Vykročili jsme svižně už
v 8:00 (přece jenom, je to NP) a vydali se dál. Už se ani nedivíme,
že tu nepotkáme ni živáčka – přestože jsme na jedný z nejvyhlášenějších
Islandských stezek. Né že by na Island jezdilo málo tůristů
(ročně přes 400.000 – více než obyvatel Islandu), ale prostě
tady nejsou. Vysvětlení jsou dvě:

a/ Island je velkej jako kráva,
tak se to ztratí

b/ Na Island jezdí jenom bohatý
turisti (třeba my) ty pěšky nechoděj – jezdí v Toyotách z půjčovny.
(Turistu na Islandu poznáte podle Toyoty – fakt), platí vstupy,
kempujou v kempech a berou stopaře. No vod toho vlastně sou , ne?

K Detifossu (ten největší
vodopád, co už jsme u něj byli, jenže na druhý straně) je to 8
km, pohodička. Jenže ouha – značka ukazuje dvě cesty – jedna
jde roklí a je prej very dangerous. To podle mojí teorie znamená,
že je hezčí, a píšou to tam proto, aby se víc líbila německým
turistům. Teorie je zřejmě pravdivá – krom jedný plastáty, dvou
kamenných polí a bažiny a chůze po půlmetrový římse jsme žádný
nebezpečí nepotkali – takže je to stezka pro důchodce.

V Detifossu teklo tolik vody
co předevčírem – čili asi 90 kubíků – tak jsem si ho zase
vyfotil. Tentokrát aspoň nepršelo – i když vodopády vyráběly
svůj vlastní déšť, takže jsme zmokli stejně. Z týhle (západní)
strany je vodopád fakt hezčí, fotili jsme i duhu. O kilometr proti
proudu je ještě jeden vodopád – sice není nejmohutnější v evropě,
ale zase je pěknej :o).

Náš problém: zýtra máme
být v Mývatru, leč vede tam odsud jen nějaká horská cesta (level3).
Tam asi nic nestopnem.

SILNICE NA ISLANDU (sorry jestli
se opakuju)

LEVEL 1 – můžou jet všechny
auta.V létě

LEVEL2 – můžou jet jenom
offroady

LEVEL 3 –můžou jet jen
hustě vytuněný offroady

LEVEL 4 – může jet leda
tank, možná to pude přeletět letadlem.

Chytáme druhou možnost –
objet celej park zpátky dokola (60km zajížďka – level 1-2)

Supr Nizozemci nás berou na
začátek parku, kupujou nám benzín. Jejich návštěva parku spočívá
v tom, že dojedou pučenou Toyotou doprostřed „ztracenýho světa“
řeknou, že nic moc a hoděj nás na výpadovku. Ideální stop. Prej
jezdí jenom na věci, co jsou „WOW“, na Islandu jsou hlavně kvůli
brodění. Řek autem. Máme kliku – další stop jede do Mývatru,
je to offroad s korbou – jedeme venku. Je tu frišno, ale hlavně že
se vezem. Islanďani jsou zdravící národ – Když vám nemůžou
říct „haj“ tak aspoň mávaj – třeba když stopujete, každej
mává. Teď na nás na korbě taky každej mává, jenom motorkář,
co jel 150km/h nemával. Ten jenom kejval helmou, určitě přitom říka
„haj!“.

A tak jsme cestou na korbě
zmrzli, natočili hustý videa a užili si cestu (na kost). Bylo to
přece jenom 100 km daleko a my v tom vichru měli jen: Šuf: trenýrky,
kraťásky, tričko Já: kalhotky, podprsenku, kraťásky, tričko

a oba dva jsme měli sluneční
brejle, aby nám nefoukal štěrk do očí. Stačilo, že foukal všude
kolem. Posádka auta měla v plánu se ocachtat do ňáký BLŮ LAGŮN,
tak jsme jeli s nima. Leč týpek obhlíd cenu a řek : Tak tam nejdem.
My cenu nevěděli a vzali jsme to kolem plotu načerno. Baťohy s oblečením
jsme ponechali opodál svému osudu.

PLÁNEK
BLŮ LAGŮN:

(drahá imitace opravdové
modré laguny co je u Keflavíku). Výhoda byla, že hlídač přes
čmoud neviděl, tak tamtudy jsme vnikli.

Zatímco se koupem, hlídač
pojídaje banán objevil naše batohy a svlečený věci. Zakroutil
hlavou a dojedl banán. Toť vše. „Máme to zadarmo ,mámo“! Okoupaní
jsme vzali batohy a v klidu odešli. Ještě jsme si šli pro vodu. Zjištění:
vstup 1100 ISK, víc než v pravý Blů Lagůn. (Druhej den jsme viděli
německou rodinku co přijela…a zase odjela, kroutíc hlavou, jak
je to drahý. Malý český člověk se neztratí.)

Stan jsme rozbili kousek dál
v černý minipoušti – byl tam sice písek, ale byla schovaná. To
se ukázalo jako zrádný: v noci se zvedl déšť a vítr a s nimi i
část našeho stanu. No jo, průvodce nás varoval slovy : „ I mezi
zkušenými cestovateli podezřele často kolují historky o ulétnutých
stanech!“ Tak už jsme taky zkušený. Naštěstí jsme byli napůl
vzhůru, takže ztráty můžem vyčíslit na pouhý 1 kolík. Sakra…já
zapoměl (viz název kapitoly). Cestou na korbě jsme opět projeli
kolem Detifossu, tentokrát ze strany východní. Tuto atrakci jsme
tudíž navštívili již potřetí a známe jí líp, než leckterý
Islanďan. Shrneme-li náš pohyb posledních tří dnů, pak jsme se
přesunuli o 200m přes řeku tam, a zase zpět. Šlo to, pravda, i
rychleji, leč naše lano na brodění je krapet kratší.