farmy, které patrně pastvina patří. Ale v poho!