Ráno svítí slunce. To
je NEVÍDANÉ! A je teplo! TO JE NESLÝCHANÉ! A já vstávám dřív
než Šuf. NEČEKANÉ. A vařím instantní čaj v ešusu po nudlích
s omáčkou. HNUSNÉ!

Balíme a jdem. Ólalá,
přicházíme k cíli dua MaP, které se sem bohužel nejspíš nepodívá.
Raudhólar v celé své vznešenosti se nám tyčí vstříc. Dobijeme
se vrcholu, i když je to zakázáno (špagát přes cestu). Opravdová
KRÁSA! Fotíme jako zběsilí. I Okolí je pěkné. Fotíme. Na vrcholu
si dáváme pomeranč. Zde náčrtek Rauthólaru:

Po další chvíli chůze
se dostáváme do Vesturdaluru, což je kemp, ve kterym nikdo není.
V potoce se okoupu a vybalujem batohy, za účelem vyhnat zatuchlost
(hlavně teda Šuf nám nějak zasmrád) a spočítat zásoby (a hmotnost)
jídla, které vlečeme. Výsledek budiž zezadu deníčku.

Hmotnost: Šuf – asi deset
kg +,-

Já – asi 3 kg +,-

Zjištění : Jídla je
dost

Rozhodnutí: musíme teď
často jíst těstoviny

Ztráty:Rozpadlý pytlík
rýže

K likvidaci: sójová omáčka
(vyhazujem)

Nálezy: 3 houbové polívky
(proč jsme nedávali houby do nich, ale do hrachovky-nevíme)

Co nám dochází: síly
nosit to na zádech

Škody: Rozpadly se mi multivitamínový
tablety a upatlaly baťoh.

shruto, podtrženo
OUKEJ.

Cesta z Vesturdaluru počala
špatně – nevim jak to vypadá, když se člověk strhá, ale já
se docela určitě strhal. Částečně to lze odůvodnit tim, že mi
přibyly 2,5kg vody – neboť v rámci povinného využívání předmětů
z „TOP TEN“ v nepoužitelnosti byla i rezervní nádoba na benzín
naplněna vodou. Pravý důvod strhání však byl jiný. Že jsem zjistil,
co všechno táhnu a neunesl zátěž psychickou, nikoliv fyzickou.

Nedaleko za kempem jsme však
vklouzli do nádhernýho zelenýho údolí s modrým potůčkem. Ten
jsme museli brodit, ale šlo o nejpříjemější brodění co jsme
zatím prováděli. Za potůčkem jsme slupli čokoládu (vychází
nám teď 1/2 tabulky na den!) a pokračovali zurčícím údolíčkem.

Strhání pominulo – náhle
obrozen vyrazil jsem kupředu, ubohou Štěpánku nechávaje v oblaku
prachu za sebou. Ta se rozvážně vydala za mnou, ponechávaje moje
výkyvy bez komentáře. Nutno poznamenat, že jsem objevil, že za
pochodu se supr přemýšlí – udělal jsem spoustu plánů, rozebral
Marxe a spočítal nějakou lineární algebru C!. Alternativní vysvětlení
je, že jsem dostal úpal, což je na tom sluníčku docela možný.
Je tu totiž nejmíň 15 stupňů ve stínu, čili je nám fakt hic.

Nastoupáme z rokle mohutné
Jokulsú – podél které jdem třídenní tůru – opět k Detifossu,
ale dojdem k němu z druhý strany. Nejbližší most 30km. Výstup ve
vedru je zničující – Štěpánka vaří večeři a já hledám
dnešní schovku pro stan. Jenže na plošině nic není – široko
daleko tak 2 km jen rovnej vřes. Až na jednu rokli, ale tam je kamení,
to by se nám nespalo pohodlně. To víte, máme už leta, a stejně
tu nikdo nechodí. Kempujem ve vřesovišti. Jsme čím dál tím oprsklejší,
co? Kdy se nám to asi vymstí…

Slunce stále svítí, na nebi
ni mráčku. Je 10 večer a my bysme rádi šli spát. Štěpa usíná
se slunečníma brejlema – vypadá v nich jako včela medonosná. Navíc
je furt vedro. Stejně stavíme stan – jako úkryt před sluncem,
v noci ale přijde zima. Jsme 40 km pod polárním kruhem. Žůžo.

Ze života hmyzu (jasně že
Islandskýho). Štěpa trvala na tom, abych sem napsal, jak je to tu
, na Islandu s mravencema. Čili: žádný tu nejsou.