Prší. Ale chvíli i nepršelo
(5 minut). Teď prší víc. Naštěstí jsme se stihli oba vyčůrat
zrovna když jen tak krápalo. Nyní lije. Teplota nízko. Zůstáváme
ve stanu a nevystrkujeme nosy! Asi v deset hodin kolem projede auto.
Já „ty jo, šufe, to je provoz!první auto dneska“ Šuf „Kdepa!
To už je druhý!“ No takže vzdor dešti usoudíme, že už je dopravní
špička a vyrážíme. Prší (nerada se opakuju). Protože kdybychom
měli stát u silnice a čekat až něco zastaví, asi bychom zmrzli,
tak v dešti pochodujem a za pochodu stopujem. Po hodinovém pochodu
staví auto – malý – a v něm tři ženy. Kufr plnej. My se ale
hodláme vejít za každou cenu. Nejdřív se nasouká Šuf a vypadá
to, že je plno. Pak tu jednu Francouzku namáčknem na vokno a vejdu
se i já a 2 baťohy. Francouzky jsou úžasný typy. Máma má bílý
(jak vypraný v Perwolu) svetr, ta vedle ní si cestou piluje nehty.
Třetí má růžovoučký svetýrek a kabelku…Tak jedem. Dost to
drncá (štěrk) a my pozvolna smrdíme v autě. Ta, co je namáčklá
na vokno vobčas votevře, aby se mohla nadechnout čerstvého vzduchu
namísto námi vydávaného puchu. Jenže vždycky jí ofoukne a prší,
tak zas rychle zavře…Tedy trio nás sveze k Detifossu (nejvodnatější
evropskej vodopád), tak ho jdem obdivovat.Náhle neprší jen shora,
ale i zdola a ze stran – to jak se tříští vodopádová voda. Je
to teda krása, tak jdem zas na stopa. Cílem je národní park Jokulsargljúfur
(dalo hodně práce naučit se název)… Ťapkáme do kopce a ozývá
se podezřelý jekot. Pendolína běží v dešti BEZ BUNDY! Máme ze
shledání radost. Říkají, že ten stan na křižovatce byl opravdu
jejich – a že už byli v tom Vajnafjoduru a hledali ten rudej kopec
Rautholar, co jsme tu všichni jen kvůli němu. Co čert ale prý nechtěl
– přijeli tam a sice se to tam jmenovalo Rauthólar, leč kopec to
nebyl, byla to údajně farma s červenou střechou a prej se na Islandu
podle místních jmenuje Rauthólar kdeco. Duo PaM nevědělo, kam vlastně
se chce přesně vydat, tak jsme se rozloučili a šli na
toho stopa do nešnl parku.

Jak tak jdem a nestopujem (protože
kolem nic nejezdí), tak vidíme Rauthólar, asi 1km od místa setkání.
Haha, von je prevít takhle schovanej, to ho asi MaP nenajdou – je
to daleko a prší. Zatímco s fotoaparátem získáváme tento skalp
z nejcennějších, projelo 6 aut. Pak už jen jedno auto co čtvrt hodina.
Nemusí pršet..jen když kape.

Á propos – rozluštili jsme
tajemnství předpovědi počasí na Islandu:

Mají tu přísloví: „když
neprší na jihu, tak prší na severu“. Pro ty, kteří implikacím
příliš nerozumí to neznamená, že prší-li na severu tak nemůže
pršet na jihu, vlastně může pršet všude a furt – což jest zřejmě
zdejší případ. Leč přísloví „furt prší“ už nezní tak
dobře.

Hodina trmácení pustinou
(pro změnu černá poušť) a už zase frčíme do toho…parku s tim
hnusnym jménem. Němky co nás vezou byly pro změnu v autě 4, leč
my se umíme neuvěřitelně koncentrovat – až na hustotu populace
– dva stopaři – jedno sedadlo, hlavně že vypadnem z pouště.

Dorazili jsme do oázy typu
„ztracený svět“ – obrovitá propadlina ohraničená vysokou
skalou – ze všech stran mimo příjezdovky – a v ní lesík, jezírka
a kemp.

Procházíme lesík, fotíme
jezírka a nekempujem v (placeným) kempu. Jedna paní se nám strašně
omlouvá že nezastavila, ale že měla plno :o) je moc ráda, že jsme
dorazili.

Po plastátách (Islandská
obdoba Ferát– nemaj ve skalách řetězy, nýbrž plastový špagáty.
Tj. sympatický, zvlášť pro nás – neb nemáme rukavic) stoupáme
ven ze ztacenýho světa, fotíme panorámata a jdem do hlubin parku.
Hlubiny parku – bažinatá náhorní plošina, kde je podle průvodce
„skvělá příležitost k pozorování ptáků“ se ukazují býti
velmi hluboké. Padá na nás únava, tedy stanujem opět načerno v NP,
tentokrát v bažinatém vřesovišti.